Mladé Buky - relax. Maminka. Zítra 92 let

Budík. Za okny přechod noci do dne. Pojedu lyžovat? Zvládnu to? Od noci mám vše nachystáno. Ale ne, vrátím se do postele. Ne, pojedu. Petroušek se tu zjevuje.

- Tady to žije. Jedeš?

- Jo. Nebo nemám?

- No, bude nachumeleno.

- Tak nejedu.

- Jeď. Chceš dát lyže do auta?

Jedu. Tentokrát si velmi pečlivě vycpávám kapsy čajem, kartičkami pojišťovny, řidičákem, platebními.. Pod koleno dozadu klíče. Vím, kde mám foťák, telefon. Jedu-li s Péťou, jsem chaotická. Nikdy nevím, kde co mám. Mám jeho. 

Vymést kamna. Nasypat ptačím kamarádům. Odhrnout sníh. Místo v osm, vyjíždím před půl devátou. Sněží. Nabírám za Jaří náklaďák. Ten zná radary, značky, držím se ho. Cestou poslouchám Čro2 - o Brazílii. Nějaká chytrá spisovatelka hodnotí. Nevím, jestli mám věřit. Je jednostranně zaměřená... Hází jména brazilských politiků...  No, nic. Přepínám na Frekvenci. Volá vrátný plzeňského pivovaru. Jejich ředitel mu dal nové označení. :-) :-) 

First manager contact :-) Psala jsem tu o poangličťování profesí. Honosné  označení pro uklizečku... Tohle je originální .-) 

Míjím místo, kde stával padesát let slon. Slon R.I.P. Visí tam jen plyšová vycpanina. To byla rychlost k odstranění. Zničili. Taky jsem o něm psala.

Trutnov. Sněží stále. Ještě asi šest kiláků. Mladé Buky. Parkoviště skoro volné. Hurá. WC. Chránič páteře, kukla, přílba, wow - boty. Jedna - vklouzla jsem tam vcelku jednoduše. Druhá - trošku hůř, ale jsem v nich. Vytáhnout lyže. Hůlky. Zahřívací srdíčka do kapes. Rukavice. Mám všechno? Asi jo. Vedle přistáli starší lidé.

- Než se do toho brnění narvu...

- My jedem tentokrát jen pod kopec sledovat.

Šlapu k pokladně. Vše zvládám. Permanentku do levé kapsy. Zapnout přezky. Jedu. Lanovkář mi podává kotvu. Děkuji. Odpovídá. Chudák. Kolikrát za den musí říci:

- Není zač!

Luxusní sněhové podmínky. Víc než luxusní. Sice stále jemně sněží, ale sníh - nádherný. Mínus devět. Na kopci nikdo. Lidé se rozkutáleli po sjezdovkách. Nádherně se lyžuje. Manšestr nemá kdo ojezdit. Rodiče a prarodiče učí potěr. Mrňouskové jsou tu s lyžařskou školičkou. Tříleté, pětileté... Mám radost. Vedou je k pohybu na zdravém vzduchu.

Slyším:

- Ták, táááák, tak, tak, tak, taktaktak...

Kdepak je ten kačer? Červená bunda. Tatínek - chválí synka.

Jé, ten mladý instruktor - zas nádherně vede svou novou svěřenkyni. Radost dívat se. A poslouchat. Většinou je kopec prázdný. Pozoruji z vleku hada asi sedmi osmi zelených žabiček lyžařské školičky. Jeden hošík mizí v gejzíru sněhu. Zajímavé vnímat řešení situace. Já bych všechno zastavila. Počkala, až se kluk postaví. Nebo bych mu šla pomoci. Ne, ne. Pan instruktor to vyřešil jinak. Lépe. Točí předloktím.

- Jedeme, jedeme, jedeme!! Nezastavujeme!

Hádek se pomalu vlní po stráni a upadlý článek hada se napojuje.

- Davídku, jedeš za holčičkami!

Srdce mi plesá. Mám velikou radost. Stahuji energii. Vysílám na celé údolí, všem lidem, stromům - zelenkavou růžovou energii. Cítím příliv tepla. 

Výměna vlekaře. Ó, ten mladý, vtipný,veselý, úslužný, radostný, ochotný. Každou jízdu si něco řekneme. Střídá se. Jede nahoru. Vyjíždím. Hošíček se motá u výstupu. Vlekařík ho bere:

- Tady nesmíš být.

Říkám mu:

- Poslouchejte, učí se děti, že mají rychle vyklidit prostor u výstupu?

- Jj, učí. Učí.

- A vědí, že zodpovídají za toho, kdo jede před nimi?

- Jo, učí se to.

- Víte. Já jsem za minulý týden trošičku vysazená na mladé. Maličko jsem projevila svůj názor a pustili se do mě většinou mladí... Rozeštvávají nás - mladé, staré, muže, ženy... Ale vy napravujete mé rozhoření a vracíte zpátky mou lásku kmladým. Miluji mladé, miluji děti, miluji lidi.

Široce se usmívá. Oči mu jiskří. Sjíždím prázdný kopec. Jedu nahoru. Výměna stráží. Pan vlekař je vážný. Místo obličeje nehybná maska. Ale hodný. Podává, pomáhá. Nesuď!

- Kolik je tu stupňů?

- Mínus osm, devět.

Á, jede dolů ten mladý. Skibobuje a ještě si mě všiml.  Zubí se, směje se.

Nádherné! Skvělé! Jsem ráda, že jsem tu. Měla jsem jet. Mám tolik vjemů. Zas slyším kačera.

- Tááák, táák, tak, tak taktaktaktak.

Jo, je to ten v červené bundě. Měla bych jet na čaj. Jedenáct. S Petrouškem jezdíme v půl. Tak ještě jednou nahoru. Shýbám se kapsou k turniketu. Hůlky jsem prostrčila před sebe. Tak se to nemá. Turniket se nepootočil. Mladý vlekař startuje, aby mi pomohl. Dnes jsem se už asi potřetí bouchla do holeně. Au, toto zabolelo; hůlka mi nepochopitelně dala ránu do dolního rtu. Únava. Turniket se pootočil. Vlekař se vrací.

- Vy jste ochotné mládě! Šikovné. Minule jsem o vás psala na blogu. Dnes napíšu: Milý, uctivý, snaživý, úslužný, šikovný. 

- Víte, kolik už mi je?

-  Přes třicet určitě!

- Třicet pěééééét!

Jedu na prudkou stráň. Ireno, dávej pozor! Objedou mě dva mladí. Nevidím na sníh. Následuji je. Přistávám u Čertovy boudy. Zavřeno. Musím jít do kulatého moderního rondelu. Nerada. Jé, je tu pan barman z Čertovky. Polská servírka se mě ptá, co si poručím.

- Ovocný čaj a sklenici vody.

Prý nemohu dostat kohoutkovou. Než se vzpamatuji, barman točí do sklenice vodu.

- Kde sedíte?

- Ještě nevím.

Směje se a krouží okolo kruhového baru... Kde je volno, tam staví herbátu .-)  a vodu. Odstrojuji se. V levé kapse kreditky. Jdu zaplatit. Pán se mile usmívá.

- Jsem vás hledala nahoře. Mají zavřeno. Stoly zasypané sněhem.

- Mají zavřeno??

Nevěřícně kroutí hlavou. Usedám. Od vedlejšího stolu slyším krásnou paní:

- Já na to vůbec nevidím.

Odpovídám:

- Já taky. Jsem tak ráda, že slyším, že na to nevidíte. Jsem myslela, že jenom já na to nevidím. Manžel nikdy neví, co to znamená - nevidím na to. 

- Vy máte brýle! Já je mám v autě. Vždycky někam zajedu a divím se, kde jsem.

Zapředly jsme hovor. Srdečně jsme mlely o všem možném. O citlivých očích - taky mně tečou slzy. Ale dívám se do slunce. Paní se ptá, jak, kdy. Vyzkouší.

- Kolik je vám let? Jste velmi krásná!

- Zítra mi bude padesát pět.

- Vodnářka! Extravagantní. Inteligentní, plave proti proudu, originální... Ó, zítra má narozeniny moje maminka. Devadesát dva.

- Taky vodnářka? No to ji pozdravujte! Požehnaný věk! Ale mám blbé vztahy.

- Jj, ale neprogramujte se. On už chodí po planetě a hledá vás!

Řečnily bychom dál... U stolu má kamarádku a jejího muže, nějaké dvě hezké děti, asi vnuci. Dopíjím svůj bylinný koncentrát, hypotonický nápoj. Zdravou svačinku... Loučím se.

Záchranka. Někoho svážejí na lehátku dolů k sanitě. Ještě půl hodinky. Hobluji stráň. Jak když se na mě smluví lidé. Během dopoledna jsem vyřídila sedm telefonů.

Najíždím nad dolní nástupiště. Volám na mlaďáka.

- Mějte se krásně! Opatrujte se!

Mladá obsluha volá:

- Těším se! Přijeďte!

Zastavuji se u pokladny. Prosím nějakého pána - vrací za mě v pokladně kartičku, výměnou mi nese dvě padesátky.

Jedu na lyžích až k autu. To miluji. Čisté boty. Pár aut přibylo; jen pár. Někdo jede na odpolední... Než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy, jak říká doktor španělského olympijského týmu dr. Alvarez - piju sportovní výživu s výživou svalů. A nebolí mě! Frčím. Trutnov, co by dup. A teď už dávej pozor - radary, průběžný radar, bacha na pozdravy úřadu z Trutnova. Obloha zezlátla. Sluníčko! Nádhera. Střítěž, Výšinka, Kocbeře... Tady někde budu odbočovat na Dvůr. Trefila jsem se. Ve Dvoře se umím ztratit. Bez starostí jedu, jedu, stále rovně. Vidím věž asociuje mi Rukopis královédvorský. Jedu dobře. Bila. Jo, tady zaparkuji. Vyřizuji, co potřebuji. Jedu cestou, kde jsem v prosinci fotila obsypané jabloně. Na jaře jabloňové nevěstinky. Jezuitská Žireč. Kuksík... Archeo průzkum zasypaný sněhem. Nikde nikdo. Jen padesátka u cesty.

- Ty seš šikulka, vyndám ti lyže. Jaký to bylo? 

- Luxusní. Krásný sníh. Lidi - nikde nikdo. Poláci cvičili děti, naši cvičili. Poslouchala jsem i polské pokyny - něco drugé nogy :-)

Oběd. Vyřizuji všechny telefony. Za maminkou.

- Nezapomeň jí vzít kytku A pozdravuj ji

- Mamííí!

- Jsem tadýýý! Kde seš?

Otevírám dvířka u schodů.

- Odbrzdi se. Jedeme do pohádky.

Irenka jde proti nám.

- Nesu mamince horký čaj.

- Ty seš zlatá. Děkuji mockrát! Děkuji za horký čaj, to je potřeba.

Mamka ho doslova vymlaskla. Nesu jahodový kompot se šlehačkou. Kofilku. Borůvky. Kytici růží. Gratuluji.

- Maminka pláče.

- Mami, vždycky s´nás zvala všechny na oběd. Vzpomínáme, povídáme, pozorujeme okouzlující západ sluníčka. Za oknem je jedno obražené. Vypadá to, jako dvě slunce. I na fotce. Klam. Chvíli luštíme.

- Asijský sokolník.

- Alap.

- Lesk?

- Třpyt. 

Mamce to jde. Ale je stále smutná.

- Jsem zblblá.

- Mami, ale inteligenci máš.

- Mám to v hlavě popletené.

- Mami, co máš v hlavě? 

- Prázdno. Nic si nepamatuji. 

- Mamko, řekni mi něco veselého z dětství. Když jsi lítala támhle po těch polích. Co ti udělalo radost. 

- Největší radost mi udělala takhle vysoká - skoro jako já - panna.

- Chodička?

- No, chodila. 

-  Jak vypadala?

 - Měla růžové tělíčko. Bílé vlásky. Byla to mrkačka. Brečela. Měla červené šaty.  Šla jsem s ní spát. 

Vlní mi srdce. Dojímá mě to. To jsem ještě nikdy neslyšela. Už jsem tu vyprávěla o maminčině osudu... 

- Mami, a to ti koupila babička? 

- Kdepak, to koupil nějaký babiččin nápadník. 

- Děda Kopecký?

- To určitě, ten by si nechal pro korunu koleno vrtat. To byl někdo, komu na mamince moc záleželo. 

Přemýšlím. Jak to bylo. Tak dávno, dávno... Chtěla bych to vidět - tu záhadu. 

Mamka potřebuje na záchod. Beru si kabát, kabelku, sklízím do košíku, vracím židli do pokoje paní, která  mi ji vždy půjčuje.  Abychom mohly sedět s maminkou u sebe.  Vezu ji do pokoje. Na záchod. Večeře. Loučím se. Hladím ji. Maminku... 

Doma už Petroušek zatopil. To já ráda. Dnes i včera mi to uzmul. Mám od rána kvásek, chleba, králičí hrudí - na česneku... Vyrobit majolku, vlastně tatarku. Čas letí... 

- Tak kozle, ráno vylez. Ne že zas budu u vrat chytat nerva.

- Nebudeš.

- Jako vždycky. 

Směju se. Už musím jít spát. prožila jsem další třpytivý den. 

Dobrou noc!