V bazénu a na přednášce

Ráno. Ještě budík nezvoní. Šero. Ale já s chutí vstávám do dne. Dnes bodový scénář. Nejdřív kočky. Sobě horkou vodou zalévám lžičku kurkumy s pepřem. Programuji vodu v hrnečku. Až za hodinku si mixuji koktejl. Stala se mi divná věc. Nemohla jsem nádobu vydolovat z nutribulletu. To se mi ještě nikdy nestalo. Už už jsem chtěla umixovat nový koktejl v mixéru, který jsem před lety získala v promotion od Herbalife. Nakonec se mi povedlo nádobu vyndat. Ale dalo mi to.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-03-do-bazenu

Tři čtvrti na devět. Kousek po deváté mi jede vlak do HK. Jedu plavat. U nádraží hledám místečko. Kuga si našla své parkování. Kupuji lístek pro důchodce. Už vím, že ne za dvacet, ale hledám dvacet tři. Užívám si toho, že nemusím obíhat nádražní budovu. Že už je vše opraveno. Sbíhám po schodech. Vlak je tu. Dnes ne za třináct minut. Jedu nějakým mezním. To jako že zastavuje na každé mezi. Asi za dvacet minut vystupuji v HK. Před nádražím hotel Černigov. Divné, panelák, ale jako svědek architektury své doby se mi líbí. Běžím Hradcem. Z jednoho obchodu vyskočil dělník na chodník. Aby do mě nevrazil, zastavil se. Myslí mi projelo, že ač vysoká velká žena, jsem slabá. Vzpomínka na louku, černé boty, bezmoc… Zítra to bude čtrnáct dnů.

V bazénu je dnes hodně lidí. Všichni se divíme, že tolik plavců. To ještě nikdy nebylo. Jsou tu i mladí s dětmi. Jičín a Hořice mají prázdniny. Mnoho neznámých tváří. A taky se na mě směje můj spolužák. Tak jak v Petrouškovi vidím malého školáka, i Jirku vidím jako spolužáka někde v šesté osmé třídě. Pořád se usmívá. Míval blonďatou kšitici.

- Ahoj, Ireno, tuhle mi jedna známá povídala, že ví, že jsme se setkali v bazénu. Ptal jsem se jí, odkud to ví. Prý z FB.

Napadlo mě, že na FB jsem nedávala fotky. Tak to byla některá z mých čtenářek.

- V neděli jsem jel přes J. Viděl jsem tě jít městem.

- Jj, to jsem si vyběhla na procházku.

- Ale šla jsi pomalu.

- Aha, možná jsem čučela do telefonu.

Je tu zase se svými chlapy, s nimiž jezdí pravidelně. Hezké setkání se spolužákem. Obyčejný kluk zůstal obyčejným klukem.

K tomu vidění malého chlapce. Maminka, když si zlomila nohu a ležela na chirurgii po operaci, a pak, když ležela na smrtelné posteli, já v ní viděla krásnou slečnu. Mladou ženu. Nevím, co mé oči vidí. 

Chvilku si povídám s paní u masážní trysky. Bydlí u nádraží. Taky chodí pěšky. Taky nevyužívá trolejbus. A když obejde Aldis, má na telefonu klidně sedm tisíc kroků.

Poslední houpání na vlnobití už nedám. Před polednem se vzdaluji k nádraží. V půl jedné mi jede vlak. V diáři jsem měla napsáno – vzít si oběd s sebou. V úmyslu jsem měla do termosky horkou rýži nebo horkou pohankovou kaši. Ale ne. Jedu si dát domů sportovní výživu. Dnes jsem si ji zapomněla doma. Na půl druhou k Erice. Jedu lážo. Nespěchám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-03-k-eri

- Ahoj, Eri! To koukáš, co?

Totiž mám jen pět minut zpoždění. Dnes melíry. Budu tu dlouho. Barví. Vyprávíme si.

- Slyšelas´, co udělali dva debilové? Někde z Litoměřic? Na Seznamu to psali. Prý dali kočku do sušičky a točili si, jak bojuje o život.

Zaplavila mě hrůza. Strašná hrůza. Vzpomněla jsem si na konec Staré pušky. Jak tam Philippe Noiret pustil na Němčoury proud vody, když spadli do nějaké miskrovny pod starým zámkem. Položil na ně pletivo, a zajistil ho táhýlkem. Ty jejich ruce. Jak se snažily dostat se ven. Přemoci zajištěný drátěný poklop. Utopili se. Nebo bezmoc v lukách, kdy jste lapeni do své pasti. Chcete nahlásit úklid neúklid větví do říčního koryta. Ne, černé boty se nejdou podívat do hlubokého sněhu, jak to tam je. Ne, žádné fotky. Dokumentace. Jen identifikujte se a jménem zákona si odepněte lyže. Fuj. Takovou bezmoc už nechci zažít. Bere dech. Zpráva o mučení kočičky v sušičce mi taky dech zastavuje.

- Eri, my kvůli kočkám nikam nejedeme. Mají své zvyklosti. Po večeři jdou oběhnout obě zahradu. Pak se vrátí a jdou znovu. Žofka zaťuká. Když mraucá a nevím, co chce, vezmu ji do náruče jak mimino. Ukážu jí, jak to vypadá na ostrůvku, co vidí její otrok oknem. Chovám se k ní jako k živé bytosti.

Dozvukuje. Má taky doma živé tvory. A taky se k nim chová s citem jako živým bytostem. Nikdy jsem se nad nikým nepovyšovala. Nikdy. Ani nad nejubožejším tvorem z ulice. Asociuje mi to text Aqualunga. Kdysi ho přeložil Ivka.

- Dnes ti to nějak nechce chytit.

- A to jsem si vlasy nenapouštěla olejem.

Nechala mi barvičku hodinu. Jindy jen půl hodinky.

- Eri, je na mě vidět má usilovná práce třicet jedna dnů plus tři?

Sáhla mi na stehno.

- Ty máš pevné nohy. To je svalovina.

- Jé. To mám radost. Bodejť by ne. Vždyť běhají jak divé.

Na čtvrtou přijíždím domů. Už tu čeká klientka. Přeměřujeme. Šupajdí domů. Péťa jede na zápas. Já do knihovny. První posezení u příležitosti 140 let výročí založení Střední školy řemeslné. Tu školu mám moc ráda. Vede ji velice schopný ředitel. Jejich žáci vítězí v soutěžích od tesařů, kovářů, keramiček, truhlářů… Celé spektrum oborů vítězí. I v orbě. Letos organizují na podzim soutěž v různých druzích orání.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-03-dr-mertlikova-o-ssr

Nejdřív hovoří historička a emeritní ředitelka muzea dr. Olina Mertlíková. Seznámila nás fundovaně se založením, prvním ředitelem, umístěním školy v nové budově chlapecké školy, pak nová krásná budova, učitelský sbor. Učil v něm otec slavného rodáka Josefa Šímy. Aha, dozvěděla jsem se, proč se v mé době škole říkalo ÚMEZ. Takový ÚMEZ měli i v Třeboni. Součástí školy se v 50. letech stalo Středisko pracujícího dorostu pro mechanizaci zemědělství. To (akuzativ) řídilo Ústředí pro mechanizaci zemědělství. A takových středisek bylo víc. Třeba v té Třeboni. Odsud ÚMEZ, úmezáci. V našich dobách to nebyli nějací lúmenové. Dnes jsou hoši i dívky hrdí na své řemeslo. S úctou nosí své montérky. Píšu o nich často. Všechna čest učitelům, MOV, rodičům a rodinám, odkud děti přicházejí do učebních oborů. Olga velice hezky ukázala historii školy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-03-promluvil-reditel-skoly

Slovo dostal ředitel školy. To byl koncert! Prezentoval úspěchy, obory, počty žáků, členství v ceších, pořádání regionálních i celostátních soutěží, odborných seminářů… Žáci školy vyrobili křížovou cestu. Studenti z gymnázia dodali texty. Lesnická škola v Trutnově dřevo. Ukázal fotografie z rekonstrukce větrného mlýna v Borovnici. To poslední velké tvůrčí akce. Ve škole učí PTP – píli, trpělivosti a pokoře. Ano, cítím to a vnímám. Vede se jim. S nadšením představil svou školu a její lidi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-03-obor-umelecky-keramik

Střední škola se bude prezentovat v jednotlivých večerech po vyučovaných oborech. Dnes nás paní učitelka provedla historií keramiky. Druhá hovořila fundovaně o výuce keramiky, o tom, jak se žák po ukončení oboru uplatní, co umí, o tvorbě, o tzv. samostatné odborné práci žáků při ukončení studia od návrhu po realizaci. Ředitel vstoupil s poznámkou, že je učí tvořit si portfolio. Až budou žádat u zaměstnavatele, ukáže – toto jsem vytvořil za dobu učení. Vidíme závěrečné práce a k tomu prý jsou i příběhy. Tak to se mi moc líbilo. Propojení literatury, slohu, tvoření v mateřském jazyce s uměním. Příběh lištičky... 

Žákyně chtěla vyrobit hračky pro dětský domov. Dali hlavy dohromady. Vymysleli hraní a tvorbu v domově důchodců. Spojili tvůrčí činnost, aktivitu starých rukou s komunikací s nimi. 

Jdeme domů spokojeni. Mohlo přijít víc lidí.

U dveří mě čeká Mourek. Teprve myju okýnko u kamen. Popel už Petroušek vynesl. Zatápím. Vařím do termosky čaj. Kočky se vrhly na večeři. Vyběhly do tmy na kontrolu revíru.

Slyším přicházet Petrouška. 

- Dneska jsme to nějak přetáhli.

- Vyhráls´?

- Ale jo. Patnáct třináct jsme zvítězili.

Nebo říkal třináct patnáct? Tohle si nikdy nezapamatuji. Nikdy jsem nesportovala. 

Kočky zaparkované. Žofinka v Zrzeččině koši. Mourek v mé sesli.

Zvládla jsem to.

Dobrou noc!