Úspěšný s kázkem
Krásný jarní den. Se vším všudy. Ptačí radost ze života. Slunce v pampeliškách i na obloze. Sedmikrásky. Tulipány. Cestou pro vršky kopřiv jsem si všimla vzadu u chaloupky bílých narcisků z oranžovou kraječkou ve středu. Stařičká odrůda. Dva ostrůvky dlouhých úzkých špičatých listů. Dva květy v každém. Ještě jeden mám u branky. Mám tu hodně vzpomínek na maminku, dětství s ní a se sestrou. Tatínka jsem si na zahradě v mysli neuchovala. Tříletá holčička. Pamatuji si jen pár obrázků s tatínkem. Protože odešel po mých třetích narozeninách, vzpomínky datuji do tří let.
Jedna vzpomínka:
Vyhazuje mě radostně do stropu. Směju se. Vždycky mě chytí. A pak si se mnou v náručí sedne na židličku, kterou vyrobil pro Ivu. Sedátko vyrobené z tehdy začínající umělé hmoty. Nebyl to umakart. Prasklo. Dnes na židličce kouřívá na terase Petroušek. Jen sedátko nechala dávno maminka vyměnit za dřevěné. Pamatovala jsem si přesně den jeho prasknutí.
Druhá:
Ležel v Jaroměři v nemocnici. Tehdy se malé děti na oddělení nepouštěly. Mě pustili. Asi byl důvod. Buď letní nebo teplý podzimní den. Maminka už mě s Ivou posílala domů.
- Ale já nechci.
Tatínek na posteli si mě dobíral.
- To by sis musela lehnout ke mně do postele.
Asi věděl, že děti nerady chodí spát. Úskok se mu nepodařil.
Já přikývla. Klidně. Mamka měla na sobě krásnou tyrkysovou halenku z angorské vlny. Na hrudi malý světlejší flíček od voňavky. Střih. - Vidím ji vyklánět se z nemocničního nádvoří v patře z okna. Už nevím, co na nás volala. Ale Iva mi ji ukazovala, abych zdvihla hlavu. Maminka mávala... Iva mě vzala za ruku... Domů.
Třetí:
Pamatuji si, když ležel na smrt nemocný na gauči. Bydleli jsme v podnájmu. Hrála jsem si na lavičce. Napadlo mě, jít se k němu přitulit. Rakovina mozku. Hezky se usmál.
- Tati, ty škrábeš!
Kolik mu tak zbývalo dnů, týdnů! Nechal tady dvaatřicetiletou nádhernou vdovu, dvanácti a tříletou dceru.
Tatínek odešel v listopadu. Pamatuji si na den, kdy přijelo velikánské pohřební auto. Na střeše kříž. Pan farář měl na hlavě takovou tu třístrannou nebo čtyřstrannou černou čepici. Nechali mě klidně v bílých punčocháčích před domem. Maminka úzkostlivě dbala, abych se někde neušpinila. V ten den byla tráva zelená. Žádný sníh. Sychravo. A mamka asi plakala nahoře v našem bytě. Střih. U hrobu. Smuteční hosté házejí na rakev buksus. Stojím na okraji hrobu. (Maminka vzpomínala, že jsem prý kopala do rakve, okopávala, než ji spustili.) Pozoruji. Natahuji ručičku v bílé rukavičce. Nikdy - a to mám do dneška a mají to i mé holky - jsem v bílé rukavičce nemohla na nic sahat. Maminka prala na valše; špínu by těžko drhla. Ta bílá rukavička vyletěla nahoru:
- Já chci taky!
- Dejte tomu dítěti...
Najednou jsem měla pod nosem podnos se zelenými lístečky. V bílé rukavičce jsem nabrala hrstečku lístků. Taky jsem hodila.
To jsou všechny mé vzpomínky na tatínka. Živého, nemocného, mrtvého. Maminka mi říkala, že jsem se jí jako holčička velmi často starostlivě ptala:
- Maminko, že mi neumřeš?!
Kdykoli by si lehla, prý jsem se bála. Asociace. Ten kdo leží, umře. Maminka se celý život musela ohánět. Jeden plat, dvě holky. Moje spolužačky dcery důstojníků a vojenských lékařů - dva platy na rodinu. Jeden z platů daleko daleko vyšší než ten maminčin... Vyrostly jsme. Vystudovaly. Postavily se do života.
Kam jsem se to zatoulala... Do světa, kdy lidé byli lidmi. Pomáhali si. Nedokazovali si moc a sílu. Zdravili se. Při kýchnutí se zakryla pusa. U nás doma jsme říkali Pozdrav pámbu a Dej to pámbu. Když se kašlalo, kryla se ústa. Muži pomáhali ženám do kabátů. Ženy byly ženami. Muži byli muži. Děti se chovaly uctivě ke svým rodičům i prarodičům. Ctili se. Jejich rady...
Dopoledne jsem ustlala na houpačce. Za celý den jsem si na ni nesedla; poutírala jsem ze všech tří stolů a stolků v zahradě pyl. Kde se bere? Třešně odkvetly... Chvíli pracuji na sluníčku. Nevidím na telefon.
Moratý kocourek přišel na námluvy. Obezřetně kráčí zahradou. Na mé oslovení se netváří. Změnil směr. Zašel za dům. Micinka si lebedí na kačírku. Koupe si své angorské chlupy. Jak uslyšela, že mluvím, zbystřila. Přestala se mýt. Šla taky za dům. Kocour už tam nebyl. I já jsem se totiž zvedla a šla se mrknout za dům. Vytáhla jsem slunečníky. Naplnila vodou podstavce. Hledám obrovský slunečník. Nemohu ho nalézt. Prolézám chatičku. Ještě jednou. Pod pergolou jsem konečně objevila ten óbr kus. Instaluji. Teď už vidím na monitor i display. Za chvíli mě čeká skyp s maminkou. Zabíhám do kuchyně. Pouštím hrnec. Hledám "naposledy připravené". Jo, těstoviny a la carbonare. Místo olivového oleje kousek špeku. Jsem jak ten kuchař, Babica se jmenoval? Nemáš-li roušku, připlácni si na hubu plátek sýra. Nechávám hrnec tvořit. Jdu pod slunečník. Docela se bojím, jak maminku zastihnu. Poznám, kdy se s ní pracuje. A chápu, že se s ní nemůže pracovat dlouho. Mají tam hodně ležáků. Nemluvících indiánů. Mám obavy, aby se totéž během téhle kravské doby nestalo s maminkou. Zatím mluví. Ale slovní zásoba ubývá.
- No jo, paní Hrobská, to se ten stav zhoršuje.
Do háje! Před třemi lety mi doktor na LDN řekl, že narkóza je maminčina konečná. Houbelec. Nebyla. Tolik úsilí!! Tolik času. Udržet maminčin stav... Vidím, jak lidé přijdou do DD. Chodí. Mluví. Za pár měsíců léky atrofují jejich svaly. Lidi spadnou na vozík, na lehátko, do postele. Nechodí. Převracejí je. Nemluví. Odpojují se. Rodina přijede jednou za týden. Není čas. Nejsou peníze na benzín. Není zájem. Staříček se odpojí na vždy. Do světla.
Á, už zvoní skyp na všech zařízeních. Utíkám do zahrady k ntb. Maminka je radostná. Jak malá holčenka. Vyprávím jí o světě. Vzpomínáme na Soči. Taky na několikadenní výlet s Ivetou a její maminkou do Švýcarska.
- Mami, vzpomínáš na Světlanu?
- Jo, vzpomínám.
Světlana byla lékařka v Soči.
- Mami, její syn studoval v Moskvě medicínu. Zemřel při nehodě.
Mamka se upřímně diví.
- Mami, a pamatuješ, jak nám její maminka věštila z kávové sedliny?
- Jo, to si pamatuji, ale už si nepamatuji, co.
- Mamko, a ten skulptor, ten sochař, jak vyřezával dřevěné sochy. On byl geolog. Osvobozoval Hořice. Říkal, že to jaro bylo teplé, šeříky už kvetly.
Maminka si pamatuje. Ale na datum svého narození si nevzpomněla. Horko těžko jsme ho daly do kupy. Během hovoru se na něj asi třikrát ptám.
- Mami, kdy ses narodila?
- Kde? Nebo kdy?
- Obojí.
- 26. ledna 1927 v Černožicích.
- Mami, a my s Ivou jsme se narodily v jakém měsíci?
- Jé, to si nevzpomínám. V zimě?
- Nee. V červenci.
- A jo, o prázdninách.
Zavírá oči. Nelíbí se mi to.
- Umíš vyjmenovat roční doby?
Vysype je z rukávu zrovna tak, jako přeříká měsíce. I dny v týdnu, ale vždycky si musím říci ještě o neděli.
- V kterém měsíci je konec školního roku?
- V červnu.
- A do školy jdeme?
- 1.září.
- Mamko, a čtvrtý měsíc v roce?
- Duben.
- A kdy jsou Vánoce?
- V prosinci.
- Kdy se narodil taťka?
- 19.6. 27
- Mamko, ten rok. Ty seš dvacet sedm. . Taťka se narodil, když začala 1. sv. válka.
- Máš pravdu. 1914.
- Výborně!
- A kdy skončila?
- Nevím.
- Byly mu čtyři.
- 1918.
- Zazpíváš svou oblíbenou?
- Ne já teď nezpívám.
Zaklání hlavu. Zavírá oči.
- Mamčo, ale některou bychom si mohly zazpívat. Co říkáš?
- Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub. Našla ho Jóóóhana s dlouhejma nóóóhama. Já na ni dup. Dej sem ten zub! Nebo ti vytrhnu z drdolu chlup.
Hledám text písničky. Netušila jsem - aha. Stařičká šelaková deska. František Kreuzmann zpívá. To je krása... Když jsem šel z hub je jen zanedbatelná část písničky... Moc se mi líbí.
https://www.youtube.com/watch?v=QAARmExfB68
- Kams chodila do tanečních?
- Do Smiřic.
- Jak se to jmenovalo?
- Dvorana.
- Už jsem tadýýý. Hezky si to ještě dopovídejte. Tak se rozlučte.
Mávám. Dávám pusu...
- Maminko, a kdyby ti řekli, abys šla cvičit chůzi, tak běž. A buď hodná!
Típ.
Co to tady plácám. Buď hodná. A ještě by Linda dodala: Na nikoho se nepovyšuj...
Nákup. Jen ovoce, zeleninu. Chjo, Lidl bere jen jedovaté koktejly ze Španělska. Papričky. Ne, nám neublíží. Naspinuji je. Beru. A pórek. Kaufland - hroznové vínečko. KIK. Baterie. Nic nového. Závratného.
Přijíždím domů. U velkého stolu mě čeká počítač. Mám ještě práci. Ale na místě bazénu u dočasného stolu :-) na mě haleká vnučka a Petrouškův mladší syn. Něco jim podstrojím. Jdu pokračovat v krasojízdě. A zákaznický servis. A jsem úspěšná!! Mám radost!!
Opouštím řídící středisko pod slunečníkem. Přesouvám se k mladým.
- Jak se vám sedí v bazénu?
:-) :-) :-)
V. mi ukazuje hvězdu. Zírám. Umí rozštěp, umí provaz. Pak jedno slovo, co si nepamatuji. Nesmírně šikovná. Maminka ji vede. Obě naše snachy, zaplaťbůh, vedou vnučky i vnoučka výborně.
Snacha se tu objevila. Dáme vínko. Mluvíme o dění.
- Víš, že on to začal už v minulém roce? Odspoda. Tolik generálních ředitelů odstoupilo. Kolik jich spáchalo sebevraždu... Teď už čistí vrchní patra. Prý ještě v příštím roce... Lidi jsou netrpěliví. Už chtějí pracovat. Snad vše důležité se stihlo v době karantény světa. Jediné, co mi vadí - roušky. Dnes jsem pozorovala pokladní. Neudýchala bych to. Děs. Celý den si dýchat bacily do roušky.
Až na kázek krásný den. Nemůžeme mít všichni všechno. Necháme tvořit vesmírné zákony za nás. Vdova a polosirotek... Těm se NESMÍ ublížit!!!
- Dobrou noc!
P. S.
TV signály ustupují chystané 5G - snad na to nebudou peníze. Ale napadlo mě, že taky Muscovi se vyklidil prostor na nebi. Proč tolik družic? Proč se beduínům zjevoval na nebi J. K.? Tam, kde nejsou lidi, tam si to zkoušeli? Holografické projekce? Asi před dvěma třemi lety promítali do mraků v Číně města... Copak si chystají za překvápko na lidi...
Doufám, že vakcíny jsou pasé. Dr. Peková ubezpečila, že je nemožné vakcínu vzhledem k variabilitě viru vyrobit. Ale takové nanukáče - Anunnaki - to by mohlo zafungovat na ohlupení lidí...