Úterý mělo švunk

Začíná se prolínat svět živých a mrtvých. Pozoruji dění. Pracuji. Odbíhám k FB. Věnuji mu hodně času podle počtu sdílených příspěvků. Měla bych brzdit. Žene mě touha, aby co nejvíc lidí vidělo, co se tu děje. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-31-skoro-hotovo

U práce poslouchám Karol Stonjekovou z TV Xaver ze včera. Pěkně rozebrala projev sto sedmičky. Parádně. 

https://www.youtube.com/watch?v=L1Zkb39g9ts

Karol má dar dobře zhodnotit a ostře se vymezit. Cituje - "vláda lidu" - ano, zapomněl se před víc jak třiceti lety! Ani se to nenaučil číst. Místo citátů koho asi? Zakladatelů republiky, použil citát z Batmana. Místo aby vyzdvihoval výročí našich dvou národů, poklonkuje páníčkům v EU. 

Dohodnuta s Lindou, cestou z Phy se staví potěšit svého Petra. Ten v chatičce dodělává skládek nebo dílnu? Pořád nevím, jak jsme tomu říkali. Nosím kafe, čaj, chlebíčky. Odbíhám od své práce.

- Jsi tu sám.

- Jsem tu spokojen. Jsem ve svém světě.

Pozoruji jeho klid, pohodu, vyrovnanost. Tvůrce. On umí všechno. Pečlivý. Šikovný. Otevřená hlava. V létě jsem se ho ptala, jak ví, co kdy udělat. Jak zná postupy. Jen se usmál. Jako že mu to mysl dává, kudy a jak. Připravuje na jaro velkou obytnou místnost. Zatepluje z ní stěnu k skládku. Navrhuje, když tam bude dřevěná podlaha, jestli nechci kus stěny z palubek. Svoluji. Budou korespondovat s podlahou. Chatička rozkvete. Tatínku, přijď nahlédnout. Třeba dnes v noci... Mami, zvu tě. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-31-co-radosti

Vracím se do domu. Pracuji. Žofka nemá ani zájem vyběhnout ven. Už si nosí to svoje. Úkol splněn. Jen by mě zajímalo, kdo je otcem.  Přemisťuje se za mnou jak pejsek z místnosti do místnosti. Od včera ji zaujala nová krabice. Tu její původní, tam se jí nacpal Mourek. Ona hlavičkou rochní v krabici od Felixe. Mazlí se s ní. Strká do ní hlavičku... 

Smráká se. Linda je tu. Neslyšela jsem zvonek. Ani dopoledne. Byla tu GLS, PPL, oba zvonili, museli volat. Do toho se přihrnul Petroušek. A staronová klientka. Ježiši! Nával.

Zvonek. Petroušek spravuje zvonění. Zachovávám klid. Klid. O nic nejde. Všechno zvládnu. Jdu se věnovat klientce.

Má platit kartou. Platba odmítnuta. Dvakrát. 

- Máš tam peníze?

- Mám.

Volá jí partner. Něco jí diktuje do telefonu. Příkrým hlasem nakazuje, co má koupit ve stavebninách. Za půl hodinky zavírají. OK. Na chvíli odjíždí. Vytáčím info její banky. Mluví na mě UI. Cítím se slabě. Nechci mluvit s hlasem, který je slyšet jak živý. Fujtajbl! 

- Chcete hovořit s mým živým kolegou?

- Ano!

Vyptávám se, proč nejde platit kartou. Paní se mě ptá na bankovní klíč. Nevím, má-li ho. Druhá varianta – dostat se do bankovnictví. - Moje produkty. - Karty. - Rozkliknout tu potřebnou. Nastavit e-pin. Klientka se vrací. Ptám se, má-li bankovní klíč. Nemá. Jdeme tedy do bankovnictví. Jdu intuitivně. Ale raději bych měla průvodce. Zas ten hlas UI. Zas to pochopilo, že chci živého člověka. Než se na něj dostanu, zvládla jsem to. Úpěnlivě se snažím nepodívat se na množství peněz. Povedlo se. Šla jsem jen po technických údajích. I z toho mi je divno. Odcházím z bankovnictví. Pro mě velké soukromí. Nic pro mé oči. Jdeme platit. Zadejte e-PIN. Najednou jsem zblbla:

- Jé, já nevím, co to je.

- To je to, co jsme teď utvořily.

Hodinka s bankovnictvím mě zmámila. U nás se říkalo zmátořila. Ne zmátožila. Zmátořila. Pink. Hotovo. Rychle přeměřit.

- Ty máš pomalu dvacet kilo nahoře.

- Mám.

- Objednávku až zítra, může být? Dnes už ne.

Dohodnuto.

- Jsem dobrá, viď?

- No já bych to nedokázala.

- Říkám, že jsem dobrá. Vůbec nevím, jak jsem to dala v cizím prostředí.

- Já bych to hodila do kanálu. Vzdala bych to.

- Vidíš? A to je to, co na mně Petroušek obdivuje. Mou vytrvalost. Nikdy se nevzdám. Všechno dotáhnu do konce.

Slyším v kuchyni hlasy svých blízkých. Volám, ať dají ohřát jídlo. Aby se Petr po práci najedl. Všechno se tam odehrálo beze mě. Protože přišla další paní. Nádherná šestadvacetiletá kráska. Miloučká. Takové děťátko příjemné, něžné. Má malého Šimůnka. Když jsem mu v létě dala tyčinku od cesty za jeho trpělivost, než jsem mu přeměřila maminku a babičku, hodil po mně tak vděčný úsměv. Dozvěděla jsem se, že se s ním mamka nebo babička někdy o tyčinku rozdělí. A teď ji držel v ručičce sám celou pro sebe.

Milé stvoření ke mně chodí od srpna. Krásná. Přesto si zmenšila bříško. Asi šest kilo zmizelo. Vypráví, jak je v letu, co mají na úřadě práce. Banka jí dnes zablokovala kartu. Jak je to možné? Přišla jí SMS, že České poště se nepodařilo doručit jí balíček. Prý udělali někde chybu. Má uvést adresu doručení. Za znovudoručení bude platit 35 korun. Na netu vše vyplnila, odeslala 35 korun. Karta ihned zablokována za podezřelou platbu.

- Tak tos´       přišla jen o 35 korun. Nenapadlo tě, že když udělali chybu, že to přece nebudeš platit ty?

Vysvětluje, jak v denních starostech a povinnostech utíkají myšlenky; byla ráda, že si balíček obstarala, aby jí ho doručili. :-)  Chápu. Do lidí to buší ze všech stran. Jak střídají strašidla, zrychlují tempo. Ze dne na den skončila covid mánie. Začala Speciální vojenská operace nedaleko naší země. Uprchlíci měli končit v první bezpečné zemi, tedy na Slovensku, přitom jsme se stali zobátkem… Ze dne na den konec Ukrajiny, další zabíjení, ale kousek dál. Lidi jsou zmítáni jak papírový drak ve větru.

Vypráví mi, jak se někdy zabalí do deky, dá si svíčky, kouká do ohýnku. Jen tak. Relaxuje. Ne, není trapná. Vůbec ne. Prospívá to její duši. Uklidnění. Někdy jí stačí čaj, jindy si nalije víno. Ano, i já. Mám ráda přítmí, lampičky, ohýnky, světýlka. Dnes jsem zapálila lampu na terase u stolu, kam jsem prostřela duším předků.

Ptám se, čím je její partner. Automechanik. Ježiši, tak to má práce až nad hlavu. Přitaká. Stěžuje si, jak jsou lidé drzí a bezohlední. Klidně volají v půl desáté večer!!! Strašné. Mně se někdy stane, že někdo volá v devět, když jsem dávala inzerát na pronájem. Ohradila jsem se:

- Víte, kolik je hodin? Ne. Informace až zítra. Tato doba je nevhodná.

Položila jsem. Prý když partner nebere telefon, přijdou, zvoní. Nutí, přesvědčují. Sobečtí.

Holčina spěchá domů. Za svými. Pozdravuji maminku, Šimůnka. Myslím na ni. Ať se jí daří zachovat klid, pohodu, vnímání světa. Vesmír mi přes ní vzkázal, abych nezapomínala na svůj relax.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-31-relax-nad-nimi

Opouštím své studio. Dům se vyprázdnil. Odjeli. Petroušek na trénink. Sedám si na teplou dlažbu k ostrůvku. Nalévám si mladé víno. Pozoruji kočky. Ještě volám mladým. Teprve se loučím s Petrem. Vtipkuji, jestli u nás dnes vůbec něco udělal. :-) Linda šla pěšky pro mléko. Pamatuji, jak na jaře, všechno kvetlo, jsme se vypravily za krávou. Pořád jsem se ptala, kdy už tam budeme. Už jsme tam? Chlácholila mě, jako kdysi já jí v Krkonoších.

- Mami, zkus se podívat, jestli neuvidíš pást se krávu na louce.

- Ne, nevidím.

- Tak to možná bude za zatáčkou. Na kopci.

Takhle mě natahovala tři kilometry. Vrátila mně to moje, když jsme poprvé s holčičkami jely jednosedačkou na Portášky. Šla jsem si to tam s kamarádkou a dětmi okouknout den předem. Jak nasedneme, jak s dětmi, jak vystoupíme. Obsluha byl Helmut Hofer, syn nosičů na Sněžku. Uklidnil nás, že to zvládneme. (Netušila jsem, že tuhle větu budu nerada slyšet o dekády let později. Wir schaffen das.)  Pak na lanovce jsem jí říkala: 

- Lindičko, až vyjedeme nahoru, ne, že budeš říkat, že tě bolí nožičky, jo? Půjdeme kousek na Růžohorky, to se ti bude líbit.

Vystoupili jsme, vlastně vystoupily. Kousek jsme kráčely po cestě.

- Co řveš?

- Mně bolej ručičkýý.

Chystám Petrouškovi krabičku na ráno. Zatápím. Připravil mi nádherné třísky. Volá Linda.

- Mami, představ si. Jak jsem šla pro mléko, na kopci hrozně bučely krávy. Ale strašně. Ptala jsem se paní u mlíka, proč tak brečej. Prý jim dnes odvezli telata.

- Ježiši. To je jak v koncentráku.

- Taky mě to napadlo. Ale žili spolu půl roku. To prý někde berou telátka po třech dnech. Tahle telata odvezli na vykrmení.

- Fuj. Co to jsme? Žereme zvířata.

- Ptala jsem se, jak dlouho budou brečet. Prý asi tři dny. 

- To naše Zrzečka ani nezpozorovala, že se jí koťátka ztrácela. 

- A Žofčina máma se taky po ní nesháněla. Ani po jejím bratrovi. Byla ráda, že vypadli. 

Osm. Pouštím si TV Šalingrad. Poslouchám zprávy z mainstreamu.

- Konec mainstreamu. Jdeme na video, bude trvat asi dvacet minut. Pustíme si ho celé. Dejte si panáka. Nebo jděte spát.

Renata pouští toto šílené strašné hrozné video. Vím, že se tu žerou lidi, jsou kanibalistické restaurace – v LA? Někde v Anglii. Kdysi na Svobodném vysílači právník Joe Doležal z Ameriky ve svém pořadu vysvětloval, že mocní mají každý den svátek k obětování dítěte. Na Velký pátek obětují muže. Po světě se ztrácejí miliony dětí. Na rituály, mučení k získání adrenochromu… Račte se zadívat i vy!! Pravda leze na povrch: https://www.kla.tv/27297?fbclid=IwAR2MvJmLB_H-Fxr0eF-FaonTeLyBqMGroT3bJgcDPgdOqxG2Xa96OdCmv0M

Jen tak mimochodem – Joe Doležal byl právník. Zemřel náhle. 

Půlnoc. Hlasatelka hlásí, že za elektřinu bychom měli podle Energetického regulačního úřadu v příštím roce zdražit mnohem víc. Fiala tvrdí, že to bude o jednotky procent. Hlasatelka upřesňuje, že až o deset procent. Navýšení regulované složky zaplatí odběratel. Podle premiéra prý to bude o jednotky procent, protože cena silové energie klesá. Ty vorle – nerozumím tomu. A to jsem dnes na FB četla, že to má být o 70% víc. Božínku, zase lidem do hlav klíny. Zvýšení daní z nemovitosti, aby je mohli zabrat. Proto ty dotace. Aby lidi dali své domy do pořádku před předáním... :-(

Karel Mastný – zakladatel Mikrofóra v 60. letech, Zelené vlny v 70. letech, spolupracoval na Kolotoči… Odešel v 91 letech. Budiž mu země lehká. 

Dobrou noc!