V bílém s výhledem na bílou

Svítá. Nakukuji do zahrady. Joj, bude to. Včera večer:

- Tak jedeš zítra?

- Peťuš, jedu, ale jen když bude hezky.

- Bude.

Usínala jsem s velkým přáním: Ať svítí sluníčko!

Ranní pohled na probouzející se oblohu. To je ono! Jedu! Mám ještě hodinku do budíku. Rychle, rychle spát.

Za hodinu markantní změna. Slunce. SLUNCE!! Vyskočila jsem jak srnka. Raduji se. Spěchám. Chystám si čaj, vodu s aloe, sportovní výživu pro svaly po lyžování, tyčinku, svačinku, lift off… Hlavně všechno nanosit do auta. V klidu. Na nic nezapomenout. 

- Moure! Kdes byl! Rychle!

Mourek umí snídat rychle vždycky. Ani mu to nemusím připomínat. Kde je Zrzka? Ta zas přijde, až budu zamykat. Je tu.

- Zrzi, pojď, najíš se venku. Holko kočičí, já dnes jedu na lyže.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-28_Dnes_by_to_slo_Jedu/

Šup. Sluníčko mě provází blíž a blíž milovaným Krkonoškám. Moje hory. Moje Sněžka. Moje Černá hora. Moje, moje.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-28_Dnes_do_Mladych_Buku/

Dnes jedu do Mladých Buků. V lednu jsem si koupila pět dnů s výhodou pěti set korun. Hned první den mi na lanovce kapala olejová voda na mou fungl novou bundu. Nahlásila jsem reklamaci. Při druhé návštěvě u příjemné ochotné pokladní znovu. A nic. Asi musím být důraznější. V lednu jsem počítala s normální zimou. Znamená to s provozem na všech sjezdovkách. Kdo mohl tušit, že se bude zasněžovat a na malé prdítku se budou odehrávat všechny výcviky. Ne. Mladé Buky mi jsou malé. Dnes tam dám třetí den.

Co tu mají bezva, víte! Ano. Krásné velké čisté záchody hned dole na parkovišti. Přibyl tam i přebalovací stůl. Hm. Skočit do bot. Dnes mi to docela šlo.

- Jak to říkal prodavač? Táhnout, táhnout za poutko k holenní kosti!

Jo, hup povedlo se. Hup, druhá taky. Chránič na páteř, kukla, přilba. Ne. Nejdřív sluchátka, pak kukla. Ireno! Než se ukšíruji, je dvacet minut pryč. V levé kapsičce bundy mám obě kartičky. Ta z Černé hory vždycky u zdejšího turniketu zabublá. Zlobí se.

- Sem já nepatřím. Já patřím -  Jánky a Pec.

No jo, furt. Tu zdejší občas musím vyndat z kapsy nebo se zakroutit a přilepit na turniket. Chvíli jezdím na lanovce. Sníh je tvrdý. Ledovatý podklad. Asi z oblevy v minulém týdnu. Je tu hodně potěru. Dětičky už umějí. Vadí mi, že někteří jezdí šusem. Nebezpečné pro ně i pro ostatní. Copak jim to učitelé nevysvětlili? No nic. Ještě dvakrát a pak čau.

Přejíždím na vedlejší kopec. Je prudší. Skoro nikdo tam nejezdí. Ale sjedou ho i ti malí. Občas jedeš po ledu a nemáš šanci reagovat.

- Je Čertova bouda otevřená?

Nějací lidé se tu sluní pod otevřenými slunečníky. Ty dávají najevo – pojďte, máme otevřeno. Pár metrů níž je rondel. Měla jsem raději tuhle boudu. Vždycky tu byla bezva obsluha. Asi před pěti lety jim řekli, že už ne. Udělali tu maličko stavební úpravy. Dnes tu obsluhují dva kluci. Čaj za padesát z pytlíku. Kopou se do zadku. Nikdo tu není. Jsou milí, ochotní.

- Vy jste měli loni zavřeno?

- Ne, fungovali jsme.

- Aha, tak jsem asi přijela moc brzy.

Někdy se stalo, že otvírali v deset a za deset deset to vypadalo jako že nic. Neva. Taky to tak mám. Když v deset, tak pár minut po desáté. 

Stoly i lavice venku posypané sněhem. Kdyby byli dobrými podnikateli v pronajaté hospodě, sníh by ometli. Rychle taje na sluníčku. Má sílu. Takhle si tam nesedneš, abys neměl mokrou zadel. Mlčím. Není to moje. Na to si musí přijít sami. Hlavně, aby jim to netrvalo třicet let. To už tu asi lyžovat nebudu.

Aporpos. Připadá mi, jako bych chtěla něco dohnat. Buď dva roky jo a ne lyžovačky. Vždycky jsem kousek sezony využila. Ujeli jsme do Polska. Tam se lyžovalo. Sice tam stále běhalo na světelné tabuli: Rozestupy. Plať kartou. Nasaď si roušku. Na vleku ob sedadlo. Nic z toho se nedodržovalo. Na vleku jeden vedle druhého. Vyhřívaný, pod plexisklem. Nic na tebe nekapalo. A nebo doháním životní nedolyžování. Najednou jako bych měla v sobě obavy, abych si ještě užila sněhu.

V boudě je cítit hodně, ale moc přepálený tuk. Mně to nevadí. Naopak, čichám to ráda. Ale co žlučnikáři! To je na záchvat.

Vstupuje asi děda a vnučka. Dědeček má bříško. Povídají si. On špičkuje. Vnučka leze do klátivého věku. Děda říká:

- Deset deset.

Reaguji.

- Teprve deset deset? Dnes se zastavil čas. Vždycky letí, otočíš se – hodina pryč. A dnes stojí. Divné, co?

Tak, zas jdu. Nemají sem cestičku. O čem to vypovídá? Neváží si zákazníka. To ti původní – čisté stoly i lavice. Slunečníky. Přijel jsi ze sjezdovky a odjel buď zpátky na ni nebo druhou stranou dolů na vlek. Nechává mě to už v klidu. Svět se obrátil…

Lyžuji, lyžuji. Kochám se naproti vedle Černé hory byla v oparu schovaná ta bílá kráska. Vyjukla.

- Kuk!

Ó, dnes se milá dáma odkopala z oblačných peřin. Zdvihla hlavu z polštáře Obřího dolu. Zvědavost ji přemohla. Sice v oparu, ale díváme se na sebe. Jak se tak kochám, kochám, jezdím na vedlejším prudkém zamrzlém kopci, najedou šup! Ty vorle! Mám to vybrat? Skládáš se k zemi jak skládací štafle. Vidíš zpomaleně jak jdeš k zemi. Ireno, snaž se!

Ále, už dlouho jsem neryla ve sněhu. Řízla jsem sebou. Užívám si to. Není to nepříjemný pocit. Srovnávám lyže po svahu. Jednu odepínám. Zdvihám se. Očistit. Vybrat sníh z pod sukně. Cvak. Jedeš dál. Aha, únava. Nebo nepozornost? I to je únava. Ještě jednu jízdu. A jeď za Kitty.

U pokladny.

- Dobrý den, prosím vás. Načetla jsem si dobře u turniketu, že tu mám ještě dva dny?

- Počkejte. Ano. Dva dny.

- A ještě jsem se chtěla zeptat na tu reklamaci.

- Aha, půjdu se zeptat.

- Ne, ne. Znovu tu nadiktuji svůj telefon, a ať se mi někdo ozve. Na protokolu máte veškeré moje údaje.

Jedu. Stavím se u Lindy. Už má dům skoro vybalený. Ještě krabice, ale už to tam vypadá dobře.

- Hele, vyjedu do toho krpálu?

- Vyjedeš.

- A je suchý?

- Je.

- Tak připrav místo, já tam žuchnu.

Smějeme se. Nejsem si jistá, jestli to vyjedu. Ale když tak Šemíkovi nasadím křídla. Udělám z něj Pegase. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-28_Na_navsteve_u_Kitty/

Za chvíli jsem uzoučkými serpentýnkami u ní. Vyjedu? Na dvojku. Ne. Ruční brzda. Na jedničku s plynem. Jsem tam. To je krpál!

Kitty za oknem. Točím ji. Bojí se, abych ji neodvezla. Kočenka. Ta tu teď musí zůstat hodně dlouho. Nikam ji nepřevážet. Aby se zaklimatizovala. Linda mi ukazuje dům. Kitty nás následuje. Všude se zjeví. Zas jde dál. Kočička. Jsem ráda, že už je u své paničky.

Telefon. Příjemný hlas mladé dámy.

- Dobrý den, tady Mladé Buky… Já jsem vám psala, ohledně té reklamace. Ale mail se mi vrátil.

- Jo, a to vás nenapadlo, že když se vrátil, že asi něco nebude v pořádku? Mám ucpanou schránku.

- No já jsem se pokoušela.

- Dost. Už vás začínám v milovaných Bucích mít dost. Přičichla jsem k Černé hoře. Netušila jsem letos, že se bude v tom malém rybníčku lyžovat s mraky školních výcviků…

- To nás mrzí.

- Řekněte, co mám poslat pro pojišťovnu.

- Fotky...

- No jo, jenže kde je najdu?

Vyhledává datum v mailu. Mám hledat v 20.1. OK. Vyjmenovává, co je dále potřeba. Sama navrhuje, že k večeru zavolá.

Večer v mailu čtu, že vše v pořádku a že věc postoupí pojišťovně.

Den byl překrásný. V bílé ledové čisté kráse. A tady jaro:

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-28_Tady_jaro%2C_tady_jaro/

Kopíruji fotky na externí disk. Nápis: Odstraňte ochranu proti přepisu. Jo, a kde? Volám svého hocha.

- Ireno, za chvíli se stavím. Tak za půlhodinky.

- Já jedu na nákup. Stihnu to?

- Za deset minut.

Opravdu. Je tu. Aha. Porušené sektory.

- Víš co, najdi fakturu, máš to v záruce. Je to tři roky.

- Ha. Mám to asi rok. A ty nemáš mou fakturu?

Úřad. Brr. Jdu do mailu. Ucpáno. Ale mám tam všechno. Ano, i fakturu na dva externí disky.

- Já jim rovnou odpovím na tu fakturu. 

Diktuje mi větu, odesílám.

A teď se odešlu sama. Do postele. Ráno jdu na steh ze zoubku.

Dobrou noc!