Utíkám k babičce

14.03.2022

Na počítači mi ťuklo zítřejší datum. 15.3. Na ten den v roce 1939 maminka ani ve své největší paměťové nedostatečnosti nezapomněla. Pan učitel Kizlich, jestli si pamatuji jeho jméno, děti s nosánky na okenních tabulkách habřinské školy nabádal:

- Děti, na tenhle den nikdy nezapomeňte!

Totiž dole na cestě od Prahy se valila německá vojska do Čech. Jak bylo babičce s dítětem? Kam mohla utéci ve svém strachu!?  Jak bylo rodinám, když nám Němci vpadli do vlasti? Do rodné země. V Pze prý vojáci vykupovali uzenářství. Točili si věnce buřtů okolo krku. Totiž kurz byl za korunu deset marek. Okupací se to převrátilo. Za jednu marku deset korun. Co jen mi to připomíná? Nějaká bohatá krásná rozlehlá země ožebračená, zničená, rozlámaná. I její černozem odváželi! Nemohu si vzpomenout. Ani nechci. 

Slyšela jsem, že mocní vědí, že nesmí udělat jeden vejšpluch jedné generaci dvakrát. Třeba měnovou reformu. Ale u války první a druhé to nedodrželi. Jak žili naši předci? Moje babička. Jůlinka. Znala jsem jenom ji. Ta druhá z tatínkovy strany už opustila svět, když jsem se vtělila. O ní se hodně dozvím od stařičkého vzdáleného bratrance co nevidět. Zjevil se mi znenadání před čtrnácti dny na hřbitově. Neměla jsem ani páru o jeho existenci. Včera jsem té jeho babičce, tetě Bartošové, zapálila svíčku na hrobě. Sestra tatínkovy maminky.

Babička. Plnoštíhlá. Kyprá žena. Tiskla jsem se na ni, na její ňadra jak do peřinky. Babička. Krásné slovo. Dětství. Sladký čas. Zacházeli s námi slušně, hezky, výchovně. Doma, ve škole, v obchodě. Někdy pozoruji, jak maminka vleče dítě za sebou jak nechtěný přívěsek. Babičky někdy křičí na vztekající se děti v obchodě. Ani ve snu by mě nenapadlo říci někomu v rodině, vlastně ani cizímu, že ho nemám ráda. Za nás byly babičky opravdové. Pohádkové. Vnímavé. Citlivé. Naše maminky nás s láskou půjčovaly svým rodičům. Babičky ochotně a zodpovědně hlídaly. Chodily do důchodu v pětapadesáti. A nebyly tetované! Neměly liposukci. Nežvýkaly. Byly krásné upravené. Hřebínky ve vlasech. Jůlinka si vlásky barvené henou, přírodní barvivo, vždycky prohrábla hřebenem a vsadila na obě strany hlavy hnědé hřebínky. Jůlinka nosila v tašce mraky igelitových a papírových pytlíků. Když nasedla u jejich hospody v Nouzově na autobus, měla velkou tašku s dvěma kapsami na zacvakávací zámečky. Babička byla štramajda. A pravděpodobně nevěděla, jestli koupí kus nebo dva kusy masa u řezníka. A ještě něco k tomu. Tak vždycky měla pytlík. Když mě někde náhodou potkala, nebo kdykoli přijela na návštěvu, dostala jsem korunu. Ó, mamon! Za tu se dala koupit mejdlíčka. Tabulka myslím měla asi tři dílky, ne čtyři. Jeden stál kolik - asi dvacet haléřů. A energity - to už nevím, jestli krabička byla za korunu? Nebo dvě kostičky za dvacet pět haléřů? Nebo jak se to prodávalo. A nebo šumáky za dvacetník. Nejraději jsem měla tiki. Dvě kostičky v úhledném balíčku. Plná pusa pěny. Odřený jazyk. Při výdechu kouzelná vůně. Neopakovatelná. (Někdo by napsal úžasná, co?) To šuměnky v pytlíku nechutnaly tak kouzelně jako tiki v kostičkách. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-14_Mlsani_naseho_detstvi/

Co jsme mlsali? Nepřeberné sladkosti. Jen z bonbonů si vzpomínám na atlasky, slávie, barimandle, hašlerky, žužu, buráky v cukrovém těstíčku, fialky, ovocné čočky...

Babička. I z mé maminky se stala pro mé holky babička. Voněla mandlovým krémem. Mně - dítěti. Nevím, jestli mým dětem. Vlasy se myly kopřivovým nebo žloutkovým nebo březovým šampónem. A vsadím se, že dle jména šampón opravdu obsahoval složku z názvu. Mimo mýdel na praní to u umývadla vonělo mýdlem šeříkovým, žloutkovým, moje mamka kupovala nobl mýdlo coriolan - výběrové v hnědé krabičce. Jinak se mýdla prodávala bez obalu. Balit se začala až později. Mamince jsem kupovala asi nějakou elidu v dárkové kazetě. V drogérii se ukázalo přes sklo do šuplíku. Paní vytáhla zásuvku, položila na pult. Babička snad ani žádný krém nepoužívala. Jo, možná na ruce marinu. Na rty si natírala červenou rtěnku. Normální - váleček vsazený do kulaté krabičky. Víčko přiklopit. Nebyly asi možná vytáčecí rtěnky. Možná začínaly. Nebo byly nóbl drahé? Nevím. 

Babička s námi jezdívala do dvorské ZOO. Nasedly jsme u hospody na autobus. V zoo nám vždycky něco mlsného koupila. Nebo jsme jeli do Náchoda na zámek. Nebo do Babičična údolí. Jak to ta babička vyspekulovala, když jsme museli z Nouzova do města. Tam přesednout na vlak nebo autobus... To se hledávalo v tlustých papírových jízdních řádech. To už bych dnes asi neuměla. Vždycky jsme se z výletu vrátili včas a v pořádku. Většinou mně i sestřenici Emě koupila něco na sebe. Šatečky, kostým, krásné botky, elegantní pantoflíčky. Maminka se radovala, dvě děti, jeden plat... 

Když jsme se vrátily z koupalka, snědly bychom babičku i s botama. Měla napečené takové zvláštní placaté vdolky. Na ně domácí povidla. My s Emou bychom jich spořádaly plný vál. Babička vdolky někam uklidila, aby zbyly pro dědu. Někdy jsme je našly a ještě si přiukradly. Slyším jejím zvolání...  Láskyplné. Milující. Vůbec ne, jak to vypadá. 

- Venuše, to jsou čubky! Voni mně ty vdolky našly!

Když jsem u ní pobývala v době, kdy maminka odjela do lázní, babička si proti mně sedla, koukala, jak mi chutná.

- Pánbu ti to dopřej!

Měla radost, že mi jede. Ve třetí třídě povídala mamce:

- Venuše, ta holka je nemocná.

- A proč?

- Nechce bonbóny.

Maminka mě odvedla k doktorce Jakubcové. Zorka. Poprosila o rtg. Prý proč. Protože nechce jíst. Nechala nás čekat v místnosti s černou roletou a obrovským rtg. Maminka mi košilku přehodila přes hubeňoučká ramínka. Bála se, abych nenastydla. Doktorka konečně milostivě přišla. Zrentgenovala a naprosto jiným tónem hlasu oznámila, že máme jít na plicní. 

- Maminko, dítě má slabý zápal plic. 

To bylo fajn. Nic mě nebolelo. Byla jsem asi tři týdny doma. Na kartičce z plicního jsem poprvé v životě uviděla obrázek andělských křídel. To byly plíce. :-) 

Babička měla v hospodě ve vitrínce vždycky nějaké sladkosti. A vzadu za kuchyní ve velkém špajzu obrovský stůl, dnes by se mi tak velký už nezdál, na něm váhu - VÁŽÍME V ČISTÉ VÁZE - to jsem nikdy nepochopila. Jestli jako čisté umyté nebo jako že neokrádají. Na prkýnku tam ležely štangle salámu. Sklenice s okurkami v láku... Ráda jsem tam chodila ukrádat. Babička to věděla. :-)  Babička nás nikdy neuhodila. Její láskyplné výkřiky:

- Vy čubky, jedny!

To nebylo sprosté. Babička nikdy nemluvila vulgárně. Zní mi v uších její intonace toho zvolání.

- Venuše, to jsou čubky. Jak zlobí.

No jo, zlobily jsme. Ale rozkošně. A babička to s námi vždycky všechno snesla. U babičky se nikdy nekřičelo. Ani u nás doma. Právě proto mě drásá, jdu-li obchodem, maminka tam ječí na ospalé unavené dítě, aby dalo pokoj. Vždycky přisednu na bobek. Hezky se usměju.

- Slyšíš?

Dítě přestane ječet.

- Slyšíš? Někde hrají? Poslouchej. Slyšíš hudbu?

Dítě se začne usmívat. Někdy se mnou i komunikuje. Maminka poděkuje za školu výchovy.

Babička, když jsem se táhla do výšky jak liana, hrbila jsem se, nechtěla jsem vyčuhovat, to jsem netušila, že budu vyčuhovat celý život, připomínala:

- Nehrb se. Narovnej se!

Babička usoudila, že je čas odejít. Upadla u branky jejich domečku. Vedle přes barák bydlela holčička Simonka. Ta potom pečovala v DD o mou maminku. Jednou mamce řekla:

- Nemám vás ráda.

Tak mě to zabolelo. Vezla jsem maminku omluvit se jí. Čekaly jsme před pokojem, až umyje paní na noc.

- A ne, že tu budete vykřikovat! Abych sem nemusela přijít.

Tichoučce se ozvalo:

- Nebudu.

Rychle jsem s vozíkem utíkala od dveří pryč... 

Když jsme se chystaly na babiččin pohřeb, byla jsem vdaná. Nešťastně. Měla jsem jen Denisku.

- Já nemám nic černého na sebe.

Iva mi nabídla:

- Tak já ti půjčím svůj, tmavě modrý kostýmek. Vypadá jak černý.

Maminka se jí ptala:

- A co si vezmeš ty?

- No já si vezmu ten černý, jak jsme si nechaly ušít na Renčin pohřeb.

Vypadly mi oči z důlků a na hlavě vyrostly uši.

- Cože? Slyšela jsem dobře?

- No, doktoři nám řekli, abychom se připravili. Že umíráš. Tak jsme začaly zařizovat, nechaly jsme si ušít kostýmy...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-14_Mlade_Buky/

Tak dost. Hezké vzpomínání. V nejlepším se má přestat. Zas někdy jindy se pohroužím do starých dob. 

Ráno jsem si vyjela zase na lyže. Sice jsem měla asi deset minut zpoždění, ale zvládla jsem. Po deváté už jsem brousila ve sluníčku nádherné tvrdé sjezdovky. Bylo nás pár. Lidi plnili parkoviště, až když se vyspali. A to já už jsem frčela po dvanácté domů. Andělé strážní mě doprovázeli. Mrzeníčko - chtěla jsem už asi před třemi čtyřmi lety učit vnučinky. Vzala bych si je na týden s sebou do Pece. A naučila bych je základní důležité společenské dovednosti. To nevyšlo. Ale celkem vzato, je mi to jedno. Razím si heslo: Nechci umřít blbá. Tedy učím se novým věcem, technikám, odkrývám to, co ještě nevím. 

Slunce se snažilo. Obloha se zdála azurová. Ale jen zdála. Už zase nenápadná tichá letadla rozřezávala oblohu. Po obědě se špinavý azur změnil v pruhovanou šeď. I hora hor Sněženka byla jako za sklem. Za jedovým oparem.

Odpoledne jsem si vyrazila okouknout obchody. Vozí do nich stále stejné zboží. Jen ceny se zněkolikanásobily. Jsme bohatá země. Lidi nakupovali jak diví. Já jsem se jen divila. Koupila jsem do květináčů za poukázky od pana ředitele mimo jiné tři puntíkaté větrníky. A víte, kolik stále jeden? Původně stával dvě koruny. Odhadovala jsem cenu na dvacku. To jsem byla z levného kraje. Čtyřicet korun! Dala jsem je. Proč ne! Pro radost. Pro krásu na zahradě. Pro sebe i pro kolemjdoucí. Ať se kochají! A hlavně, nevím, jestli budu moci lehkovážně zaplatit 120 korun za nic někdy příště.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-14/

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-14_Mourek_si_vystaci_sam/

Dobrou noc!