V novém

Vždycky jsem psala: Středa, dnes nikam nemusím. A já bych docela někam chtěla. Kde mají zapnuté vleky. Jela bych se poklouzat a zas domů.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-03_Zrzecka/

Budík. Chci vyběhnout na mé poměry brzy ráno do luk. Možná to bude dnes naposledy. Kluzko. Na půl devátou připravena. Telefon.

- Dobrý den. Nejlepší nábytek!

- Jé, zdravím Louny. Právě si běžím na dvě hodinky zaběhat do luk. Kdy přijedete?

Špásuju.

- Hodilo by se mi to odpoledne.

- My přijedeme asi za hodinku. Tak kdybyste to mohla odložit.

- Určitě. Ráda. Kde jste?

- Kde jsme?

Slyším, jak se ptá:

- Kde teď jsme?

- U Nového Bydžova. Dáváme si raději čtvrt hodiny k dobru. Budeme tam dřív.

A byli. Dva sympaťáci. Vedu je na obhlídku, kudy nejlépe. Vždycky dbám na zametený chodník. Vždycky! A když ho potřebuji mít suchý, je pod ledem. Vybrali si branku s besídkou. Radila jsem druhou branku.

- A ne abyste mi tady něco shodili.

- Za to neručíme.

- To dáte. Já vám věřím. Nezklamte mou důvěru.

Jeden už nese taburet. Druhý podhlavníky. Jdou pro křeslo. Mohutné. A dva kusy sedací soupravy. Zruční. Druhý kus nesou na výšku. Vytočí se, pozor, opatrně a je to o chlup. Nic nechtěli. Ale dostali. Příjemný pokec. Oba se střední průmyslovkou.

- Co páteř?

- No, dostává za těch dvacet let zabrat. Ale zatím dobré.

- Vyděláte si?

- Jo, jsme spokojeni. Ale je to vykoupeno časem. Včera jsme jeli v půl čtvrté do Ostravy a vrátili jsme se v půl jedenácté.

- Šílenost. A jak jíte?

- No, špatně. Kde je okénko.

- Šmejdi! Sami mají restauraci. A co roušky?

- Jak si přeje klient.

- Jo, to je rozumné. Někteří se klepou.

- No, ono pak když s tím přijdete do kontaktu, tak k tomu přistupujete s respektem.

- To je pravda. Okolo mě někteří známí známých taky pomřeli. Není to žádná legrace.

Ten s čepicí:

- Já jsem měl v září dva měsíce stavy, nemohl jsem dýchat. Atb. nezabírala. A furt slabo. Tak mě doktorka poslala na test.

- Byl jste na testu?

Druhý říká:

- Já taky. Moje rodina manželka a synové měli, já a třetí dítě ne. To nechápu.

Ten v čepici:

- Ale byl jsem negativní. Tak jsem pak ještě šel dobrovolně. Zas negativní. A potřetí taky.

- A bolelo to? Brečel jste?
- Potřetí ano. To lidi říkali, támhle k tomu nejdu. A já tam šel.

Kluci vědí o kostěné bariéře, kterou mohou prorazit. Opakovaným šmátráním se to asi povede. Není zas tak tenká... Vědí o možnosti průchodu škodlivin přes dutinu nosní do mozku.

Hovoříme jak staří známí. Sympatičtí. Milí. Jedou na Malou Úpu.

- Tak to bych jela hned s vámi. Do Velké Úpy. Vzala bych to na konečnou - do Pece.

- Ale by ještě jedeme přes Hronov.

- To vám vůbec nezávidím. To máte trasu jak hrom.

Před domem ještě chvíli stojí, než se rozjedou. Možná znovu přepočítávají peníze. Platilo se cash. Rychle obléct. Jedu taky. Do luk. 

- Dobrý den! U branky stojí pán s krabicí.

Zapomněla jsem na zboží Herbalife. :-)  Avizované.

Když přijeli s nábytkem, pošťačka mi nabízela dopis na OP. A obálku.

- Poslouchejte, to se divím, že mi nesete dopis. Čekám na něj. Ale vy vůbec nedoručujete.

Otočím hlavu a u vedlejšího domu další POŠŤAČKA S KOLEM. Lezou mi oči z důlků. DIV MI NEVYPADLY!

- Vy doručujete dvě v jedné ulici?

Něco zabrblala. Mladá holka. Neumělo se to podívat do očí. Nějaké zraněné zvíře.

Telefon.

- Hrobská.

- Můžete si přijít pro balíček?

Čekám u branky. Tenhle vždy jen přibrzdí, podá, frčí dál. 

- Hoďte mi ho. Hoďte. :-) Je tu led!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-03_Dostala_jsem_mily_darek_s_originalnim_venovanim/

Dnes toho bylo. Láďa Bátora mi poslal svou knížku. Dojalo mě jeho věnování. Sedla jsem si k tomu na židli. Zabrečela. Lehce. Propadla jsem se zas do té naší překrásné pevnosti. Město hvězda.

"Ireně z Josefova, která jako malá byla tak malá, že jsem si jí ani nevšiml. Věnuje ten, o němž to je."

- Peťuš, když já jsem přišla do šestky, Láďa už startoval na gympl. A Ivka taky. Já byla ještě ta skvělá žákyňka v naší staré milé josefovské škole. Krásně to tam vonělo školou. A okolo sborovny kouřem z cigaret a kafem. Přísní hodní spravedliví skvělí učitelé. 

Maminka by řekla:

- Všechno je pryč.

A měla by pravdu. Lidé, kolegové, sousedé, známí, domy, všechno... A stále přicházejí noví. Noví řemeslníci, obchodní cestující, řidiči,  prodavači, strojvedoucí... Jeden, Ivan, vzal si mou spolužačku Elenu na gymnáziu, se oběsil. Právě Ivan a Elena přišli v prváku na Silvestra k nám a já poprvé bez dechu poslouchala Rybovu něžnou Českou mši.

Všechny pošťáky jsem pro dnešek vyřídila. Jedu. Kopec ledová hora. Spouštím se do stopy. Ono se řekne semenec, ale zobej ho z lahve. Sníh se pod běžkou propadá. Ostražitost. Už jsem se tu v posledních třech týdnech vymlela dvakrát. Ale jo. Jde to. Velkou louku jedu místo deseti minut třicet pět. Jsem splavená. Tak ještě jednu. Sirény. První středa v měsíci. Může mi někdo říci, proč houkají? Co zkoušejí? Nechápu. Zkouška sirén k čemu? Na co? Dřív jsme se v civilní obraně učili, kdy se tluče na železo, kdy se houká volá...

Tak ještě potřetí. Na dvou místech jedu blátem. Polem vede nějaký parovod. Už mám udusáno, po ledě kloužu opatrně. Dnes jsem si teda dala. Telefon.

- Peťuš, jsem v polích.

- A jde to?

- No, asi zhubnu. Jsem úplně mokrá.

- Tak jeď domů.

- Ještě dojedu malou a končím. Naposledy asi.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-03_V_lukach/

Přijíždím pod skleněnou horu. Tenhle kopec mě děsí cestou dolů. Nahoru ho vyběhnu jak srnka, ale dolů po ledě... Jen pro otrlé. A bláznivé stařeny. Dnes se tu proháněla sama holčička s černým veselým pejskem. Očividně si to užívali oba. Radost ji pozorovat. Dolů drandila na pekáči, pištěla v docela velké rychlosti; pejsek běžel vedle ní. Nezranila ho. Nenechal se. Za jízdy na sebe koukali. Nahoru ho ukšírovala a on v zapřažení do pekáče radostně letěl vedle ní do kopce. Oba klusali s radostí vedle sebe. Věnovali se sobě. Dívali se na sebe. Veselili se spolu. Pejsek i holčička se tetelili štěstím; radostí z pohybu. To byla podívaná! Kopec si to letos pod dětmi, rodiči a množstvím pejsků užil. Unikátní. Nelyžovalo se. Nejezdilo na hory. Ale energie se někde vytřískat a znovu nabrat musí! Snad si to zapamatují na příští rok.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-03_Mandlove_palacinky_z_Herbalife_kucharky/

Co si udělám k obědu? Beru naši Herbalife kuchařku. Mandlové palačinky. Skvělé. Ovesné vločky, stejné množství mandlí. Nasekat na mouku. Vejce. Kypřicí prášek. Špetka soli. Porce vanilkové formule. Půl porce protein drink mixu, mléko.

- Petuš, pomalu budeme rozřezávat obaly. Opatrně. Budu u toho obědvat.

- Mají to Němčouři kvalitně zabalené.

- No, klidně to postavili na chodník. Klouzal se. Měla jsem o ně starost.

Debužírujeme. Lážo plážo celé odpoledne pracujeme. Vytahujeme centrální vysavač. Musí mi ho držet, abych si s ním něco neshodila. To byl fakt dobrý nápad - centrální vysavač, když máš všude lucerny a vázy...

Obývák mám uklizený špígl nýgl. Kochám se. Zrzka byla vyděšená, zvědavá. Celou dobu znala jen ten starý půjčený krám na sezení. Mohla po něm běhat a provádět svá alotria. Najednou! :-) 

- Když jsme spustili vysavač, tak brečela a představ si, vyskočila až na kliku dveří do zahrady. 

Brečela, brečela, ale stále se vracela, jestli je tu ještě frmol. Už skončil. 

Teď odpočívá na svém zeleném polštářku, čumáček zaseknutý v růžovém. Obojí jí zítra vyperu. Všechny povlaky půjdou do pračky. A všechny polštářky jsem zavřela do úložného prostoru naší nové květované překrásky. Jo, prý se dělají sedačky větší a těžší, povídali chlapi z Nejlepšího nábytku. Pro ně to znamená, že se víc nadřou.

Myslím, že dost

Dobrou noc!