V Kauflandu rozdávají stovku

Páteček. Pracovní. Krásný. Poslední den v týdnu. Dnes jsem dokončila tříměsíční marketingový kurz. Opakování, utřiďování, kontemplace. Práce.

Půlnoc. Hodinu tu očumuji, popíjím čaj. Nasávám atmosféru domova. Čaj jsem se naučila loni na Zahrádkách v restauraci Segafredo. To bylo v ten den… Pamatuji. Vypravila jsem se sama lyžovat. Auto jsem zasunula u nádraží ve Svobodě nad Úpou. Péťa nemohl pochopit, proč jsem použila ski bus. Protože jsem si v noci na FB přečetla, abych nechala auto na trase a přemisťovala se bezplatně. No jo. Netušila jsem, že jezdí červený a modrý. Štěstí, velké štěstí, že jsem se nepřezula do bot. Naházela jsem asi na třikrát do busu boty, lyže, ještě přilbu, chránič páteře… Řidič už byl nevrlý, že se stále vracím k autu. Až když jsme se rozjeli, napadlo mě zeptat se, kam to jedeme. Měla jsem namířeno do Pece. V autobuse samí němí. Cizinci. Jeden mladík jediný ke komunikaci. Ujal se mě. Prý jedeme do Jánek. Ty bláho! Jánky nebrat. Tam už jsem nelyžovala dobrých cet let. Prý mohu vystoupit na křižovatce a počkat čtyřicet minut na bus do Pece. Ne, ne. To je ztráta času. Drahocenného. Uvažovala jsem nahlas:

- Že bych vystoupila tady na Duncanu?

- To jste si sem mohla dojet autem.

- Pravda.

Vyjeli jsme nahoru. Hoch mi prozradil velkou věc, tajemství, zprávu, poklad, drahocennou informaci.

- Můžete se nechat přepravit rolbou do Pece.

Vyletěly mi oči z důlků.

No, prý vystoupím z lanovky, před ní bude čekat rolba, a ta mě odveze. Jak řekl, tak se stalo. Vystoupila jsem. Ano, čekala. Jízda v ceně permanentky. To jsem ještě nebyla ve Ski resortu Černá hora - Pec zaregistrována. To byla druhá kapitola s Petoruškem. Než jsem si přezula boty, rolba byla pryč. Ireno, ty jsi kopyto. Jenže hned najela další. Sjeli jsme k vysílači. A pak to, co jdeme v létě šourem, jako pěšky, to se sjíždělo. Před očima hora hor. Ta tajemná dáma. V bílém hranostaji. S kapličkou na bílé čepici jako bambulkou . Kdypak bude ten padák? Tady. Sjela. Na Václavským Václaváku už co by dup pod Kolínskou. A tam už čekala rolba. Hodná paní mě měla v merku. Vystoupili jsme u Pražské. Na ni jsme v patnácti šlapali pěšky při lyžáku z Velké Úpy z Javořího mlýna. Potřebovali nás utahat. Music box. Chjo. To bylo krásné. Z Pražské šup po široké plání na Smrk - hračka. Vyjet na Zahrádky. Segafredo. A čaj. Teď jsem ho dopila. Když jsme tam přijeli za pár dnů s Petrouškem, chválila jsem. Prý – támhle na konci pultu je autorka. Radovala se z mé pochvaly.

Čaj ze zázvoru. Vůbec ho nemám ráda. S mátou. Tu taky moc nesnáším. Jenže mně přišel tak k chuti po anabází Svoboda, Jánky, Černá hora, škrábaní se do rolby, Pražská, Smrk, Zahrádky… Na jemno nastrouháš zázvor. Nepřeháněj to. Zaliješ horkou vodou. Lžičku medu. Kolečko citronu. Já mačkám šťávu, případně oberu dužninu. A pár lístečků máty. Boží nápoj. V posledních dvou dnech se touhle dobrotou prolévám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-05-krmeni

Ráno mě Žofie nebudila. Věděla. Čekala jsem ji. Ve dvě ráno volala. Totiž byla poprvé v životě celou noc venku. Koza. Kočičí. Po odčervení strašný hlad. Lísala se. Dnes žádné hrátky na WC míse. Nic. Věděla, že s ní nemluvím. Volal Petroušek.

- Vidělas´   ´Žofku?

- Viděla.

- Ráno za pět minut pět jsem řekl Mourkovi: Přiveď Žofku. Ona si ze mě večer, jak jsem kouřil, dělala legraci. Dvakrát přiběhla. Zase se ztratila ve tmě. Pozoroval jsem Mourka. Běžel okolo domu po kačírku ke kočičí boudě. Postavil se předními na schůdky. Vydal nějaký kočičí zvuk. Z boudy vystrčila Žofka hlavu. Seběhla k němu a oba šli domů. Nevěřil bych tomu, jak je Mour inteligentní. Jak jsou kočky chytré. On pro ni doběhl a přivedl ji. 

Volá pán ohledně tomboly. Zítra mají ples. Staví se večer? Za chvíli volá, že kolega bude nakládat u školky u Labe ve dvanáct deset. Jestli bych byla ochotná. Ano. Bez problémů. Ireno, šup!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-05-pro-mlicka

Volám si farmáři, jestli už odvezli cisternu s mlékem. Pro mě se ještě dva litry najdou. OK. Ještě u jedné klientky v horečkách stavit se s Immune boosterem. A zázvor. Neb beru z máty klasnaté zázrak na mozek, na zrychlení nervových spojení Activ mind, nepíšu si. Normálně jsem to zvládla bez papírku. Přistávám u modré školky. Pán volá. Je tam taky. Se stříbrným odtahovačem. Nevidíme se. Už vím. Ptám se, jestli náhodou není blízko knihovny. Ano, vidí. Zamykám auto. Běžím. Už se vidíme. Předávám dárek do tomboly, ještě jinému pánovi na šibřinky v březnu do stejné vesnice další dárek. Pán děkuje. Přeju, aby se ples vydařil. Ať se lidi baví!! Teď pro mléko. Zpátky k paní s horečkou. A Kaufland. Ireno, hlavně ten zázvor. Padají mi bulvy z cen. Hroznové víno 135 korun? Pěkně to osolili. To si snad budou vážit zákazníka. Ale vůbec ne. Zombice za pultem nedbají lidí. Jedna stojí u kráječe. Čučí na mě. Postavila jsem se k sýrům. Jsem docela velká. Musely mě vidět. Přede mnou se stavějí lidi. A další. A další. Nechávám se předběhnout. Ještě chvíli. Po čtyřech pěti minutách se chystám... Á, už jde zombice. Vypínám se k pozdravu. Nasazuji úsměv. A nic. Zombice míří k řezači. Přehlédla mě jak rodné širé lány. 

- Vy tady neprodáváte sýry?

Všechny mě viděly. Všechny! Ale dělaly, že mě nevidí. Na mou otázku se UNIZONO!!! ozvalo uštěpačné:

- Tady je jen jedna fronta.

- Aha. Tak na shledanou.

Kvílivě, výsměšně posměšně, odporně, hnusně, opravdu úžasně jak malé holky.

- No, kdybyste byly placeny za to, kolik prodáte, sázím se s vámi, že byste za mnou běžely a snažily byste se zjistit, co jsem s přála.

Jsem hodná. Jsem vstřícná. Jsem milá. Ale blázna si ze mě obsluha nikde dělat nebude. Nikde. Ani prodavačka v Kauflandu! Netuší, z čeho je placena!!! Je vidět, že je učiliště a obor etika prodeje minuly. Nevyučené. Možná tkadleny? Ale o prodeji nemají ani páru.  Volám ředitelce. Nebere. Aha. Nejsme od začátku zvláštní operace v souladu. OK. Jak chceš! Hledám jejich linku. Mají systém, že tě nechají vykecat. Neskáčou ti do řeči.

- To nás velmi mrzí.

- Za to si nic nekoupím. Já jsem čtyřicet let učila tyhle neodbornice číst, psát, znát jazyk, literaturu. Ale jak vidno, tyhle do školy nechodily.

Pořád, jak jí to mrzí. Nabízí mi jako držhubné stovku.

- Prosím? Co jste povídala? Já nejsem bezdomovec, aby si mohl za stovku koupit francovku. Tak takhle vy si ceníte dobrou pověst?! Jste si hodně jistí.

- Já vám víc nemohu nabídnout.

- Pěkně si to rozmyslete. Nezapomeňte – např. já chodím pro mléko k farmáři, pro brambory, mrkev k sedlákovi, k vám pro víno… Nebudou vám sem lidi nosit peníze!! Zveřejním to. 

Tak oni nabídnou stovku! To je hanebnost. V prosinci mně pokladní neuměla namarkovat ovčí sýr, kterému zítra končila životnost. U dalšího zboží taky něco nešlo. Celkem mi z košíku vybrakovala tři věci. A myslela, že budu klusat prodejnou. Klušu, ale jen když já chci. Když vidím ochotu. Klidně doběhnu, kam a pro co je třeba. Tak takhle s námi zachází korporace KAUFLAND!!! Necháte si to líbit? Ano, necháte. Protože se vás to netýká. Protože se přece nic neděje. Protože přece u pultu se sýry, lahůdkami, uzeninami, masem je jen jedna fronta!! Protože vytrapuji? Protože jsem jiná než vy? Vážení, já nesu statisíce za třicet let do těchto řetězců!! Je to moje energie. Navíc uzavíráme u pokladny bilaterální smlouvu!!! Tedy má být vyrovnaná. Ne, že jeden bude mít navrch. Laskavě si přešlápněte a začněte se chovat jako majitelé naší země. Pokud chcete strkat hlavu do písku, pak se nedivte, že vás jednou vystěhují z vašeho domu. Zkoušejí, co vydržíte. Takové zkušební balónky. Je mi z lidí a jejich pohodlnosti a neochoty vystoupit z komfortní zóny na blití. Chtěla jsem napsat smutno. Navíc u nás se říká zvracet. V některých rodinách používají blinkat. U nás doma se celý můj život zvracelo. Slov blít považuji za velmi  expresivní. To jen aby bylo jasno.

Prve mě potěšila na FB zpráva:

Sophie Amundsen

Letos nám ministromeček určitě nepůjde z domu 6.1. Letos má prodloužený čas, zkusím do Hromnic. Je to pohoda ráno si ho užívat jak krásně svítí a večer též. A to má dokonce napadat sníh, prostě u nás se svítí dál...

A vůbec nepadá a stále má přísun vody a krásně voní.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-05-prodluzuji

Nám dům voní purpurou. Tuhle mi někdo řekl, jak je to tu provoněno bylinami. Svítí světýlka. Užívám prodloužené Vánoce… Pohádku. Děkuji za uspokojení dětské duše v dospělém těle.

Pod psaním poslouchám pana Holce. Vítá mezi dezoláty Jakuba Vágnera. Mně se tak moc líbí jeho bohatá slovní zásoba. Barevné vyjadřovaní. Ostrý jazyk. A Jakub napsal velmi citlivě, hezky výstižně a bez urážky. 

No. Svítilo sluníčko. Na parkovišti jsem potkala Petrouška. Dal mi sladkou pusu. Kdo to má?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-05-moje-posledni-letni-rajcat

Ještě stále držím jako vzácnost zbytek letních rajčat. Volala sousedka. Vše jsem splnila. Co víc si přát! Tak ještě čisté vody, zdravé lesy, hodné lidi, odborníky na svých místech, zdraví, sílu, radostnou mysl, životní elán, dobré energie ve společnosti, slušné ohleduplné chování a slunce nejen nad hlavou! Všem! 

Dobrou noc!