Úspěšná. Piráti neúspěšní :-)
Krásné probuzení. I když s budíkem, nevadilo. Vnímala jsem ho z dálky. Pořád jen pípal, pípal, pípal, až mě probral.
Mám dost času. To je moje mantra. Ireno, nemáš! Mám. Mourek je tu. Žofka absentuje. Nechám mu po snídani otevřené dveře do zahrady. Využil toho. Lehl si na sluníčko do trávy. V jedenáct mi to jede. Jsem si zapsala do deníku, že v půl jedné ve fakultce. Někdo to popletl. Vše se srovnalo.
Strojím se letně. Máme na jaře co nejdéle chodit v zimním. A na podzim co nejdéle chodit v letním. Dodržuji. Na poslední chvíli jsem pro jistotu popadla letní bundu s kapucí a deštníček.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-24-vlackem-do-hk
Jedu na nádraží autem. Parkuji. Mračí se. Kam spadlo sluníčko? Utíkám hledat pokladnu. Budova se rekonstruuje. Celá zabalená. Těším se, až se rozbalí. To bude hezké. Před nádražím buňky. V nich asi bude pokladna. Vidím, jak pán nakupuje jízdenku. Aha. Tady to je. Taky kupuji.
- Kudy se jde do nádraží?
- Musíte oběhnout celou budovu a támhle na konci zahnout.
To já ráda. Ale kdybych měla málo času, to bych asi těžko stíhala. Když tu natahovali nové koleje, hloubili podchody, vyráběli nástupiště, obíhalo se z druhé strany. Kratší trasou. Jdu na druhé nástupiště. Miluji jízdu vláčkem. Asi jsem zestárla. Vždycky jsem si do Salonu republiky dojela raději autem. Každý ví, časy se mění – to zpívali Golden Kids, když jsem byla v šesté třídě. A mění.
Jedeme Polabskou nížinou, prošpikovanou dálnicí, cestou, mosty. Staré cukrovary na trase zmizely. Proč by taky konkurovaly, že jo? V jednom z nich se točila scéna z filmu Musíme si pomáhat.
Hradec Králové. Vystupovat! Prší? Prší! A já mám na nohou své veselé radostné pantofle z Temu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-24-hradeckem-v-desti
Kráčím městem pod deštníkem. Potkávám svou kolegyni Radku z Herbalife. Krátce prohazujeme pár vět. Míjím školy. Gymnázium dnes J. K. Tyla se Štursovou plastikou Vítěze. Tady studovala dálkově moje maminka, když umřel tatínek, na SVVŠ. Střední všeobecně vzdělávací škola. Pamatuji si matně, že jsem s ní byla u přijímaček jako čtyř pětiletá holčička. Jez Hučák – překrásná stavba, nádherná. Moderní stavba Sanus – tady mi v roce 98 vyndali z ledviny kamínek. A bylo to kouzelné. Jak v pohádce. Růžová postel. Pomohla mi sem jedna učenka. Uklízela tu. Vyhnula jsem se fabrice FN. Tehdy to byl markantní rozdíl. Už jsem skoro u mostu za soutokem Labe s Orlicí. Přes cestu na dva semafory Fakultní nemocnice. 26.4. mi doktorka dala podmínku: Vyndat kořen po čištěné pětce a zbavit se váčku. Šestku mi moje doktorka vytrhla, ale kořínek zapomněla. Kdyby mi na to nepřišli na RTG, žila bych s tím v klidu. To se prý takhle stává. 30.4. mi hodinu a půl kořen doloval snědý doktor. Hodný, nešťastný. Pamatuji, jak sestřička špitla za mýma zavřenýma očima.
- Pane doktore, mám dojít pro doktora?
Asi přikývl. Měl strach, aby kořen dostal celý. Než se vrátila – hotovo. Pamatuji si taky, jak jsem mu řekla, ať mi ukáže špičku.
Přibližně čtrnáct dnů před tím mi dočistila kanálky, zaplnila. A váček byl tehdy na snímku vidět. Měla jsem pět měsíců přesně na to, abych vše dala do pořádku. Pila jsem ASEU. Co to je?
ASEA - naprosto revoluční produkt; na trhu nemá obdoby. Vůbec první doplněk stravy, který obsahuje redoxní signální molekuly. A víte, kdo je ve hře? Ano, náš doktor Lou Ignanrro z Herbalife. Dostal Nobelovu cenu ještě s třemi kolegy. A Asea využívá jeho vědeckých objevů.
Hlásím se u okénka recepce. Jestli budou otravovat s pojišťovnou, budu muset rozhrabat svůj malinkatý batůžek. A neotravovali. Vystupuji po schodech do známého prostředí. Perfektně tu funguje systém – víme o tobě. Vůbec se nemusíš hlásit. Posílají si tě elektronicky. Sestřička Helena mi říká:
- Vy jste tady brzy.
- Faáákt?
- Na půl druhou.
Vytahuji diář. Vzala jsem si ho s sebou pro smluvení termínu. Ukazuji 12.30 hod.
- Tak víte co, jděte na RTG. Ale budou mít pauzu na oběd. My jsme taky ještě nebyly.
- Zrovna jsem na to myslela. RTG. A vy se zatím naobědvejte. Třeba mě vezmete…
Sestupuji dolů. Ano, mají tam psanou pauzu na oběd. Projíždím FB. Mají tu dostupnou síť.
To je hezké čtení:
Alena Mádlová
ℒℴνℯ
Síla doteku
Phyllis Davis
Jsem-li vaše miminko,
moc prosím, dotkněte se mě.
Potřebuji vaši něhu, takovou, jakou jsem nejspíš ještě nikdy necítilo.
Neomezujte se jen na koupání, výměnu plenek a krmení.
Nezabalujte mě moc těsně, pusinkujte mi tvářičku a dávejte mému tělíčku znát svoji něžnost.
Vaše něžné hlazení, milé a heboučké, mi dodává jistotu a lásku.
Jsem-li vaše dítě,
moc prosím, dotkněte se mě.
I když třeba nechci, i když vás dokonce odstrkuji,
vytrvejte, najděte způsob, jak naplnit moji touhu.
Vaše objetí před spaním mi osladí sny.
Vaše každodenní něžnost mi dává znát, co ke mně doopravdy cítíte.
Jsem-li teenager,
moc prosím, dotkněte se mě.
Nemyslete, že když už jsem skoro dospělý, k ničemu to už není,
protože už nepotřebují vědět, že vám stále ještě nejsem lhostejný.
Stýská se mi po vašich starostlivých dlaních, potřebuji slyšet váš něžný hlas.
Když je mi v životě těžko, dítě ve mně znovu touží po vaší pozornosti.
Jsem-li váš přítel,
moc prosím, dotkněte se mě.
Nic mi tak jasně neřekne, že jsem pro vás důležitý, jako vaše citem naplněné objetí.
Když jsem zničený, jediné vaše vlídné gesto mě přesvědčí, že mě někdo má rád.
A potvrdí mi, že nejsem sám.
Možná, že právě vaše přátelské objetí je jediné, kterého se mi dostane.
Jsem-li tím, koho milujete,
moc prosím, dotkněte se mě.
Možná si myslíte, že úplně stačí vaše vášeň.
Ale jen vaše dlaně dokáží uklidnit mé obavy.
Potřebuji váš dotek, tak měkký a jemný.
Připomíná mi, že jsem milován prostě proto, že jsem to právě já.
Jsem-li váš dospělý syn,
moc prosím, dotkněte se mě.
Možná mám někde v dálce svou vlastní rodinu, která mě také obejme.
Já však ještě pořád potřebuji maminčiny a tátovy ruce, když mi něco způsobilo bolest.
Už jsem sám otcem a dívám se na mnoho věcí jinak a o to více si vás cením.
Jsem-li váš zestárlý otec,
moc prosím, dotkněte se mě.
Тak, jako se mě kdysi dotýkali, když jsem byl ještě maličký.
Vemte mě za ruku, posaďte se vedle mě a rozveselte mě trochu.
Zahřejte moje unavené tělo svou blízkostí.
I když je pokrytá vráskami, má moje kůže moc ráda, když ji někdo hladí.
Nebojte se.
Jen se mě dotkněte.
( Z knihy "Síla doteku" – Phyllis Davis, Ph.D.: The Power od the Touch
zdroj: https://www.pronaladu.cz/sila-doteku/)
- Paní Hrobská?
Jdu dovnitř. Támhle u zrcadla určitě odložím řetízky, prstýnky, brýle, umělé zuby, korále, náušnice… Co se dá ještě odložit? Nemám umělé zuby. Už nemám ani brýle. Ale k odložení mám.
- Dobrý den! Nemusíte si nic odkládat. To bude jen malý snímek čtyřky a pětky. Támhle se pohodlně posaďte.
- Jejka, dobrý den! Já čekala vlčici, a on tu anděl!
Hezká paní asi ve věku padesátky se směje.
- Vlčice šla do důchodu.
- Aha. To ji přeju. Neměla ráda lidi.
- My ji to s láskou přejeme. Jsme rádi, že si užívá předčasný důchod.
- Ona mi nechtěla dát límec. Byla byste tak hodná?
- Dám. Ale je to tak malá dávka, že nemusíte.
Nasazuje mi límec. Říkám jí, jak vlčice byla nepříjemná. Ale že mě nesmírně chválila, jak umím otevřít pusu na ten jejich kulatý držáček snímku.
- Ale nevím, jestli jsem to měla brát s tím uměním otevřít pusu nějak osobně.
Řehtáme se. Nasazuje mi strojek s citem. Omlouvá se, že mě trápí. Ale vůbec ne. Já umím otevřít pusu. :-) Zkusí to na jeden snímek. Měly by být dva.
Odchází skrýt se. Když je to tak málo…
- Vy jste ale hezká paní!
- A vy jste taky hezká. A máte krásné triko.
- To je z Temu za pár korun.
- Moc hezké. Ježíši, ono mi to sjelo, počkejte. Možná budu muset ještě. A ne. Vyšlo to dobře. Myslím, že to stačí.
- A je tam vidět váček?
- Ne, nic tu nevidím.
Děkuji za službu. Za milé zacházení. Vracím se do patra do čekárny.
Mám tak čas pročíst kratičký textík od Jiřinky.
Jiřinka Lea Dolejšová
Je smutné, když lidé, které znáte, se stanou lidmi, které jste znali.
Pro lidi, kteří vám dali některé z nejlepších zážitků, stanete se jen vzpomínkou.
Osoba, pro kterou byste vzali do ruky zbraň, se stane osobou, která míří na vás.
Když sledujete, jak se někdo, na kom vám záleží, mění v někoho, koho vůbec neznáte a z člověka, kterého jste viděli jako dobrého člověka, se vyklube člověk, který jen chtěl jako dobrý člověk vypadat.
Je to jen... smutné.. a bohužel se tak děje
Každý z nás asi zažil takovouhle zkušenost.Je třeba nabrat sílu a dívat se dopředu s nadějí, protože NEJSOU VŠICHNI lidé STEJNÍ,bezcitní a vypočítaví...
JSOU MEZI NÁMI LIDÉ se SRDCEM na DLANI, OBĚTAVÍ a OCHOTNÍ POMOCI, LASKAVÍ a ZA TYHLE LIDI JSEM VDĚČNÁ A DĚKUJI
Pravda, pravda. Smutné. Ale co s tím. Vlezte mi na záda, nevděčníci! Kvůli tomu se na bok nepřevalím. Vy o mě ve stáří určitě pečovat nebudete, když jsem vám volná už teď. Však já se zařídila.
Sestřička mě volá. Konzultujeme s doktorkou. Poprvé nebyla ve formě. Na jaře to bylo lepší. A dnes to bylo senzační.
- Je to pryč. Pojďte, změřím si rozteč.
Bere malou šuplérku.
- Hm. Je to tak tak.
- Jako velká nebo malá mezera.
- Malá. Dáme tam dva zuby.
- Dva?
Chybí dva. Může dát i jeden. Ale byla by tam mezírka.
- Snad se to tam vejde.
- No, podívejte, já jsem se snažila, a teď je řada na vás.
Přijímá vtip. A chválí mi moje veselé pantofle z Temu.
- Já jsem na ně koukala. Mají je ve víc designech. A k vám se hodí.
- Jako k bláznovi, že?
Obě i se sestřičkou se širokými úsměvy schvalují mou větu. Dohadujeme termín. Říjen pátek.
- Ne, ne. Pátek nazpátek. To ne. Jsem pověrčivá.
- Tak až v prosinci.
- Beru. A kdyby se vám uvolnilo místo, volejte.
Doktorka špičkuje:
- Ale nesmí to být pátek.
Všechny se řehotáme.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-24-tam-a-zase-zpatky
Vyřízeno. Půl druhé a kousek. Poběžím zas okolo Labíčka. Kousek po čtrnácté mi jede vlak. To nedám. Hledám další 14.26 bus. Přicházím na terminál právě, když lidé nastupují. Ubezpečuji se, že tu jsem dobře. Pán vedle mě přikyvuje.
- Jede vám teď vlak. A ten je rychlejší.
- Mně už se nechcééé. A v kolik že jede?
- Máte deset minut. To doběhnete.
Zbláznil mě. Běžím. Už jsem v hale. Nevím jak, vytrhla jsem si pásek z té krásné papouščí boty. Jdu jednou nohou bosa. V klidu kupuji lístek. V klidu bota – bosa sestupuji do podchodu. Vybíhám schody. Už tu čeká vláček. Odjezd 14.31, doma 14.43 hod. Závratná rychlost. Na ni autobus nemá. Odjíždí dřív, ale domů bych přijela až 14.48. Dobře mi pán poradil. Mám v plánu šest tisíc kroků. Nenosím žádné chytré hodinky. Nepotřebuji být napojena. Ty čtyři tisíce do deseti optimálních dám ťapkáním po domě a zahradě. Dnes s telefonem v ruce jsem těch deset naťapala po Hradečku. Skvělé.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-24-kolik-dekad-mas-tolik-kastanku
U auta sbírám šest kaštánků. Máme nasbírat tolik, kolik máme dekád. No jo. Jenže já už dokončuji pomalu tu sedmou. Hledám ještě sedmý. Je prasklý. OK. Tedy šest. Ještě rok a kus, budu hledat sedm. Sedm zdravých. Kaštánky teď leží támhle u mých nohou. Kaštánky. Zdroj energie.
Doma.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-24-mnam
Na pánev kousek sýra, na páru své minibrambůrky. Do mističky rajčátka, cibulku. Zvoní klientka. Jde jí to hezky. Pomalu. Měli hodně oslav. Padesátiny.
Konečně volno. Rovnám si fotky. Pozoruji vývoj chatičky. Petroušek je tu. Svačinka.
- Teď jsme se sousedem odkopávali nálety. Od plotu to odrovnal. On šel z jedné strany, já z druhé. Kladl jsem tam dlaždice.
Málem mi vypadly oči z důlků.
- Piráti odcházejí z vlády. Poslechni si to.
Teď se mně srolovaly uši do trychtýřků.
- Cože? Konečně? Vždyť poničili, co se dalo. Lidé, kteří potřebují rychle znovu postavit své domy, nemají stavební povolení. A propagovali legalizaci drog.
Poslouchám a čtu. To je žumpa. To jsou řeči. Před týdnem se provalilo, jak Hřib chtěl podepisovat miliony bez popisu, za co. Používají slova podraz, dobytek, vykopli. Pane bože, kde je úroveň politiků? Těším se na pana Holce. On rád používá:
- Fiala na mě nekřičel.
To bylo v srpnu, kdy mě dát do pořádku binec elektronickým stavebním povolením.
Dnes premiér nejdřív nic. Za tři hodinky pic. No, pěkně masky padají. Jen tak dál, soudruzi! Odkopejte se ještě víc. Poprvé vidím světového lídra se čertit a durdit. Vždycky zachovával dekorum, a teď divoce gestikuluje. Máchá rukama. To taky nen hodno vrcholného politika. No jo, když nebudeš mít toho recepčního ve vládě, tak to bude nepříjemné. Nějak se ti, chlapče, drolí. To pořád starost o Ukrajinu, a doma jsi na nás zapomněl, viď?
A já jdu dnes brzy radostně a šťastně spát. Protože přesně za tři měsíce je tu ŠTĚDRÝ DEN! Těším se.
Dobrou noc!