Úvod do fotovoltaiky
Půl šesté. Vzbudila mě UPS. Zas nejde proud. Do prčic - přelaďovat troubu a další měřící zařízení. Usínám u filmu. Vzbouzím se. Půl osmé. Vracím film Země zítřka. Osm. Ireno, vylez. Ještě chvilku. Budík. Tak jo. Budu muset. Zvonek. Poplááách! Montážní auto. Když se řekne v devět... Ireno, nesmíš důvěřovat cizím lidem. A nebrat si od nich bonbóny. Žádné řeči - přijeli zkrátka o půl hodinky dřív. J Na mě mor. Hlásím do telefonu:
- Dobré ráno, prosím, dejte mi deset minut.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-24_Rano/
Fofry. Obléct... Jdu je přivítat. Tři smělí júnové jedou montovat panely na střechu. Vpouštím je na pozemek.
- Prosím, když budete něco potřebovat, řekněte si. Protože nepiju kafe, tak o to si řekněte jako první.
Smějou se.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-24_Rano/
Jdu nakrmit kočky. Ťuk, ťuk na okno. Běžím ven.
- Mohli bychom si zajet dovnitř, abychom nemuseli nosit...
- Jasně. Vyjedu vám.
Jdu vyjet. Vracím se ke kočkám. Zrzka spouští hrůzu. Jako když koťata zlobila, zahuhlala na ně temným zvukem.
- Chcete kafe?
Otázka přišla vhod.
- A máte rádi takové to s tím na dně nebo rozpustné?
- Já rozpustné.
Mně je to jedno.
Třetí rozhodl:
- Všem rozpustné.
Servíruji jim na talířku buchtu z rajčatové šťávy. Oživuji ji šlehačkou.
Nesu podnos. Kluk vidí, že potřebuji odsunout síť. Hned jde. Pomůže mi. Nese si podnos na stůl.
Nejste vyučený číšník? Že vám to tak hezky jde. Nerozlil jste.
Kluci si sedli, dali kouřovou. Železa mají připravená. Něco si na nich připravovali.
- Odkud jste?
- Z Jičína.
- Jičín - město pohádky.
- Ty tomu dali loni na prdel. Třicátý ročník. To jste neviděla.
- Já jsem jezdívala od prvního ročníku. Bylo to skvělé. Dílničky, divadla, cvičení, malování, dobroty, radost, pravidla chování, výstavy k přemýšlení, kouzlo.
Kluci pijí. Pokuřují.
- Prosím vás, neměla byste mléko?
- Měla, tři litry. Jdu pro něj.
Nesu v konývce svařené. Ten jeden, vzpomíná, že i oni brali denně dva litry od sousedů. Ten druhý mlíko prý nemusel. Pamatují ty hutné nadýchané škraloupy... To už dnes lidi neznají. Maximálně tenkou blanku, kterou přehodí přes okraj hrnečku jako nejedlou.
Vedle na stavbě taky asi tři hoši, myslím, že autoři mého dnešního vzbuzení, přišli pobít střechu. Pro mě trám jako trám. Ale není tomu tak. Trámy na našem domě jsou suché. Rovné. A to nám říkali, že i tak občas uslyšíme praskání v dřevě.
- Podívej, ta vazba je křivá jako kráva!
- No jo, ten trám. A ten vedle taky. Vidíš?
Ptám se, který.
- Ten, co právě hobluje. A ten vedle taky. A tamty taky. Pokroucené.
- Čím jste vyučení?
- Já zedník.
- Aha. Proto vidíte tu křivou vazbu a ty trámy.
- U nás je truhlář, a ten má sušičku.
Popíjejí. Kybicují. Poslouchám. Mají pravdu. Ukazují mi tu křivost. Mým okem bych ji neviděla. Zedník komentuje.
- Koupěj si trám patnáctku a maj z toho třináctku.
Druhý nahrává:
- A pak chtěj, aby na tom seděla střecha. A panely. Aby to nebylo jak vlnění.
Jdu zahalekat na dělníky vedle na stavbě:
- Dobré ráno! Proč ten trám tak ořezáváte?
- Aby byl rovný.
- Moji dělníci říkají, že se to má dělat ze suchého. Ale tohle včera ještě stálo v lese.
Za zády slyším huronský řev těch na naší půlce hracího pole. Za plotem jsou tři mladí dělníci, asi včera i dnes vyrazili pojistky. Hodiny na troubě nepřeštelovávám. Počkám, až odjedou.
- Ne, to se dělá z mokrého.
- Fakt? Naše trámy na vazbě jsou ze suchého.
Náš dům je asi jedenáct let starý. Hoch nehne brvou. Mládě přijalo podvody, které se dějí. Pardon, ale stavět z mokrého, to mi nějak nešteluje. Copak se housle vyrábějí z mokrého? I dřevo na topení přivezou suché a ještě tři roky prosychá pod pergolou. Z chlapce vypadla moudrost dne:
- No jo, to se dělalo, jenže to dnes přijde o padesát procent dráž.
Všichni se smějou. Ale je to smutné. K pláči. Lidi si stavějí domy z nekvality. Materiál není. Když je, tak drahý. A ještě si na to berou nekřesťanské hypotéky s ještě nekřesťanštějšími podmínkami.
Dopili. Berou háky, železa, matky, jdou na střechu. Mně přišla klientka. Vítězka Maratonu štíhlosti. Gratuluji jí. Cestovní šejkr.
- Já jsem nečekala, že něco vyhraju. :-)
Vybírá si růžový.
Odjíždí. Dělníci jedou na oběd. Já mířím do Lidlu. Na šaty. Krásné. Úpletové. Sportovní. Svrchní košile. Nevím, co to je, ale má na bocích kapsy jak bundička. Beru. Vracím se. Auto montérů už vyčuhuje ze dvora. Pracují. Blíží se déšť.
Prý dvacet minut, hotovo. Našroubují panely. Stíhají krásně. Půl jedné; odjíždějí.
- Takhle lehkých střech je málo. Máte krásnou střechu.
- Něco jste nám rozbili?
To bychom hned nahlásili. Majitel má tašku nebo hřebenáč. Vyměníme. Ale u vás jsme nerozbili nic. Máte pěknou střechu.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-24_Poledne/
Pozoruji kočky. Dnes chytá rapl i Zrzinu. Dělá výpady na Moura. Kočičí moula drží jak bécan. Mour i Zrzka si hrají s trávou. A se mnou.
Konečně začíná proprchávat. Do večera se spustí krásný zahradní osvěžující déšť.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-24_Dostala_jsem_ruzicky/
K večeru se stavuje klientka pro SKIN booster. Sedíme na terase. Klevetíme. Máme se rády. Donesla mi růže. Po jejím odchodu myju obří číši. Vyměňuji baterie v srdíčkách na terase. vkládám je do číše. Myju zaprášený stůl.
Doma teplo. Dům konzerva. To si pamatuji, jak nám stavitel vysvětloval, když dům teprve rostl ze země.
Nedávno jsem sdílela výročí mého sporu s mladou nástupkyní po mém skvělém pečlivém zubaři. Na úvod mi dala podepsat papír o předběžné pokutě, pokud se nedostavím na objednaný termín. Tehdy jsem jí to hodila na hlavu - obrazně. Odmítla jsem. To by žák, který ke mně chodil a pak přišel nepřišel prodělal majlant.
Co se stalo? Před dvěma třemi lety LOK neshledala nic závadného. A najednou? Hrana zákona? Věci se dějí. Ledy se hýbou.
Jak to, že to opičí šílenství, které předpověděli v Simpsonech, najednou útočí na homosexuály? Něco se děje? Doteď prosazovaná, podporovaná, chráněná, propagovaná společenská strata.
Půlnoc. Zrzka zabrečela někde v domě. Jdu ji hledat. Sedí na na prahu koupelny. Pokládám ji na ručník na horké dlažbě. Za chvíli se mi tře o nohy. Ntb na klíně.
- Zrzinko, copak chceš? Pojď! Hop! Hop!!
Vyskočila na gauč. Přitulila se ke mně. Hladím ji u psaní. Něco mě šimrá na ruce. Klíště jak prase. Utíkám ho s nataženou rukou sundat. Chjo. Tohle nechci. Nesnáší obojek. Nesnáším klíšťata. Fuj. Ošívám se. Tulí se, tulí k mé teplé noze.
Jdu nařídit hodiny na troubě. Mourek se vyvaluje a odchrupuje na dlažbě u linky. Taky na ní v zimě ráda sedám. Mourek snáší obojek... Nenosí klíšťata...
A šup - šipka!
Dobrou noc!
P. S. Dnes by slavil svou sedmdesátku můj první manžel. Ivi, dík za školu trápení. Posílils´ mě. Děkuji.