V lese, jo v lese na jehličí

Neděle. Slunečná. Ráda jdu do dne. U dveří sedí Žofinka. Celý den na mě pomňukuje. Nevím, co mi říká. Jestli jí bolí zoubky nebo hlava, nebo jestli na mě jen něco po kočičácku pokřikuje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-17-kocinela

Beru ji do náruče. Už začíná to své mňau. Asi vyčítá, že jsem mohla vylézt o hodinku dřív. Na papírku mám úkoly. Začínám croissanty. Ono se řekne croissant. Zrovna před dvěma lety jsem je vyráběla. Těsto krásné. Jak odhadneš deset kousků? Podařilo se. Uhněteš deset koulí. Kynou ti pod rukama. Rozválíš na kruhy. Položíš. Povlažíš máslem. Další placka. Povlažit. Další… Až je máš vyrovnané jako dort. Překryješ folií, v dnešním dni bych ani nemusela. Vedro. Necháš kynout. Jdu do zahrady loupat jablka. Krájím na čtvrtky. Mamka vždycky krájela ručně plnou mísu. Přesné kousky. Dávala je do sklenic na sucho. Držely formu. Dávala mi je na štrůdl. Abych se nezdržovala. Jen vysypat na těsto. Nemám její trpělivost. Házím do stroje. Jak se ometeš, máš je moc malé. Pouštějí vodu. Ty maminčiny byly extra třída ideál. Dnes se mi po ní zastesklo. Zas ten pocit samoty. Jako kdyby někdo mezi lidi hodil granát. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/203-0917-croissanty

Co bych do jablíček dala? V receptu jsou rohlíky se sýrem. Přidávám protein drink mix. Trošku sekané čokolády. Maličko vlašských ořechů. Rozinky, ty pro Péťu, má je rád. Zbyteček, lžíci zcukernatělého medu. Skořici. Mohla jsem dát ještě c. k. a vanilku. Neva. Jen překulit. Jdu těstový dort rozválet. Vytahuji velký vál. Rozvaluji nádhernou velkou placku. Takové slunce. A teď odhadnout každou čtvrtku na pětiny. Sekám to jak Baťa cvičky. Do každého širokého místa lžíci náplně. Roluji. Kladu na plech. Recept jsem si přepsala do sešitu. Zapomněla jsem si poznamenat z videa jak dlouho a na kolik. Jdu k ntb. Posunuji video. 25 minut 200 °C. Jsou to minutky, hodně zdržují. Povlažit žloutkem. Šest se mi jich nevešlo. Vytahuji malý krásný pekáček. Akorát na těch šest.

Chystám majolku. Dnes se jen klepe. Povedla se. A ještě válím těsto na štrůdl. Zbyla mi náplň z croissantů. Co s tím budeme dělat. Náhodou se tu stavila pro noviny Linda. Do pytlíku se zbavuji pár rohlíků. To už nějak zvládneme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-17-povedla-se-klepava

Žehlit ani náhodou. Poledne. Petroušek volá. Hlavní podtón – aby bylo do zobáčku. To mě štve. Až do dvou trávám čas doma. Chci slunce. Nemám hlad. Dvě hodiny. Je tu. Servíruji. Žofka si ze mě dnes ani neutahuje. Neutekla mi na šance. Drží se u mě.

- Pojedu do lesa. Pojedeš se mnou?

- Od rána dělám. Mně se nechce.

- Pojeď. Projdeme se. 

Jdu sundat Žofku z třešně. Beru si nové adidasky. Koupila jsem si o dvě čísla větší. Teda – možná o jedno. Noha se mi zvětšila. Klenby padají. Vsouvám tam z fy Boty Hanák zázračnou výstelku. Rovná tělo. Napravuje škody od nohou.

Žofie kvílí domem. Vracím se. Chovám ji. Přede.

- Tady si hezky odpočiň. Máš moje místo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-17-les

Utíkám. Rychle zavírám. Jedeme. Den jak víno. Les. Les? Asi před pěti lety se krajem přehnal vichr. Zlikvidoval naše bohatství. Jdu po místě, kam jsem letos jen dvakrát nebo třikrát jela na borůvky. Ještě se modrají. Běžím za Péťou. Brumlá. Jeho bratr prý byl někde dole v lese. A my jdeme – nevím kam. Nahoru, dolů.

- Tak nic nenajdeme. To je fuk.

- Tady je jedna. A druhá.

- No vidíš, tak máme základ.

Capkám za ním. Snažím se najít aspoň jednu. Jednu jedinou. Klíští královna už mě zná. Máme dohodu o neútočení. Duch lesa mi vyšel vstříc. Vyslyšel mě. Nechal mě najít jednu houbu. Skvělé. Když máš důvěru, víš, že se přání splní. Jen můžeš být náročnější. Mohla jsem si přát víc. :-)

Jedeme domů. V autě pozoruji všechna luka, lesy, kudy v zimě běhám na běžkách. Včera mě napadlo, jak běží hlavou myšlenky, při pohledu na zimní obrázky, jak moc se těším na sníh. 

Nejraději mám tu nejnižší trasu. Tam začínám. Jak ubývá sníh, zdvihám se vždycky o kopec výš.

- Peťuš, tady jsem běhala. Vidíš? A támhle jsem parkovala. Tam je zákaz vjezdu. Soukromý pozemek. A támhle. A tady, tady!! Tady ráda ukládám auto. Peťuš, támhle u toho lesíka ses mi ztratil v mlze a husté chumelenici. To bylo bezva! A už jsi nechtěl běžet další okruh. Pamatuješ?  Ó, pole je už sklizeno. Připraveno na zimu. Péťo, Vánoce se blíží! A já už čekám na sníh.

- Hotovo.

To jako že jsme blázen. Ale mně to teda neuráží. Koukám do FB na brambory paní Hany. Předčítám Petrouškovi, jak je sází. Ona půdu proryje hnojem. A brambůrky namočí před sadbou. Ještě se jí zeptám, jestli dělám dobře, když brambory půlím. Jestli je neoslabuji. Mám takové mrňky. Ona čtyři klece velkých. Někdo tam píše:

Jára Podzimků

My máme v příbuzenstvu bratrance a ten výtečnými bramborami zásobuje ze svého malého rodinného hospodářství, celou přízeň... mám už slíbeno 3 pytle červených a pytel bílých... a gratuluji ke krásné úrodě a krásné kočce, která si jistě pro sebe udiveně brblá ,,Tak tohle žerou ?? hm hm hm...hele !! Myš !!!"

- Kam ti mám dát lehátko?

- Já budu ještě něco lehce dělat. Buď jablka nebo ořechy.

- Uvař mi kafe.

Mně se tak nechce. Jdu zkusit vodu v bazénu. 23 °C. V kraťasech. Nestudí. Vracím se k vařbě. Hotovo. Sedám k ntb. Poslouchám vysvětlení slov občan, parlament, suverénní… To mě baví. Mojmír vysvětluje náš dávný jazyk dle Blackova slovníku. Pořídím si ho. Tolik zavádějících slov. Doteď jsem se zabývala jen slovy inverzními.

https://www.youtube.com/watch?v=Mf0E8gzMGQI

Sláva rodu a dieržaví - Mojmír a Renáta Ponertovi, Drahotuše 16.9.2023

Vlastenci – vlastnictví – vlast nic tvý

Auto není tvoje. Jsi vlastník. A kdo je majitel? Myslíš, že ti patří dům? Nepleť se. 

Čestné prohlášení – čest né

Potraviny – po traviny

https://www.youtube.com/watch?v=un8Af8jLYKg

Sláva Rodům a všem a každému jednomu z náRODa Československého

Zhruba od 26. minuty významy slov.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-17-slova-mocne-vibrace

Parlament – parla – mluvit, říkat, mentýr je francouzsky lhát.

Government – gavern je vládnout, ment – mentálně, ovládání naší mysli.

Akty – akt – aktor – je herec. Akt je herecký výkon. Utíkáme z jejich herecké korporace. Ať si tam v té jejich obchodní zóně hrají ty své hry sami. V Americe schvalují akty.

Velká písmena v jednom slově – mezery mezi nimi, slovo ztrácí vibraci, význam. Je to nic. Jsi nic. 

Vatikán – velké písmeno – za to dávají tečky, spojovníky, dávají nám tam znaky, symboly. Zakrývají.

Osoba  je persona, která nosí nějakou masku. Je čas z fiktivního světa odejít.

Human – ne hjumen – my jsme jen men, člověk, ne člověk pod nadvládou.

Demise je převést držbu nemovitého majetku na určitou dobu nebo doživotně.

Germán - vlastní bratr

 viz                    https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-17-slova-mocne-vibrace

Doklady. Dog – je pes. Oni nás považuji za zvířata. Kladou nám. Dok je i přístav. Přístavní písmo. Foneticky to není slyšet. Jejich doklady si můžeme sami změnit na listiny, istiny. Psáno rukou – je to istota, istina. Jistina je ten papír. A istina je má jistota.

Schválně nám dali stroje. Abychom zapomněli psát rukou. Při psaní rukou dáváme do toho své myšlenky, svou sílu.

Každému říkám, že má denně napsat textík rukou. Procvičování hemisfér... 

Mojmíra doposlechnu zítra. Dnes ještě Drahotuše 1. slovanský sněm. Ruda Vávra hovoří o 5G, o jednání s policií. Mám staženou jeho kuchařku Jak jednat s policií. Každý vysílá a všechno mě zajímá. Zprávy z galaxie, konec konců i Xaver ve Wilsonově 10 s panem Holcem mě baví.

- Vystěhoval jsem skříň. Máš tam nějaké holínky a papíry, sešity.

Jak když do mě střelí. Vlasta Mádlo při předčítání z Křesadla svěřil, že má schovaný československý OP a vůdčí list. Mám své staré dopisy z doby emigrace našich přátel. Jsou tam schovány informace o cenách benzínu za talon v New Jersey od Vítka. Mám tam mraky pošty od Zlatky a Pavla. Mám tam hlavně své sešity, které jsem nezahodila. Občas do nich mrknu, co nám třeba vykládal prof. Ptáček. Jestli se učilo o Kafkovi. Učilo.

- Tys mi sahal na moje cennosti!

- Jen jsem ti to vyndal.

- Nemohl jsi mě přivolat? To jako bys to tu nechal přes noc?!

- Volal. Neslyšelas'.

To jsou okamžiky, kdybych ho přervala jak hada. Rozcupovala. On mi vyndal moje cenné vzpomínky. Nechal by to klidně přes noc na lavičce. Třeba by zapršelo. Jemu nevadí zapomenuté polstry, když je neuklidím. Tak takový bolák na kráse nedělního dne. Les byl oáza, nádhera. Ticho. Slyšela jsem datla. A padat šišky. Mám uložené obrazy mechu. Mých nových bot na zelené trávě. Opracovaných kamenů porostlých mechem. A teď bing. Nechce se mi nic. Chtěla jsem zkusit vodu. Ne. Rovnám si sešity. Přeházel mi je. Vypnul mě. Musím si okamžitě lehnout. Nabít se.

Ve vzpomínkách na FB jsem byla v roce 2018 u maminky v letním. Asi na kole. V roce 2020 mám flísový kabátek, maminku v bundě, v jejím bílém pleteném klobouku, přes ramena jsem jí dala pléd na zahřátí. Foukal vítr. Čtu si:

Maminka právě dojedla... Janinka mi maminku vyprošťuje z jídelny na terasu Slunce. Bezpečí. U maminky. Chce si sednout ke mně. Jablečný koláč. Mošt. Švestky. Žaluji. Včera jsem se dívala na srpeček Měsíce... Šlo mi hlavou, že mě tu taťka nechal bez výcviku. Že jsem se zapomněla tam někde v těch třech letech... Pracovala jsem v tvém domečku. Máme tam nájemníky. Zavolali na nás policii, že jim chodíme po pozemku. Jsem mrňavá, vystrašená...

- Ty seš teď v pozici, kdy musíš konejšit svoje děti.

Přemýšlím. Má pravdu. Už jsem velká holka. Stereo si utíráme nosy. Vzpomínáme na babičku Jůlinku, na její sestry a bratry...

- Tady máš kapesník.

- Ty máš všechno.

- Mamko, tys měla celý život vždycky všechno. Všechno, co jsem potřebovala. Všechno pro nás!

- Hodíte se s Petrem k sobě?

- Mami, už třicátý rok ano. Jen to moje slunce neumí bojovat. Není to jeho naturel. Je jiný než já.

- Představ si, že bys měla nějakýho hrubiána, kterej by tě mlátil. Tak to přijímej, jak to je. Buď ráda, že ho máš.

Došla jsme si sem pro moudré rady. Velká poučení. Díííky. Ještě mohu k mamince... Nefňukej. Jedu.

- A vem si bundičku, na kolo ti bude dobrá.

Maminka moje – jak kdysi... Dole potkávám paní Křičenskou na vozíku s vnukem a jeho ženou... Syn Mirek zemřel asi před dvěma měsíci. Jeho odchod na ni doléhá... Vezou si ji asi na nedělní návštěvu...

Mami, já bych tě tak potřebovala. Cítím tvůj dotek, vůni, heboučkou tvář. A říkáš: Vraz mi jednu sem. 

Jdu se odlíčit. Žofka už čeká ve vaně. Leží. Pozoruje mě.

- Žofko, já nejdu do sprcháče. Když vylezu, je mi pak zima. Uhni.

Ani se nehne. Jdu k ní. Zdvihám ji na okraj vany. Vstupuji do vany. Pouštím nejprve vodu. Pozoruje. Chystá se hupsnout ke mně. 

- Ne, ne abys sem skočila!

Měla to v plánu. Rychle zapojuji sprchu, aby se lekla. Nelekla. Najednou ji mám ve vaně za sebou. Má někdo kočku, která se chce koupat?

- Žofko!

Vyskočila na druhý břeh vany. :-)  Dobrá. Ať si tam sedí. Jak na ní maličko asi cákla sprcha, to byly mety. Do vany. Na okraj. Šup před koupelnu. Směju se. Zastavila se.

- Žofko, pocem!

- Jo? A ty mě pocákáš.

Přikrčená se vrací. Plíží se pod židličku s oblečením. Vylézám. Výměna stráží. Já ven. Žofka hup do mokré vany. Uvelebuje se do vlhka. Chápe to někdo?

Já ne.

Tak jdu přemýšlet do postele. :-) 

Dobrou noc!