Úspěšný jsem si ho udělala. Kde je vůle - tam je cesta! Problémy nejsou. Jen VÝZVY!!
Dnes jsem vyhrála sama nad sebou. Jsem zkrátka dobrá. Jupíí!
První klientka v devět. Budík na půl devátou. Zas už necvičím. Ale okýnko u kamen stále cídím popelem. Už týden. Takový jeden připečený flek dostal fouknutí chemií.
Sjíždím FB. Vyjuklo na mě okno TV Raptor. Pan Robert kluše ranním Petrohradem. Ukazuje Kazaňskyj sobor, vstoupil dovnitř. Podařilo se mu natočit interiér. Nádherný. Přenádherný!! Omlouvá se - porušil prosbu na dveřích? Bratři a sestry, nefotit, netočit, nevodit psy. Odtud klusal do chrámu Spas na Krovi. Během dne další "živě"... Večer živě Sputnik. Paříž. Dělbuchy, křik, napětí francouzské země. Mír na východě, krásné prostředí, opravené domy, čisto v ulicích, hezky oblečení mírumilovní Rusové; jasně viditelný kontrast s pocitem - dravčí země, násilí, nesoulad, válka. Rusko ve dne. Francie v noci. Symbolika. Jak mě Francie okouzlila poprvé! Vůbec první naše cesta na západ - Vídeň. Mexiko Platz. Friťák. Sluchátkový přehrávač kazet... Ubohost... Dnes to vidím.
https://www.facebook.com/search/top/?q=raptor%20tv&epa=SEARCH_BOX
Na učilišti jsme jeli do Paříže na mezinárodní potravinářský veletrh SIAL. Nocování ve Formuli jedna... Další výlet hned na kraji po sametovém spektáklu s maminkou, Ivetou Matějovskou a její maminkou Alpami, Německem, Švýcarskem, okolo ledovcové zelené řeky Inn, lichtensteinský Vaduz. Kde by mě napadlo, jak si na nás brousí zuby! Jak jsem byla u vytržení! Nasávala jsem země, zvyky, přírodu, města, atmosféru... Paříž - zelené bedny bukinistů, už tři sta let prodávají knihy na nábřeží, Pigalle, Sacre Coeur, la Défense... Pozlátko. Moderní stavby, byty s netypickými tvary. Nikdo tam nechtěl bydlet... Vysoké domy, sídla světových značek... Několikrát Paříž, Paříž, Paříž; vždycky ukloprcaní. Ne, už ji nechci vidět. Stačilo dnes. Procestovali jsme, co se dalo. Hory, moře... A už mě to neláká. Chci vidět Rusko. Vábí mě moc. Už tři roky jsme pozvaní do Soči. A letos to asi dopadne. Když překonám strach letět nad Ukrajinou.
Venku padají obrovské shluky vloček. Asociují mně hedvábné padáčky. Když jsem byla malá, maminka po tatínkově smrti pracovala v kantýně u dělostřelců. Deset minut do práce. Pak vystudovala SVVŠ. Celý život u vojáků. V kanceláři. Ale v kantýně - tam to bylo žůžo. Kasárna byla moje. Všude jsem směla. Měla jsem černou kočičku. Maminka nebyla vůbec nadšená. Kočka se mnou někdy šla do školy. Schovala jsem si ji v bytě u školníků. Jejich rodiče mluvili césky. Němcovi. Mluvili špatně césky. Nesmírně hodní. Cestou z oběda jsem si kočku u školníků vyzvedla. U městské brány mi zastavila motorka. Malohvězdičkový pan Kufner. Všichni v kasárnách ke mně byli hodní. Sirotek. Umřel jí tatínek. Pan Kufner mi říká:
- Pojď, já tě vezmu k mamince.
Motorka bublala. Řvala.
- Ale já mám kočku.
- To nevadí, sedni si.
Sedla jsem si. Jakmile přidal plyn, kočka mi chtěla utéct. Pevně jsem ji držela. Zatnula se strachy panu Kufnerovi do vojenského zeleného sukna na zádech. Předal mě u kantýny mamince. Určitě měl na zádech kočičí škrábance.
Okolo Městských kasáren stavěli nový plot. Maminka požádala na velitelství, aby nemusela obíhat kasárna. Zřídili vrátnici na pro mamku nejbližší straně kasáren. Bydleli jsme v podnájmu ve dvou místnostech. V kuchyni ležel na gauči umírající tatínek. Po jeho odchodu mamince dovolili rozpečetit jeho živnostenskou dílnu. Mohla prodat obráběcí stroje... Vybavení. Maminku napadlo koupit piáno. Babička Jůlinka - wau. Zlobila se. Prý. Přidala mamince a mamka koupila náš domek. Ještě i sem se jezdili ptát jezeďáci na soustruh... Dvojdomek potřeboval stálé zušlechťování. Plot jednou do rána lehnul. Okno shnilé. Dům potřeboval podkopat... Maminka přistavěla příslušenství. O svých dovolených pracovala v našem konzumu. Věděla, co chce. Uměla udělat z prdu kuličku. Uměla všechno Šít, vařit, dřít, pracovat na zahradě, kde dnes stojí náš dům. Kolikrát jsem jí přemlouvala, ať ji prodá. Neposlechla. Zaplaťpánbu! Díííky, mami!
Ta černá číča se pak s námi stěhovala do našeho nového domečku asi o tři domy níž v ulici. Náš pan domácí - ten, co zpíval prrrráááce, a zase prrráááce. Jeho je průpovídka: Však ono ti tak není. Nesměli jsme tam nic. Od domácích - babičky a dědy budoucí švagrové - včera jsem o ní psala - nás stěhovali vojáci. Přenesli s lehkostí motýlího letu za letního dne naši kredenc. Přehazovali si ji nad hlavou. Vnučka našich bývalých domácích si po svatbě s Petrouškovým bratrem postavili dům vedle maminky. Proč vzpomínám? Mamka by řekla:
- Všechno je pryč.
Tu větu nenávidím. A nechci ji nikdy říkat. Už vím. Čas od času jsme dostali pečlivě naskládané hedvábné padáčky na nitích. Netuším, odkud, co, kde. Dnes ráno jsem si na padáčky vzpomněla.
Už tu mám Marii. Krásně, krásňoučce za rok proštíhlela. V obličeji září. Ostatně jako všichni dovyživení, spokojení. Milá tvář zkrásněla. Odchází. Střídá ji studentka...
V polovině ledna jsem našla v mailu: Váš certifikát k EET k 26.2. končí svou platnost... Ty vorle. Co si počnu? Jsem ÚB... Vůbec nevím, kudy do toho. Včera jsem si doběhla na FÚ pro heslo. Mladá úřednice mi kladla na srdce, abych našla staré. Stalo se. Dalo mi to. Ale našla. Zachráněna. Ministerští šmejdi v organizovaném chaosu nevědí, co bude za rok, natož za tři roky. Nikde nebylo psáno, že platnost certifikátu je omezena třemi lety. Nikde žádné upozornění na schování hesla. Heslo jsem si poznamenala. Ale to bylo jediné. A na nic. Když nevím, jak se jmenuji, je mi heslo k ničemu. Rozdělávám před třemi lety rozdělanou obálku. Aha. Vidím, jak se jmenuji. Písmena a kódy... Tak - kudy do toho? Povede se mi to? Nebo budu potřebovat pomoc! Jdu do mailu. Hledám dopis. Ťukám na vstup. Název a heslo... Vkládám. Opisuji čísla z obrázku. Ne, nesouhlasí. Ale nepovídej. Mám to tu černé na bílém. Jo! Heslíčko jsem si změnila. Aha. Druhý pokus. Jméno. Změněné heslo. Jsem tam. JSEM TAM!!! Co dál? Na co ťuknout. Asi čest červených možností. Jenže nevím, co chci. Volám na FÚ.
- Včera jsme si u vás byla vyzvednout náhradní heslo. Slečna mě kladla na srdce, ať se ještě znovu podívám po původním. Mám. Jsem tam. Ale nevím, kterou možnost mám zmáčknout.
- Ale my nejsme školeni na...
Ty vorle! Je to pořád stejné. Třicet let. Každá minda má na starosti to své. Ale podnikatel musí umět všechno. F jako FŠECHNO.
- Zavolejte si na EET.
- To jste uhodla. Nikam si nebudu volat. Přesně si pamatuji, jak před třemi lety jedna podnikatelka volala na EET a stálo jí to tři stovky. Jestli chcete, zruším živnost, už si jen přivydělávám. Na vás. Na váš plat!!! Nemusím!!
- Já vám dám jiné číslo, tam nebudete platit. Moment, najdu ho. Paní vám všechno řekne. Má na starosti Náchod.
Diktuje mi číslo. Ano, nic se tam neplatí. Ale taky se tam člověk nedovolá. Nedostane žádnou radu. Jenže já jsem šikovná. Nevzdávám se. NIKDY!!! Jsem bojovník. Zapojuji mozek. Jak to vymyslet. Jo, jasně, na FB by mi jedna paní Kadlecová řekla, že to NÉÉÉJDE... Jj, minulý týden mě přesvědčovala. Musela jsem dát na FB rámeček:
Slovo néééjdéé´neexistuje! Problémy nejsou! Existují jen výzvy. Neříkáme musím, ale chci.
Tak, Ireno, cos vykoumala?!! Otevírám aplikaci PROFI ÚČTENKA. (To vím asi rok. Není to program. Je to aplikace. Asi v tom bude rozdíl. Pro mě neznámý.) Hledám kontakt.
- Dobrý den. Nevím co chci, tak vám to hezky přečtu. Dostala jsem v mailu upozornění z ministerstva, že mi končí certifikát k EET. Heslo mám. Jméno taky. Není to nové. Je to to původní. Teď potřebuji vědět, na co ťuknu tam, kde jsem.
Čtu možnosti.
- Určitě nebudete ťukat na první možnost. Vy vše máte. Jen ho oživíte. Víte co?
- Nevím.
- Pošlu vám návod.
- Ne, ne, žádný návod. To nezvládnu.
- Zvládnete. Uvidíte, že to zvládnete. Je to krok za krokem. A když tak potom zavoláte. Dejte mi adresu.
Čekám na návod. Je tu. Pouštím ho. Trvá asi dvě minuty. Krokuji. Vidím, v které fázi se právě nacházím. Super. Jsem v obraze. Co je dál - pouštím po třech pěti sekundách. Postupuji. Chceš certifikát uložit? Ano, chci. Vlož heslo. Vkládám. A ukládám. Hesla vkládám o ohmatu. Včera jsem finančnímu úřadu darovala dobrovolně a zbytečně asi třináct podpisů na třech listech!!! Jak u blbých na půdě. Každá stránka jak u soudního spisu dole podepsaná a uprostřed... Jediná informace od nich pro mě důležitá: Dnes neotevírat obálku s novým heslem. Vyplatilo se. Setsakramentsky.
Volám na profi účtenku.
- Mluvila jsem s vámi před chvilkou?
Aha - organizovaný chaos. Někam volám, a nikdy už se nedovolám na toho původního. A stále melduji do kola a zdržuji se...
- Jak se přesvědčím, že to mám dobře?
- Co jak máte dobře?
Zas čtu mail, pak předčítám červené možnosti.
- Vše jsem udělala podle návodu. Certifikát mám uložen v počítači.
- Máte tam psímenko p?
- Ano, mám. Už jsem si i otevřela nastavení. Tak říkejte.
Radí, co kam ještě doklepnout. Není spárováno! Jsem chytrá. Nahoře si všímám DIČ - ani netuším, že mám DIČ. Dodnes jsem předpokládala, že mám jen IČO. Přecvakávám za CZ své r. č.
- A co mám doplnit do čísla pokladny?
- Co chcete. Buď číslo, nebo moje...
Mrknu do papírku. Před třemi lety jsem ji označila 11. Cvakám to tam. Spárováno. JSEM ZKRÁTKA ABNORMÁLNĚ SKVĚLÁ. JEDINEČNÁ. Jen to nikdo netuší. :-) Jo, tuší. Minimálně Petroušek. Možná moje holky.
Ani to moc nebolelo. Jen jsem si trošku procvičila mozkové závity. Dobrá rozcvička. Že bych té babě na FB napsala - že všechno jde - když se chce? Kde je vůle, tam je cesta? Kašlu na to. Za maminkou. Dnes ji má na starosti Iveta. Mám tu i paní Danu, Petronilku, Věrku.
Beru maminku z ledárny zvané jídelna.
- Mami, sedneme si tady u stolečku?
- Tady je to akorát pro dva. Tady si sedneme.
Iveta uvařila termosku horkého čaje. Paní vedoucí odchází domů.
- Chtěla bych vám poděkovat za vaše pečovatelky. Moc se snaží. Děkuji!!!
Očividně jsem udělala radost. Dnes žádné stěžování. To je milé. (To byla věta v mém červeném Slabikáři.)
Nabízím broskev. Jablíčko. Kafíčko... Paní Iveta veze mamku na záchod. Moc děkuji. Lidi, až na ředitele a nedostatek personálu - je to tu nadmíru dobré. Ještě bych dole vyměnila kuchařku. Vaří skvěle. Výborně. Chutně. Jedovatě. Nevhodně. Blbnou lidem mozky bílou moukou. Zapřičiňuje záněty... Ale péče - velký dík!!! Těžká práce. - Vzadu v chodbě zapadá slunce.
- Mami. Jedeme se někam podívat.
Vezu ji na tu nádheru. Povídáme si. I mamka je okouzlená. Dívá se...
Mami, tady jsme v pohádce. Támhle je Chloumek, Prašivka, za tím topolem na kopci je tvá školička v Habřině. A mami, kdybys viděla, tak támhle u lesa - já ji vidím- je hájovna, kam jsi chodila k Mařce Kuřetové... Někde tímhle směrem je mlýn Skořípka. Tam jsi s dědou vozila obilí mlynáři Pácaltovi.
Mamka marně hledá očima. Vesmírný pán pomohl kouzlem.
- Mami, mamií!! Dívej! Štít začal svítit. Mamko, mezi tím kouřícím komínem a černou střechou domu je prohlubeň. A tam v lese na obzoru svítí hájovna! Mami, oni nám ji kvůli tobě rozsvítili.
Maminka ostří, snad ji zahlédla. Prohlížíme krajinu. Nad ní se černají mračna chemtrails. Je vidět, že dnes přimíchali hodně sazí. Prý z elektráren. Legálně je vlaky odvážejí. Na tom nic není. Ale saze mají další využití - k hubení lidstva. AIDS, SAARS, EBOLA, CORONAVIRUS NESTAČÍ. Bill Gates - šmejd jeden - prý šest neděl zpátky testoval coronairus... A tady mu lidi věří... má přece s Melánií tu svou očkovací nadaci... Továrnu na smrt.
Bylo to překrásné divadlo. Nebýt hliníku, západy nejsou tak přitažlivé. Jdeme chvilku luštit.
- Kovová hůl?
- ČAKAN.
- Otlačenina?
- OTOK.
- Pozor! Ne oteklina. Otlačenina!
- OTLAK.
- Mám rozsvítit?
Paní pečovatelky dbají na osvětlení. Chápu.
- Ne, já jsem zhasla.
Maminka odpovídá.
- My už půjdeme spát.
- Mami, půjdeš mezi lidi na večeři. Těšíš se?
- Můžu ti říct, že mně to je úplně jedno.
Ach jo. Maminka je na fotkách smutná. Utrápená.
Z chodby slyším paní Aničku.
- Mami, jdu se mrknout, proč křičí. Komu nadává.
- Holky a kluci, co se to tu děje?
- Ona paní chce furt pít. Ona to všechno vypije. My nebudeme mít nic k pití.
- Budete, budete!! Ničeho se nebojte. Za chvilenku vám dovezou večeři.
Utíkám pro mamku. Začleňuji ji ke stolu. Kradu ji z krku pusinky.
- Řekněte mně, co byste si tak přáli k večeři?!
Anička by si přála chleba s tlačenkou. (Ježkovy voči!) Jarušku napadla kuřecí játra. No skvělé! Paní K II by si přála zemlbábu... Všichni dostanou slovo. Paní ředitelka MŠ mluví nesmírně potichoučku.
- Tak teď vám jdu přečíst, co dostanete.
- Chleba s pikantní pomazánkou. A máte po játrech.
- Ale já jsem to uhádla.
- Ano, Anička se trefila.
Pusinkuji mamku pod krkem. Směje se.
- Komu kradla maminka takhle pusinky, nebo z bříška... Kdo umí vzpažit? A točit žárovku!!
Všichni vzpažují. Smějí se.
- Cítíte energii? Kdo dobře točí rukama, má v nich energii.
Někdo přitaká, cítí, cítí...
- Mami, zas zítra. A vy - co si máte před spaním představit??? Kdo jste?
Jaruška to ví.
- Jsem malá holčička.
- Výborně. A sedíte na louce. Co tam kvete?
- Růže.
- No, na louce bych spíš viděla kopretiny, kominíčky, kozí brady, šalvěj. A kdo tam s vámi je?
Slyším z Jaruščiných rtů sladké slovo:
- Maminka.
Z auta volám:
- Peťuš, mohu se ještě stavit na nákup?
- Přijeď, navezeme dřevo.
Nedá mi to. Blesklo mi hlavou, stavit se v Lidlu. Tentokrát nekupuji šunku bez rychlosolí. Linda mi ukázala v sobotu halu LE & CO. Čtu si na etiketě 97 procent masa. Ing. Jiří Lenc. LE & CO. Od Lindy vím, že vyrábějí v Jirnech šunku z vybraných partií vepřové kýty, bez použití barviv, škrobů, vlákniny a rostlinných či jiných živočišných bílkovin z kvalitních prasátek; nikoli Babišových. Beru hroznové víno, špičaté papriky. Oranžové, červené...
- Peťuš, jsem tu. Ty už jedeš pro mlíčko?
- Zavřeli by mně v kravíně. Navezeme dřevo potom.
Navážíme. Řehtám se u jeho manter, průpovídek, vtípků..
- Už končím. Jsem zmrzlý jak rampouch.
- Ne, ještě kolečko.
- To ti stačí. Máš v obýváku.
- Ne. Musela bych myslit na to, že není bedna plná.
Vrchovato. Půlnoc. Udělala jsem si úspěšný krásný den!
Přeju ho i vám.
Dobrou noc!