V lukách fantasticky, ale kalné z právy...

Bude půlnoc. Oheň sálá, sálá. Stále ho přiživuji. Dnes jsem trošku větrala. Trošku celý den. :-)

Petroušek v práci. Dospávám. Odněkud z dálky slyším telefon. Spím dál. Vím, že je sobota. Půl desáté. Dnes si vyběhnu do luk. Na druhou oběd. Jsem sama doma.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-13_Ranni_Zrzecka/

Jdu se mrknout, kdo mi volal. Telefonujme s nájemníkem. Vše v pořádku. Energie se zklidnily. Semeleme, co se dá. Chtěl jet pro Ivanku do Dvora. Ne. U Kuksu ho haltli. Přijela z Phy autobusem Do Dvora. Nevysvětlil. Vrátili ho. Šmejdi. To bylo - že budou rozumní. Holka mrzla a čekala na autobus do Jaře. Ještě, že ji nechali nastoupit. Hanba!! Nad hlavou nechávají cedit hnusy. Nevěřící se tomu smějí. Mnoho lidí onemocnělo před Štědrým dnem. To je náhodička. Hodně lidí prodělává těžkou formu... Změna po roce. Průběh nemoci těžkne. Ucpaný rok. Ucpaný život. Ucpané nosy. Otrava národa.

Snídám. Strojím se. Připínám běžky. Bez problémů. Nevím, co to včera bylo - ne a ne a nešlo mi to. Na kopci už hromada dětí. Padla mi do oka holčička s tím velký černým pejskem. Jezdí s ní. Přesněji běží vedle. Cítím obrovské přátelství - člověk a zvíře. Holčička a pejsan. Velká radost. Energie. Sjíždím vcelku suverénně dolů. Vstupuji do stopy. Telefon.

- Peťůůůš, jsem v polích.

- Jj, tak si to hezky užij!

- Užiju. Děkukuji! :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-13_V_lukach/

Klušu. Jak kobylka. Obíhám v hodině třikrát louku, což je baj oko pět a půl kiláčků. Dnes hodně běžců. No, hodně - relativně. Ale všichni se vejdeme. Slunce dělá, co může. Za nepříznivých podmínek dávám tři louky za víc jak dvě hodiny. Dnes to jede samo. Slunce. Mráz. Dnes zamrzla i Úpa. 

Při páté louce jsem se potkala s dávným spolužákem. Chodil myslím o rok níž. Třicet let žil v Americe. Až v roce 2016 se vrátil. Trumpa nehodnotí dobře. Vidím ho jinak. 

- Trump zavřel všechny války a nezačal žádnou! Obama začal nejvíc ze všech prezidentů.

- Ano. Amerika má ve zvyku začínat války a ekonomicky z toho sát.

Náš rozhovor vede k současnosti. Ke koncentráku bez ostnatých drátů. Mluvím o dokumentu Návrat do Osvětimi - vyprávění židovky Bezdíčkové. Mám v mysli detaily jejího klidného projevu. Dřeváky, které dřely na nártu, když člověk zapadal do bláta. Nebo miska jako podmínka přežití. Nebo věk třináct let. Opatruj maminku - poslední slova tatínka. Maminka hned v ten den zemřela. Vlastně nejhorší - jak Kuzak chtěl obraz. Tatínek nedal. Maminka chtěla dát. Olutujete! Ano. Ani nestačili olutovať. Do týdne už v dobytčáku do Osvětimi. Smrt.

- Já bych to nepřežil. Já jsem moc křehký.

Ano, chápu. Muži jsou křehcí. Jeho pejsek kolem nás poletuje polem. Válí se mi před běžkami. :-) Stojíme v divném míru. Na svobodě. Na svobodě? Už se musím odlepit a letět vařit.

- Jmenovala se tvoje sestra Hana?
- Stáňa. A starší bratr Jiří.

- A maminka prodávala v lahůdkách.

- V cukrárně.

- Ano. A tatínek byl důstojníkem?

- Ano, a když už nemusel, fláknul s tím. Odešel od armády.

Loučíme se.

Jsem na rozcestí. Jedna stopa pokračuje dál po velké louce. Druhá stopa vpravo pod viadukt a na malou kilometrovou loučku. Takhle je to v životě. Někdy stojíme ne rozcestí. Odbočuji na stopu doprava. Loučím se se zamrzlým Labíčkem. Krásně mrzne. Nádhera. 

Doma jsem v ložnici nechala otevřenou větračku. Na plotně na jedničku krůtí vývar. Letím. Ó! Před sebou červenou postavu v červenci sedmasedmdesátileté paní. Loni tu ještě drandily s paní G. S tou, jak se odstěhovala do Benátek nad Jizerou k dceři.

- Dobrý den! To jsem moc ráda, že Vás tu vidím. Už jsem měla starost, jestli jste zdravá.

- Já jsem tu jezdila prvních čtrnáct dnů, jak napadl sníh. Ale pak jsem si řekla: Co kdyby sis zlomila nohu!

- Tak máte mobil. Vidí na vás z oken. 

- Ale kvůli tomu, abych se nedostala do nějakého zařízení.

- Jo, testy.

- No, manžel jezdil na jaře po vyšetřeních. Teď jsme to všechno stopli. Žádné prevence. Nic.

- Ano, chápu. Dobře děláte. Hodně lidí po testech náhle onemocnělo. Telefonovala jsem někdy v lednu s paní G.

- Paní G. tam nelyžuje. Byla jen jednou.

Utíkám vařit. Slyším její volání. Vytahuji sluchátko. Otáčím se. Běží za mnou sněhem mimo stopu. Zastavuji se. 

- Znala jste Hanu Jarošovou?

- Lenku Jarošovou?

- No, tak ona byla nemocná. Pak už ani nevycházela se psem. Odvezli ji do nemocnice. Koukám v noci, svítí se tam. Tak jsem tam šla. Oni ji dovezli domů. Trošku ji dali do pořádku. Tak umřela 23.1. Říkají, že na kovid. A její přítel, znala jste Kratochvíla? Tak ten šel za ní do týdne.

Neznám lidi. Možná podle vidění. Valím oči.

- Myslíte Lenku tam na rohu?

- Ne, Hanu. Vidíte támhle ten růžový dům, tak vpravo je jejich.

Ježkovy voči, už bych myslela někoho jiného. Do týdne... Tak jedu. Myslím na dva sousedy, kteří odešli. Myslím na pána, který se dodnes vzpamatovává ze zápalu obou plic. Myslím na Bohouška, který právě před týdnem skočil z šestého patra. Trošku mě to vykolejilo. Moc lidí na můj vkus. Asi nový netopýr vypuštěn z jeskyně. 

Už jsem pod kopečkem. Hodně lidí. To je dobře. Telefon. To bude asi Petroušek, kde jsem. - Honza. Můj dávný, dávný kamarád. Mistr kuchař. Vaříval v cizině. Pak v Horizontu v Peci. Pod interhotel Horizont spadala Kovárna. Odsud ho znám. Ne ta rezidence Kovárna, co mě loni zklamala. Ne, naše malá Kovárna. Provozní mu dělal Láďa :-). Jeho krásná křehká milá žena Maruška pracovala jako servírka. Je malířka. Asi před pěti lety jsme u nich byli na festivalu v Červeném Kostelci. Jednou za rok jsme se sešli u Honzy na překrásné chalupě na grilování. Láďu jsem viděla asi před dvěma lety. Stavovali se u nás pro něco. Byl veselý. Vtipný. Věcný. Nezměnil se za těch čtyřicet let. 

- Honzo, jsem v polích. Už běžím domů. Prosím tě, můžeš zavolat za dvě hodinky?

Poskakuji do kopce. V jedné ruce telefon. V druhé obě hůlky. Takové rozpačité ticho. 

- Iri, já jsem se rozmýšlel, jestli ti to mám zavolat. Láďa je po smrti.

Přestala jsem poskakovat. Nevěřím uším.

- Láďa? Na co?

- Na kovid. Ledviny mu selhaly.

- Kolik mu bylo?

- Šedesát sedm.

- Co Maruška?

- Vzpamatovává se.

Nemám slov. Mlčím. 

- Iri?

- Já jí zavolám.

- Nechej ji teď. Až později.

Během dvou minut tři mrtví. Ireno, vztyčený prst?

Klušu zběsile domů. Chci být u Péti. Zrovna je venku. Šteluje dovírání brány. Chrlím to na něj. Všechny lidi zná. Upamatovávám se na paní Hanu.

- Jezdila na kole? Blondýnka? Jednou tu zvonila. Potřebovala tě.

- No, tak ta. A toho jejího taky znalas.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-13_Obed/

Vidí mou zplihlost. Podává mi kytku.

- Na! Mám tě moc rád!

- Peťuš, mám krásné číše. Napijeme se. Na zdraví a na lásku!

Běžím mu je ukázat. Vybaluji je. Rychle zavářím polévku. Jatýrka a krůtí maso. Jablíčka na kompot. Přidávám pomeranč, plátek banánu, hroznové víno, ananas.

Připíjíme. Máme se. Žijeme!

Zrzka se raduje z Péťovy přítomnosti venku. Asistuje mu.

Koukej, mám novou aplikaci - schéma kotelny v nemocnici. Je to jen schéma. Ale hned vidíš, který kotel nedotápí. Vidíš? Potřeboval bych, aby se mi otáčela obrazovka. 

Hledám. Nastavuji. A nic.

- Peťuš, musím si na chvíli lehnout. Jsem úplně unavená.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-13_Chci_si_hrat/

Večer. Jen hodinku jsem nabírala ztracenou energii. Zadělávám kvásek. Chystám mu svačinu. Zrzka mečí, že chce ven. Jdu si s ní hrát. Nechala se obalamutit bílým fixem.

- Peťuš, že hezky topím?

Kamna žhnou. Vytápějí celý dům. Jen jsme se zapomněli mrknout do ložnice. :-)

- Jé, Peťuš, mrkni, já jsme asi v ložnici zapomněla zavřít okno.

- To není možné. Ty si někam dojdi!

Řehtám se. Teď dodá:

- S tou hlavou. 

Jo, dodal to. Smích léčí! Strašně se zlobí. Ložnice vymrzlá.

- Ty furt čumíš do toho FB.

Řehtám se. Ložnice musí být promrzlá jak eskymácké iglů. 

- Peťuš, ale topím!!

Půl desáté. Petroušek jde udělat šipku.

- Si vezmu kožich.

Poslouchám Babiše. Lžou. Zaprodali naše životy. Hovoří o sociální mobilitě. Píšu mu do komentářů.

Jo, nezvýšit sociální mobilitu. Dnes v Kuksu policie bezohledně vrátila pana K., který byl měsíc objednán na zákrok v dvorské nemocnici. Neměl papír. Starý pán před důchodem. Telefon nikdo nebral - tak šup, obrátit a domů! Hanba Vám! Měsíc čekal na objednání. Jděte do háje s těmi vašimi kecy! A další - náš mladý známý jel do Dvora pro svou partnerku, která tam dojela z Phy autobusem. Ta policejní paka ho nepustila!!! Ona čekala v mraze na nějaký autobus do Jaroměře. Jste bezohledná paka - nebeská! A to jsem hodně ohleduplná ve výběru slov.

:-) Zrzečka se rozvaluje přes své polštáře. Půlnoc. Péťa se tu zjevil. Má službu.

- Ty bys za mě nejela nahodit ten kotel?

- Jaký kotel?

- Vidíš? Tady!

Ukazuje mi na aplikaci červenou poruchu.

Odjel. Za deset minut je tu.

- Peťuš, taks´ to nahodil?

- Jj.

- A jak je v ložnici?

- Jednou tě zabiju.

Řehotám se. Miluji ho.

- Napiju se horkého čajíčku.

- Peťuš, napij se ode mě. Mám horký. 

- Je tam pěkná zima. Tady je nejlíp. Sedíš v tričku. Šestnáct stupňů v ložnici. To až řeknu chlapům...

Srdečně se směju. Miluji ty jeho ŘEČI!

Zpráva v messingeru: 

ted volala Linda, trump vyhrál impeachment

U toho veselý obrázek. Tak aspoň na noc dobrá zpráva. Jdu spát.

To byl den! Tak krásný se zdál. Ale obloha zasypaná. A nepříjemné zprávy...

Vesmírná inteligence, ochraňuj českou a slovenskou zemi! Děkuji. 

Dobrou noc!