Už se to blíží. Na vánoční trhy do Kuksu

Bude půlnoc. Luskneš. Den je pryč. Vrátila jsem se z divadla. Moc krásné představení. Královny. Skvělé herecké výkony. Vilma Cibulková hraje mně příjemným způsobem. Když poťouchle, vyzařuje z jejího těla poťouchlost, když nešťastně – smutek, když radostně – radost. Hudečková – výborně. Třetí hérečku neznám. Karolína Půčková. Hra české autorky Michaely Doležalové. Vtipné dialogy. Situační humor. To já ráda.

https://www.youtube.com/watch?v=XZmGyiyik1k

Poslední let.

Odebírám Letecký podcast. Včera mi naběhl rozhovor s Veronikou Benšovou. Kdo to je? Poprvé jsem se s touhle krásnou šikovnou pilotkou setkala v rozhovoru před dvěma lety.

https://www.youtube.com/watch?v=BynbMofpRRc&t=1026s

Veronika před dvěma lety.

Druhý rozhovor nyní - jak osvěžující nápoj. Jarní vánek.

https://www.youtube.com/watch?v=BiiXrmu8kQ0

Česká pilotka Veronika Benšová. V mých očích zázrak. Člověk k inspiraci. Okouzlující svým přístupem k životu. Pohodová. Pozitivní. Raduje se z reality právě teď. Hrozí zrušení havajské společnosti? To nevyřeší. Teď ještě její milovaná oblíbená společnost létá. Až ji koupí ALASKA, uvidí se. zvykne si. Přijme situaci. Užívá si život na Havaji. Doslova. Bydlí nedaleko letiště. Vybírá si lety. V Tokiju slavila své narozeniny s posádkou. Každou pilotní cestu bere jako malou dovolenou. Má plán odbourat strach z vody. Potápí se a chce strach překonat. Přestat se bát vody. Snížit respekt z ní. Získat potápěčský certifkát. Chce koupit letadlo na výcvik nových pilotů. Chodí po horách. Činorodá. Akční. Vždycky vidí polovičně naplněnou sklenici. Nechce ji vidět jako poloprázdnou. Člověk sluníčko. Rosťa, který jí klade otázky, nepochopil, že celý její projev je poslání. Prý – a co bys vzkázala nebo řekla… Ne, on neslyšel.

Po Veronice poslední let ČSA. Po 101 letech!    https://www.youtube.com/watch?v=XZmGyiyik1k

Místo abych rekapitulovala hezké zážitky z představení, zasekla jsem se u posledního pohřebního letu našich aerolinek. Nerozumím – nesmějí poskytovat letecké služby za peníze, ale mohou provozovat kolotoče a tak. Stále čekám, kde se objeví naše značka OK. Tak nám ji zaviděli. Tak si ji chtěli odkoupit. Jakýpak odkup OK? Zlikvidujeme to celé a hotovo. Netýká se mě to, ale prožívám. Nemohu psát. Sleduji. Dojímá mě soucit polského pasažéra. Dokonce rozhovor s malými dětmi. Klučík má na tričku letecká křídla. Má přehled. Krásně komunikuje. V Pze ukazuje druhá křídla. Od kapitána. A jeho podpis na tričku.

Ireno, odbila půlnoc, otoč se za dnem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-16-kockovani

Probouzím se. V noci jsem se krásně a šíleně a úžasně strašidelně potila. To bylo po černém bezu a lipovém květu. Sprchuji se. Začínám kmitat všemi chapadly. Vymáchat pračku prádla. Naškrobit plátěné. Vylézt na půdu. Pověsit. Namočit si rýži do octové vody. Nechat vylouhovat arsén z jedovatých políček. Očistit zeleninku. Hodně zeleniny. Petroušek se vrátil od Lindy.

- Jdu hrabat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-16-plice-a-tluste-strevo-je-treba-cistit

On kmitá venku. Já u plotny. Zavařit polévku. Á, už mám nudlí jen ještě na jednu. Mrkve, celer, petržel, cibuli, česnek, masová pasta. Jdu si uříznout zelené. Petrželka se krásně ujala. Kolik jsem si jich zasadila z Kauflandu. Ne. Ne. To je na jedno použití. Koupila jsem si v zahradnictví v Hruštičkách. A ta teprve roste! Zeleninku pro sebe pod pokličku. Zeleninku do polévky. Zelíčko s křenem. Jablečný kompot. Kmitám. Stíhám. Střevo – kanál tělem – máme vyčistit přírodní rýži a zeleninou vařenou pod pokličkou. Pokud ji během dne chceš, nutno uvařit novou. Rýži nemusíš.

Po obědě jedeme do Kuksu. Na trhy. Sice jsem chtěla vyjet v půl jedné; hodinové zpoždění není na mě tak moc. A hlavně všechno jsem stihla. Mnoho malých věcí. Vymést popel. Vyčistit okénko… Nezdá se, ale od rána do po obědě se nezastavíš.

Volá Linda. Vždycky parkujeme na levém břehu Labe.

-Mami, za autobusovou zastávkou zahněte doprva.

- Jako u cesty?

- Ne, mají parkoviště v poli. Pak normálně přejdete cestu.

Blikáme vpravo. Na výjezdu z pole stojí policejní vůz. Brání vjezdu, ale i výjezdu aut, která chtějí odjet z louky. Méně inteligentní příslušník ukáže jen prstem jako pryč. Šílím. Na velmi frekventované cestě – frajer. Děláme nebezpečný manévr. Náhodou nás někdo pustil. Vyskakuji z auta.

- Nechoď!

- Jdu mu říct, že to je kretén prvního řádu.

Přechod. Auta mě pouštějí. Má pootevřené okýnko. Něco si hází do telefonu.

- Tak hele, mohl byste zdvihnout tu svou línou prdel a začít to tu řídit? Co jste to tu předváděl? To jste čekal na nehodu?

- Moment.

- Žádný moment. Tady jde o bezpečnost provozu! Přestaňte si honit mobil! Vylezte!

- Tak především dobrý den!

To je vůl. To je vůl! Bude si hrát na slušného.

- Vy jste nás vystavil nebezpečí.

Okolo něj se prodíralo z pole auto. Nešlo mu vyjet. Bránil mu policejní vůz.

- Vy tady někde vidíte auta?

- Ano, vidím plné pole.

- Ale to není parkoviště.

Tak proč nestojíte na cestě, aby auto vůbec nazajelo k okraji? My jsme dostali radu, abychom za zastávkou odbočili vpravo. Odjakživa se tu stojí i u cesty v pruhu!

Ano, poslala jsem ho na odchodnou hodně daleko. Kdybych si chtěla špinit náladu dál, zavolala bych na něj policii. Ale firma jako firma. Co by vyřešili! Nic. Vracím se přes cestu. Tam se taky parkuje na louce. První stánky. Jdu na trhy. Za chvíli volá Petroušek, že ho ženou až do Stanovic.

- Jdu na trhy. Sejdeme se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-16-vanocni-trhy-v-kuksu

Taky že jo. Od Stanovic přišel pěkný flák cesty pěšky. Sešli jsme se u řady stánků pod schodištěm. Přemýšlím, že se mám ještě hodně co učit. Zachovat klid, když je někdo kretén. Nenechat se vyvést z míry.

Trhovci mají krásné zboží. Představují svá řemesla. Svou šikovnost. Rukodělnost. Kreativitu. Ceny jsou samozřejmě vyšší. Stará vánoční ozdoba ze skleněných korálků prý stála 150, dnes 460 korun. Však se taky zdražovalo sociální, zdravotní, benzín a plyn a nevím, co ještě. Náklady. Péťa kritizuje, že je to drahé. Je. A není. Chtěla bych ho vidět, jak se paprá s keramikou, jak točí misky, hrnce, hrnečky. Jak je zdobí. Jak paličkuje. Jak tvoří šperky. A pak si řekne padesátku. To ne. Ty doby jsou pryč. Hledám stánek s františky. Tam chci vykuřovací bylinky.

Na rozcestí koše, nůše…

- Peťuš, chci si koupit nůši, když jedeme do lesa…

Netrpělivý:

- Ty ses zbláznila! Na houby?

- Pochybuji o tvém rozumu. Už jsme někdy sbírali houby v takovém množství? Chci nůši na šišky!

- A kdo s tím bude chodit po lese?

- Kdo asi? Já.

No jo, jenže prodavač je naprosto tvrdý.

- Prosím vás, kolik stojí tahle menší nůše?

- Hodně.

Vrávorá. Hledá cenu.

- 1700. A ta větší…

- Vy tady popíjíte, co?

Přikyvuje. Je úplně tvrdý. Totálně.

A Mýdlárna U dvou koček. Bambovu sůl. Mýdlo čokoládové. Mýdlo s hřebíčkem. A zastavuji se u takových šeredných andělů. Vyrobeny ze staré vinné révy a z naplaveného dřeva z rakouských jezer. Každý anděl má svou jmenovku. A poslání. Vybrala jsem Ramonu. Anděla ochránce. Bude naslouchat našim přáním. Nafotila jsem jeho poslání. Hledej!

Mně se tu líbí skoro všechno. Krásné renesanční zelenkavé sklo. Mám nutkání koupit malou petrolejku. Jenže co si s  tím holky počnou, až jednou zaklepu bačkorkami?

Péťa – budiž mu projevena sláva a čest – absolvuje se mnou štrapáci okolo stánků. Nejraději bych se tu proháněla od rána, v klidu. Takhle to beru útokem. Dostávám jednu medovinu. A o jednu si ještě prosím. Začíná se šeřit. Jdu okolo krásných bábovek, misek… na druhé straně stejný materiál. Mám od nich. Když já mám skoro skoro všechno. Paní s dýmníky.

- Vy jste mi před čtyřmi pěti lety slíbila vytočit misku nad svícínek.

- Když mě hrnčířka vytočila pár dýmníků, je nemocná.

Neserióznost paní mě docela štve. Nemá nic slibovat.

Pomalu míříme k odchodu.

- Peťuš, kam to jdeme?

- Ke Stanovicím.

Přicházíme na poloprázdnou louku.

- Tady to bylo úplně plné.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-16-domu-nadherny-zapad-doma

Vyjíždíme. Ty jeho polní nábližky.

- My nejedeme po státní?

- Ne, jedeme zadem. Tu cestu znáš.

U závor si uvědomuji. Cesta na Dvůr. Rychlíku na Liberec to pěkně trvalo. 

- Peťuš, v Kuksu dnes staví všechny rychlíky. Ale jsem ráda, žes mě sem přivezl a odvezl. Mohla jsem si dát medovinku.

Cestou si fotím zapadající rudou kouli. Nádherné obrázky. Překrásné. Očarující.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-16-cim-jsem-si-udelala-radost

Doma. Zatápím. Sedám si k prohlídce krásností. Kramařím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/20244-11-16-vecer-na-kralovny

- Koníčku, měli bychom jet.

Když mi řekne koníčku, vzpomenu na maminku. Tak mi totiž říkala. Vždycky, když jsem měla za úkol přijít pomoci s vysokým dřevěným žebříkem, mamka nesla, já jen udržovala balanc. A vždycky jsem tím žebříkem dostala na nárt.

- Mami, zase jsi mi ho postavila na nohu! Au, au, to je bolest!

- Nemáš si ji tam nechávat, koni!

Léty z koně přešla na koníčka.

Tak tedy koník zamyká. Sedá k Petrouškovi do auta. Vyplivuje mě u divadla. Sedím v krásné čtvrté řadě uprostřed.

Představení perfektní. Víc než perfektní. Výkony hereček skvělé. Víc nebo nejvíc exceluje Vilma Cibulková. Jak jsem řekla, zaujala mě. Líbí se mi, jak umí vyjádřit emoce. Hra je převelice vtipná, současná; taky smutná, protože život ve své zástěře skrývá nejen ejchuchů, ale taky smutky, boly, zklamání a očekávání. Nikdy nic neočekávejte!! V občanské nauce v učivu o sociálních stratách – to jsou životní role -  jsem učila, jak mají lidé očekávání od rodičů, od dětí... Ne. Nic neočekávat. Sestra, matka, učitel, ředitel… V rolích nikdy nic neočekávejte. Nota bene vděk! To jste se asi zbláznili! Nikdy neočekávejte vděk, taky lásku. Ne. To není povinné, to je jen slušné. Včera jsem na FB četla, že tě matka nosila pod srdcem, trávila s tebou první dny, týdny tvého života ve svém těle. Její srdce tlouklo pro tebe. Posílala ti výživu pupeční šňůrou. Děťátko mnohdy použilo vápník z maminčiných zubů. Hovořila s tebou. Hladila tě v bříšku. Trpěla kopance na močáku. Vydržela a zvládla porod. To není žádná procházka. Ale miliardy a miliardy žen na planetě porodily, tedy i ty jsi to zvládla. Miminko z tebe sálo mateřské mléko. První živiny. Maminka tě chovala, zpívala ti, učila tě jíst lžičkou, pít ze skleničky, chodit na nočník. Prala ti plínky, utírala hovínka. Udržovala tvou prdelku bez opruzenin. Doprovázela tě v prvních krůčcích. Utěšovala tě. A i kdybych tady skončila, tak za to je slušnost být na mámu hodný. Být vděčný za život. Jen za život. Nemusí to být za tu čistou zadel. Když očekáváš objetí, projev lásky, ten se pak nedostaví, nebuď smutná. Nic NEOČEKÁVEJ! A na inkontinenci hezky posiluj pánevní dno. Dýchej z hluboka. Cvič. Posiluj vnitřní svaly, svěrače a myšlenky v mozku. Úrazy, operacemi, těhotenstvím se ti tělo ochodilo. Děti jsou k tobě ohleduplné, chápající, jako jsi byla ty, když byly malé. Nebo ne?

Hra Královny nutná zkouknout. Zasměješ se. Vzpomeneš si. Poučíš se.

Potlesk. Posílám SMS – muzes. Raději telefonuji.

- Jdu směrem k ÚNZu.

- Ne. Zůstaň v divadle. V teple.

OK. Vracím se do tepla. Za chvíli je tu. Jak ráda chodím pěšky, dnes mi přišel vhod odvoz.

- Peťuš, došla ti SMS?

- Nedošla. 

Fakt. SMS se doručila až doma... 

Bylo to náročné!

Hotel Země docela útulný.

Dobrou noc!