Úspěšný start nového týdne s třináctkou na začátku
Jupí! Dnes mi naskočí další čtenářka. Děkuji!
Pondělíčko je za námi. Vstup jsme zvládli. Začínám v devět; pracuji do večera. Miluji své klienty. Baví mě vést je ke zdraví. Mám radost, vytrvají-li. Dotlačím je do cíle. Po třech týdnech první výsledky měření. Na cm se zmenšují. Cítí energii, zasycenost. Těší mě to. Pečlivě zapisuji, přepočítávám.
- Haló, haló, Peťuš, už jsi byl na obědě?
Přifrčel dojíst kynuté knedlíky ze včera.
V mezičase jedu za maminkou. Pošta. Mám jednu oblíbenou. Na sídlišti. Sedí tam sto let za sklem silná paní úřednice. Stále s úsměvem. Klidná. Vstřícná.
- Udělá vám dobře, když si koupím bloček známek?
- No to byste byla hodná. Měla bych prodej.
- Jeden bloček, prosím!
Platím skoro dvě stovky. Udělala jsem to pro tuhle úřednici. A ráda.
- Poslouchejte: Celý život jste hodná, ochotná, nikdo vás nevyvede z míry, jste příjemná, sympatická.
- Přestaňte. Nebo se začnu červenat. To je na mě?
Směju se. Platím. Jedu pro ovoce a zeleninu. Kdy už budu jezdit na trh?! V košíčku si jak Karkulka nesu proviant pro maminčino občerstvení. Parkuji před DD. Včera nějaký moudrý filosof zas zatáhnul bránu. O víkendu, kdy jezdí i ti, co normálně nejezdí. Jako vtip - dobrý. Jako realita - vypatláno. Kabelka, deštník, košík, nerozbít termosku s horkou vodou. A všechno zvládnout jedním párem rukou.
Továrník vystavěl překrásný dům pro své dělníky. Oslnila mě sličnost svěc kaštanu. Dokonalý. Bez kazu. Kyslík vyrábí a k tomu zdobí. Navíc chladí. A na podzim poskytne plody pro zvěř. Sbírají se ještě? (Včera jsem pronesla:
- Peťuš, já se už těším na advent.
Začal se mi smát. Advent byl nedávno. Letí to, letí.)
Hlavně, aby nějaké studované moudro nenapadlo, kaštan odstranit. Přeci jenom dělá stín, že jo? Nemocní mocní si myslí, že všechno můžou. Touhle dobou tu voněly padající kaskády světle modré bohaté vistárie. Bohatství se neodpouští. Pryč s ní! Zasahovala do sakur. Chytrý moudrý by vistárijku zkrátil. Hovado neuctivé k přírodě je vyplenilo i s kořeny. Dnes byly čerstvě ořezané překrásné silné zdravé větve sakur. Vykácet, co tu mají co krášlit ulici! Stínit a snižovat teplotu rozpáleného asfaltu. Pryč se stromy! Na podzim vyhlásíme akci milion stromů pro zemi. Nakoupíme stromy z evropských fondů. Tak ať je máme kam usadit. A piráti se rozhodli vysázet (piráti je teda 100% sázet nebudou) milion stromů pro Prahu. Skvělé! Nepromyšlené. Debilní. Vykácet, zmrzačit, zpracovat, prodat. Stromy se likvidují. Zamázneme to akcí... Nakoukněte:
Vyjedu do druhého.
- Maminka je dole!
Jedu dolů do jídelny. Aha, zpívání s farářem. Nevnímám, co vypráví. Chtěla jsem přisednout vedle maminky. Ale je to s ní jak s malým dítětem. Rušila by hlasitým šeptem. Raději ji vyvážím za skleněné dveře. Nabízím kafíčko, štrůdlík, v mističce šlehačku. Maminka moje. Ještě tu je. Tak velká holka jako já, ji ještě má. Bylo mi dopřáno. Děkuji.
- Mamko, nepocintej se.
Hlídám ji. Už není pozorná. Klidně se napije horkého bez strachu.
- Mami, pozor! Je to vařicí. Ať se nespálíš.
Maminka si vychutnává štrůdlík.
- Mamko, pobryndalas hrneček.
- Jen hrneček? Tak to je dobré.
- Mami, i ten svůj pás.
Napadlo mě: Nový polštářek ze Štědrého dne nějaký dobroblb nechal vyprat. Ale pás na poutání je tfujtajxlový. Fuj. Štítím se ho dotknout. Ublemstaný. Nikoho nenapadne hodit ho do prádla.
Zkouším, jestli maminka umí ještě zarecitovat nějakou básničku ze školy. I já lovím v hlavě. Jak pokračuje Cestička k domovu? Nějak se mi taky vykouřila z hlavy. Zapomněla jsem na doušku a šalvěj... Maminka se na konci třetí sloky přidává...
CESTIČKA K DOMOVU Karel Václav Rais
Cestička k domovu
známě se vine-
hezčí je,krásnější
než všecky jiné.
Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.
A kdybych ve světě
bůhvíkam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.
Za skleněnými dveřmi začali zpívat... Broukáme s maminkou. Fotím ji. Fotíme se. Cítím láskyplný pocit v srdci. Ani nevím, kdy se náš vztah obrátil. Z maminky se stala malá holčička a z nezkušené nešikovné dcery se stala ostražitá maminka. Pan farář končí. Pletu si československou církev husitskou a evangelickou. Asi se to jmenuje československá církev evangelická. Je to fuk. Církev jako církev. Náboženství - okov lidstva. Střídá se tu paní farářka s farářem. Zpívají s bezmocnými ležícími. Zpěv oblažuje. Ozdravná vibrace. I nemluvní otevřou aspoň oči. Farář se s každým osobně loučí stiskem ruky. Nezapomněl ani na mamku. Ruku podává i mně. To se mi líbí. Ruka. Symbol přátelství, míru, neozbrojenosti, energie. Paní farářka vždy přidává konejšivá slova. Pečovatelky vyvážejí vozíčky, lehátka. Pozoruji, jak jsou šikovné. Naskládají co nejvíc vozíků, lehátek do výtahu. Je to dřina. Trpělivé. Jak včely. Mihne se tu Janinka. Usmívá se na mě. Na Vánoce a k svátku ji chodím obdarovat.
- Janinko, jste šťastná?
Radostně přikyvuje se širokým úsměvem. Brýle jak dna od lahví. Pomyslím si:
Ireno, ta duše je šťastná. Vezmi si vzor, až začneš skuhrat.
- Libuško, mohla bych s vámi poslat mamku nahoru?
Zajíždějí s mamkou do výtahu. Pusu.
- Ty už jdeš?
- Maminko, zas zítra! Už musím jet...
Znovu se dívám na vzrostlý jírovec maďal. Skvostná práce přírody. Příroda, obroda, rod, narodit se, národ, rodný, rodilý, rodit, úroda... Snažíme se opravdu skvěle. Přírodu lidský rod ničí, jednou zmizí úroda... Zmizí lidský rod.
Obracím auto. Jedu vesnicemi. Ještě že mám nakoupeno. Přijíždí paní. Asi na sedmnáctou poslední. Té volám, naviguji ji od kraje města. Místo aby se plížila půl hodiny po ucpané tepně, vedu ji volnou cestou. Za dvě minutky je u nás. Milá. Vlídná, příjemná, usměvavá. A spokojená. Dnes ráno mi paní říkala, jak jí to chutná. A prospívá. A tahle poslední totéž. To mě těší. Jsou velké tlusté holky, které řeknou, že jim to nechutná. No, s tím se nedá nic dělat. Tak k doktorovi pro léky. A na chirurgii se zánětem a ochozenými klouby... Někdo skuhrá, že jako pořád bude snídat zdravé jídlo?! No jo, celý život lidi jedí chleba, brambory, rýži, luštěniny a neskuhrají. Bóže, mám radost. Paní odchází. Volám ji. Naviguji. Během dvou minutek je na cestě na Náchod ven z města. Minule ještě odjížděla za tmy. Dnes si už cestu prohlíží. Poznává, kde zabloudila. Jenže i tehdy mě napadlo zavolat ji a vyvést ji ze sídliště na výpadovku. Jsem dobrá! :-) Je dobrá! :-) Jsme dobří! :-) Všichni lidé - jsou dobří. Každý tak, jak umí. Jak je mu dáno. Jak mu dovolíme.
- Peťuůůš, mně je zima. Mohu naposledy zatopit v kamnech?
- Když ti je zima. To bys tu ve dvě v noci ztuhla. Zatop.
Jde, vypíná topení v koupelně. Už mi tam zatáhnul dveře. Milovaný. Ohleduplný. A já ho před třiceti lety chtěla mít jen za dobrého kamaráda. Vlastně kamarádem zůstal.
Šup, šup, je čas!
Dobrou noc!