V horkém dni přes archivy do neznáma

Dnes jdu na další cestu za svým porodopisem. Ten už nikdy neuvidím. Chápe někdo, proč bylo na skartaci tak málo času? Kolik říkali? Čtyři nebo deset let? Zákon z roku 2006 konkretizuje porodopisy skartovat po 40 letech. No, aspoň.

Povinnost řádně zpracovávat zdravotnickou dokumentaci a zákonná pravidla ohledně její archivace a skartace byly zavedeny až novelizací zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu z roku 2001.

Do této doby vznikaly otázky o tom, komu vlastně dokumentace patří a kdo a jak má právo s ní disponovat. Bylo však nepochybné, že jen řádné vedení dokumentace umožňuje kvalitní péči o pacienta, a proto také patří vedení dokumentace k lex artis, tedy správnému výkonu povolání. Právní předpisy přímo ukládaly povinnost řádně vést zdravotnickou dokumentaci jen nestátnímu zdravotnickému zařízení. Obecnou povinnost vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci ukládaly všem lékařům také stavovské předpisy České lékařské komory. Proto k vaší otázce žádnou přesnou lhůtu uvést nemůžeme.

Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci dnes upravuje zákon 372/2006 Sb. o zdravotních službách a jednotlivé lhůty konkretizuje vyhláška 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Lékař je nyní povinen uchovávat zdravotnickou dokumentaci před její skartací po dobu nejméně 5 let u žádanky, laboratorních testů. Lhůta 10 let je stanovena u zdravotní péče poskytovaná registrujícím poskytovatelem v oboru všeobecné praktické lékařství, v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, zubní lékařství nebo v oboru gynekologie a porodnictví. Zákon u některých typů dokumentace určuje i delší dobu, až 100 let. Před uplynutím skartační doby nesmí být zdravotnická dokumentace zařazena do skartačního řízení.

Volám do Okresního státního archivu Náchod. Ptám se na porodní knihy. 

- Kdy a kde jste se narodila?

Velmi příjemná žena mi vysvětluje, že k nim nepatřím. Bydlím v tomto okrese, ale maminka rodila v královéhradecké nemocnici. Ale paní z Oblastní nemocnice v Náchodě mě odkázala na OSA Náchod. Chvilku si povídáme o skartačních lhůtách. Souhlasí s krátkým časem; 

- Vám jde jen o čas.

- Jak to víte?

Paní s úsměvem odpovídá, že se nyní roztrhl pytel s žádostmi o čas narození. Maminek se už nemohou zeptat... 

- Ono to nebude jen maminkami. 

Paní je připravena. 

- Mám tady takové poznámky s nejčastějšími dotazy.

Směju se.

- Některé nemocnice zapisovaly čas narození, některé ne. Jaroměřská zapisovala v letech 1952-1956

- To jsem já.

- Pardon. Opravuji. Do roku 1955. Ale nebylo to povinné. Asi tam byla nějaká pečlivá setra. Jinak si můžete na KÚ KHK…

- Vím, vím. Tam jsem byla před třemi lety jen tak intuitivně. Moje holky čas narození se zaokrouhlením na pět minut mají. Ale já? Jasně. Já ne.

- To nebyl povinný údaj.

Museli vyplňovat různé kolonky včetně resuscitace miminka, císařského řezu, všechno to, co se na sále při porodu odehrálo. A pak to šmahem rozšmelcovali. Nechápu to. Tak aspoň nově těch 40 let. Odkazuje mě na Státní oblastní archiv v Hradci Králové. Tam je pán strohý. Žádné vybavování. Jen info, že nic. Skartační lhůty jsou různé. Krátkodobé, některé sto let.

- To jsou matriky. Až člověk umře.

Dosvědčuje. OK. Jak dál? To už se k tomu svému nedostanu.

- Ještě si zavolejte do fakultní nemocnice. Chtějte archiv nebo spisovnu.

Volám jako slepička, když klusala kohoutkovi pro vodu, aby mu zrnko z volátka kleslo do žaludku.

Fakultní nemocnice.

- Prosím archiv nebo spisovnu.

- Moment.

V archivu je takové ticho, že není vůbec nic slyšet. Ticho. Nic. Vytáčím znovu. Opět mě přepojují do zdi. Beru si telefon a odcházím ze svého studia do kuchyně. Najednou se ozve:

- Chcete-li zanechat zprávu, začněte mluvit po zvukovém signálu.

Já jsem se propadla někam do divné země. Uvízla jsem v nějaké časové smyčce. Ale vůbec nevím, jak se odsud dostat. Mamku tu už nemám, aby mi poradila. Určitě by mi dala chlácholivé slovo. Pohladila by mě po vlasech, asi by možná řekla:

- Za život kolikrát.

Takové divné sdělení, kterému rozumím až dnes. Jenže ono to vůbec neodchází. Pořád v chaosu. Lidem snížili IQ. Děsivé. Dnes jsem se dozvěděla, že na poště je nažehlená poš´tačka, stojí u pultíku s dvěma knoflíky... Lidi většinou umějí, vědí, znají... Takže místo aby ta naleštěná seděla za okýnkem a pomáhala zkrátit frontu, zavádíme francouzský systém.  

FB - Rita:

Rita Štanderová Tento systém existuje ve Francii a to na všech úřadech. Někdo vám otevře dveře a zavede vás k té skříňce. Tam je další člověk, kterému řeknete, co potřebujete a on vám dá lístek. Další osoba vás zavede před dveře úředníka, který má vyřídit vaši žádost. Když příjdete na řadu a opět řeknete, co chcete, tak vám úředník vytiskne 10 lejster a až je budete mít potvrzené, tak přijďte zas. Potvrzení z banky, že nemáte dluhy a nejste pro dluhy stíhaný. Potvrzení z byťáku, že řádně platíte nájem a nemáte dluhy, Potvrzení, že platíte elektřinu, plyn, vodu, že nejste žádný retard, který by měl poručníka. A to si nedělám srandu. Takto to chodí ve Francii, tedy umělá zaměstnanost... Nikdy jsem nevěřila, že by toto mohlo nastat u nás. A je to tu. A bude hůř. 

Jdu vymáchat prádlo do vany. Levandule se vylouhovala v octu tak, že má fialinkovou barvu do rezata.

Venku slunečno. Zapomněla jsem ve své anabázi na to, že mi zase Žofka skončila někde na šancích. Věším prádlo. Volám. 

- Žofííí, poóóóójď!

Slyším hlásek. Její mraucot zesílil v srdceryvný brekot.

- Co je? Vábíš kocoury?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-21-kde-se-tu-vzala-zasvitila-na-me

Sedí za plotem. Předstírá, že nemůže ke mně. Ukazuji ji rukou, kudy má jít. Kupodivu pochopila. Škrábe se do strmé zdi. Míří ke mně. Beru ji do náručí. Nesu do domu. Cestou jsem zahlédla pod švestičkou v plevelu modře svítící krásku. Jé, tu už jsem oželela. Její semínko se tady někde pod švestkou uchytilo. Popínavku vždycky vysévám na druhé straně zahrady tam u věnce růžového klematis. Vypadá jak růžová hradba. Letos jsem měla jen světlejší variantu. Modré popínavé krásky jsem už oželela. Nevím, kde jsem přišla k té temně růžové. Není to bordo. Vidíte rozdíl mezi oběma? Obě krásné.

Na jedenáctou slečna. Krásná. Čtyři roky žila s milým. V srpnu jeli na Mallorku letos podruhé na dovolenou. Všechno špatně. Bratr se ženou. Ta dostala v bazénu epileptický záchvat. První v životě. A při odletu druhý. Ještě že ne v moři. Bratr zánět močového měchýře. Tahle slečna měla zánět středního ucha.

- Píchali vám to?

- Na štěstí jsem to rozkapala.

- Jak jste sehnala léky?

- Asi hodinu jsem jim vysvětlovala složení.

Líčí, jak jejich dovolená byla peklem. Neopálila se. Neužila si moře. Každý den něco špatně. Po příletu domů jí její láska řekl, že ji podvedl. To jsou věci. Včera jsem někde zahlédla, jak se duše rozhodla zažít tady na Zemi nelásku, zradu…

- Tak já budu tvůj vedoucí…

- A já budu tvoje matka. Budu tě trápit nezájmem. Budu tě mlátit, ubližovat ti…

- A já budu tvůj partner…

Přeji slečně hodně zdraví, trpělivosti… Dovolená předvedla to, co lidé nechtějí vidět. Různá znamení, impulzy… Loni jsem si intuici cvičila na kurzu Vidění naslepo s Markem Komissarovem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-21

Dohodla jsem si, že si pojedu do mamčina domečku na nonety. Kde mám koš? Naše nářadí, košíky všechno vystěhováno. Už abych si to zasunula, uklidila, urovnala. Vyprázdnila bedny. Nemám do čeho ukládat jablka.

Ráno volal nájemníček; štafle nechá venku. Jedu si pro své oblíbené vánoční nonety. Poslední malináč byl u maminky. Taky do Vánoc. Strom vykopán. Tenhle nonet je druhá sorta, kterou jsem v dětství milovala. Štafle nachystány. Mamka měla jedny doma a jedny podobné tady na zahradě. Lehounké. Stejně není nad dřevěný žebřík. Dlouhý, nechal se kdysi vyrobit třeba u starého pana Matějovského, už zestárnul. Prověsil se. Šprycle nejsou spolehlivé. Vyrobit nový žebřík? Kdo by to uměl? Kolik by to stálo? Kam dlouhý žebřík pověsit, aby se neprověsil. 

Posbírala jsem do připraveného kýblíku shniláky z jahod pod stromem. Jahody jsem mu před dvěma lety zasadila. Rozmnožila. Tu naši maminčinu sortu vonící po lesních jahodách. Lukáš má v přední zahrádce ještě kbelíky s rajčaty. Vzkazuji mu přes video ostříhat šípky z růží; vysilují. Sestřihnout pivoňky i kosatce. Má tu pořádek, čisto, uklizeno. Záhonek s pórkem. Prý kdybych šla do domu, je tam volně kočka.

- Lukáši, v domě nic nepotřebuji. Přijdu se podívat, až tam budete. Připadala bych si jako zloděj.

Vzadu u plotu mi předpředchozí kjava podřezala řadu vzrostlých hustých rybízů. Za ní se táhla řada malin. Začíná foukat. Sluníčko zahnali. Očesáno mám raz dva tři. Velký koš. Nasbírala jsem menší, ale taky velký koš padaných. Spokojenost. Jedu domů.

Dnes přikluše Honzíček. Budou zlikvidovány vany na vodu na zalévání. Pěstírna komárů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-21-tady-bude-travnik

Nesu ven pohár. Jahody, tvaroh…

- Peťuš, jdu si chvilenku lehnout. Probouzí mě štípnutí komárem. Zas takový malý hajzlík.

Petroušek tu není. Mám na kruhu pod bazénem krásně připraveno kolo k osetí plochy.

Linda volá. Byla s odpadem.

- S odpadem? No jo, vy si tam berete batůžek a jdete s odpadem na túru, viď?

Smějeme se. Ano, má to ke kontejnerům daleko.

- Mami, představ si, že v popelnici byl Walter Scott, Palackého dějiny…

- Cože? Já jsem dala tatínkovu knihovnu Majankovi. Pamatuješ? No, já. Iva to odvezla. Souborné dílo Jiráska, Palackého. Byly tam i knihy Hanzelky a Zikmunda.

- Zjistila jsem, že mi na Knihobotu ještě nezaplatili 215 korun. 

- Nedávej to na Knihobor. To si nechej.

- Já mám Palackého dějiny. Z roku 26.

- Tak si je vezmu já.

- Tyhle jsou z roku 65. Ne, počkej? Z roku 1901.

Zatlapkávám semínka bosou nohou do hlíny. Vracím se domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-21-zas-se-koupeme/1609931203

Chystám se do vany. Nenapouštím si vodu. Nejsem ten, kdo se ve vaně vyvaluje. Jen se v ní sprchuji. Žofka už je tam. Čeká na mě.

- Žofi, vypal!

Dávám ji na okraj. Drhnu si nohy od hlíny. Sprchuji se. Kočka seskočila. To zas jako pr. Na ní nikdo cákat nebude. Ona se jen ve vodě prochází, vyvaluje, ale sprcha ne.

Den je u konce. Chystám Petrouškovi na ráno svačinku. Většinou si dává k večeři koktejl. Dnes si poručil chlebíček. Na šunku na pánev klechtnu vajíčka. Zdobím zeleninou. Já sobě kokejl broskev liči.

Procházím, co jsem dnes nasdílela na FB. Koukám na fotky s maminkou. Zpívání. V jednom roce, to bylo ještě jakž takž v normálních časech, se loučili s létem. Zpívala tam malý rtuťovitý hodný sympatický mužíček. Hrál na malou harmoniku. Znal snad celý repertoár národních písní.

Koukám, že jsem v roce 2017 poznačila:

Dnes mě napadlo - litr mléka za 8,60, z toho stát DPH 1,80. V mlékárně udělají z jednoho litru 18 litrů té vody, co pijeme po 18 Kč. No, včera jsem tu o tom psala...

Kolipak asi dnes stojí krabicová voda. 2017. To bylo září, kdy jsem jezdila za maminkou do hradecké LDN v naivní představě, že mi ji tam rozchodí po zlomenině. Nechovali se tam nijak hezky k lidem. Nebrali v patrnost, že někteří lidé jsou dementní, někteří ochrnutí. Přinesli jídlo. Odnesli. Nekrmili. Fuj. Hnusný zážitek. Od té doby se bojím stáří. Nikdy jsem neměla tak blízký kontakt s lidskou bezmocí, utrpením. Pročítám si, jak jsem 13.9. vezla maminku poprvé od srpnové zlomeniny na vozíku na sluníčko. Měla zlomenou pajdičku, ale vozík s odložením pro nohy – ne, nebyl. Mamka mhouřila oči. Říkala mi, že je to naposledy… Nebylo. Měly jsme se rády pak ještě do 21.5.21. Zepředu i pozpátku stejně.

Krásný žhavý podzimní den. Takhle žhavo tu bylo v době, kdy si tu panovníci stavěli své otevřené renesanční arkády. Pak se ochladilo okolo Třicetileté války, arkády zazdívali…

Vedro. Slunce. Vysušující vítr. Nad Brnem zataženo. Divné. Tak maličkaté území, tolik druhů počasí. :-)

Zívám. Vy taky? Prý psychopati a sociopati se zíváním nenakazí. Možnost testu teď. :-)

Dobrou noc!

P. S.

Zuzi Czech

11 hod ·

STŘEDOMOŘSKÉ KLIMA VE STŘEDNÍ EVROPĚ?

Říká se, že období do zhruba 15. století bylo velmi teplé i ve střední Evropě. Za Karla IV. prý dokonce v chlévech o Vánocích lítal hmyz. Ještě mapy z 16. století ukazují Antarktidu i Arktidu zelené a plné života. Teplé podnebí dokonce panovalo i v Grónsku (Greenland - Zelená země), kde Vikingové po zhruba 400 let chovali dobytek, stavěli domy a pěstovali rostliny.

Střední Evropa okolo doby Karla IV. zažívala "středomořské" klima, dokonce i architektura se často přibližovala k té středomořské.

V zemích střední Evropy se proto významně dařilo vinné révě, chmelu a obilí. Velmi se dařilo i chovu ryb.

Co se tedy kdysi jedlo? Nejedlo se zas až tak špatnĕ, jak se říká.

Cukr se tehdy nekonzumoval. Dovážel se třtinový cukr z Orientu, ale používal se jako léčivo stejně jako exotické koření. Sladilo se medem, protože díky teplému podnebí bylo po ruce prakticky pořád.

Bohatí jedli bažanty, koroptve, zajíce, ryby, zubry, buvoly, křepelky a k tomu houstičky - ty nejbělejší a vypečené.

Díky tomu, že bylo podnebí teplé, měli i chudí lidé na "výběr". Nesměli sice v lesích lovit zvěř pod pohrůžkou trestu smrti, ale mohli lovit nebo sbírat malé zvířata - veverky, vrány, vrabce, vlaštovky, bobry, ptačí vejce, žáby, raky, ježky, sysly a hlemýždě. Lidé také konzumovali často ryby - lososa, pstruha, úhoře, štiku, piskoře, lína, jelce či sumce. Rybí maso, podobně jako šnečí, se totiž za maso nepovažovalo a tak mohli tyto zvířata lovit. Dnes by někdo řekl: Exotická gastronomie!

Je zajímavé, že zeleniny se moc nepěstovalo a nekonzumovalo - většinou to byly ředkve, vodnice, zelí a pak luštěniny. Brambory ani mrkev ještě nebyly rozšířené nebo známé.

Často se sbíraly v lese žaludy a bukvice a mlela se z nich mouka. Sbíraly se různé lesní i polní plody, švestky, moruše, broskve. Pekl se často žitný chléb s příměsí kaštanů a čiroku, jedl se tvaroh a pila syrovátka, která panstvu nevoněla.

Později se vařila například tzv. Černá a žlutá kaše - vařila se ze sušeného chleba, z vína, ze švestek, z koření a medu, mohly se do ní přidávat i třešně nebo višně. Žlutá kaše se vařila z jablek s vínem, máslem, se strouhaným chlebem, skořicí. Kaše se dělaly i ze sušeného bezu. Hrachová kaše se často doslazovala medem.

Již od starověku se občas peklo sladké pečivo. Bylo bez cukru, neboť ten nebyl rozšířen. Sladkosti se dosahovalo především tučným sladkým mlékem, ovocem nebo obojím. Jedla se také pohanka, oves, proso, vodní ořechy, neboli plody kotvice plovoucí.

Lidé mohli jako ochucovadlo využít křen, jalovec, luční hořčici, kmín, planý kopr, několik druhů šalvěje a také divokou cibuli nebo česnek. Pila se hlavně medovina, pivo a víno a nebo třeba kobylí mléko.

Dostupnost jídla byla údajně ( i přes různé oficiální verze) dobrá až do zhruba Třicetileté války. Toto období se shoduje se začátkem tzv. Malé doby ledové, kdy se nejspíš i Antarktida kompletně zalednila. V současném období se opět roztápí a lidem jsou předkládány informace, že to není dobře. Naopak. Naši předkové už v teplé době bez ledu žili a přežili.