V cíli. Zas za rok

Jupí! Krásný, nejkrásnější den je tu. V zahradě bílo. Ale že jsem si ho užila. V klusu, v přípravách, s láskou a radostí. Slepit ledovky, naplnit košíčky, upéct vánočku, obalit klobásky, kapra, vyrovnat cukroví... Jít probudit zahradu.

- Stromečku, vstávej! Ovoce dávej! Umyj se, učeš se, je Štědrý den.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-24/

Obešla jsem ve sněhu bosa všechny stromy. Poděkovala jsem za úrodu. Naplnila krmítka. Na Lindu jsem delegovala stromeček, bramborový salát. 

- Lindo, rozpul mi mandle. Budeš je sázet na ledovky. 

- Nejde mně to. 

- Prosím tě, ukaž! Divej - takhle si mandli postavíš. A - nejde to. No jo. Divné mandle.

Dárky jsem balila až pět minut po dvanácté. Stromeček - krása stíhá nádheru. Kouzelný. Vybral ho Péťa. První u vchodu. Bereme.

Jde mi hlavou, jak stále žijeme v hojnosti. Snažím se opustit chvat, klus, běh, spěch. Razím Komenského Veškeré lidské kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Nasávám všemi smysly Vánoce. Celý den se potkávám s maminkou. Hnědá babiččina mísa po ní. Našla jsem ji s odváženým máslem, moukou, cukrem někdy na podzim ve špajzce jejího domečku, když už z něj odešla střídavě pobývat u nás a u sestry. Navážila, asi v adventu, zapomněla, uklidila. Odložila? To už se nedozvím. Proč těsto nedohnětla. Na okraji mísy brousila nože. Myslím, že měla dvě. Jednu asi po své mamince. Natáhla jsem si beránkové bačkory po ní. Loni jsem je koupila o dvě nebo tři čísla větší. Obávala jsem se zimy v altánku. Měla je na nohou asi jednou nebo vůbec ne. Na Štědrý den loni zakázali kontakt s vyvrheli, odmítající kovidovou mašinérii; mamku jsem pak už viděla jen v den úrazu v květnu... FB mi ukázal obrázky s maminkou z doby, kdy to bylo ještě jakž takž... 

 Další dotyk maminkou. Jmenovky. Fotím je. Dvě pro Petrouška - psané jejím tiskacím písmem. Poznám ho. Charakteristický. Mami, chybíš, ale šlapu a klušu cestičkami života, jak nejlépe umím. Pomáhat, neškodit, chránit, být charitativní. Mami, pamatuji - asi před třiceti lety:

- Mamko, posílám na SOS vesničky, na africké děti, na Člověka v tísni... Mami, to se mi vrátí.

- Tak jestli chceš takhle kupčit s Bohem, to neposílej nic.

Nesu to na paměti. Pomáhám nezištně. Bez nároku. Několikrát do roka.

Brr- mám husí kůži. Člověk v plísni - ne. Lékaři bez hranic - ne. Klauna má platit stát!  Atd. atd. Už jen UMÚNu a Domovu sv. Josefa v Žirči. 

Celý den mi zní Rybovka, koledy. TV Raptor přenáší koncert z věže v Lipníku nad Bečvou. Vznáším se. Tančím na špičkách. Letíme k večeru. Pro mě vánočními svátky vše končí. Konec roku pro mě neexistuje. Neřízené šílenství, petardy, rušení zvěře, ptáků... Umělá veselost. Násilný smích. Chci to zaspat.

Petroušek je tu. Sloužil. Prvních deset let se mnou zvracel po rybí polévce. Dalších deset si jakž takž zvykl. Neuměla jsem ji. Snažila jsem se dělat knedlíčky z rybích drůbků. Absolutně hrozné.  Ale nikdy jsem mu to neprozradila. Asi deset let vařím recept podle Zdendy. Pro Péťu přijatelná verze. :-)

Na hřbitov jedeme skoro za tmy. To už s první hvězdou lidé usedají ke štědrovečerní večeři.

- Peťuš, vzpomínáš, jak jsme měli vyzvednout mamku, jet na hřbitov a pak k nám?

Jasně že si pamatuje.

Hřbitovy - moje vášeň. Nejvíc miluji náš, pevnostní. Maličko znám příběhy mrtvých z pomníků. Náš hrob svítí do tmy. Přidáváme světla. Kytky někdo uklidil. Myslela jsem na umělé pivoňky. Ne. Zavrhuji. Volá vnuk. Čeká u nás.

Jedeme navštívit Petrouškovy předky na druhý hřbitov. Sjíždíme se na parkovišti. Předává dárečky.

Hledáme hrob mé žákyňky Simonky. Měla mě ráda. Odešla mladá už asi před deseti lety. To je ta holčička s červenou mašlí, kterou jsem jednou cestou ze školy zachránila před klubkem asi sedmi osmiletých klučíčků. Už jsem měla bříško. Čekala jsem Lindu. Vzala jsem ji za ruku a odtáhla domů. Zapomněla jsem na ni. Když jsem ji dostala po letech do třídy, její maminka za mnou přišla. Připomněla mi můj skutek. Bílí hajzlíčci asi ve třetí třídě si obstoupili cikánskou holčičku. Bylo jich oproti ní přesila. Před čtyřiceti lety. Copak asi dnes zastávají ti malí šmejdi za fce? Kam to dotáhli!?

Vždycky přišla - Soudružko...

Já nikdy nebyla soudružka. Ale oslovení z dob předchozí totality mi od ní zůstalo. Tichoučká. Stejně tiše odešla ze světa. Brouzdáme tmou. Hledáme její pomník. Mám boty odolné proti vodě. Petroušek se prošel nečekaně několika kalužemi. Boty propláchl tam i zpět.

- Jsem nevěděl, že se budeme potápět. Pojď, najdeme hrob cestou zpátky.

Rozsvěcíme na hrobě mého prvního manžela. Světýlka už tam svítí. Hrobských hrob u anděla už je taky osvětlen. Miluji Dušičky - předzvěst vánočních svátků. Na Štědrý závan Dušiček v podobě množství světel. Myslím, že v těch dvou obdobích jsou klatbiště nejkrásnější, nejosvětlenější, nejkouzelnější.

Celý den kontroluji FB. Čtu zdravice. Vzkazy. Lidi poznávám po ikonkách. Vím, kdo je kdo. Vybírám si, koho přijmu. Jedeme na stejné vlně. Doufám. Pokud se v něčem lišíme - přichází cvičení! Úkol tady na planetě: Radovat se, umět se rozhodovat a milovat bezpodmínečně. :-)

Všichni už dávno večeří. Rozbalují překvapení. My teprve balíme dárky. Konečně! Večeře. Zlatý hřeb dne. Mám pocit, jestli Péťa a Mour nejsou tajní bratři. Jejich zájem: Žrádlo! Cestou ze hřbitovů si dobírám Péťu:

- Peťuš, Ty jsi Mour Hrobský. Máš v hlavě už jen kontrolku: Jídlo. Sport. Spánek.

Kontrolka jídlo mu tam blikala opravdu alarmujícně.

Dočkal se. Letos dávám pekáč s rybími řízky i klobásy do horkovzdušné trouby. Zatápím. Balím. Linda taky balí. Jsme neumětelové. Neumíme zdobit, aranžovat. Linda je ale šikovnější. Já balím humpolácky. Neumím. U nás se papíry nervou. Pentličky se vážou na mašličku. Letos načínám roli krásného vánočního. Rolí mám moc. Ale starých použitých papírů taky. Razím zásadu - chráním přírodu! To za prvé. A překvapení můžeš najít i pod starým papírem. Ti, co říkají, že je nás na planetě hodně, nemají pravdu. Planeta unese ještě dvojnásobek. Stačilo by nevyhazovat jídlo, neničit pole. Nechemizovat. Tisknout oboustranně. Nekácet lesy a pralesy. Nepoužívat tankery a velké námořní hotely... Takovou jednu luxusní plavbu z Helsinek do Tallinnu jsem zažila. Vylezla jsem si až nahoru k - co to bylo? K výfukům? Loď měla asi osm pater. Možná víc. už nevím. Tyhle hrátky pro blaho planety nee. A na Vánoce se chovat ekologicky. :-)  Tečka!

Konečně hodujeme. Nespěcháme. Zvoní Ježíšek. Loni mi osud nadělil poprvé v životě nebýt s mamkou na Štědrý den. Elektronický virtuální - podle maminky jalový - kontakt. Příprava na letošek. Letos žádný kontakt. Jen mísa, jmenovky, obrázky, vzpomínky...

Jestlipak se dnes ještě děti učí v období adventu vánoční báseň zpaměti? Nebo kousek vánočního prozaického textu. Asi ne. Chudáci by neudrželi verš, natož sloku. Napadlo mě to u Hely Heclové - zdravila dnes Skácelovými verši. Vybrala jsem si jako zdravici Seifertovu Píseň vánoční. Mnoho autorů psalo o Vánocích. Nebo skládali koledy. Lada, Erben, Neruda, Němcová, Mrštíci, Hermann. Krásné slavnostní nepřekonatelné Vrchlického Vánoce:

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvetla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla
a v nebi hvězdy rozsvítil.

Dárky mi udělaly velkou, převelikou radost. Obrovskou. Doufám, že i moje dárky potěšily.

Zrzka mi v týdnu hrabala v krabici. Několikrát mi ukradla myšku připravenou pod stromeček. Dnes tři kočky dostaly šantové kuličky, polštářek, myšku. Udělaly nám senzační estrádu. Šantový polštářek nejprve potěšil Kitty. Dva gangsteři Zrzka a Mour se potloukali v zahradě. Kitty si užívala naší společnosti. Pohrála si. Vyrajtovala se na rohožce pro kočky. Konečně nesedí nervózní na okně v Péťově pracovně. Neschovává se v mé pracovně. Konečně se oťukává s Mourem. Ten má zákaz k ostrůvku. Jasně že proběhne, vybílí Zrzčiny nedojedky, zmizí. Už objevil tajnou Zrzčinu jídelnu. Dnes ho za ostrůvkem překvapila Kitty. Vyjekla. Vyskočila. Mour hodil zpátečku. Pro žrádlo by se porval. Kitty taky. Nebo ze stresu? :-) Když se ti dva později vrátili zvenku, sjeli se na nových hračkách. Točila jsem a točila. Rozvaloval se mrštně se svým velkým tučným břichem na zádech. Šantový polštářek umolousal. 

Raduji se. Veselím se. Vnitřně. Potichu. Rozjímám. Tříbím. Ještě dva dny a vše končí. Konec roku - škrtám.

Pohádku večera si zkouknu zítra. Bude se mi líbit? Bude to slátanina? Pohádky plní poučnou fci. Variant Popelek je několik stovek. Naše s Evou Hruškovou je bližší k původním verzím. Vorlíčkova je sice krásná, nádherná, vtipná, hezoučká, ale už je to zapleveleno. Dnešní pohádky jsou většinou nevkusné nic neříkající blboviny. Asi před pěti šesti lety dávali skandální výtvor. Už nikdy ho neopakovali.

V roce 99 natočil Hřebejk pro mě unikátní Pelíšky. Rok na to točil u nás v Josefově Musíme si pomáhat. V naprostém souladu a v přátelství s obyvateli města. Oba filmy ukazují vlastenectví - jak by kritik napsal - až na dřeň. Jak v posledních letech nesnáším Hřebejka a názory příslušníka pražské kavárny, tak jeho filmy - geniální. Přirozené profesionální výkony herců. Nemohu se vynadívat. Skvělá režie. Výběr hudby. Oba zvučil ing. Jaroš - taky unikátní. V titulcích psána pomocná režie - Uršula König Malíř. Její déédecek sloužil v Josefstadt za války... Milá, příjemná, krásná manželka kameramana Malíře. Odešla z planety. Malířova nová mladá žena (dcera Olgy Sommerové a Jana Špáty) natočila sběrný film o Karlu Gottovi. Je vedlejší, že nechápu: Žila ve vztahu s Langrovou a najednou si vzala o 35 let staršího Malíře. - V Pelíšcích bych dnes maličko polemizovala s glorifikací Amerikánce tatíčka Masaryka. Na druhou stranu mě trklo do očí - film věnován všem, kterým se ztratily milenky, kamarádi, rodiny... Kde soudruzi z NDR asi udělali chybu? Nenechali nás jezdit okukovat západ. Kdyby nás pustili, rádi bychom se vraceli domů. Ještě bychom žili v Československu. Já bych nešla zvonit klíči. Rozdělovali rodiny na deset, třicet let, taky navždycky.

A už je půl čtvrté. Ještě si prohlídnu, co jsem dostala. Sfouknu svíce. Přiložím poslední poleno. Bylo to krásné. Tak zas za rok. 

Dobrou noc