V bílém ve dvou
Tak je zas večer po krásném dni. Sněhové podmínky na naše poměry luxusní. Po nizozemské, kuvajtské, italské vládě spadla estonská. Kam dominový efekt pojede dál? Svět se miglá. Nevšímám si toho, protože chleba určitě levnější nebude. Zrzečka si tu dvě hodiny hrála s hračkou. Sama, veselá, radostná. Je můj vzor.
V jedenáct skyp.
- Nejde nám to.
- Jde vám to skvěle. Jen dole zapněte kamerku.
Zvládli to. Bezva. Ukazuji mamince krmítka. Loupu u rozhovoru česnek. Na suché pánvi osmahnu kostičky rohlíku, grilovací sýr, kousek mrkvičky, celírku.
- Mamko, které máš dnes hodinky?
Ukazuje mi ty své.
- Na hodinkách mám šest hodin za pět minut.
- Mami, to máš blbě. Musíš je obrátit.
- Aha, tak teď bude šest hodin za pět minut.
- Maminko, obrať si je.
- Tak to neumím.
- Umíš. Obrať si je.
- Je za pět minut dvě?
- Ne, za pět minut půl dvanácté.
- Aha, už mám za pět minut půl dvanácté.
Hotovo.
- Mamko, Iveta tě krásně vyfénovala.
Maminka se chce vysoukat z flísky. Nejde jí to. Potřebuje něčí pomoc.
- Mami, snaž se.
- Nejde mně to.
- Mami, pomohla bych ti. Zkus nejprve jeden... Já bych se nejprve vymanila z jednoho rukávu.
- Kdepak. Nejde to.
- Určitě?
- To by byl potřeba někdo, kdo by mně to pomohl.
- Mamčo, jak my jsme doma dělali česnekovou?
- Nakrájeli jsme na talíř chleba na kousky. Pak jsme čekali, až se voda začla vařit.
- Ano, mezitím takovou černou lžící jsi utřela česnek se solí.
- Ano.
- Pak jsi dala každému na talíř kousek másla, magi a byla polívka. A my jsme jeli asi před dvaceti lety z hor. Stavili jsme se v nějakém penzionu na oběd. V Choutstníkově Hradišti. U Milana. Dali jsme si česnekovou, byl v tom sýr, šunka, brambora...
- Peťuš, prosím tě, dones mi velkou bramboru.
Krájím na kostičky.
Mezitím jsme s maminkou daly dohromady, jakou česnekačku jsme jedli doma. Magi už mnoho let nepoužívám. Místo něj vařím zeleninovou pastu; masox jednoduše vyrobím tak, že do pasty namixuji krůtí maso, může být hovězí.
- Mám tě ráda!
- Já tebe taky. A co mám dělat!
Výkřik do tmy!
- Mami, vytrvat. - Mám tu ještě snídani.
- Tak to koukej sníst, to bys zhubla.
- O to usiluji! :-)
Vzpomínám na Matějovské. Dětství u nich bylo víc než krásné. Maminka dozvukuje v tom, co si pamatuje.
- Paní Matějovská stará i mladá byly náramně hodné, vidˇ?
- Byly. Obě.
- Mami, víš, že Péťa je jako můj táta. Takový opečovávatel? To Vesmír dobře řídí. :-)
Oběd. Loučím se. Před během do luk si dáváme jen tu senzační hutnou česnekovou. Třináct hodin. Sluníčko. Běžíme první louku.
- Smrkám. Něco si chci vyfotit.
Rozděluji Lift off.
- Tak takhle to bych vystydl.
Chjo, otrava. Takhle mě vleče vždycky Linda na kole. Jazyk mám až na vestě, šlapu, šlapu ještě rychleji, úplně nejrychleji a stejně jí vidím furt záda.
- Já tě předjedu.
Nepočítá s tím, že natáhnu nohy a jsem mu stále v patách. Otáčí se. Hledá mě hodně vzadu. Když mě zblikne těsně za sebou:
- Jé, ty seš tady? Ty seš dobrá!
- A nebyl to problém tě dojet.
Jedeme chvíli spolu. Ale on si vybírá podvodnou stopu; uhlopříčně bere roh louky. Já poctivě vymetám obvod kruhem. Tam u vodoměrky na něj volám.
- Hele, tady jsem se zakoukala na cedulku, že je to chráněno kamerovým systémem a tady jsem se vyválela.
Má nějaké vtipné řeči, ale poslouchám ze sluchátek. Potkáváme hodně lidí. Na běžkách i bez. S pejsky. Ještě že tu je dvojkolejka, i vícekolejka, takže se míjíme ve dvou a více stopách. Proti se vláčejí dvě s hůlkami. Ustupují.
- Jé, ahoj Jaruškoóó!!!
- Ty jedeš jako ďas.
- A kde ty máš běžky?
- Mám bolavé koleno.
Už dál neslyším. V dalším kole ji míjíme v místech krásky s modrými obroučkami od brýlí.
- Ty seš rychlá! Kde máš Péťu?
- Támhle!
Péťa zastavuje. Něco s babkami konverzuje. Odpichuji se a jedu, jedu. U viaduktu se zastavujeme.
- Tak já už pojedu.
- Peťuš, pojď si se mnou dát ještě třetí. Já si čtvrtou doběhnu sama.
Svištíme. Máme tři louky za sebou. U viaduktu fotím lidi nahoře. Co tam dělají? Přešli přes řeku? Houká vlak. Nikdy nehouká. Taky se tam nemotají lidi.
- Pojď se mnou, oběhneme tu malou dvakrát.
Chvilku váhám. Budu mít o sedm set metrů méně. Ale jedu. Z náspu pěšinkou sbíhá velký hafan.
Zastavuji. Mladá paní ho povely drží.
- Já už se nebojím. Tady na mě každý volá z dálky, že mě nekousne, že nekouše, že si mě jen prohlédne... Vy jste šla svrchu.
- No, jsou tam stopy. Lidi šli na most.
- Děti to byly.
- Ne, Peťuš, to byli velcí.
- Ne, to byly děti.
Jedeme dál. Fotím děti na kopečku. Míjíme ten náš pruďas, kterým za chvíli budeme stoupat.
Ještě jednou. Hotovo. Péťa si odepíná lyže. Nedůvěřuje si.
- Ty to vyjdeš?
- Jasně.
Šlapu. Nahoře se chystá had. I já se chystám. Rychle vytahuji foťák. Blaho! Blbnou, jedou jako had. Vyrábějí oxytocin, endorfin a já nevím, jak se ty šťastné hormony, které se vyrábějí objímáním a radostí, jmenují. Ty, co chybí našim staříčkům v domovech, odcházejí na smutek s podvodným kovidem.
Oklepávám sníh. Rozčísnul keře. Jdu je v tričku obvázat provázkem. Snad so jara zas chytí formu. Obědváme. Jdu úřadovat. Prochládám. Dohledávám doklady, platby... Hned zatopím. Jdu k sobě. Ještě tisknu tohle a tamto. Zatápím. Zevnitř cítím horko. Nemohu se zahřát. Jdu pod larisu.
- Peťuš, je tu hrozná zima. Špatně topíš. Určitě nejsou uhlíky.
- Podívej, Zrzka tu celou dobu, co jsi spala, spí u mě. Šla k tobě, prohlížela si tě. Když zjistila, že spíš, přišla ke mně.
Vylézám. Jdu si rozkrájet pomeranč. Musím zchladit horkost. A jablíčko. Uhlíky sálají. Rovnám se. Už je mi dobře.
- Dnes ti dávají Boženu.
Pečuje o mě. Lidé dopředu kritizovali Geislerovou. Ano, nemám ji ráda. Chová se povýšenecky. Ale hraje výborně. SKVĚLE! Třetí díl - víc než vynikající. Malá Asterová v režii ženy zahrála poctivě krásně Barunku. Najednou chápu Seiferta, Hrubína. Staré Boženě se promítá její snové dětství... Krásná Barunčina tvář u pálení ohňů... Copak ji čeká v životě... - Měla jsem pocit, že Němec jí ubližoval. Ale byli silným párem. Dvě silné osobnosti. Jsem nadšená. Hynek se jí narodil tady u nás v hotelu Veselý. Martin Veselý neměl prý ani tak dobré pivo, jako v desce stolu vyříznutý půlkruh pro své panděro. Když umřel, vezli ho na hřbitov na lafetě děla. Vůz by ho neudržel. Před třiceti lety jsme jeden letní den s Lindou obíhaly hroby, četly si náhrobky, příběhy podle brožurky fotografa Václava Nováka. Martina Veselého jsme hned jako prvního nemohly nalézt. Dnes už tam má cedulku velvo od brány. Božena se stěhuje na Slovensko za manželem. V Pze nechává dva starší syny. Dopisy mu úřady zdržovaly. Ten důleižtý přišel s šestitýdenním zpožděním. Věděla jsem, že přijede z Uher pozdě. Že jí Hynek zemře v náručí na rychlou TBC. Přesto jsem brečela jak želva. I Němec brečel... Tedy - nehaňme Geislerku. Výkon obou Božen - víc než vynikající. Všichni jsou výborně vedeni režisérkou, kterou neznám.
Jdu na FB. Můj první muž Ivka. Chodil do třídy na základku s Láďou Bátorou. Ejhle. Mihnul se mi tu. Potkali jsme se na sázení Lípy svobody v Josefově. Zima jak v psinci. Celý večer si vyměňujeme informace. Už jsme byla rouzvedená, když si asi před třiceti lety Ivka - Pálpí, psali ho Pulpi - v jejich domě zřídil hospodu U Prokopa. Přijel tam jednou i Láďa Bátora. Byl v té době znám z TV. Podoben Janu Rosákovi. Tehdy mi potvrdil, že mu to hodně lidí říká. Netušil, že jsem byla jeho první ženou.
Ladislav Bátora
Irena Hrobská
Tak si představ, že to manželství jsem teda nějak z paměti potratil. A jestlipak víš, že tu jeho přezdívku Pálbí jsem vymyslel kdysi dávno já??? Řekl bych, že tak v sedmé třídě. A vždycky se "U Pálbího" stavuju na kafe, když jsem v Josefově. Ale všichni tam na mě koukaj jako na exota. A samosebou se stavuju v obou trafikách: nejdřív u Evy Krulichové - dneska už je ale celá chlupatá - a pak u mladýho Svárovskýho. A když na oběd, tak jedině Ke kulatý bábě. A letos musím konečně zajít do toho musea u sochy Josefa II., prej tam je teď uloženej jeden náš cikánovskej erb. Ale asi né tenhle, ten je myslím pořád ještě u sv. Jakuba:
Dnes se dozvídám, kdo dal Ivkovi přezdívku. Byl to Pálpí s p, ale Láďa mě vyvádí z omylu:
Ladislav Bátora
Irena Hrobská
Ba né, prapůvodně opravdu Pálbí. Byl to nějakej uhozenej holandskej film v TV a mě zaujalo, že ten pan Pálbí (jak se to psalo, to samosebou nevím, ale takhle mu říkali) byl DOČISTA PLEŠATEJ. Kdežto Ivo už tenkrát byl MÁNIČKA. Tak jsem mu hned začerstva druhej den začal říkat Pálbí - a docela se to rychle chytilo. A hlavně Ivo neprotestoval.
Ano, seznámili jsme se tehdy na nádraží mezi Vánoci 1974. Přitahoval mě. Byl neobvyklý. Extravagantní. Mánička...
Tak mám jeho fotečky z naší školky, obecné školy. Vidím paní učitelku Midlochovou. Vidím tablíčko za základky. Opatřil jmény. Čtu je. Vzpomínám. Rozevírám zas ty šuplíky, co jsem myslela, že už obsah vyvanul. Ne, ne. Dokonce čtu jméno mé klientky. A starší sestra Kamily, s tou jsem šla první den na svou alma mater - hned mi ukázala, že se chodí suterénem, nečeká se na odemčení školy... Láďa si zpracoval bezvadně kroniku svého rodu. Asi před dvěma třemi lety vydal jeho spolužák Pavel Mertlík kouzelnou brožurku o našem dětství... Unikátní. A Láďa Bátora vložil další kostičky do skládanky. Upřesnění do mé knihy hostí tady v hotelu Země.
Ó jé! Promo na očkování. Královéhradecký radní Zdeněk Fink se nechal ve Dvoře Králové přednostně očkovat i s manželkou. Jak tak vyplývá, on ten ředitel, který podal demisi, dostal SMS od Bureše už v prosinci, aby očkoval, očkoval... No jo, tak hoši očkovali. A je to výborný tahák pro neinformované. Co je to za svinstvo. I negativní reklama je reklama. To zas bude nedočkavých... Přitom Pfiser sama před sebou varuje. Omezila dodávky. Moderna - "jen promile! mrtvých"!
- Jsou to jeden lump vedle druhého!
- Peťuš, ale dr. Finková, jeho máma, mi zachránila doslova v Hradci ve FN život. Celou dutinu břišní zrevidovali. A za rok se norodila Linda.
Pryč od toho. Maminčina věta: Radši s chytrým tratím, nežli s hloupým nabudu.
A je to tak. Tohle nechci už vnímat!
Dobrou noc!