Už dva roky bez maminky. Život jde dál

Deset. Klimbám. Den za námi. Dnes neděle. Před dvěma lety pátek. 

Dopoledne slunce tahalo ven do zahrady. Jestlipak vydrží? Nebo ho zase před obědem zatáhnou? Všechno, všecinko pučí, bují. Devět. Lezu a ráda. Dnes si budu tvořit na zahradě. Sadba ve skleníku čeká na záhony. Pak budu do nekonečna obcházet, kopat plevel. Chjo. V jahodách už vystrkuje růžky vypletý svlačec; taky rostlina, která se tváří, jako jahoda, a není to jahoda. A pýr. Všudypřítomný. Bylina. Jo? Tak to se rouhám. Nechci ho tu.

Dopoledne se procházím zahradou. Houpu se na houpajdě. Mourek spolupracuje. Houpeme se spolu. Klid, pohoda, lahoda. MÍR. Vzpomínám. Dnes dva roky od zprávy o smrti maminky. V srdci klid. Ani neslzím.

Sklenice s výhonky smrků potřebuje dosypat. Dotrhávám. Prosýpám cukrem. Děkujeme za hojnost. A za MÍR!

- Á, tady jsi! Už jsi vstala. 

Petroušek se odněkud vyloupnul. Ráno v sedm už prý byl v kravíně pro mléko.

Svářím ho na plotně ve velkém hrnci. Mohla bych ho pít na hektolitry. Prý nám škodí. Tak jo. Komu škodí, ať ho nepije. Komu chutná, ať si dá. Pro mě přirozená součást stravy.

- Dám si svačinku.

Ukrojil si krajíc chleba. Dávám mu vajíčko, šunku, papriku z Maďarska. Na papriku ze zahrady si ještě počkáme. On už svačí. Já teprve snídám. Mixuji si koktejl.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-23Na_zahrade/

Jdu ještě přitrhat zelené hebké konečky smrku. Natrhám pár sedmikrásek. Trošičku bylinky z modrého koberce. Má jemné kvítky, není to pomněnka. Pak modrokvětá kytka podobná hluchavce. Chci si udělat barevnou směsku, jakou mám od prodavačky z trhů. Je tak krásná, nádherně barevná. Přidám do směsi maličko máty. A růžové lístky. Vracím se na houpajdu. Mourek si vyskočil vedle mě. Tvořím si Tik Tok Petroušek vzadu v zahradě vylévá jíchu ze sudů do jahod. Nevypotřebovala jsem ji loni. Letos jsem po stezce ještě nejela. Měla bych si najet narvat kopřivy. Abych měla na zalévání ve skleníku. Usazuje sudy na nové místo. Tam, kde stály, dnes stojí nádrž na vodu.

- Prosím tě, mohla bys mi ukázat, jak si otevíráš kolo? Vůbec mi to nejde.

- Mohla. A kde mám klíče?

- Pod pergolou. Já jsem tam namastil zámky.

Trošku mě irituje. Neměl co dělat a sprznil mi zámek. Koukám, čepička maličko odkrytá. Beru klíč. Hned vím. Hned je mi jasno. Směju se. Přiklekám k zámečku. Lehce otáčím klíčkem. Významně ho ukazuji nahoru Petrouškovi. Stojí nade mnou. Taky mu to je jasné. Rval do zámečku úplně jiný klíček. Ten černý, ten ho neťuknul.

- Ještě něco potřebuješ?

- Se picnu.

Jdu zpátky ke stolu. Mám vystlané křeslo. Sedám. Kochám se krabičkou s bylinkami.

- Jedu ti koupit novou duši. To není možné. Pořád ti kolo přifukuji. Volal jsem Jirkovi Fryntovi. To víš, má zavřeno. Ale pro mě otevře.

Miluji jeho holedbání.

- To moc nevydržela. Vždyť mám kolo asi dva tři roky. Říkals´ mu to?

Máme pana Fryntu rádi. Staví kola. Hodný člověk. 

Peťulka je za chvíli zpátky. Ještě stále si hovím na slunci. Nastavuji tvář. Práce počká.

- Tak si představ, že jsi tam měla trn. Povídal, že už tak tři čtvrti roku.

To by mě zajímalo, jak se pozná roční trn.

- Nesmíš jezdit přes smetiště.

- Aha. Tak to já se polepším.

Mám s Peťulkou zajištěnu bezstarostnost. Servis. Péči. Vracím mu ji s láskou.

Oběd. Jíme venku. Po obědě se do večera ponořím do sázení brambor. Vysadím rajčátka, papriky, okurky. Koukám, že tahle jsem kupovala v Kuksu na trzích. Už je třeba dát je ven. Zkracuji provázky rychle rostoucích rajčatových rostlin ve skleníku. Roste to tam samo. Vyštipuji. Na to nesmím zapomínat. Naučila mě to Linda. Linda mě naučila hodně věcí. Vrací mi mou školu. Vždycky mi tu rajčátka zrasovala. Zkrátila jim listy, vyštípala. Plodila v kbelících pod střechou jak divá. Tak už to dělám sama. Totiž jsem šikovná.

Beru koňský hnůj z kolečka. Kde jsou ty doby, kdy bych nezapíchla ruce do záhonku. Dnes nabírám hnůj lopatkou. Přidržuji rukou v rukavici. Koňské koblížky jsou lehoučké. Ještě se bojím toho nasypat hodně. Brambůrky půlím. Děj se vůle boží! Ať nám přinesou úrodu. Dva řádečky vedle jahod už vystrčily lístečky. Dnes je nezahrnu. Už jsem ukloprcaná. Maminčino slovo. K sázením poslouchám Xavera, Petra Holce, ptáky, jejich mláďata.

- Podívej, vystrkují zobáky.

Čekám. Fakt. V otvoru budky se něco mihlo. Mláďata jsou už asi pěkně velká. Viděla jsem asi pětiminutové video z budky od zabydlení, výstelky, až po otevřené zobáčky. Některá mláďata prý nepřežijí. Zatím pod stromem žádné není. Mourek si taky přišel poslechnout.

Ve skleníku slyším zvuky. Pomaloučku se vydal po kmeni. Vykukuji. Vetřelec se škrábe do koruny. To Zrzka - ta byla jak blesk. Mourek to zkouší, co tomu řeknu. 

- Jedéééš!

Lehl si pod strom. Svou krokodýlí tlamu ukazuje z trávy. Upřeně pozoruje pípající boudu. Odháním ho.

Petroušek mě přišel zkontrolovat. Už doma odpočívá. Nadělal se dopoledne dost. Chválí mě. Chodím bosa. To je svoboda těla! Jen na záhonek si navlékám kroksy. Předpřipravené nakypřené záhony ztvrdly. Je to prý chemií, která padá z nebe. Z nebe? Jdu vymáchat povlečení v octové vodě. Kolik špíny zbylo ve vaně.

- Mohu zamknout chaloupku?

- Ještě ne. Jdu pověsit. Pak si zkontroluji práci. Ještě zalít. A tu kytku, jak mi do ní vlezli mravenci musím vrátit na okno. 

Věším. Uklízím provázek a nůžky. Takový tupý nožík. Mamka ho měla pověšený, když tu nic nebylo. Používáme ho. Nic se s ním nedá uříznout. Provázky ano. Nožík visí v chaloupce hned za dveřmi. Mami, pietně. Uchovávám vše jak za tebe. Ale letos v létě chaloupku změníme. Dáme jí zas původní ráz, jako to bylo za tatínka. Už máme krytinu. Tím začneme. Pamatuji, jak jsi měla v chatičce hromady jablek. Překrývalas je plachtou, aby nezmrzla. Postupně jsi je prodávala. Myšky je okusovaly. Opravíme. Vynovíme. Jako že – dáme nový kabátek.

Hotovo. Nesu na okno kytku něco jako kala. Snad z ní mravenci odprejskli. Tu mi přivezla zasazenou 21.5.2021 Linda z Phy. No. Dnes bydlí v horách. A co se jí povedlo. Koupit dům s přiměřeným pozemkem. Posílá mi fotky kolíků z geodézie. Má o pět set metrů víc. Na jejím pozemku má vedlejší pán plůtek. Tak to si bude muset pán odstranit. Najednou se její protáhlo daleko. Její Petr:

- Tady by se dal postavit ještě jeden dům. To si asi prodejci rvou vlasy. To udělali dole Holanďanovi. Prodali mu pozemek, rozpůlili ho a vedle postavili ještě jeden dům.

Prohlížím si fotky. Hm. Tak to děkujeme, Vesmíre, za hojnost. Jim se nestane to, co nám. Aby nějaký debil u plotu postavil svou kůlnu. Vzal jim slunce a soukromí. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-21_Emoce._Duvera._Radost._Gratulace/

Na FB se mi mihla Deniska s jejím bílým pejskem. Hm. Medailista. Krasavec. Věnuje se mu. Pořád jsou na cvičáku. Čtu:

Tak jsme si včera zase s Extreme Dog Race užili parádní den. Po několika měsících nečinnosti po natrženém lýtkovém svalu trochu obavy, ale nakonec jsme to dali a můžeme zase běhat

Na medaili čtu: Emoce. Důvěra. Radost. Velká gratulace.

Každá z holek se realizuje jinak. Po svém. Co jí sedí. Jsou šikovné obě. Ať jsou zdravé, šťastné, veselé!

Dobrou noc!