V nejlepší společnosti v naší zahradě

Neděle. Slunce. Den jak přes kopírák s včerejším, předvčerejším. Sucho, sucho! Velké sucho. Neobvyklé.

Jdu si vyrýt kořeny pampelišky. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-15_Rano/

 Ráno chladnější než včera. Jedu k nájemníkovi. Mám pro něj připraven už asi tři měsíce černý rybíz. Nutno zasadit jednoho krásného dne. Ten den je právě dnes. Vezu trávní semeno. Krumpáč. Rukavice.

Poslouchám Koptovy Zlatý časy. Vyjíždím Šoubrák. Zní písnička z dětství. V době její popularity jsem chodila asi do mateřské. Maximálně do první druhé třídy. Asi jsem ji uměla nazpaměť. Všechny písničky té doby jsem jako holčička zpívala. Zhasněte lampiony, Včera  neděle byla, Říkej mi ty hlouposti, Ramona, Babičko, nauč mě charleston, Děti z Pirea, Dominiku, Dva roky jezdím bez nehod... Končící éra Rudolfa Cortéze - Váš dům šel spát, Jiří Vašíček Tenkrát, Tulipány z Amsterodamu... Cortézovy písničky nebyly pro mě zajímavé, zpěvné. Jak si vždycky dělal legraci Karel Gott - jeho zpěv už do šedesátých let nepatřil. Yvetta Simonová a Milan Chladil ano. Jejich hity se vyrovnaly nově nastupujícím mladým. Jako děti jsme je nazývali Yvetta Sifonová a Milan Chladič. Tramp Jarda Štercl mimo estrád, herectví i zpíval. A Setleři. Ti asi taky doznívali z války. Pro mě už zněly písničky Hálovy, Matuškovy, Gottovy, Hany a Petra Ulrychových, Vondráčkové, Kubišové, Petra Nováka, Pavla Nováka, Synkopy 61 a mraky dalších. - Na závěr Kopta opakuje název rozkošné vzpomínky z dětství. Na mou Věru. Neslyšela jsem ji dekády let. Večer si ji vyhledám. Text je kouzelný. Dětský. Ramona v textu. Kdo ji zpíval? Nemohu si vzpomenout. Poslední verze Kornova, ale to nebyl on.

Text jednoduchý, lehce zapamatovatelný, zpěvný. Český!

Já se jen tak tvářím, že jsem zkušený, že se mi to daří, líčit na ženy. Já se jen tak tvářím, že jsem donchuán, poraď ty mi kalendáři, kterou si namluvit mám.

Zuzanu!

Zuzana je mazaná a ohraná!

Barborku!

Barborka - k té nutně patří motorka.

Marie!

Ta ryje.

Eliška!

Je liška.

Lucie!

Moc pije, noci upije.

Já se jen tak tvářím, že jsem donchuán, ale v ženské tváři moc se nevyznám; která láskou září, nemívá prý ctnost. Nenech mne v tom kalendáři, mám toho akorát dost!

Kristýnku!

Kristýnka ta vábívala tatínka.

Ramonu!

Ach, všetečka, ta byla láskou dědečka.

Dana!

Je prý vdaná

Eva!

Ta je levá!

Lada!

Je moc mladá a vaří nerada.

Já se jen tak tvářím, že jsem donchuán, ale k sukničkáři moc daleko mám; sehnat ženu k oženění, jež by měla ctnost i jmění, věru, věru lehké není.

Věru, Věru, už to mám, Věru, Věru tu si beru, do té jsem zamilován. Do té jsem zamilován.

Ó, jé!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-15_U_maminky_v_domecku/

Stojím před svým rodným domem. Kdypak odsud naposledy odešla poslední majitelka? To musí být hrozné. odejít bez ničeho. Nechat kočku v domě... Důvěřovat, že se mi o ni postarají... Mami, každý den vzpomínám. Pozoruji třešeň. Ráda bys ji očesala celou. Kolikrát jsem na ni vylezla. Jak veverka šplhala korunou; na větvích pověšený koš na háku. V ruce hutný přitahovací drát. Trhala. Nechtěla. Ale mamince jsem vždycky narvala. Už ani nevím, jestli to měla na prodej nebo pro nás na kompoty. Měla ve zvyku - s tím si lámu hlavu - zavářet vrstvu jahod, vrstvu třešní, vrstvu angreštu, vrstvu rybízu, vrstvu malin. Copak to dozrává dnes naráz? Naše křupky zrály až o prázdninách, ale to už byly jahody pryč. - Dívám se na vrata. Tolik tisíc stála jejich rekonstrukce. Klika nerezová - hnusná. Koule vpředu místo kliky - jen slepé nic. Asi jsem neměla být nostalgická. Pořídit nová vrata a ještě bych ušetřila. Njn, když je vyráběl tatínek...

Lukáš - nájemník - už čeká. Ani jsme si nic na pevno nedomluvili. Jen včera náznakově. Jestli včas vylezu, přijedu.

- Viděla jste fotku na FB? Mám to nachystané.

- Neviděla. 

Opravdu. Má plné kolečko humusu z kompostu. Super kluk.

Hledám trávní semeno. Volám Péťovi. 

- Máš ho tu. I rukavice.

Ve chvilce je tu. Lukáš nám ukazuje, jak mu přišlo čerpadlo v nepoškozené krabici s rozlomeným držátkem. Někdo zabalil poškozený výrobek. Než by se handrkoval, slepil ho. Čerpadlo napojil na sud. Krásně to zařídil. Koupil si prodlužovací šňůru. Nevšiml si, že tam chybí třetí kolík. Nebo zdířka?

- Běž to vrátit.

Asi to neumí.

- Běžte a poctivě řekněte, že jste se překoukl.

Péťa odjíždí.

Radíme se, kam zasadíme keřík. Předpředešlá nájemnice nám zničila řadu keřů. Upálila je u země. To není kjava, to je čůza. Obrovská jak nebe. Zničila řadu keřů. Některé to nevydržely. Lukáš mi ukazuje, jak v dutině jabloně opět přebývají ptáci. Asi před třemi čtyřmi lety v dešti v červnu jsem přišla do neudržovaného sádku. Řval v něm pták. Ale strašně. Chtěl mě odlákat. Tehdy mláďata ječela v kmeni. Dnes jsou potichoučku. Pták opět chřastí a říká jim:

- Držte zobáky, jsou tu dva! Bacha na ně.

Mají dva vchody. Zničili kmen. Co dělat? Nic. Radovat se, že tu mají domov. Přihnojuji rybízy, rebarboru. Lámeme její mohutné květy. Berou jí sílu. Rozsévám trávní semeno. Lukáš zasypává. Já udupávám. Radím, aby si zdvihl u sekačky maximálně nůž. Tráva má vysemenit. Zhoustne. Když ji stále sečeme, nemá čas dospět. Ještě mu přihnojuji libeček. Ten jsem si vždycky u mamky nalámala. Okusovala jsem ho.

Maminko, málem zašel, ale už jsem ho zdvihla do krásy. A ukopla jsem si i domů. Taky mi roste. Já se to naučím. Mamko, zítra rok...

Zajíždím do dvora.

- Mám ti připomenout, že mi uděláš jahodové knedlíky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-15_Obed%2C_siesta%2C_prace/

Mám to v plánu. Jen z tvarohového těsta. Myju venkovní ubrus. Otíráme židle, houpačku. Všechno žluté. Špinavé. A nezaprší. Astmatici mají sezónu. Nezávidím jim.

Po obědě sedíme, držíme siestu. Povídáme si. Ruší mě z druhé strany domu nějaké dřevěné rány ze stavby. V neděli! Bláhově jsem si myslela, že odkope hromady hlíny z našeho plotu. Teď nevím, jestli si smí člověk stěžovat. To se asi nesmí, že jo? To by pak třeba nějaká kjava mohla před společností říci:

- Vy jste si stěžovala na mého manžela!

Tak to asi budu muset sklapnout, co? Nebo ne? První věta - dehonestující, zostouzející. Ale proč byla stížnost - to se nikdo nedoví, ty můj kvítku medový.

Honzík je tu. Vařím kafe. Odjíždějí na fotbal. Na vesnici. Dávám jim ke svačince tři tyčinky. Dva klukům a jednu posílám na tu vesnici. :-)

Sama se vrhám do sázení. Dosévám trávník. Nekonečně rajčat, okurek, vysazuji kytky. Jsem sama. Na sluníčku. V pohodě. Nikdo mě neruší. Jen já, zahrada a. Jo, je tu rušivý element. Zrzka si vyskakuje třeba dva metry vysoko. Na krmítko na větvi. Stihne ho rozhoupat. Teď vyskočila za plotem na túje. Vyletěl ptáček. Asi tam hnízdí. Ječím na ni. Svěsila ocas. Běží domů. Celé odpoledne se vyvalovala na přední terase na křesílku. Teď vytrapuje. Zas si zkusila skočit na jabloň s budkou.

- Jedeéééš!

Jela. Přeskočila mé vyvázané okurky. To měla štěstí. Plachtařka. To loni nedělala. Bodejť, vždyť za měsíc porodila koťata. To už byla maminka vysvobozena ze zdejšího světa.

Kopta ráno svůj pořad končil slovy:

Jejda, toto uteklo; jsme na konci. Mám tu ve svých poznámkách příšerné slovo rozlučko. Víte, jak moc "zbožňuji" nové češtinské tvary. Slova zprzněná, ohnutá, ponížená. Slova jako obočo místo obočí, příťa místo krásného českého slova přítel, promiňte, že mám zpožďo, pobytko, fitko; těch hrůzostrašných novotvarů je dost a dost. Ještě než dokončím toto rozlučko, svěřím se vám, že se mi podařilo zachytit naprostou novinku: S jistou dámou jsme hodnotili obraz; dumali jsme, co se nám na něm líbí, co nám připadá slabší. Dotyčná mě seznámila s novým slovem. Nad malbou pronesla, že jí to připadá jako jedno velké klišéčko.

Těmhle slovům se z profesních důvodů vyhýbám.

Když začaly fixy, měly tvar mužského rodu. Ten fix. Najednou se začalo používat ta fixa. Ježí se mi vlasy nad tou fixou. Ještě tak fixka - bez fixky. Připomíná mi to slovo ten sejra. Hrůza! Iris Irenidae tady na FB mě přivedla ke slovu manža. Moc se mi líbí. Ale ještě nikdy jsem ho nepoužila. Zkrátka manža není manžel. Manžel je manžel. Ale slovo je to hezké. Takové měkké.

Mé okolí ode mě přejalo mé novotvary. Jak jsem k nim přišla? Na gymnáziu Majka chodila s Jendulkou. Já s Ivulkou. Mám Peťulku. Víc o něm píšu jako o Petrouškovi. Oslovuji ho tak i tak. Má milá kolegyně Duška měla strejčínka. Nádherné slovo. Mazlivé. Přejala jsem ho a narazila na vnučinky, snašky... Krásně znějící je slovo dědulka. Snad to není prznění.

Dobou noc!