Uzemňující - sluncem, zahradou
Přemýšlím, co osudů vyslechnu. Co nářků, porážek, zhoršených podmínek pro osobní žití i pro občanský, společný život.
Měla bych se ráno těšit na kontakt s maminkou. Bojím se, že ji najdu zas níž a níž a níž. Ubíjející. Myslím na ni pět minut před dohodnutým časem. V hlavě mi jdou myšlenky. Jak to ta paní Hudáková stíhá, že nikdy nehartusí - ukončete hovor, čas vypršel. Mám hodně práce. Spěchám. A skyp už zvoní. Takhle to dělá! :-) Zazvoní o minutku dřív... :-)
Povídáme, procvičujeme pití jednou rukou.
- Zkus to, mamko, uchop hrneček jednou rukou.
Maminka pije jednou rukou. Při osobním kontaktu stíhám procvičovat a upevňovat všechno, čeho si všimnu. Navíc člověk v duševním klidu nechátrá tolik jako ten, který je zavřený v cele. Toto zvěrstvo páchá ještěr - ti nemají cit.
- Mamko, už zas piješ oběma.
- Já jsem teď pila jednou rukou, ale nikdo si mě nevšímal.
To mě dostalo. Stejně v ní sídlí na dně duše její inteligence.
- Jak máš teplý čaj?
- Studený.
Ireno, nenadávej; dýchej zhluboka. Máš to marný! Zkrátka slouží někdo, kde neví, že má mamka ráda termosku s horkým čajem. Má tam ode mě krabičku čajů!! My rádi pijeme horký čaj, no. Je to tak těžké? Jo, málo lidí! Zatloukla bych na dveře ředitelny. Co si ještěr myslí? Málo lidí? A co jako? Tak snížit platby! Služby neodpovídají!
Hledáme znaky podzimu, připomínáme si výlety s dětmi do skanzenu na Veselém Kopci. Luštíme. Už to není ono. Když loni začala říkat nevím, dost důrazně jsem se proti tomu slovu ohradila. Dávala si pozor. Luštění není má parketa. Lovecká fanfára na šest nevíme. Rusky "tito" ještě v říjnu věděla. Bezmoc. Vrrr! Odkládám nácvik jemné motoriky - jelení lůj. Chjo, to zas bude porod. Bojím se. Náročné pro mamku, ale snad víc pro mě. Úspěch je už to, že sundá víčko. Točit:
- Ono mně to nejde.
- Mamko, toč, toč...
- Mně to néééjde.
Naviguji. Stále ruce mimo zorný úhel. Soustředím se nejen na techniku vysunutí tyčky na rty, ale i na to, aby ruce dala před kameru. V neposlední řadě - nezlomit! Paní Hudáková nás zachraňuje. Dnes utíká zas dál. Rychlé rozloučení.
Upéct chleba. Zkusím dát maximum žita. Schválně. Trošku přisýpám pšeničné chlebové. Lepkový ucpavač. Žitný bude sytý.
Ohřívám si naklíčenou čočku, ochucuji svým octem. Nevím, jak jsem to dokázala. To se mi ještě nikdy nestalo. Na jaře se mi ze šťávy z černého rybízu vytvořil ocet. Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej - zní mi v hlavě rodinná mantra. Hm, komu jsem dělala radost? Předvedla jsem program. Ano, nemožná, nešikovná, intelektuální, povznesená nad přízemnost světa. - Vždyť to není pravda! Svítí slunce. Beru pod paží kočku, jdeme se uzemňovat. Pokládám ji na mamkou stlučený "stůl". Protahuje se úplně jako kočka. A je to kočka! Nejdřív přední. Ještě zadní. Micicinda se taky vždycky poctivě protáhla. Nechávám ji svému osudu. Bude tu obíhat a rekognoskovat terén. Co nejdřív?
Před třemi lety jsem po dvou třech stromech obryla všechny stromy v zahradě. Tajně. Petroušek tehdy jezdíval domů za tmy. Skučel se zády. Kdykoli zastavilo auto, běžela jsem se mrknout, aby mě nepřistihl u práce. Až když mi zbývaly dva tři stromy:
- Prosím tě, kdys to ryla, to ses musela nadřít!
- No, ráda! Pro tebe. Aby ses nedřel ty. Aby tě už přestala trápit bolest zad.
Rýt samozřejmě nemusím. Všechno hotovo, obryto, prořezáno. Jenže u každého talíře chybí jedno, možná, že už i dvě obrytí dookola. Včera jsem vylepšila první; dnes druhý. Intelektuálka se snesla na zem. Zabořila se, uzemnila. Ale rýč po mě vyčistil Petroušek. Odkládám nástroj jako chirurg. :-) Jdu ke špalku. Natahala jsem si pár větví. Musím opatrně. Loket se včera hlásil. Zkusila jsem použít techniku pádu sekery. Ne s ní tlouci jak retard. Nechávám její tíhu spadnout na větvičky. Jo, jdu na to vědecky. :-) Doštípáno. Hotovo.
- Běž už domů. Já tu ještě naskládám na kompost hromádky listí, co Linda nahrabala.
Dívám se do sluníčka. Nabíjím oči. Zas mi vsunulo modrý filtr.
Co bych tady ještě... Zrzečka se prohání, zkoumá, prohlíží, očichává terén. Jdu si přece jenom ještě pro hrábě. Lezu za lísku ke plotu. Vyhrabávám, ať máme na jaře méně práce. Nacházím lískové oříšky. A jeden krásný vlašák.
- Peťuš, uklidíš za mě hrábě?
- Uklidím. Očistím rýč.
- Ale já ho zas zítra oplácám hlínou! :-)
Dlažební kostkou cvakám oříšky. Krásné. Červené. Pochoutka. Chladno od země.
Beru číču, jdeme dom. Zatápím. Čtyři hodiny. Tma jak v ranci.
Jdu do pracovny. Doháním svou lenost z předešlých dnů. Tisknu faktury z odeslaných balíčků.
Poslední hovor dne. V květnu se se mnou začala stravovat milá paní z Moravy. Starší než já. Do loňského června tančila orientální tance s ženami. Letos na kraji ledna ji zradila ploténka. Kuchařka. Celý život těžké povolání. Vyprávěla mi příběh svého syna. Porazil ho v šestnácti letech opilec na den pololetního vysvědčení. Letos by mu bylo třicet osm let. Co by prožíval za život? Měl by rodinu? K jaké práci by ho osud zavál? Byl by šťastný? Zdravý? To je už jedno. Letos jí ve stejný den opustila kamarádka. Lída. Vypomáhaly si. Lída jí loni naložila - zapomněla jsem - meruňky? Moje klientka byla mimo domov. Kamarádství dává sílu. Lída na konci roku chrchlala, chrchlala, k doktorovi prý půjde po Vánocích... Myslím, že odešla na kovid. Věřila bych. Dechové potíže. Lídina dcera:
- Teto, raději nechtěj vědět, v jakých strašných podmínkách maminka umřela.
Mám pocit - ostravská nemocnice. Ono je jedno kde, důležité - neúcta k člověku, nepéče ve státním zařízení; ke starému člověku se nechovali eticky. Lidsky. Soucitně. Senior budoval náš za třicet let rozkradený blahobyt. Lída sešla ze světa dlouho, dávínko před kovidovým šílenstvím. Žádné špejle do nosu, atommundury, divadla pro TV. To včera dosvědčila sestra myslím z olomoucké nemocnice. Prázdná oddělení, sestěhovali do dvou pokojů pacienty, natáhli na sebe malířské obleky, štíty, nastěhovali polohovací lůžka... Zdravotní personál má sloužit ve svém oboru. Jsem přesvědčena, že se těší zas na svou rutinní práci. Ne chodit vypomáhat někam. Přerušená kontinuita práce, operace, i ty pro život nezbytné... Teď vše nastartují, zdravotníci budou operovat, dohánět zpoždění. Snad si nevymyslí třetí vlnu...
Máme dohodnutou objednávku, vypravuji balík. Paní mi vypráví, jak jsou omezené spoje. Hrob svého syna má asi osm km daleko. Jenže musí asi dvakrát přestupovat. Najede zbytečně další km. V jednom městě má dvě hodiny čekání na autobus. Kavárny, cukrárny zavřené. Co má člověk v městě dělat, když nemá kam jít! Promrzne. Prosím, aby mi platbu poslala co nejdříve. Poprosí švagrovou, sjedou do banky autem. Ty vorle, jak těžké to má osamocená žena. Celý život pracovala, dřela u plotny, na stará kolena... Darmo mluvit.
Ví o naší ztracené kočce. Vypráví o té své; zachránila ji z bezdomoví.
- Dobrou noc!
- Dobrou noc! Hezky se vyspěte.
Jdu se podívat na její profil. Hezká paní. S širokou rodinou. Fotečka v krásných šatech s ostatními tanečnicemi. Milá tvář. Hezká...
Tolik osudů, příběhů vyslechnu. Všichni jsme si rovni. Jsme lidé. Ale někteří prezenti jsou si rovnější.
3. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/prymulova-tajna-akce-ma-dohru-u-soudu-lezi-zaloba-proti-vlade-130426?fbclid=IwAR1yI9w8UNpOu6I7ERrGfQRKYn4dCc2yj2uj4pbZ2Y3YF5LBGVpEA-0oBK0#dop_ab_variant=0&dop_req_id=ySAZnlwJvQ1-202011240715&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz%3Cbr%3E</p>
Dobrou noc!