Úspěšný
Dnes bez filosofování. Přehlédnu den.
Krásně se mi vstávalo. Nádherné ráno. Dlouhé stíny stromů. Chladno. Co bych měla:
Vymést popel, umýt okénko, založit na podpal, dosypat krmítka, pustit počítač, vypočítat analýzku pro novou paní, nasytit kočky, sobě snídani.
Volá Linda. Už jede z pracovní cesty domů. Prý už k nám jede její Petr pracovat s brigádníkem. Ze stejného města, ne z Děčína, z jiného, jede nová paní. Telefon. Nepřehledné. Linda jede ze školení. K nám jede její Petr. A ze stejného města nová paní. No.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/203-11-24-dopoledne
- Dobrý den, myslím si, že jsem u vás.
Vybíhám ven. Na kamna už nedošlo.
Paní je hezká, s velkou nadváhou, přišla právě včas. Od snídaně jí narostlo ještě pět kilo navíc. :-) Nadsázka. Vysvětluji její analýzku, hovořím o stavbě lidského těla, o úskalích ve výživě, probírám její údaje, prezentuji výživové programy, hovořím o našem kurzu. Bude poledne. Odjíždí.
Jdu zkontrolovat dozadu naše dva pracanty. Lindin Petr nesmírně, ale vesmírně šikovný, tvořivý, přemýšlivý. Ukazuje mi podlahu v chatě. Byla dřevěná. Maminka na ni hodila linoleum. Pod ním podlaha naprosto shnila. Všechno vyrvat, vyvézt… V přední místnosti dlažbu. Radíme se, kam zavedeme kamínka. Kde zásuvky. Hudba budoucnosti. Po chvilkách přes zimu bude tvořit.
Posílám výzvu k platbě. Objednávám sobě zboží. Kontroluji její kurz Podzim ve formě… Volá chlapec s poukazem. První rok na stavební fakultě. Velmi hezký rozhovor s inteligentním tvorem. Poukaz má prý platnost jen do 24.11.
- Dám vám radu. To, že to tam je napsáno, ještě neznamená, že je to konečný termín. Je třeba občas jít proti proudu. Vůbec nic se neděje. V pondělí je taky termín.
Hovořím o různých věcech. O Evě Jiřičné, o chuti mocných zbourat jakýsi most v Pze; o její obhajobě mostu, který zapadá svým stylem do kubistické čtvrti… První žena Kaplického. Hoch poslouchá. Sice zatím známou architektku nezná. Dožene. Je v prvním semestru. Loučíme se. Děkuji mu za rozhovor, za to, že naslouchal.
- Já děkuji vám. Protože to, co jste mi řekla, slýchám od své babičky. Tak na tom asi něco bude.
Ani nevíte, jako jsem měla radost. Přemýšlivý. Totiž doporučila jsem mu, aby se hloub a víc zajímal o stavby, o kterých se třeba vůbec nebudou učit. O tom globu vedle Eiffelovky o průměru 40 m, který zmizel. Zbořili ho. Co to bylo za stavbu? Eiffelova věž jako pocta novému století, nové architektuře, nové době. Jakýsi reset starého.
Pod hovorem volal Karel. Volám zpátky.
- Ale dobrý den! Jedeš se mnou?
- Kájo, zítra jedu vlakem. Mám to ráda. Tak zítra…
- …jedu tedy sám. Uvidíme se v Brně.
Nesu dozadu do zahrady kafe.
- Mám ti vyjet autem?
Zjišťuji, jestli pojedu do Smiřic. Ne, nepojedu. Celý týden jsem měla příležitost vypravit se tam. Ne, já si vzpomenu v pátek v poledne.
- Nemusíš mi vyjíždět. Počkám na Péťu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-24-varim-s-kockou-na-rameni
Vařím si oběd. Žofka dnes měla břinknuto. Stále a pořád mi skákalas záda. Z ramene sledovala cvrkot.
Na papírku – větvičky, sklenice, banka, Smiřice…
Co v bance? Už mi přetéká paklík s padesátikorunami. Jedu si je proměnit. Petroušek mě doprovází.
- Peťuš, pod náměstí. Jdu do té banky tam dole.
- Ta je půl roku zavřená.
- Prosím?
- Musíš na poštu nebo do spořky.
Zkusím ČS.
Vprostřed místnosti sedí usměvavá slečna. Posílá mě k pokladníkovi. Ten sedí asi o tři metry dál. Nikde žádné přepážky jako to bylo dřív. Honosné dřevem obložené bankovní prostředí zmizelo. Vyměněno za šeď. Strohost. Žádná skla. Jen stůl a židle. Prý kamery. Z bezpečnostních důvodů. Tak já bych raději ta skla a hradbu mezi mnou a pokladníkem než nějaké šmírování ze všech stran. Oznamuji, co potřebuji.
- A kolik jich máte?
- Za šest a půl tisíce.
Akurátní mladý pan pokladní mě upozorňuje, že berou bez poplatku jen sto kusů. To mi stačí. A příště to mam prý raději oznámit dopředu. A mít to spočítané. Jinak by mi mohl napočítat poplatek – teď nevím kolik.
- Ale to vy mi nenapočítáte, viďte? Protože si to počítám sama. Tady je padesát a ještě padesát kousků.
Dává do mincovního počítače.
- A proč neberete všechno?
- Zkuste to na poště. Tam vám vezmou jen asi padesát kusů a myslím, že nad počet napočítají tři procenta a ještě vám strhnout z vydané částky…
- Cože? Co to je? To je keťaství!
Nechává mi tužkou ťuknout na nějaké slovo. Žádný podpis něco jako souhlasím. Nebo souhlasí.
- A proč jste tam neťukl vy?
- Protože tu jsou kamery.
Ty vorle! Tady bych nechtěla pracovat. Hoch je ke mně hodný. Děkuji. Loučím se. Přecházím přes cestu. Vidím Petrouškovo auto. Nedá mi to. Jdu ještě na poštu. Bez problémů vezmou taky sto kusů, které nemám. A paní od vedlejší přepážky volá, že mám jít i k ní, že potřebuje padesátky. O nějakém strhávání ani řeči. Jsou milé, ochotné, a ještě se na mě usmívají. Jako bonus. A to je před zavírací dobou! Vydržely to holčičky celý týden až do kýženého pátečku.
V autě vyprávím o rothschildovských a rockefellerovských zlodějských manýrách.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-24-ke-vcelari
Jedeme k včelaři. Prodám mu sklenice. Koupím si za ně med. Zvoníme. Vyhlížím jejich černého kocoura. Obr. Překrásný. Fotím ho. Fotím se s ním. Čeká, až to zmáčknu. Naproti sedí rezatá kočička. Jdu k ní. Ó, nemá zadní noženku. Poskakuje po třech. Až se mi srdce sevřelo. Copak se mu asi stalo. Už to má zahojené.
- Vidíš, a taky si žije.
Má pravdu, Petrušek můj.
Když tak přemýšlím, jak přívětivý finančně byl ke mně týden, říkám si:
A jestlipak je někdo taky tak šikovný?
Před odjezdem mi Petroušek nasypal do ruky 67 korun za hliník, železo… Že to je pár drobných? OK. To sbírám jen kvůli čistotě přírody. Hliníkové kalíšky od svíček, knotové středy vyndávám do solo nádobky, vršky od lahví s vínem, plechovky… Mám nakázáno – na co se lepí magnet, dát do Fe. Tak to tak třídím a několikrát za rok svou sbírku vyvezu.
Taky mi vrátili v Lidlu za tři balíčky zkažených krůtích prsou asi po 160 korunách po víc jak měsíci. Pak jsem odvezla smradlavé nerozdělané kousky krůty na polévku. Tam šlo asi o šedesát korun. Dnes jsem směnila padesátikoruny bez poplatku. Světe, dřív ti to vyměnili v každých potravinách. A rádi. Dnes jsem prodala sklenice. Jak se to říká? Korunka ke korunce...
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-24-v-parku
A teď vzhůru do parku na větvičky. Fotím si Labíčko. Park v podzimním hávu svítí. Nad korunami ještě přisvětluje jasný Měsíc. Nakochala jsem se. Šup. Domů.
Petroušek si ještě jede zaloajálnit. Kam asi? Kamasi? :-) Zkontrolovat, aby to na sídlišti lidem topilo. Zadělávám na chleba. Těsto se povedlo. Na ošatku pod utěrku. A sedám k počítači. Doplňuji statistiku. Poslouchám lekci marketingového kurzu. Máme tam něco spočítat. No, to určitě. Volám našemu prezidentovi.
- Petře, když jsem teď měla spočítat počet sklenic vynásobit jejich cenu, odečíst za med, tak jsem s sebou měla Péťu kalkulačku. Tohle nevypočítám.
- Myslíš tu mou lekci? To máš jednoduché. 155 krát dva tisíce plus 155 krát osm set…
Rychle si to píšu na papírek. Šup – zapisuji motto a tenhle výpočet. Hotovo. Půl osmé! Tak šup na kamna. Vypulírovat sklo u dvířek. Založit na podpal. Vytřít okolo nich. Zatopit.
- Podívej se, tak kočka se ničeho nebojí. Oheň hučí a ona si vyskočí na koš, aby lépe viděla.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-24-prekynul-ale-nakonec-vysel-vyborne
Zapomněla jsem na chleba. Ježiši, utěrka nafouklá. Vyklápím chlebík z ošatky. Klesnul. Neva. Potírám ho slanou vodu. Tvaruji. Při pečení zase nádherně vzešel. Ještě svačinku Petrouškovi. Šup do koupelny.
Dnes už klušu spát. Ráno brzy vstávám. Mám nakázáno, vstát
včas. Prý Petroušek bude mít celou noc trauma, jestli to stihneme. Povídal mi
dnes v autě.
- Ty seš nesmírně hodná. Jsi udělají. Pracovitá. Ale ta tvá nedochvilnost, to je
strašné.
Tak dobrou!