Úvahový

18.02.2020

Krásný, krásný, překrásný. Ráno - sluníčko. Dopoledne proškrtnuté políčko v diáři. Hory. - Hory? Ne. Fučí. Odfouklo by mě to z lanovky. Udělám si výlet. Pod Orlické. Tu cestu mám tak ráda. Projíždím Jasennou. Předlouhou vesnici. Třicet let ji buduje, zkrášluje, vylepšuje, rozšiřuje jedna jediná starostka. Šikovná. Nesmírně. - Zkouším se vžít do myslí obyvatel domů na úplném konci: Žiju v tomto stavení. Hledím do okresu Rychnov n. Kněžnou, do hor. Ti na opačném konci mají bydlení s výhledem do náchodského okresu. :-) Kolik kilometrů tak může být z jednoho konce na druhý? Pocitově naprosto jiné bydlení tam a tady. 

Svištím, prodejna Bohemilk bude otevřena jen do deseti hodin. Copak mi dnes nabídne? Trefím se do skvělého jogurtu za korunu?

Vystupuji z auta. Fouká. Příjemné. Nabíjející. Volám sestře, volám Lindě... Nákup. Cestou zpět se stavuji v moc hezké vesnici; takové socialistické, upravené, fakt hezké vesnici Pohoří. Objíždím cukrovar v Českém Meziříčí ze strany. Dívám se do Orlických hor. Zeleno. Nemám radost. Mají být bílé. Nabíjet lidi  sněhem.

Zastavuji se v Jasenné. Na úřadě. Mají moc krásný, ale opravdu moc hezký. Večer svěřuji Petrouškovi body své cesty. Shodujeme se, že v Jasenné bydlí a pracují hodní lidé. Dozvukujeme si. Starostce budovatelce téhle dlouhatánské obce by měli na návsi vytesat pomník a pozlatit. Připodobnila bych ji k starostovi Dolan. Skvělý, čestný, rovný, poctivý, pracovitý chlap. Totéž platí pro ni - jen zaměnit slovo chlap za žena. Přátelská, ochotná, usměvavá... Používá selský rozum. Po vesnici objíždí na kole. Má to svou výhodu. Jede-li kontrolovat, kolo jede potichu...

Další zastávka Muzeum W. Matušky. Stavuji se tu u sestry.

- Ivo, proč tu máme Matuškovo muzeum, když tu nikdy nebyl?

- Pan Frost požádal Olinu. Dala svolení s tím, že to bude jediné Waldovo muzeum u nás. Nikde jinde ho nepovolí. Nakukuji. Budou zavírat. Jsem v pevnosti svého dětství. Tady jsem chodila s Ivou do školky. Býval tu chodník dlážděný velkými dlažbáky. Iva mě vedla za ruku. Nechtěla jsem do školky. Tak rychle to uteklo. Tady jsem doma. V téhle ruině. Barokní skvost. V okružní žili cikáni. V těchto domech bydlívali jen a jen důstojníci. Dnes v jejich bytech bydlí... Ne, jinak. Dnes jejich byty vybydlují. Chtěla bych se vrátit v čase. Jde to. Jednou to zvládnu i já.

- Všimla sis, že jsem ty bačkory zašila? Vypadá to, jako když po nich někdo přejel nožem.

- Přesně; jako když někdo přestřihl nebo přeřízl vánoční světýlka. Je tam nějaký škodič. Měla bych tu kamerku zas vrátit. Abychom tu potvoru chytily. Zas jí otrnulo.

- Řekni mi, pantofle jsem jí dala k Vánocům nebo k narozeninám. Nechodí. Jsou úplně nové. Nemohla je roztrhat. A obě byly rozervané.

- Ta jedna byla zcela rozpadlá.

- Na vozíku má nohy zdvižené. Bačkory se nemohly rozpárat. To je tím, že je tam richtuješ.

- No a když tam dám do koupelny nový krém, šampon, ihned ho použijí. Rozčachrají všechny kelímky. To nechápu. Přece doma mám rozdělaný taky jen jeden. Chápeš? Někdy mi to připadá jak v Debilstánu. Furt dokola.

Iva s druhou paní kouří. Vypráví jí, jak jsme mamce daly obrovskou výbavu. Mamka nemá NIC. Překrásné kvalitní barevné nové ručníky. Ponožky. Svetry. Šaty. Šatové zástěry. Nemá nic. Rozkradeno. co nočních košil. Nezbylo nic. 

- No, a osušku, kterou má na zabalení, když ji v neděli koupou, měla suchou a na vozíku. Nevysazená ji prodojí. Připravenou večer mrsknout do smradlavého odpadu do prádelny. Tfuj. Odbarvit. Zničit. Ty rozervané cáry bych nedala ani jako hadr na podlahu. 

Jedu. Hezký nečekaný výlet. Původně jsem směřovala do Krkonoš. :-) Micinka mě čeká v té samé poloze, v jaké jsem ji opouštěla.

Na patnáctou paní na vnější výživu. Rychle k mamince. Už dlouho jsme si nehrála se staříky. Docela mi to chybí. U stolu sedí paní Jana, luští křížovku.

Z legrace se ptám:

- Mamko, mohu si tě vzít?

- To se musíš zeptat tady paní.

Jana vtipkuje:

- No nevím, nevím. Asi ji nemohu pustit. Protože ji nemám na starosti. :-) :-) :-) 

Maminku beru na slunce. Pozoruji její smutek. Máme štěstí. Poznává kopce svého dětství. Na obzoru u lesa svítí hájovna. Co, svítí! Září! Hoří! Tu musí vidět i slepý. 

Tu musí vidět i slepý! Dnes obzvlášť zářila
Tu musí vidět i slepý! Dnes obzvlášť zářila

- Mami, mami podívej, sluníčko ti ukazuje hájovnu. Na obzoru v pásu lesa vidíš, jak září její štít?

Tam bydlívala její kamarádka Mařenka Kuřetová. Hajnej Kuře - velikánský chlap. Hromotluk s dobrým srdcem. Zakazoval holčičkám chodit nahoru na Hrad.

- Je tam studna, kdybyste do ní spadly, nikdo by vás nenašel.

Pro jistotu studnu zakryl těžkými fošnami, aby zvědavá Vendulka s Mařenkou náhodou nechtěly nakouknout zblízka.

Když jsem naproti na habřinském kopci, očima hledám dost těžko stavbu DD. Naopak se hledá lépe. Odsud máme opravdu skvělý výhled. Povídám si s maminkou. Držím ji za ruku. Popíjí kafíčko. Užíváme se. Máme se rády. Hladím ji po vlasech jako holčičku. Sluníčko na chvíli oslabilo svit. Štít hájovny není tak viditelný. Ale v mžiku opět září.

- Mami, vidíš?

- Aha, vidím.

Možná jen tuší. Drží v ruce hrneček s kafem.

- Smím se napít?

Absurdnost situace. Proč asi drží hrneček? Komu? Kamilka slouží. Kde se tu holka vyloupla? Už dlouho jsem ji neviděla. Krásná. Už umí. Holka šikovná. Telefon. Krátce po půl třetí:

- Tak jsem ve vaší ulici, ale nevím přesně.

- Před chvílí jsem odjela. Vrátím se přesně na patnáctou.

- Počkám.

Už nemám klid. Nechápu. Jak někdo může přijet o půl hodiny dřív? Sova a skřivánek. Linda taky chodí všude v předstihu. Já chvilku po.

Vracím maminku tentokrát do malé jídelničky. Na lehátku tu leží paní K. Tupě zírá. Když přišla, stařenka zvídavá, upovídaná. Obchází tu paní K II. Asi hledá syny. Milana a Ládíka. Oni jsou dobře vychovaní. I pan starosta povídal... Smyčka.

V jídelničce hraje lidová hudba.

Pusinkuji maminku. Vážná. Smutná. Naprosto změněná. Ty léky ji musí odebrat. Mengelka. 

- Chceš čaj?

Podávám jí hrneček. Zkouším v termosce. Ledárna.

- Ten je ledový. Já má ráda horký.

- Já taky. Počkej. Jdu říct, ať ti uvaří horký.

Furt dokola. Kdysi tu byla klubovna. Tam jsem mohla uvařit čaj. Teď je tu prd. Abych se dožadovala. 

- Paní Hrobská! Sem nesmíte!

To se mi stalo minulý týden. Musím jak žebrák čekat, až mi někdo milostivě podá hrneček a lžičku, když zapomenu svůj doma. 

Není nad to být soběstačný. Žít doma. Moci si pohladit kočku. Vyběhnout do zahrady. Mamka nebyla od podzimu venku. Nechodí s nimi vůbec ven. Nemají čas. Je jich málo. Ředitel špatně vede. Nemá v rukávu suplenty. Špatný manažer. Vykopnout. Jenže by devastoval dál. Proč nemá databanku schopných důchodců, studenty škol - praxe, brigáda... Aby vzali pět šest lidí a vyjeli do zahrady. Ukázali jim probouzející se přírodu. Jenže - obléci je, zabezpečit dekami na vozíku. Je to na dlouhé lokte. Pečovatelky mají plné ruce práce. Darmo třepit si pusu. 

- Ale já mám dost pracovníků. :-) :-) :-) Já mám známé na kraji. Já jsem tam pracoval. 

No, není to příliš bystré koťátko v košíku. Nebo - jak jsem dnes pochytila: není to nejostřejší tužka v penále... :-)

Paní Jana už neluští. Chystá ke svačině, budou vařit kafíčko... Lidé na lehátkách, na vozících vyžadují permanentní péči. Když jsem sem maminku dávala, všichni tu chodili. Jedna paní jezdívala s kočárkem. Scházeli se na konci chodby u stolečku. Klábosili, zpívali, vzpomínali... Třicet let zdevastovalo naši krásnou zemi. O mnoho méně let stačilo jedné jediné osobě zlikvidovat DD. Štěstí, že chod udržuje stará garda, po starém způsobu, zavedeném původními ženami ředitelkami.

Ireno, nelamentuj. Dík za péči, výzdobu, snahu. Nejde mi to do hlavy - všichni se snaží. Nikdo se neulévá. Nikdo si neulehčuje. Jestli ono to nebude tím, že dřív i dnes na osm lidí byl jeden člověk. Jen opečovávaní se poněkud změnili. Je rozdíl mít na starosti osm chodících a osm ležáků...

Snad to nevyznělo jako kritika. Chytrý pochopí. Dík za všechno. Vážím si...

Před domem už stojí auto. Zajíždím. Zvonek. Milá slečna. Aplikuji vnější výživu.

- Tady to bylo příjemné. To jsem si odpočinula. Koupím si... 

Jo, snažila jsem se. Další! Potřebuji stihnout vše do půl sedmé. Máme internetový Den otevřených dveří. Petroušek odjíždí na ping pong.

Konečně - večer. Ještě administrativa. Petroušek je tu. Před sportem se stavil v kravíně. Přivezl mléko.

Oheň sálá. Podařily se mi skvělé uhlíky. Končím. Ráno možná... Uvidíme.

Smutná povídka, že?

Dobrou noc!