Už tam nepatřím. Děkuji

Letí to. Už je čtvrtek. Vzbudila jsem se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-13-pro-me-uplne-rano

Pozoruji z okna ložnice ráno v zahradě. Východ slunce. Aha, tak v tuhle dobu chodí lidé do školy, do práce. Ptáci si čiřikají. To už jsem dlouho nezažila. Jdu přípít horkou vodou se sodou na šťastný den lidem. Kočky by už chtěly zobnout. Musíte počkat, holky! 

- Žoffi, tobě je už líp? Už nesípeš. 

Programuji vodu přípitkem. Jdu si pustit do postele Octopus. Beru tablet, mobil, mp4. Nestačím si ani naladit, spím, jak když mě do vody hodí. V posledním čase se mi začaly zdát opět sny.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-13-pozdejsi-rano

Ze snění mě probouzí telefon. O víkendu jsem si změnila vyzvánění. Klidné. Hlásím se. Na druhé konci dostávám pozvání ohledně předků. Ano. Zítra. Domluveno. 

Očekávala jsem sluníčko a teplo po včerejším letním dni. Mám v plánu hrabat listí, obrýt strom, dva, připravit světýlka na stromy. Blíží se nové sluníčko. Není příjemno zdobení v mraze a nevlídnu.

Mohla bych si dojet pro mléko. Volám. Ano, ještě mléko neodvezli. Prosím o tři a dva litry. Ač jsem si řekla, že…

- Ivo, chtěla bys mléko?

- To bys byla hodná.

- Tak jo. Přivezu ho asi za hodinu. Půjdu na nákup.

- Počkej, hej, seš tam? A půl chleba a pět rohlíků. Nebo deset. Já jim dám, když mi ztvrdnou.

Myslí tím asi kočky. Zapisuji si na papírek. Než já vyjedu… Beru vysavač, luxuji. Pračka doprala. Vymáchat ručníky a utěrky v octové vodě. Naškrobit.

Poledne. Petroušek.

- Je tam paní s nejkrásnější zahradou na světě?

Směju se.

- Peťuš, zdá se, že Žofinka už přišla jakž takž k hlasu. Už docela mňouká. Představ si, s chutí i Mourek i ona snídali. Ona nemá ráda mističku. Dala jsem jí maso na zem. Všechno snědla.

- To máš pravdu.

- Najdu jí talířek. Aby měla otevřenou plochu. A na zemi jsem našla maličkaté peříčko. Vypadá to, jako by ho tu ztratil anděl. Ale spíš ne. Spíš spadlo ze srsti jedné z nich. Předpokládám, že si Žofka někde přilepšila. Včera, když jsem ryla pod švestičkou, viděla jsem tam malou perutičku od ptáka.

- No jo, tak si dala. To byl slabý kus.

- Teď jsem luxovala. Už mám kamna vybraná, okýnko vyčištěné. Pojedu pro mlíko do kravína. Vezmu Ivě.

Odsouhlaseno. Loučím se. Spěchám, už ať jedu.

Vybírám chleba. Studuji složení. Hledám žitný.

- Ne, ten už nemáme.

U pásu zvoní Iva.

- Ivo, už jedu. Jsem u pokladny. Za chvíli jsem u tebe.

Ještě se stavuji ve vedlejším obchodě. Mají tam moc dobrý kefír. Zdá se, že živý.

Před statkem na mě čeká mlíčko. Vhazuji peníze do schránky. Jedu mezi pole do vedlejší vesnice. Večer mě Péťa plísní, že mi umyl auto a jak ho mám zas od bláta. Ať do polí nejezdím.

Volám Ivě. Na třikrát. Konečně mi to vzala.

- Ivo, pojď mi naproti. Pomůžeš mi s mlékem.

- Já jsem s Milenou před Penny.

- Cože? Vždyť jsme se na něčem domluvily!

- Tak na mě musíš chvilku počkat.

Vduchu si říkám, že je to dobře. Já bych ji nasměrovala autobusem, pak bych ji odvezla i s nákupem domů. Ale obrat během chvíle… Jedu za traktorem s řepou. Za chvíli odbočuje do pole. Pokračuji dál okolo hromad cukrovky. Zbyly tu dvě obsypané jabloně. Vypadají nádherně. Rychle fotím jabloň. Támhle vzadu zas stojí člověk jako minule. Blížím se k němu. A jako minule i dnes na mě člověk ve slunečních brýlích a černé čepici přátelsky pokyvuje. Opětuji kývnutí. Tady je to tak krásné. Překrásné. Vlevo se míhají v zářezu do pole po nové silnici korálky aut. Tady jsi sám. Řepa. Jablůňka. Obloha. Přejet prudký most přes hlavní tah. Není mi to příjemné. Je uzoučký. Očima se snažím nahlédnout za obzor. Uf. Nikdo tam nejede. Co bych si počala, kdyby tam supal traktor. Zastavuji před Iviným domem. Nesu nákup a mléko na lavičku. Adieu!

Než si ohřeju oběd. Převléknu se. Ty bláho! Mám tak málo času. Na pátou chci jít na přednášku o škole v době první republiky. Včera jsem se tam hnala nanečisto. Tak dnes naostro.

- Připravím ti štafličky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-13-pomalucku-chystam-pro-slunicko

Snesla jsem si z půdy krabice s osvětlením. Na jabloňku vzadu přijde bílé světlo. Ledové. Pro oči nezdravé. V krabici mám papír s nápisem, že mám koupený ještě barvený řetěz. První strom jakž takž obalený. Šeří se.

- Peťuš, prosím tě, zapoj mi to, ať vidím.

Bílá není skoro vidět. Barevný řetěz je bohatý. Jdu na jaloveček. Ten jenom obtočím. Snažím se, aby rozestupy mezi spirálkami byly zhruba stejné.

Další jabloňku vedle lísky morduji za tmy. Ne. Nelíbí se mi.  Na řadu kulatých tújek u vchodu rozprostírám koberec. Vedle zapichuji světlo vyrábějící sněhovou chumelenici.

- Už máš skoro pět.

- Je za pět minut půl.

- No jo. Máš pravdu.

- A v tom je mezi námi rozdíl. Ty vidíš na hodinách víc. Mně ukazují méně.

Asi přemýšlí nad mou filosofickou úvahou. On chodí včas. Já pozdě.

- Peťuš, tu jabloňku zítra předělám. Nemohu ji obtočit. Naznačím jen spirálku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-23-skolstvi-za-prvni-republiky

Parkuji pod školou. Mám ještě minutu. Než se narodila Linduška, rok jsem tu trpěla. V té době tu Iva pracovala v kanceláři. Ne, nemám na ten čas příjemné vzpomínky. Dvě prolhané soudružky v čele. Musela ze mě ta nechuť k soudružství cákat na všechny strany. Zkrátka zlobivé kuře. Ty jejich komise. Pro mě deprimující. Pro ně autodafé! Jednou, že chodím nevhodně oblékaná. Jednou, že jsem dětem řekla o povaze babičky na Starém bělidle… Jediná češtinářka v komisi, paní učitelka Hausmanová, se mě zastala.

- Paní kolegyně asi četla Vlašínovu studii.

U školy hraje flašinetář. Ješiši, ani nevím, jestli jsem si vzala peněženku v tom spěchu. Vždycky mu hodím do pokladny. Stoupám po schodišti. Padá na mě tíha. Indoktrinace. Architektura školy krásná. Přísná. Mohutné schodiště vlevo, vpravo. Dav stojí v prvním patře. Kde je aula? Ředitel nabízí, že se můžeme občerstvit… Vidím dávné kolegyně. Dnes stařenky. Ta jedna mě nechává vždycky pozdravovat po Petrouškovi. Pročítám panely. Prvorepublikoví ministři školství. I Vavro Šrobár. Matně v hlavě lovím jeho propojenost s komunistickou stranou.

https://www.tribune.cz/archiv/mudr-vavro-srobar-8211-vyznamna-osobnost-28-rijna-1918/#

Ne. To až na stará kolena... Celoživotní snaha o emancipaci slovenského národa, blízký přítel Štefanikův… Je mi sympatický. Málem neodmaturoval. Za národoveckou angažovanost vyloučen ze všech škol Uherska. Nakonec odmaturoval v moravském Přerově. Má krevní skupina.

Stoupám o patro výš, kde bude v aule přednáška o školství první republiky. Ptám se mladé asi učitelky, snášející se po schodech, kde je aula.

Ješiši, tvrdě pociťuji nátlak. Brr! Tlumím se.

- Aula je nahoře, ale teď musíte dolů, tam bude program.

Nahazuji kyselý úsměv č. pět. Jo, tak tohohle jsem se účastnila celý život. Dirigování dětí, co smějí, kam mají jít. Jak je mi to vzdálené. Odporné. Vidím to až teď. Indoktrinace odkrytá jako rybí kostra. Symbol deváté vlny. Viditelná pravda vylézá na povrch.

Stoupám jak ten zlobivý Vavro. Dav se shromažďuje dole. Zlobivé dítě si jde do auly položit kabátek do první řady. Zase proti proudu. Jako celý život. Nemám ráda stádnost. 

- Oli, tak jdu na tebe podruhé. Včera na nečisto, dnes jsem se trefila.

Smějeme se.

Bývalá ředitelka muzea se už chystá na svůj výstup. Prohazujeme pár vět. Vracím se dolů. Zpívají tam na schodech písničky o našich rodácích. O medailéru Španielovi. Ta o malíři Šímovi, ta je hezká. Dojemná. Nosím v hlavě, že umřel v roce 1971 v Paříži. Prý na rodné město stále vzpomínal. Máme tu po něm pojmenovanou jednu ulici na sídlišti. Před pár lety na nějaké vernisáži v pevnostním muzeu jsem si uložila informaci, že jeho otec učil kreslení a malbu na c. k. Všeobecné řemeslné škole u nás.

Ola zahajuje přednášku o školách a životě v nich v našem městě. Poslouchám. Píšu si poznámky, kdy byl zaveden vodovod do vyšších pater. Kdy školní rozhlas. Jak a kam se jezdilo na výlety. Kdo tu učil. Jak psali kroniku jednak na národní a na měšťanské škole. Prý ta národní měla v kronice i fotky, autor se víc rozepisoval. Prohlížím si podobiznu učitele Václava Kelera. Jeho syn, bohém a výtvarník, mě učil v pevnosti výtvarku. Ach, psaní redisperem. Normalizované písmo… Irena trpěla. Mazal byla. Pak jsme dostali milovanou Marcelku Fapšovou.

140. výročí školy Na Ostrově pojali zodpovědně. Dnes jsem se dozvěděla moc nových informací. Čtyři stránky poznámek a mraky fotek, z nichž si ledacos přečtu. Třeba i to, kdy byly k mostu přes Labe zřízeny z obou stran lávky pro pěší. Tak snad neumřu blbá. 

Ještě stihli na krásném mostě natočit Něžné vlny. V noci se most zřítil. Dnes je tam taková houpající se oceněná trapná skořepina připomínající rybí kostru. Už podruhé v jednom textu…

Běžím po schodech dolů. Vedle schodiště se komíhají velké portréty lidí všech profesí. Mezi nimi i bankéř a okradač lidí Lionel Walter Rotschield. Tak toho bych sem určitě nedala. To je jako by se tu bimbal Hitler. Zlá energie. Jenže to oni nevědí. Tady se mají houpat jen obrázky lidí, kteří pozitivně zasáhli do vývoje lidstva.

Přednáška stála za zdvižení zadku.

- Kočky na tebe čekají. Nechtěli večeři.

Nejdřív kočičák. Pak my. Pak zatopit.

A teď spát.

Dobrou noc!