Užila jsem si v zubařském křesle

Čarodějnice. Beltain. Viz PS. S Žofií se vyvalujeme. Máme dnes do třinácti volno. Pak přijede Kristýnka na přeměření. Ve čtyři na extrakci zalomeného kořene. Netuším, že od září se v dásni hezky uhnízdil. Zarostl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-30-rano-v-loznici

Žofinka vyrostla skokem po penicilinu. Bříško zarostlé. Vyhřívá se na parapetu. 6.5. oslaví rok na světě. Obě podřimujeme. Donesla jsem si do postele telefon. Něco v něm poslouchám. Ihned spím. Zvoní. Ano – až v devět. Linda. Jela pracovně do Phy.

- Lindi, někdo mi volá.

Jesica. Zubní. Jestli bych mohla místo v šestnáct už v třináct třicet. Respektuje devátou. Hodná.

- Zavolám zpátky. Zkusím si to přeházet. 

Žhavím Kristýnku. Právě přišla z noční. Tak jo, přijede v poledne.

- Tak mohu v půl druhé. Přeorganizovala jsem to.

Volá zákazník. Potřebuje pomoci s objednávkou.

- Zavolám ti zpátky. Jdu si do zahrady na kopřivy do koktejlu.

Ireno! Vstáváme. Dnes si nepoležíš. Jesica respektovala devátou. Je čas! Tedy auf!

Dopoledne se překulilo, ani nevím jak. Mám tu z víkendu z restaurace dojíst oběd. Hovězí plátek. Jdu do toho. Dnes odpoledne mi budou hledat kořen po velké stoličce. Tak si hezky požvýkej. Pak už nebudeš moci.

Jdu ven ke kytkám. Poledne minulo. Před domem přistřelila raketa. To bude Kristy. Má zpoždění. To já ráda. Nevadí mi to. Jdu si umýt kopýtka. Zvonek. Kristýnka. Mladičká holčina. Perfektní úbytky na mírách. Omládla, o jednotku zmenšeny útrobní tuky, z kondice obézní si pěkně vystřelila do standardu. Věřím, že příště to bude štíhlý nebo štíhlý svalnatý. Ona u Herbalife doplňků cvičí, běhá. Dělám z ní preferovaného klienta. Obávám se, aby mi to šlo. Kolikrát jsem registrovala a kolikrát to šlo kostrbatě. Dnes jedna báseň. Ťuk, ťuk… Další, další. Objednávka. Hotovo. Za deset půl jedu. Volám na zubní

- Jedu teprve z domů. Opozdím se.

- Jeďte opatrně, ať nezpůsobíte dopravní nehodu.

Tak jedu. Na radyx. To bude na deset minut. Ó, jak jsem naivní! Nikdy nic neočekávej. Vždycky to bude jinak. Povídala doktorka na transplantologii, že to bude jednoduché. Píchne do toho a je to venku. No jo, to se to tak někdy povídá. Byla jsem docela ukolébána.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-30-koren

Jsem tu. Pan doktor se usmívá. Snědý sympatický cizinec. Chvilku čekám. Jdeme na to. Ordinace č. tři. Tam nejsem ráda. Tam to bolelo pod tím mikroskopem. Vždycky. Třikrát.  Míjím svou dvojku. Tam sedí má lékařka. Máváme. Úsměv. 

Sedím v křesle. Vrní telefon. 

- Klidně si to ještě vyřiďte. 

- Ne, všichni mě potřebují, když ležím na kosmetice, na masáži nebo u zubaře. 

Nasazují mi žluté brýle.

- Proč?

- Abyste se cítila jako u moře. 

Injekce. Je to tak náhlé – nebolí. Už jsem si zvykla.

- Ještě tady dáseň. To bude nepříjemné.

Než se naděju, už to nepříjemné není.

Jesica se ptá:

- Kořenovky?

- Ano.

Cítím, jak nahmatává kořen. Dala jsem k dispozici snímky celkové a jen místečka pro transplantaci. Je tam 26 mm prostor pro dva zuby. Ale nejprve radyx ex. To se řekne.

Cítím, jak mu kořen vždycky ujede.

- S víčkem?

- S víčkem.

Pak bez víčka, a menší a větší. Začínám cítit bolest. Možná si ji namlouvám. Psychika. Třeba si říkám, jak běží čas, že anestezie přestává působit. Lékař je z dalekých krajin. Když mi loni na konci prázdnin lékařka tuhle šestku dolovala, bylo to rituální. Loučila jsem se ní, děkovala za její služby. Majestátně opustila moje tělo.  Dnes žádný rituál. Zkrátka – půjdeš ven a tečka. Jesica:

- Dnes se těm zubům vůbec nechce ven.

- Lžičku.

Že už by byl na kosti? To by řekli. Vnímám nepříjemné škrábání. Snaží se ho vyviklat. Nemůže ho vytáhnout. Někdo nahlíží do ordinace. Jesica tiše oznamuje: 

- Ještě trhá.

No, trhá. Najednou z jednoduchého – to se nebojte. Do toho píchne a vytáhne – je normální operace.

Jesica se ptá doktora na podpis. Přitaká. Najednou mi vkládá do ruky tužku.

- Tady to podepište.

- Co mám podepsat?

- Souhlas s extrakcí zubu.

Něco se děje. Přece nejde o extrakci zubu, ale o extrakci radyxu. Dávám na tablet nějakou muří nohu. Jakou váhu by to pak někde mělo? To není můj podpis.

- Odpočiňte si.

Na chvíli zavírám pusu. Pokračuje souboj. Že by byl kořen přirostlý na kost? To asi ne. Zdá se, jako by povoloval.

- Mám zavolat doktora?

Myslí asi majitele. Viděla jsem ho tu.

- Ano.

- Tý vorle!

- Bolí? Nebolí?

- Hhh.

Připichuje asi rovnou do rány. Cítím, jak mu vždycky konec kořene mizí. Už ho nemá za co chytit. Jesica odbíhá pro doktora.

Konečně. Nezdá se mi to? Jesica je tu.

- Už to máte za sebou.

I doktor se asi raduje.

- Je venku!

Ten, kdo sem nakoukl, byl asi majitel. To byla ta větička – ještě trhá.

- Ukažte mi ho.

Doktor bere do pinzety poměrně velký kousek kosti, zubu, kořene. Prohlížím si ho.

- Je vcelku? Má špičku?

Ubezpečují mě, že se to povedlo.

Teď už jen cítím píchání šití. Jesica ustřihuje nit.

- Jsou tupé. Tady?

- Ne. Tady?

- No. Tady.

Směje se. Povedlo se. Šmik. Cítím v puse nitě.

- Proč to nešlo?

- Bál jsem se, aby nepraskl.

Ano. Páčil, vyvracel, ale opatrně, aby kořen nepřetrhl. Jesica mě poučuje:

- Dnes nekouřit, nepít alkohol. Neprobublávat ránu. Šetřit se. Spíš tekutou stravu.

- Nekouřím. Piju víno. Nedám si. Těším se na své koktejly Herbalife.

Jesica je velice učenlivá. Ještě studuje. Za tu dobu, co tu pracuje, se velice zdokonalila. Asi je šikovná. Bude z ní dobrá instrumentářka. Dnes sekundovala opravdu dobře. Byla lékaři nápomocna. Sestra dopředu kladla otázky na nástroje. Má pochvalu.

Doktor odchází tisknout fakturu.

Ještě si něco upřesňuji s Jesicou. Zapisuji  si podzimní termíny. Ptám se na počet stehů. Kdy na vytahání.

- Nemusíte. Máme samovstřebávací. Možná vás doktor pozve na kontrolu.

Míjím ordinaci č. 2. Má lékařka. Jak by se vypořádala s kořenem ona? Jakou by měla techniku? Ona nelomcuje hlavou. Příště se jí zeptám. Každý má svůj postup. Možná dobře, že dnes nastoupila mužská síla.

- Zvládla jste to?

- Doktor to zvládl.

- Týmově jste to zvládli.

Mávám. Děkuji. Mám v puse skousnutý tampon. Kolik stála v létě extrakce? Okolo čtyř? Dnes ještě tři dva. Hm. Zoubek se vyplatil. Napadá mě, jak mi Jesica podsunula tablet, ptala se na číslo zoubku. Lékař nadiktoval 15. Spletl se. Je to 16. K ničemu by jim podpis nebyl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-30-letos-nejedeme

Cestou se zastavuji ve vesnici, kam jsme jezdívali v tento den na setkání, na přátelské posezení. Ten jeden na Bílou sobotu odešel úplně na vždycky. 

Stavuji se v Penny. Hroznové víno, růže. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-30-tady-se-odpociva

- Peťuš, skoro hodinu! Ale mám to za sebou. Možná půjdu sázet kytky. Nebolí to.

- Ne. Hezky si lehni. Odpočívej.

Lehám. Žofka ihned dělá společnost. To ona miluje. Jak ulehnu, skáče na gauč.  Chvilku spí u mě na gauči. Vyráběl ho tatínek. Tak ráda tu u Petrouška trávím čas. Než usnu, z ntb slyším:

- Uvidíte dokument 20 let České republiky v EU.

- Tak to se budeme dívat. Si nemysli, že někam pojedeme.

Směju se. Dnes prý je mírová konference k dvaceti letům České republiky v E. mumii. Chjo! Už dvacet let devastace.

Usínáme. Vždycky odpočinek prorve telefon. 

Jdu umíchat tvaroh s rozinkami, c. k. Petroušek odjel do kravína pro mléko.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-30-svicovani

- Peťuš, prosím tě, budeme svícovat. Přiložíš mi svíci na tu ránu? Na místo vpichu. 

Chystám pinzetu, ubrousky, misku s vodou, misku na odpad z těla.

Lehám na dlažbu na deku. Vybírám svíci s křišťálem. Děsně čadí. Petroušek se snaží. Ustřihuje odhořelou část. Otevíráme okna, dveře. Čistička vzduchu zčervenala. Digestoř. Sklízím po svícování. 

- Jedeme?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-30-k-ohni-za-mesto-do-vesnice-i-k-nam-do-mesta

Mixuji ze svařeného mlíčka sobě koktejl yuzu maracuja. Jemu jeho oblíbené café latte.

Jedeme do vedlejší vesnice, kde jsme slavívali se známými. Nebývalo kam sednout. Mraky lidí z našeho města. Dnes? Nikde nikdo. Vracíme se do města. Nechávám, aby Petroušek rozhodl – koupaliště nebo Vítkova louka?

Linduška jede z Phy z jednání. Její Petr vyhoudá, že nezavolala ihned, okamžitě. Jeho pichlavosti mě docela v neděli zbortily. Co se klube z toho veselého chlapíčka? Kde je jeho úsměv? Stále naštvaný. Že by se klubal manipulátor zachránce?

https://www.youtube.com/watch?v=JSlDUHzn2rs&t=1803s

Dnes jsem poslouchala do sluchátek Helenu Heclovou. Jak tihle zachránci zlikvidují nenápadně za několik let člověka, rodinu. Ostražitost!!

Na čarodějnicích hezky hráli, zpívali. Děti se proháněly, tančily. Jedeme domů. 

Zjistila jsem si, jak přesně přikládat svíci. Dostala jsem znovu návod u tvůrců. Už jsem nesvícovala od Vánoc. 

- Peťuš, zkusíš ještě jednu svíci na krční žilu?

Doma znovu svícujeme. Petroušek odchází do pelíška. Já půjdu dlouho za ním.

A to je právě teď.

Dobrou noc!

P. S.

Nebyly to čarodějnice, kdo hořel...

Byly to ŽENY.

Ženy, které byly považovány za

příliš krásné,

příliš přímočaré a upřímné,

které měly příliš vody ve studni (ano, vážně...),

které měly mateřské znaménko,

ženy, které byly příliš zběhlé v umění bylinné medicíny,

které byly příliš hlasité,

příliš tiché,

které byly moc zrzavé,

ženy, které měly silné spojení s přírodou,

ženy, které tančily,

ženy, které zpívaly,

nebo to mohlo být v zásadě cokoli jiného.

Každé ženě v 16. století hrozilo upálení.

Sestry svědčily proti sobě, když držely jejich děti pod ledem.

Děti byly mučené, aby se přiznaly ke svým zkušenostem s 'čarodějnicemi' tím, že byly falešně pálené v pecích.

Ženy byly drženy pod vodou a pokud vyplavaly, byly vinny a popraveny.

Pokud klesly ke dnu a utopily se, byli nevinné.

Ženy byly shazovány z útesů.

Ženy byly dávány do hlubokých děr v zemi.

Počátkem tohoto šílenství byly roky hladomoru, náboženské války a spousty strachu. Církev začala říkat, že čarodějnice, démoni a ďáblové skutečně existují a ženy jsou příčinou potíží. Jak vidíme i dnes, vytvářeli se obětní beránci. Panoval strach ze všeho, co se týkalo žen, zejména jejich sexuality. Ta byla označena za temnou a nebezpečnou a byla základem čarodějnických procesů po celém světě.

Proč to píšu?

Protože si myslím, že používání slov je důležité, zvláště když děláme práci, při níž vytahujeme tyto temné, potlačované a zapomenuté příběhy na povrch. Protože při budování nového světa je důležité znát svou historii. Když děláme léčivou práci na svých rodových linií a na sobě jako ženách. Abychom daly hlas, zadostiučinění a šanci na mír ženám, které byly zmasakrovány.

Nebyly to čarodějnice, kdo hořel.

Byly to ŽENY."

Text: Fia Forsström~ překlad Tarak Matl

P. S. 2 – ještě jeden z FB.

Přátelé přeji vám všem krásný podvečer a večer

Beltain je starý keltský svátek lásky a plodnosti....

Beltain, nebo také Beltaine či Beltine, byl jeden ze čtyř hlavních keltských svátků, který připadal na noc z 30. dubna na 1. května. Původně se slavil dříve, před druhým úplňkem po jarní rovnodennosti, nyní 40 dnů po ní. Podle Keltů jím začíná polovina roku, kdy je příroda probuzená a vitální, vše rozkvétá, sluneční paprsky probouzejí naše smysly a dávají novou sílu.

Beltain je opakem Samhainu na podzim, kdy se stírala hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že duše zesnulých se v tento čas vracejí na zem a živí mohou navštívit podsvětí. Tuto legendu si později přisvojila a přizpůsobila k obrazu svému katolická církev a tím vznikly "dušičky".

Naopak Beltain kněží nenáviděli. Jeho součástí byl rituál oslavující plodnost. Ženy doslova tahaly své vyvolené do křoví, aby vyzkoušely v "praxi", zda jsou schopni stát se otci. Tu noc neplatily žádné závazky, obě pohlaví si mohla sundat snubní prsteny a chovat se jako svobodní. Tyto praktiky měly kromě jiného zabránit uzavírání neplodných sňatků. Křesťanští kněží ale začali podněcovat strach mužů z divoké ženské sexuality a označili účastnice obřadů za čarodějnice. Jak dopadly, se všeobecně ví. Keltové, na rozdíl od nich, na ohních pálili slaměné panáky od Samhainu na znamení konce temných časů a dále vše staré a nečisté, co se nashromáždilo během zimy. Přijímali novou sílu na nadcházející období. Potom všichni do rána tančili okolo májky a milovali se v přírodě. Děti počaté či zplozené tuto noc prý bývaly velmi šťastné.

Beltain jako přelom mezi temnotou a světlem

S Beltainem se pojí bohyně Rhiannon. Kvůli ní se na volném prostranství zapálily dva ohně. Jeden mužský, černý, druhý byl ženský, bílý. Mezi nimi se o půlnoci vztyčovala bříza (májka), zdobená barevnými stuhami jako symbol plodnosti, růstu a života. Půlnoc znamenala přelom mezi temnotou a světlem, odchod temné poloviny roku a příchod světlé. Májka byla spojením mezi Nebem a Zemí. Ráno na Beltain si ženy podle zvyku měly omýt obličej v ranní rose, aby byly celý rok krásné, uplést věneček z jarních květin a vhodit ho do potoka nebo řeky. Požehnaly tím vodě a také pozdravily bytosti v ní žijící. Případně natrhaly košíček květů a postavily ho na práh tomu, kdo potřebuje pomoc a povzbuzení.

Magická noc

Beltainská noc byla jak stvořená pro čarování. Vyvolení mohli spatřit víly. Muži skákali přes oheň ne proto, aby tímto pochybným způsobem dokázali odvahu. Vyslovovali přitom v duchu přání a očekávali, že se splní. K tradici patřilo, aby milenci či manželé vypili společně číši vína, do které vložili čerstvý jarní květ. Keltové prostě uměli žít a užívat si darů přírody. Kouzlo jarních nocí, zvyk prvomájového polibku pod rozkvetlou třešní bychom našli právě v jejich slavných časech. O Beltainu také chodili lidé k menhirům, posvátným kamenům a vyslovovali u nich své prosby. Zdobili domovy větvičkami cesmíny, hlohu a jeřábu a tím vzdávali čest slunci.