Už bych se ale mohla dostat do klidu. Od zítřka. Ne. Tady a teď. 

ZOOM. Pižmoni. Devadesát tisíc let? Určitě jsem se přeslechla. Tak kouzelné stvoření  jsem neviděla. Chundelatá melírovaná srst. Nádhera. Ubývá jim arktická krajina. Hledám obrázek, ani jeden jako z filmu. 

Co předcházelo večeru? Jak jsem prožila adventní selanku? Jsem oslabená. Nemohu mluvit. Hnípám. Do telefonu mi je špatně rozumět. Telefony. Volá klientka. HL papežtější než papež. Vždy platila zboží z účtu manžela - stejné jméno. Nová pravidla. Už se to od 6. 12. nesmí. Platbu ji vrátí, jen když jim napíše SWIFT a IBAN. Nevěřím. Volám. Ano, pravidla se změnila. Může buď vložit přímo na přepážce banky - není v našem městě. Nebo na poště - a zaplatit tučné poštovné. Nebo ofotit oddací list, poslat ověřené podpisy, dát manžela na smlouvu... Ty worle! To je sen. Nebo buzerace! 

Po poledni jedu z domu. Chci se vrátit včas a ještě pracovat. DD. Maminka u stolu. Beru ji na pokoj. Do denního světla. Přivezla jsem tlapy a rohlíčky. Nemám čich. Ale voní. Mamince chutnají. Luštíme. 

- Kde máš zas brýle? 

Hledám je. Brýle s modrou tkaničkou. Nervózním. Zlobím se. Včera večer chtěla ještě luštit. Ptala jsem se: 

- Schováte mamce brýle a křížovky na pokoj? Jsou to tyhle s modrou tkaničkou!!

- Jj.

Ne, ne. Nejsou tu. Copak křížovky, tužka - mimochodem: Měla tu odříznutou plastovou láhev plnou, PLNOU tužek, propisek, její celoživotní čínská, jemná... Vše je v pr... Ztraceno.  celá nádoba je PRYČ!!! Pozvolna. Měla tam červenou inkoustovou, co se musí naslinit - třeba na dřevo... Měla tam půlenou z jedné strany modrou, z druhé červenou. Její polštářek z nové sypkoviny, s novým peřím... Povláčky. Čtyři kufry hadrů - prádla, kalhot na zimu i na léto, halenek. V pr... Začínám brečet. Místo abych se s maminkou radovala, abych jí rozvíjela, abychom si užily adventní chvíli, bulím. Všechno kazím. Lamentuje, že ona to tu musí vydržet... Že jí kradou, ten modrý svetr...

- Mamko, oni nekradou. Oni bordelí. Bezohledně. Makají, je jich málo. Nestíhají. Mami, tady se nekrade. Věřím jim.

Jdu se pozeptat pečovatelek na brýle.

- Já jsem tu včera nebyla.

Ty vorle. Já vím, že tu nebyla. Vedu to v patrnosti, kdo tu kdy byl. Ptám se na brýle. Zuby a brýle jsou pro nemohoucího člověka to nejdůležitější. Vracím se k mamince. Hledám znovu, prolézám pokoj, skříň, stoleček. Brečím si hezky nahlas. Bezmocí. Tenhle bordel mě dojímá. K slzám. Nemohu to změnit. Systém. Lidi. Objímám mamku. Hladí mě po vlasech. 

- Mami, ještě tě mám!

Přichází pečovatelka; neznám ji moc. Na mé lamentace na ztracené kapesníky:

- To děvčata nemohou všechno postřehnout, stihnout.

Proč mě ta věta provokuje!!! To je opravdu vhodná odpověď. Naštve ještě víc. A jak to bylo, když jsem něco ztratila v MŠ? Paní učitelka vždy věděla, komu co patří! A na táborech. Vždy jsem přivezla kufr nepoužitých vyžehlených hromádek. chodila jsem v jednom. Takové ty chytrolínské kecy v kleci - z tábora jsem nikdy nic nepřivezl, to miluju. Tak to holky nepostřehnou, jo? Vezu vozík od stolu a kouknu, co tam zůstalo. Maruška vždy z pokoje člověka učeše!!! Veze ho zpět s jeho věcmi!!!  

Píšu SMS pečovatelce přes FB. Prý se na to zítra podívá. Zítra už budou říkat - já jsem tu včera ani předevčírem... Volám vedoucí. Vyčítám.

- Váš ředitel tu nemá vůbec co dělat. Za staré ředitelky tu byl řád, pořádek, vše na svém místě.

Paní Maruška - mám je všechny ráda - mi podává křížovky, BRÝLE, tužku. Omluvně. Prý to bylo na inspekčáku. Ale mělo to být tady. Beru hlavu do dlaní a roním slzy jak hrachy. Do toho mamka.

- Kdybych byla v domečku, tak tady nic nemusím hledat, nikdo by mi nic nebral.

Já přeci nemohu denně kontrolovat ručníky, kapesníky. Mamce visí ve skříni asi šest ramínek. Kde jsou její kufry, její majetek, její věci?!! Poztráceno. Často má na sobě oblečení, které neznám. Na Den matek jsem jí koupila nové krásné triko se srdíčkem. První vyprání - zničené, maličkaté, srdíčko rozteklé, bílá zapraná do šeda. Praní ruční - tedy na třicet. Micka dole nestíhá. Kolik jich tam je? A kolik jich tam má být?! Pan ředitel lže, že tam jsou tři. Jen v létě byla jedna. Jo, aha, určitě. Ó, právě se rozbila pračka. A co kdyby vypukl průjem? To by si hygiena pošmákla. Mají jen jednu pračku na sto lidí?! A co dělá v době rozbité pračky pradlena? Hledá, co se zašantročilo? Kde jsou maminčiny kapesníky do ruky? Když jsme ji vezli ke kadeřníkovi, po nemoci, v mrazech, jela jak votiperka s holýma nohama!!! Jen ponožky. Prosila jsem, aby nedávali lehounké chladivé kalhoty teď v zimě. Přeci je zimní a letní oblečení. Nechápu. V létě na ni naprali burnus, v zimě má hedvábné letní tříčtvrteční kalhoty. V zimě se nosí košilka. Teplé. Z mnoha svetrů zbyl černý a vínový, ten za chvíli napařím, aby ho mamka měla na střídačku. Víc už nemohu dělat. Prát ručníky, svetr, hlídat věci. Ředitel má všude známé! A taky má vše u zadele. On pracoval osm let na kraji. Respektive dvanáct. Teda nerozumím tomu respektive. Proč nedbá na zvýšení počtu pečovatelů, pradlen... 

Teď dostali přidáno - baj oko na nemohoucnost okolo šesti tisíc. Posílám okolo jedenácti dvanácti tisíc. Kurník šopa to je peněz jak za vola. A kde jsou ty služby? Kupují hotové pečivo, stále bílá, bílá mouka, neumějí nakrájet hovězí přes vlákno. Za ty peníze... Pečovatelek je málo. MÁLO! Jsou utahané. Nedivím se. Dělají, co mohou. Moc toho nezmohou. Dvě dvanáctky za sebou - paní vedoucí, já to VIDÍM!! Vnímám, kdo kdy slouží. Jak jste dnes ječela, že se mám zeptat Vás :-) :-) :-) Než jste práskla dveřmi. Paní vedoucí, váš ředitel nemenežuje dobře. Nemáte lidi! Utíkají mu! Chlapi tu nemohou pracovat vůbec. Vzpomínám na pana Milana - zedník. S empatií, citem, inteligencí, mužskou silou, s úsměvem. Ty moje holčenky jsou ŽENY!!! A pokud si mají pamatovat celé patro, případně zaskakují jinde, nemohou to dát. Nejde to. 

- Ale vy se pořád jen ptáte pracovníků! Mě se máte ptát!

- Jenže pracovnice mi nic neřeknou. Mají strach se se mnou bavit. Mohla byste je třeba zavolat na koberec! 

Přebírám doma myšlenky. Sama vyjela s odměnami. Prý se mám zeptat pracovnic. Hm, o odměnách jsem psala. Myslím, že by si každá zasloužila aspoň petitisícovku. Vzpomínám se. Takže mi chodí na blog. Informovat se. Proč to nepřizná? Není to tajné. 

- No, ty odměny by mě zajímaly! Zaslouží si!!!

- Tak se jich zeptejte!

Copak jí nic neříká GDPR? Ječí, práskla dveřmi. Volám sestře. Utišuje mě.

- Nebreč, nebuď smutná. Vždyť v prádelně pere zahradnice.

Překvapuje mě její láskyplné konejšení. S paní vedoucí vskutku skvělé jednání - trhovkyně na trhu by se dohodly lépe. Maminka ze svého vybavení nemá nic. Zhola nic. Vše zašantročeno, zničeno, rozpáráno... Iva mi říká:

- Já jí koupím k Vánocům teplé kalhoty.

- A já nějakou hezkou halenku.

Ale budu muset na ni přitlouci hřebíkem, že si to vyperu sama. Že bych požádala o slevu?! Kdo mi zaplatí proud, amortizaci pračky, žehličky, mou práci...

Co dělá zahradnice v prádelně? Proč nezahradničí? K čemu se vyučila? Proč se lidé něčemu učí? NWO. Pečovatelky si opravdu nemohou pamatovat, protože mají každý den jiných osm. Mně by šla hlava kolem - naučit se příběhy lidí, rodinu, zvyklosti v rodině, oblečení... JENŽE NA TO NENÍ ČAS.

Když mamka dostala knihu fotografií ze svého života, dala ji za sebe na gauči.

Tyhle fotky já mám. To já nepotřebuju.

Jenže potřebuje. Pečovatelka by měla najít ve svém dni čas na prolistování starých obrázků. Ukazovat si, kdo je kdo. S osmi lidmi. Jenže kde brát a nekrást, že jo? Nemůže každý tuhle těžkou, velmi náročnou práci vykonávat. Nejde to. Lítají, kmitají, robotují, stále o tom píšu. O pauze si utíkají dolů na kafe a na cigárko. Nadechnout se na další část směny. A vše je tajné, aby se paní Malíková nepo zbláznila. Pan ředitel - má přeci známé na kraji. Ale na tom kraji na něj něco vědí a on na ně. Jinak by snad z kraje zadupali. Kam jdou přidané peníze na bezmoc?!! Vysvětlí mi to někdo?

Jdu domů. Někdo mi říká:

- Brýle i křížovky s tužkou zůstaly ležet na stole.

- Na stole? Na inspekčáku.

- Ne, někdo je tam uložil.

Chtěla jsem vyjádřit hold, chystala jsem dárečky. Ne, neudělám to. Vypadala bych jak debil. Nic. Děkuji touto cestou. Vše.

Doma žaluji Petrouškovi.

- Nic nezměníš. Jen se drásáš. Hadry zabordelí, zničí a ty budeš kupovat jednoduše nové. Buď ráda, že má zuby. Vidět nemusí. Ty holky nevědí, co dřív. Tak ti to slíbila, že to uklidí. Co když měla ještě něco. Zapomněla. 

- Máš pravdu. To se stane. Vžije se někdo do mě?

V hlavě mám rámeček z FB, že i my jsme přijali globální pakt. Lidi se tam zlobili v komentech. A co jste udělali proti Istanbulu, Marakéši, Dublinu IV... Je jedno, jak se co nazývá, hlavně jednu z těch smluv určitě protlačí. A najednou čtu: Lidi, probuďte se. - A kde jste byli, když bylo před slyšením, před podpisem, před ratifikací? A co jste udělali? Mám svědomí čisté. Vytiskla jsem archy a posbírala na ulici pár podpisů. I s adresami!!! Smutno, smutno. 

Doma. Zatopit. Pověsit prádlo, žehlit, dopéct linecké... Vinné. Purpura voní domem. Petrouškova náruč. Lezu pověsit na půdu cíchy. Leze se mnou s lavorem. 

- Můžu už jít? 

- Můžeš, Peťuš. Děkuju. 

Věším. Když jsem byla malá, maminka mě brala po žebříku u Škodů na půdu. Svítila baterkou. Věšela prádlo. Zima tam byla. Vždy mě navlékla do svetru... Nenechala mě dole v kuchyni, abych se nebála. Pečovala o nás sama. S jedním platem. Byly jsme holky chudé, milované, šťastné. Babička nás šatila, dokud měla hospodu. Bylo to krásné. S milovanou maminkou. O dovolené prodávala za paní Röslerovou v konzumu. Koupila maličkatou lednici. Sifon. Na bublinkatou vodu. Se zlatou mřížkou na skleněné baňaté nádobě. U Matějovských milovaných - sousedů - jsem vždycky měla žízeň. Paní Matějovská, tak krásně to u nich vonělo, mi vždy nalila do skleničky. PiIa jsem, až mi bublinky vnikly do nosu. Dodnes miluji nalité šampaňské s prchajícími bublinkami. Další rok koupila záchodovou mísu - jsme ji vezli alejí na dvojkolce. Ach, jak jsem to neměla ráda... Schraňovala, chystala... 

Jsem šťastná. Užívám dům. Dokud mohu. Mám holky, Petroušek má rodiny svých synů. Družíme se. Scházíme se. Podporujeme se. Máme hezké společenství. Mamku si pohlídám. Ubráním. Svět mi to odpustí. Nenechám z ní udělat žebráčka na vozíčku. Moje maminka... 

Dnes to bylo přímo z centra srdce.

Dobrou noc!!