Už jsou tu zase. Čarodějnice

Království lži není tam, kde se lže. Ale tam, kde se lež akceptuje. Karel Čapek

To jsem ráno slyšela. Poznamenala jsem si. Přemýšlím nad tím. Karel Čapek, velikán literatury, filosof, fotograf, malíř – v Dášeňce, čestný člověk, muž, spisovatel, Čechoslovák, bytost. No jo, jenže přese všechny atributy nesouhlasím. Království lži je tam, kde se lže. Povýšeno – kde se lež akceptuje, je Absurdistán. On totiž nezažil dnešek. Jo? Jsem si tedy dovolila; poprvé v životě nesouhlasit, poopravit takového duchovního obra. Doufám, kdyby zažil dnešek, dal by mi za pravdu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-30_Rano/

Dopoledne chystáme s Petrouškem den. On venku, já vevnitř ladím, co bych ještě asi tak mohla. Zalévám si čaje. Jeden z pampelišky, jeden z té krásné fialové hluchavky. Kořen smetánky lékářské mi připomíná kořen žen šenu. Už jsem na to upozornila. Ale dnes jsem si ho zase prohlížela. Utvrdila se v názoru. Nosím ven talíře, příbory, misky, skleničky, džbán s vodou, termosku s čajem, ubrousky... 

- Co kdybych vyndal houpačku.

- Já ti pomohu.

Vysvětluje mi, co kam pověsíme. Divím se, jak to někdy zvládá sám. Přece ve dvou se to lépe táhne. Na podzim houpačku rozloží, odnese…Dám si na to pozor, aby se nedřel.

Hotovo.

- Tak já ještě vyndám tu druhou.

- Já ti pomohu.

- To zvládnu. Ta je lehčí.

Napadlo mě narafičit na děti pískací lízátka. Navazuji je na jutový provázek na houpačku. A do sítě vkládám zlatou misku po velké svíci s tyčinkami Herbalife. Zavěšuji pod stříšku houpačky. Schválně. Ještě bych měla provázek nazdobit. Jdu pro pentličky. Tak.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-30_Jarni_radost/

Obědváme venku. Miluji jíst venku. Pod nebem. Pod sluncem.

- Trrrrr.

Aha, už je zas tady. Jdu si pro telefon. Našla jsem ho. Bývával ostražitější. Baronek na něj ďafe. Strakapoudí kanonáda ho vyvádí z klidu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-30_Carodejnice

Už jsou tady. Rodina staršího syna. Až teď v noci jsem si vzpomněla, že jsem mu chtěla dát takovou tu z obou stran samolepicí pásku, co udrží klidně i cihlu na zdi. Včera jsem jednu zabalila Lindině Petrovi. Ne cihlu. Pásku. A dnes jsem si všimla. Dala jsem mu vyndanou z pytlíčku. A on nevidí, co všechno ta páska dokáže. Jsem ťulda.

Dvě starší děti lezou na třešeň. Zajímavé pozorovat, jak se hošík nebojí. Holčička mu pomáhá. Šikovní. Večer o tom říkám Petrouškovi. Prohlížíme si fotky.

- A víš, že on tam pak nakonec vylezl sám?

- Nevěřím.

- Opravdu. Tady na tu větev se vyškrábal.

Jsou šikovní. Vedou je dobře. Totiž dnešní generace nenechá děti experimentovat. Děti pak neumějí ani projít kloudně po bílé čáře na asfaltu. Neudrží se na ní. Nemají rovnováhu. Tím, jak přesýpají krystalky v uchu, mozek si zvyká na polohy těla. Jestli dítě chodí stále vzpřímeně, nemá krystalky cvičené. Laicky řečeno.

Přijíždí Linda s Petrem. Grilujeme krůtí prsíčka, opékáme na ohýnku domácí buřtíky, hodujeme. To já moc ráda. Všechno připraveno, hotovo, a já jen odnesu něco do myčky. Přinesu lžičky. Jdu ještě přinakrájet chlebíček, bagetku.

Malý objevil lízátka hned. Po jídle se ptá na čokoládové pastelky. Totiž – řekla jsem, že si s nimi chci malovat, že ještě nevím jestli jim je dám.

- Babi, jak si s to rozmyslel? 

Směju se. On nezapomněl. A jak chytře se zeptal! :-) 

- Babi, co je támhle v té síťce. To je zlatá miska.

- Co bys řekl?

- Tyčinky, co nám dáváš.

Sundávám síťku.  

- Vyber si. Mandlové, arašídové…

- Jaké nám nosíš?

- Všechny.

Kačka radí, kterou si má vybrat.

Hodujeme. Spokojenost. Klid. Pohoda. Může si jenerál smlouvat továrny na zbrojení na Ukrajině. Ať nám vleze na záda, nepřítel. Jen Baronek občas zdvihne tělo ke štěknutí na torpédo ostrého zobáku v koruně třešně. Z huby mu tečou závěsy slin. Fuj. Nabízím kvalitního buřtíka. Jak malinu…

Mladí jedou na čarodějky. Druzí taky.

- Mně se nikam nechce.

- Mně taky ne. Pojedeme se podívat do Dolan? Vezmeme mléko.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-30_Dolany%2C_Jar/

Volám do kravína, aby nám schovali dva litry. Jedeme. Hranice už hoří. Tady mívávali obrovskou hranici. Shůry chtěla sletět čarodějnice. Až tisíc lidí sem jezdívalo z našeho města. Narváno. Dnes? Skoro nikde nikdo. Mají to komorní.

Petroušek vypije kávu. Jedeme do našeho města. Za kruháčem se ploužíme...

- Jedou třicítkou! Aha, tam jede městská policie.

- Hm.

- Dobře, že jsou venku.

- Jo? A proč?

- Třeba chytají opilce.

- Aha. A co jim udělají?

- Odvezou je třeba na záchytku.

- Hm. A kdo to zaplatí? My. Tak raději ať hrají na služebně žolíky a šetří naše kapsy. Prosím tě, kdy to má všechno uplatit!? Benzín, tanky, záchytky...

V Jaři hoří hezká vatra. U louky, které se říká Na Trojúhelníku – stojí hasičské auto. Ještě se pálí na koupalku.

Tohle se mi teď stalo:

sssssssssssssdmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmdssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssmmmmmmmmmmmm,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Hraje tu živá kapela. Hm, na louce lavice a stoly. Občerstvení. Tady to ožilo. Dokonce kolotoče. Pazderovi bydlí přes cestu. S jejich dětmi jsme chodívali do školy. Občas. Jak objížděli štace, Jéňa a Stáňa zavítali do školy. V zimě chodili z naší čtvrti s námi denně. Až později koupili dům tady u Trojúhelníku. Babička - stará pí Pazderová - střílela zezadu přes maličkatý střípek zrcátka – vždy se trefila. Dávno odešli i se starým panem Pazderou. Jejich děti už jsou taky na pravdě Boží. Nevím, jestli bych poznala Jéňu. Byl starší než já. Hezcí lidé. Ale dnes? To nevím. A je mi to vcelku fuk. Ať si každý, na svém, co chce, fakt – svoboda.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-30_Blbenicko/

No. Dojeli jsme. Mám tu čtyři stránky :-) těchhle klikyháků.

Sssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss

Je čas. Valcháře až zítra. 

Končí měsíc. Začíná nový. Nikdy neklesejme na mysli, když něco končí. Dnes jsem vzpomněla na své složení ředitelské fce. Po volbách odešel čestný starosta. Nastoupilo takové připitomělé egoistické koště. Hodnocení mé osoby všemi kontrolními institucemi výborně. Inspektor ČŠI mi dokonce řekl, že tak bohatý plán nemá leckterá větší škola. Boni pueri - Brundibár. Od prvního ročníku Noc s Andersenem. Účast a vítězství ve všech možných soutěžích. Smluvila jsem s Petrem Salavou zdarma Amoforu. Vyhodnocena jako úspěšná manažerka. Dostala jsem leteckou exkurzní cestu do Finska. Dali mi  100 euro. Koupila jsem si lodní lístek z Helsinek do Tallinu. Nový starosta nesahal svému předchůdci odborností, vystupováním, vzděláním, a hlavně charakterem ani po kotníky. Nechtěl mě ve fci. My měli  hypotéku. Ó, těžké bylo vzdát se pět let před důchodem fce. Koště závidělo... Rodiče mi donesli jeho poslední nemravnost. Svolal rodiče a oznámil, že jsem odešla. Že se sice v pololetí neodchází, ale že to respektuje. Šmejd jeden - by se řeklo, že?  No, a po roce jsem si všimla plně otevřené nové brány. Já ji ve strachu, co s námi bude, neviděla! Z brány svítilo oslnivé slunce. Oslňující! Slunečná brána!! Díky jeho podlosti jsme splatili hypotéku o víc jak osm let dříve. Prozdravěla jsem tělo. Začala pracovat z domova. No, už to bude třináct let. Koště zůstalo blbým. Já se díky němu vymanila ze starostí. Děkuji za tu zkušenost. Dobrý cvičitel  mé duše. 

To byl krásný beltain. 

Dobou noc!