Užila jsem si den

Vstávám do bílého dne. Srdce se tetelí krásou v zahradě. Copak mě čeká za dárek od Žofky? Co zas vyvedla? Rozbila? Zničila? Rozcupovala! Beru ji přede dveřmi ložnice do náručí. Ptám se jí. Tváří se jak neviňátko. Dnes neviňátkem je.

Mourek je venku. Žofka na něj jde ťukat přes okno. Okřikuji ji. Mám krásně umyté stopy jejích blátivých pacek zvenku na skle. Dnes nebo zítra si okna nazdobím.

- Holky kočičí, pojďte, tady máte masíčko.

Jdu si otevřít počítač. Telefon se rozsvítil. Od večera z přednášky mám vypnuté zvonění. Linda volá. Do telefonu se ptám:

- Kdopak mi to volá?

- Ahoj. Je krásně. Prašan. Slunce, málo lidí.

- Kde seš? Na Černé hoře?

- No.

- Jako když mluvíš ze šatny.

- No, já jsem v kabince.

- Sama?!

- Úplně!

- Jé, to je perfektní.

- A jen 570 korun!

- Cože?

- No, až do 25.12. A doufám, že i parkovné nezdraží. Zatím stovka. A do včera se ještě jezdil jen Anděl A dnes už mohu jet až dolů ke kabinkám. Ode dneška až dolů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-01-krmime

Zaslouží si. Tento týden měla perný. Obhajovala svou práci před šéfy z ciziny. Obstála. Dnes si vzala dovolenou. Provětrat hlavu. Porajtovat první snížek.

Už asi měsíc mě bankovnictví vyzývá k obnovení dokladu. Ne. Nebo jo? Otevírám dotazník. Oni nechtějí jen doklad a jeho trvání. Oni chtějí zemi, kde jsem se narodila, město, v němž jsem přišla na svět, povolání. Ne, tak to ne. Volám. Přepojují mě na senior konzultantku. Ohání se zákonem ble ble jako šavlí. Prý musím. Nemusím! Práskla telefonem. Takhle se chová banka ke svým zákazníkům. My ji tam nosíme fyzické peníze!! Oni si je pak jen virtuálně množí. Přelévají je z monitoru na monitor. Tak takhle ne. Na ředitele se nedovoláš. Taková malá předehra digi koncentráčku. Ne. Volám - styk s novináři. Slečna je z agentury. přiznává, že mi nerozumí. Diktuje mi svou adresu. OK. Píšu jí, že jsem majitelka své právní fikce a v tomto případě přepínám z lodního práva na přirozené. Upozorňuji, že nebudu o sobě dávat irelevantní informace, které nesouvisí s bankovním účtem. Taky se jich neptám, jaké mají číslo boty. Jsem připravena odejít, neváží si mé dlouholeté spolupráce. Ta je bilaterální. Pokud se budou chovat jako otrokáři, vypíšu jim přes UCC pokutu. Závratnou. Slečna to prý předá dál. A jak byste reagovali, moji milí čtenáři, vy? Podvolili byste se? Svlékli byste se do naha před nějakým strojem? V tom případě mě ohrožujete. Protože štandopede nás všechny, v tom čísle i svobodné bytosti, vlečete do NWO. Tam já nechci. Proberte se. Snad nejste bébé ovce, které se nechají honit ovčáckým psem na infolince!!

Jdu krmit ptáky. Stavím se v železné skříni vzadu u plotu pro větvičky, které mi asi před rokem dvěma Linda nasekala. To byla Zrzečka malá. Linda nám tu hodně se zahradou pomáhala. Nadělala tu práce! Teď už si maká na svém.  Začínala mě tehdy bolet ruka od sekerky. V lokti. Zachránila mi zdraví. Právě pro ty větvičky si jdu. Kráčím bosa sněhem. Kouzelné. Otevírám dvířka. Krabici s pytli mi Péťa přesunul. Brblám. Bordelář. Co tu hledal? Beru do koše i mé zápalné pytlíky. Celý rok všechny papírky, ořechové skořápky a hořlavosti strkám do pytlíku od mouky. Někdy si tam vložím šišku náhodně sebranou cestou po zahradě. Teď v zimě se mi pytlíky při podpalu hodí. Jen dávám pozor, jestli nejsou rozškubané od myší. Nikdy si koš nedonesu přímo do domu. Jen na terasu. Až při zatápění šup do kamen. Šup třísky a větvičky. Už to hoří!

Šmajdám bosa sněhem. Sníh pálí, až hřeje. Zasypávám krmítka. Ptáci čekají na větvičkách, až zmizím. Pak okupují hodovní stoly. Ještě dopředu do krmítek k oknům u kuchyně. Mám ráda to barevné, od hrnčíře z Bechyně. Minulý týden jsem ho viděla v Kuksu. Krmítko ladí s budkou. Nemohu je dát k sobě. Budku jsme přibili vysoko na třešeň. Krmítko jsem si pověsila tak, abych při obědě mohla pozorovat ptačí hostiny.

Šup do domu. Stojím na horké dlažbě; vůbec necítím, že si vyhřívám chodidla zespodu. Jdu si umýt kopýtka teplou vodou. Spíš si je jdu zahřát. Mám je krásně ze sněhu čistá. Noženky mám zahřáté. 

Chtěla bych dnes ušít stromeček, uvít věnce. Jít na běžky? Ne, počkám, až víc napadne. A co kdybych se už dnes vpravila do Hradečka? Loni u Muzea – ó, to bylo krásné. Brouzdaly jsme se známou. Pojedu.

Volá Péťa.

- Peťuš, chtěla jsem tě pozvat na jablíčkové knedlíky. Jenže ty už jsi asi po obědě.

- Tak já si klidně odpoledne dám.

Svěřuji mu plán.

- Jen jeď. Užij si to. já jedu večer na ping pong.

- A vezmeš mě na nějaký vlak?

Dohodnuto. Mixuji mu sportovní nápoj. Do šejkru sportovní výživu. Těsto na knedlíky si nechám na zítra. Totiž vypravím se zase do Hradečka, ale tentokrát na Helenu Heclovou. To bych si trhy neužila.

Hledám vláček. Za půl hodinky. Ještě si lezu na půdu pro věnečky, pro ozdůbky…

- Jdu nastartovat auto.

Dobře se strojím. Beru si svou lyžařskou sukni. Bude se hodit. Vysoké kozačky. Batůžek. Šálu pod kabát. Šálu na kabát. Čepec. Batůžek. Jedeme. Závory. To dáme. A dali. Kupuji si jednu seniorskou. Za devatenáct korun a třináct minut jízdy bych do Hradce autem nedojela. Ještě bych měla starosti s parkováním. Takhle si vystupuji v zasněženém krajském městě. Klušu. Fotím. Telefon mi vypadl z ruky. Ó, Ireno, dávej pozor! Výstraha! Klouže to.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-01-do-hradecka-na-trhy

Kousek jdu Atriem. Všude se prodává. Teče tu obchod. Peníze bankéřům. Ještě kousek. Už vidím osvětlenou siluetu Kotěrovy stavby. Nádherné Muzeum východních Čech. Stánky, stánečky, pulty a pultíky, vůně, světla, lehounké andělské koledičky… Kupuji si medovinku. Jmelí před týdnem v Kuksu za 35,- Tady ve všech stáncích za nehorázných 60. Kočkova keramika. Á, jeho kamínka a pověstné topinky z plotny před pár lety za deset.

- Kdepak je starý pán?

- Trošku marodí.

- Vy jste tu byli loni, s ním. Já mu v Kuksu vždycky přikládala polínko.

- My víme. I loni jste mu jedno přiložila.

Medovinka, vykuřovadla. U výrobce františků dostávám uhlík zdarma k bylinám dračí srdce.

-- Vy už nemáte?

- Mám. A krásně voní.

- Aha, vy nás uvidíte zas až za rok.

- Přesně tak. Jeden pytlíček si vezmu do zásoby.

V mýdlárně U Dvou koček to voní. Vybírám mýdlo. Mám ráda hřebíčkové, skořicové. Mají překrásné obaly. Zalévám je do fólie s citátem. Daruji. Dnes Bambovu sůl ne, ještě mám. Kupuji myrhu a benzoe siam. Celé trhy se nesou v klidu, pohodě, míru, radosti, smíchu, vůních a lidské snášenlivosti. Poslední medovinku. Kráčím nádherným městem k vlaku. Za čtyři minuty. Už vidím na budovu nádraží. Rychle, rychle. Sedám do vlaku. Už cestou z Brna jsem si všimla, že hodně sedadel je v protisměru jízdy. To nemám ráda. Odjakživa si sedám po směru. Osm minut zpoždění. Nemusela jsem tak chvátat. Vlak se hnul. Za třináct minut vystupuji na našem zmodernizovaném nádraží. Kam se podělo to původní rakousko-uherské? Proč se ztratilo? Pro mě bylo cennější než podchody, výtahy, nástupiště se schody…

Cestou domů stále sněží. Nádhera. Raduji se jak malá holka. Už jsem v naší ulici. Tady jsem doma. - Kočky! Jsem u vás!

Vytírám okolo kamen, to jsem ráno nestihla. Lezu na půdu pro další předvánoční věci. Snáším stromeček se skelnými vlákny. Vyzkouším, co na to Žofie. Domem se rozlilo teplo. Teplo domova. Tady jsem šťastná ve své pevnosti.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-01-mijuju-ho-jsem-tu-stastna

Péťa je tu.

- Vyhráls?

- Vyhrál.

Vyprávíme si.

- Ukaž, čím sis udělala radost. Já ti tu kabelku koupím. A na zuby ti dám.

Mijuju ho. Tak jak Mijanka. Tak Petrouška mijuju.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-01-klid-dobjou

Dobrou noc!