Už je to tady! :-) První!!

Neděle. První adventní. Sama doma. Ireno, ty nemáš adventní věnec na stůl, na dveře, vrkoč, umytá okna... - No, nemám. To jsem celá já. Neuvědomila jsem si. Je to tady. Tak dlouho čekám. Tak dlouho!! Celý rok! A pak jsem překvapená.

Kočky. Chjo. Kitty ráno po tmě nakrmit. Zalehnout. Hlídala mě na okně. Slunce na obloze! Konečně vstávám. Beru telefon, ntb z postele. Natřásám peřiny. Kitty jde v předvoji do kuchyně. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-27_Kittyncino_rano/

- Mňau, mňau, je mi tu smutno. Mňau, jsou tu ti dva.

- Pocem! Nebreč! Počkej, udělám ti pomyšlení.

Než udělám pomyšlení, Kitty u ožraného šáchoru udělá otočku. Hm! Kytice karafiátů se jí líbí. Na té si pochutná. Nechávám ji. Neokřikuji. Ať si dá. A teď to pomyšlení! Zrzečka běží do zahrady. Mourek ji následuje. 

- Pojď! Dám ti největší dobrotku. Jsou venku! Neboj! 

Naše kočky tekutou tyčinku pijí v náručí. Jenže nechci přijít o ruku. Vymačkávám obsah do misky. I tak si náramně smlsne. Spolu s dobrotkou vyjedla z mističky i kapsičku. Sláva! Když je plno v bříšku, smutek opadne.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-27_Moje_rano_-/

Linda se vždycky zlobí, když Kitty fotím v zamyšlení. V zamyšlení na stolici. Myslím tím v zamyšlení s ocasem vzhůru na kočkolitu. To jsou pózy! Lenin v zamyšlení. Zamést vyházené kamínky. Vytřít. Snídani sobě. Šup, šup.

Kitty odbavena.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-27_Mourkovo_a_Zrzeccino_rano_-/

Na větvičky. Město je prázdné. Poledne. Řeka tichounko, tichounko plyne; neslyšně jako by stála v korytě. Mlha. Vlhko. Tady to město není moje. Moje je pevnost. Tam to mám moc ráda. Tady nejsem doma. Ale žiju tu. Ještě si jdu ustřihnout větve k lustru. Oči se mi vykutálely na kapotu. Čekala jsem, že větvičky budou letos zase o něco výš. Každoročně se zdvihaly. Kolikrát jsem v noci vyrušila ptáky. Strom nikde! To není možné. Zdravý krásný stříbrný smrk. Na jeho místě malý nově vysazený nebožáček. Chjo. Jedu dál. Kousek vedle je další. Ale taková příšera. Nemá tak nádherné šedé větvičky. Zklamání.

Vysýpám květináče. Pomrzlé kytky. Maminka říkala, že begonky mají přejít mrazíkem. Ale že nesmějí zmrznout, to nepovídala. Vyhazuji obsah i se znehodnocenými hlízami. Zalévám ve skleníku. Mají tam teplo, dědečku.  Kočky se prohánějí zahradou. Mají rády, když jsme tu. Několikrát čekají u sítě na terasu. Ne, ne, ještě jdu vysypat jeden květináč. Poslední rajčata - zmrzlá. Kočky čekají u vchodu zepředu. Pouštím je do tepla.

Kmitám. Co pro dnešek stihnu? Upéct jablečný dort. Vylézt na půdu. Ó, rozrachám vánoční krabice. Snést dolů drát na vrkoč, věnec na stůl, věnec na dveře... Ten uvinu až zítra. Krabičky s ozdůbkami. Zatím pověsím andělskou kometu s Vítáme vás. Vynáším podzimní věneček z domovních dveří. Okna neumyju. Neva. Zítra. Jak se to zpívalo v mé dávné adolescentní písničce na rádiu Luxemburg? Maňana! Mamko, vzpomínám. Ano, chtělas´ mi vypnout stanici. Ještě ne, ještě hrají Maňanu... Spávala jsem v kuchyni na gauči. Ty v obýváku. Když jsme byly všechny tři doma, v zimě býval roztažený gauč, který vyrobil tatínek. Kam ho Iva zašantročila? Zmizel. Unikát. Veškerý nábytek z obýváku i z kuchyně... Gramofon je prý v Muzeu W. Matušky. Perský koberec - drahý kus. Zmiznul. Tak když jsme bývaly všechny tři doma, spávaly jsme na gauči. To bylo žůžo. Iva, maminka, já. Pocit bezpečí. Nic se mi nemohlo stát. Mamka pod nás dávala spodnice. Lehce nasypané sypky. Mamka mívala kvalitní povlečení. Damašek. Bílý. Svítil bělobou. Právala v mém dětství na valše. Měla pračku. Ale dávno dávno rozkládací židlička, necky, mýdlo, valcha. Nevím, proč nepoužívala vždycky pračku. Pračka měla za bubnem takový velký černý řemen. Pamatuji, že prala i v ní. To bylo ještě v podnájmu. Prádelna byla na dvoře. Nevím, kdy pračka, kdy valcha.  Pak uvařila škrob. Trošku šmolky. Jak si to pamatuji? Vidím obrovský prádelní hrnec. Maminka všechno uměla. Nikdy žádné fleky. Jo, od krve? Rozžhavila hmoždíř, na něj vlhké prádlo a citrónem skvrna zmizla raz dva tři. Proč to nepoužívám? Když vím, že to funguje. Jsem já to ňachla. Babiččino slovo. Ňachla. Zvukomalebné. Ireno, zapamatuj si! Žádná chemie. 

Zavářím polévku z krůtího křídla. Peču dort.

- Peťuš, co tu děláš?

- Jsem tu z práce.

- To už je tolik hodin?

Chtěl by mě organizovat. Ne, ne. Dostane úkol.

- Peťuš, já jsem si maličko nůžkami na větvičkách rozřízla na rukávě bundičku. Buď mi to spraví Dita, Ty, já nepřipadám v úvahu, nebo paní B.

- Počkej! Moje spolužačka je švadlena. Tuhle jsem jí tam byl dělat. 

Jupí! Odborně mi to zacelí.

Petroušek na chvíli odjíždí. Obratem je zpátky. Prý zítra hotovo. Super. 

- Je tu Honzík.

Přišli trošku dřív. Vnučka hlásí jedna s hvězdou ze čtvrteční práce z matematiky. Procvičovaly jsme spolu. Ano. Před kurzem info vidění dvojky. Dnes - skvělá práce. Je to tam. Otevřený příjem. To není o tom, že si to načteš bez učení. Učení se ti zlepší. Vyprávím jí, co se mně díky infovidění stává. Ona má něco podobného. Povídáme si. Jdeme ven. Vinu věneček na stůl. Doma ho zdobím. Žádná moderna. Celý život stejně. Geometricky. Dřív jsem vinula a zdobila Ivě, Denisce, mně, na dveře, mamince - ta mívala s hudebními nástroji... Už druhý advent hudební nástroje osiřely. S vnučkou se shodujeme, že máme rády kolo, věnec. Ne nějakou přímku. Kolo je symbol. Koloběh života. Jak se můžeš pohybovat na přímce?

- V., ustrojíš tenhle dřevěný?

Ochotně bere práci. Pomohla mi. Titěrná práce rukou. Zdobí stromeček, který jsem koupila asi před dvěma lety v Jysku sobě, oběma vnučkám. A pak zavřeli. Dali zábrany. To se nezapomíná!!!

- Myslíš, že bys zapálila první svíci?

Samozřejmě. Dostala důvěru zapálit oheň. Servíruji dort. Máme to tak tak našlapané. Pojedeme na rozsvěcení stromu na náměstí. Ale ještě hledám dárek. Obstála u zubaře. Skvělé! Sama v ordinaci. Zoubek šel ven. Vyprávěla, jak injekce nezabrala, nebo nepočkali. 

Objala jsem ji. Statečná. Vydržela!

- A takhle je to v životě. Všechno přestojíš!! Pamatuj! Všechny situace jsou k zvládnutí. Životní zkoušky. Jsi silná!!! Zvládlas´. 

Daruji ji krásný jemný přívěsek na klíče s andílkem. Rozzářila oči. Ukazuje mi své přívěsky. Jo, moderní. Pro mě humpolácké. Panenky humpolácké. Hračky humpolácké. Nábytečky humpolácké. Všechno náznakově dysneyovské. Tenhle přívěsek z Kuksu jí udělal radost. I mně. 

Stihly jsme toho spolu! Probírají vyjmenovaná slova. Ty vorle! Od nejjednodušších. No jo... Vysvětlujeme si nazývat - nazívat. Být, bít. Mlít. Ví, že v přídavném jménu zeměpisném malé písmeno. Vysvětluji pravopis:

Včera jaroměřští hráči vyhráli.     X    Včera Jaroměřští vyhráli. 

Dej pozor na ližiny!! Nejsou příbuzné k lyžím. Sudy do sklepa se válejí po ližinách. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-27_Rozsveceni_stromu/

Jedeme. Přecházíme přes most rybí kostra. Hnus. Dostal architektonickou cenu. Houpe se. Je mi z něj jak na lodi. Je průhledný. Cokoli malého propadne do řeky. Uzoučká lávka. Náš původní most, ukázka kvalitní rukodělné šikovnosti našich předků, vzal kvůli nezodpovědnosti našich zadků, tedy současníků, za své. Ukázka řemeslné práce zlikvidována.  Ten most by se měl vystavovat! Ukazovat! Tohle dovedli naši dědové a pradědové. Den po točení filmu Něžné vlny se za zvukových efektů zhroutil do labského koryta. Kdo ví, jestli by nová atrapa mostu udržela auto. Po tom starém se jezdívalo... Ó je, zas pronáším svůj názor, zas si dělám nepřátele. No jo no, to jsem já: Císař je nahý!!!

Náměstí plné. Temné. Potkáváme milé lidi. Objímáme se. Fotíme. Přejeme si. Gábi.

- Já tě sleduji. Ty jsi tak činorodá. Vypadáš tak...

Směju se. Co si vymyslí. Tam něco důležitého bude na konci...

- Na padesát.

- Zlatý voči!

- Jen to...

- Vím, co řekneš! OBOČÍ!

- Jo, obočí! Jak to víš?!

- Nevím. Vím to. Nevím, tohle se mi stává.  Hodně načítám myšlenky. Totiž občas mi lidi píšou - to obočí! Nebo - dnes máš hezké obočí. Nevím, co se jim nelíbí.

Vysvětluje. Zve mě k sobě. Ne. Mně to stačí. Ale nechávám se poučit. No, uvidím, co si zítra babka namaluje na bílé neviditelné chloupky obočí.

Péťa čeká frontu na svařáček pro mě. Oni čekají na hamburger. Blé! Ptám se jejího muže:

- Tohle jíš?

- Víš, my si na tom pochutnáme. Doma to nejíme. Ale venku...

Řeč se stáčí k její operaci očního zákalu. Prý jí operaci zkazili. Ptám se kde. Nechtějí se k tomu znát. Opravit to nejde. Špatně vidí. Prý - budete mít brýlečky.

- Víš, já jsem asi před dvaceti lety na ORL slyšela v čekárně pána, který si stěžoval, jak mu zkazili operaci očí. Vlastně ne, to bylo v čekárně, když jsem se šla objednat na víčka. Mám názor, že výživa je základ. Dobře se ti hojí jizvy. Víš, mně řekne na očním, že mám pozadí jak třicetiletý člověk. Kadeřnice, jak mám silné vlasy. Nehty mi rostou. Včera mi kosmetička řekla, že mám něžnou krásnou pleť jako mladá...

- To máš. Máš nádhernou pleť. 

- No jo, jenže když jsem dělala předsedkyni maturitní komise tvé sestře, pamatuješ, ta k jsem měla šupinky, dermacol... Ne. Byla jsem rozkydlá.

- A víš, že jsme se na ORL seznámily?

 Maličko přemýšlím. Vzpomínám.

-Máš pravdu. Ale to už je sto let. Ne, tak čtyřicet.

To ne. Mně bylo šestnáct. Paní primářka Nováková. Ona napadala na nohu, pamatuješ?

- Jo, a byla lidská, skvělá, vynikající. Ne jako ti nafoukaní v bílých pláštích dnes. Ach, já tam tak ráda jezdívala. Naučila mě dýchat, hospodařit s dechem, dělat pauzy, abych chránila hlasivky:

- Irenko, běžte si do sprch cvičit na jeden nádech: My máme doma na zahradě jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet... jabloní a hrušní. Budete cvičit, abyste jich na zahradě měla co nejvíc na jeden nádech.

- Ona byl opravdu hodná k pacientům.

- To se nedá srovnat s dneškem. Máš pravdu. Když mě přijímala s hlasovými uzlíky, psala, co mi naordinuje. Inhalace, léky... Hlasový klid.

- Paní primářko, všechno beru, ale ten hlasový klid, to nedám.

Jen se pousmála. V těch lécích byl naordinován taky diazepam desítka.

Tehdy moje milovaná Simonka, žákyňka, co jí chodím rozsvěcet svíce na hrob, zorganizovala cestu do HK. Ty děti se přenesly Hradcem, našly fakultku, lůžkovou část ORL, navíc mě našli v dvoupokoji. Byla jsem v tom druhém. Právě s Gábi. Viděla jsem je v mlhách. Přinesli mi nějaké dárky. Potěšili mě, zase se vypařili. Spala jsem a spala. Nereagovala jsem ani na: 

- Svačinááá. Rohlík s taveňákem mě nechal v posteli. A do týdne jsem měla výsledky. Uzlíky zmizely. Nemusela jsem podstoupit operaci. Ač se medici na mém hrdle učili. A od té doby si dávám na hlasivky pozor. 

Tak třicet čtyři let znám Gabču.

- Gábi, a tys´ mě pak hodně let stříhala. Kam jsem chodila? Tady někde na náměstí, že? Tady jste bydleli. V kterém domě?

- Stojíme pod okny našeho domu. Vidíš? Támhle ta čtyři. A pak jsem jezdila k tobě.

Zapomenutá část mého života. S tou holkou jsem se nikdy nenudila. Máme se rády tolik dekád. A nikdy jsme se nepohádaly. Souvisí to mimo jiné s inteligencí! Jsem o generaci starší. 

- Víš, jak tě sleduji, ty jsi šťastný blázínek.

- Jo, jsem. Přivádíš mě k slzám. Ano. Jsem šťastný blázen. Mám proto hodně nepřátel. Totiž já nemám škrabošku. Jsem dítě z Císařových nových šatů.

Z psychologie vím, že máme mluvit pravdu. Co se nám líbí. Kdo nás štve. Čistit vztahy. Že člověk není čichací stopovací pes. Mám ráda, když mi někdo řekne, že jsem mu šlápla na kuří oko. Vysvětlíme, jedeme dál. S nadutci nejedeme dál. Rozcházím se. A pak mám plnou planetu nepřátel. Mamka říkávala, že blbých je dost. Jako by je z nebe shazoval. Pamatuji si různé věty. Zraňující. Urážející. Už nad nimi nepláču. Mám Petra. Rytíře. Zrovna dnes - řehtám se. Něco jsem radila ohledně parkování.

- Peťuš, tam nebude místo.

Zaparkoval královsky. Dal mi elegantní lekci:

- Nevíš, s kým bydlíš! :-) :-) :-) 

- Jo, takhle mě vyvádí z omylu, kdybych se chtěla naparovat.

- Víš, tvůj Péťa je nesmírně ochotný. On přijde, nikdy nás nenechá na holičkách.

- Jo, on je to zachránce světa. Ano. Je. A někdy večer mi řekne:

- Hele, voni maj malé děti, to nemůžu nechat...

- Nebo v neděli odpoledne:

- Víš, to jsou důchodci, nemohli by splachovat...

- Ano, každému pomůže. Takový byl asi i jeho tatínek. Myslím. Jsem o tom přesvědčena. Mám štěstí.

Milé setkání. Občas se někdo připojil. Zas odpojil. Pozdravuj! Jak se máš? :-) 

Zpívala nám k tomu Daniela Šinkorová. Předvedli světelnou šou. A znovu Daniela. A stánky. Světla. Nový starosta rozsvěcel strom. Napotřetí. To nevadí. Budeme tu mít nový vítr. Vždycky změny přinášejí něco nového. Hlavně, aby to bylo k lepšímu. A to se stane!

Děkuji za program, za krásně nazdobený strom za stánky. Zodpovědná fce. Ať se v ní daří!!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-27_Zvladla_jsem_-/

Domů. Rozsvěcím znovu první svíci na věnci. Nabízím ještě porci jablečného dortíku. Zatápím.

- Máš dřevo?

- Petroušku, mám. Donesla jsem si, když jsi byl v práci. Víc jak měsíc topíme naším, zadarmo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-27_Na_zahrade_-/

- Hele, tys´ nařídila hodiny na celou noc?

- Ne. Do jedné.

- Ale to už lidi spí.

- No, a já ne. Tak aspoň do jedné. :-)  Přeprogramuj je. A dej ráno mezi pátou sedmou lidem pro radost. Když jdou do práce.

Zvládla jsem. Normálně vždycky už mám všechna okna umytá. Nevím, na co jsem letos čekala. :-)  Řehtám se. Směřuji do postele.

Dobrou noc!