V pátek třináctého prší. Zahrada pije

No. Další den za námi. Petroušek šel spát. Žofie přišla z krátké procházky. Mourek si obchází revír. Snad se vrátí suchý. Celý den si vyhříval kožíšek na dlažbě. Jeho velké břicho mě znepokojuje. Petroušek mi tvrdí, že to má z masa. Nemá. Ztloustnul po kastraci z kapsiček a granulek. Venku fučí. Ze dne na den skončilo léto. Přišla zima. Někde sněží. Hezky se to tu hraje. 

Prve volala Linduška. Kitty nežrala, pila. Prý má horká ouška. Nic není tak, jak se zdá.

- Mami, tak Kitty má krev úplně perfektní.

- Kolik že jí je?

- Dvanáct.

- No to je kočka v rozkvětu. Ta se může ještě vdávat.

- Jak jsme přijeli, pod autem utíkal ten kocour, jak se sem chodí vždycky nažrat.

Když jsme v létě jezdívala krmit Kitty, vždycky jsem nechávala kocourovi okraje šunky, jednou kelímek tvarohu. Vždycky druhý den bylo zdlábnuto, vybíleno.

- Tak bříško má v pořádku, hodnoty všeho taky. Kdyby jí selhávaly ledviny, to by bylo vidět. Leda, že by se tam něco dělo v budoucnu. Ale ona začala ráno žrát. 

- Jo. Tak chtěla vidět Trutnov. Prahu už zná. A dobře. Tak chtěla poznat horské město. Vymyslela si horká ušiska.

Vždycky, když od nás Linda s Kitty odjížděly, Kitty se uložila ve své přepravní tašce. A když se blížily někde v Kobylisích k Tróji, vystrčila hlavu:

- Už jsme tam? Už jsme tam?

A naopak, když přijížděly k nám, u nádraží v zatáčce vystrkovala hlavu:

- Už jsme tady? Už jsme tady?

Před domem Linda otevřela dveře od auta, Kitty vyskočila a šla se podívat po mámině, pak po Zrzeččině revíru. Dnes si okoukla Trautenau. Udělala si registraci u doktora. Panička zacvakala za ten lunapark. A jely domů. Teď je venku, holka naše černá. Naší Micicindičce se narodila jeden srpnový pátek. Za týden tady vedle v zahradě vyrostly asi tři stany. Začal Brutal Assault. Osádka stanů nebyla tichá. Micinka měla boudičku pod ořechem u plotu. Bála se o svá čtyři týdenní koťata. Obíhala domeček. Dostala zánět do cecíků. Dvě děti v sobotu umřely. Druhý den ráno jsem našla bílé kotě myslím s černými punítky ve tváři studené. Myslela jsem si, že Micka děti šibovala z boudičky do bezpečí dál od hluku. A že kotě v trávě prochladlo. Utíkala jsem zapnout troubu na 30°C. Položila jsem malé bílé stvoření s otevřenou tlamičkou na polštářek. Přišel Péťa. Smál se mi. Prý chci upéct mrtvé kotě. To k nám ještě chodili mladí na oslavy. Snaška pracovala tehdy na veterině. Vzali Micinku a zbylé černé kotě do koše a šup do Hradce. Obě kočičky se zachránily. Dostaly ATB. Micinka nesměla kojit své jediné poslední koťátko. Byly oddělené. Jednou nám hlavou odsunula dveře do koupelny. Tam v krabici odpočívala černá kočena. Jediná přežila. Byla první na světě. Nejsilnější. Micka měla obrovskou sílu. Chtěla se dostat k mláděti. Síla mateřské lásky. Každé dvě hodiny jsem černouška nasytila kapátkem. Nechala Micinku kotě omýt, vyčistit. Na hodinku lehnout. A znovu. A znovu. Černá byla slíbena přátelům do nedaleké vesnice.

- Lindi, když ti ta bílá umřela, nechceš si vzít tu černou?

- Jé, mami, ty bys mi ji dala? Tak se bude jmenovat Kitty.

- Kitty? Ta byla bílá.

- No, na památku své sestřičky.

Ta, která umřela, měla jít do Phy. Bělounká kočička s černými flíčky na obličeji.  Když jsem si Lindu dobírala, vždycky hledala nějaký bílý chloupek ve slabinách:

- Vidíš, tady je trošku bílá.

Když pak Kittyna začala stárnout, bylo lehčí najít nějaký šedý chloupek. S Micinkou se stále poznávaly. Horší bylo, když se nám Micka ztratila. Přišla Zrzka. Kitty k ní byla nepřátelská. Zrzečce byla Kittyna jedno. A když se nastěhoval Mourek, pražská prskavka vycházela opatrně ven jen na noc. Vracívala se s prskotem domů. Zrzka i Mourek si jí nevšimali. Co blbne ta pražská náfuka? Měla stres. V cizím revíru. Máma nikde. A tady nejen nová kočka, ale navíc ještě obří kocour. Měl z ní větší strach než ona z něj. Mourek je přátelský medvěd. Když se loni přestěhovali do hor, už jsem ji tu nechtěla trápit. To raději dojedu tam. Už jen stres zase z nového prostředí. U nás v době stěhování bydlela asi dva tři měsíce. Začínala si zvykat. Do Phy už se nikdy nevrátila. Jela si zvykat rovnou do hor. 

- Lindo, už si ji odvez. Bude bydlet v krabicích, ale bude u tebe.

A tak se stalo. Po roce opatrně víc a víc a víc poznává svůj prostor. Dokonce někdy zůstane venku přes noc. Ale to až teď. Napadá mě, že když jsem si s ní jako s kotětem hrála v létě v zahradě, honila se tak, až dýchala jak sentinel. Linda ji ochlazovala v lavoru. 

- Ta kočka je chabrus na plíce.

Možná ji zachránili na poslední chvíli. Stresy. Ježdění. Tak si dala na tři dny dietu. Vždy´t je chabrus na plíce. Nezapomeň. Ne na ledviny. Na plíce, ti říkám. 😂🤣😍

Dopoledne jsme si daly konferenční hovor. Já, Linda, Lucka. Ještě jsme přelaďovaly termín. 

- Pojedou ještě vůbec lanovky?

- Pojedou. 

- Ale to tam chcípneme zimou. 

- Neboj. 

Vařím polévku. Od jara, co se udělalo teplo, zas poprvé. Z krůtího hřbetu. Tučná. S mým špaldovými nudlemi. Chutná. Běžím pro pažitku. Lehla deštěm. 

Venku stále prší. Žofie přišla s vlhkým kožíškem. Mourek chodí taky mokrý. Nechápu, že není pod střechou. V digestoři to vždycky zaduje. Zima to myslí vážně. Tak nám to geoinženýři namodelovali. Před týdnem ještě tropická vedra. Horké noci. Voda v bazénu se držela tak, že jsem se do ní i v září smočila. To dnes? Ne, ne.

Zítra jsme se chystali na vinobraní do Kuksu. Zrušeno. Až za rok.

Můj student Jaroušek dnes ode mě dostal informace. Je předsedou správní rady OPS Labská. Alibisté politici, úředníci, mocní berou prachy, ale nechtějí nic řešit. Odstřelují to od sebe jak dobře mířenou třešňovou pecku. Dnes opět řetízek telefonů. Generální ředitelství silnic a dálnic. Ústředna. Nebere. Druhé číslo. Neberou. Generální ředitel – studená sekretářka. Neví. Netuší. Co tam dělá! 

- Dejte mi někoho zodpovědného z našeho kraje!

- To je Královéhradecký?

Dostavám telefon na zdejšího ředitele. Krátce seznamuji s neutěšeným stavem na cyklostezce. Žádné varovné značky. Žádná náhradní cesta. Stavba si osedlala cyklostezku a tečka. Slyším cinkot příborů. Aha. Pan generální obědvá.

- Já jsem na dovolené…

Chápu - dotěrný hmyz.

- A co s tím budete dělat?

- Voláte nevhod.

- A jak to budete řešit?

Těžko se před obědem něco řeší. Jak to udělat. Jak se té baby zbavit!

- Dám vám telefon na ing V. Když tak mi zavolejte po neděli.

To víš, že zavolám. Ale teď ing. V. Vůbec neví, která bije. To je život! Ve fci. Prachy. Žádná zodpovědnost. A starosta mi povídal, jestli mi to stojí za to. No - jemu by to mělo dělat vrásky. Ale když ne, tak mi to zato stojí. Jde o mou bezpečnost. Ing. V. se projevil. Méně intelitentně:

- Copak já můžu vědět, co se děje na jednotlivých úsecích? Ten obchvat je hotový.

- Je hotový od pondělí. Ve středu jsem se po něm projela. Ale to neznamená, že dole pod vysokou eskapádou přes labské údolí bude bláto, stavba, asfalt, stroje a žádné upozornění pro cyklisty. Proč tam není náhradní cestička?

Líčím svou příhodu s horkým asfaltem.

- Říkal jste, žene můžete vědět o všech úsecích? A od čeho tam jste, pane inženýre.? To je alibismus. To je nehorázné. Vy naopak máte vědět o všech úsecích. Neb nejste dělník. Vy jste zodpovědná osoba! 

- Ale za to může dodavatel.

- Jé, tohle miluji. Když to střílíte na někoho jiného. A jaké máte smlouvy? Máte nějaké smlouvy? Co dodavatel? Ten vám dodává. Ale za stavbu zodpovídáte vy!

Chvíli ticho.

- Já se na to podívám. 

- Jak se na to podíváte?

- Oslovím přípraváře, bezpečnostního technika... 

- Tak to já budu spokojená. Protože tam jde nejen o zdraví lidí! Tam jde o životy! Uvědomujete si, že cyklisté vjíždějí bez jakéhokoli upozornění do stavby? Co byste dělal, kdybych spadla do toho horkého asfaltu?? Tam má být náhradní provizorní oddělený bezpečná cestička. 

Dohodnuto. Volám informace bývalému studentovi. Má starosti s uzavřením úseku na cyklostezce. Déšť. Stromy. Děkuje. Srdečný. 

Vyřízeno. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-13-kvaskovy-chleb

Kvásek se povedl. Možná je trošku řídčí. Budu muset přidat mouku. Zadělávám na chleba z žitného kvásku. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-13-podzim-se-hlasi

Zapaluji svíčky, tyčinky, spirálky, kužílek do dýmníku. Léto skončilo.

Jdu do zahrady. Bundičku s kapucí mám za chvíli mokrou. Sbírám oříšky v blátíčku před chaloupkou. Jdu otrhat rajčátka. Některá už deštěm praskla. Máme úrodu. Zahrada saje a saje vodu. Je celá ztvrdlá z veder. Dá to čas, než se vodička dostane ke kořenům. Hlavně stromy ať se napijí. Z loňského Lindina dárku – kolo s květináči – vylévám vodu. Na jaře mi je osázela. Ať vydrží co nejdéle. Schovávám ozdobu pod střechu i s kytkami. Moje Rosinanta stojí na dešti. Doufám, že na ní kytky s mělkými miskami neoprší.

Líbí se mi, jak prší. Mám dokonce radost. Myslím na lidi v záplavových oblastech. Straší je vodou. Nejde o přívalové deště. Jde o intenzivní celodenní pršení. Dnes paní Knápkové z Blížejova nevolám. Snad jsou v pořádku. Taky doufám, že jim ještě někdo poslal na jejich účet peníze. Č. ú. 91551173/0800  

Paní bude určitě vystrašená. Už včera se bála. 

Petroušek je tu. Opravuje žaluzii. 

- Peťuš, koupíme roletky. 

Jenže Petroušek je šikovný. Opravil. 

- Pe´tuš, jdu si na chvilku odpočinout. 

- Běž, běž. 

Jdu, jdu. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-13-porad-je-to-jedna-radnice

Porovnávám starý obrázek naší radnice a dnešní podobu. Jak mohli krásnou stavbu tak pěkně zmrvit. Kdykoli se dívám na věžičku s kohoutem, napadne mě, že je to nějak nedodělané. A ono je to spíš pokažené. 

Umím spát na lusknutí prstu. To se stalo i dnes. A když se proberu, je tu láhev s mlíčkem od krav. Jdu ho svařit. Povlažit chlebánek. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-13-nejvyssi-pohoda

Nakrmit kočenky. Mourek spí na zádech. Zapnula jsem dlažbu. Hoví si s Žofií. Nahřívají si kožíšky. 

Den se kulí. Vinobraní bude za námi. Jen víno po schodech v Kuksu zítra nepoteče. Zas až za roku. Teď ještě Hubertova Jízda. Dušičky. Chystání na příchod. Adventu je tu v okamžení. 

Chystejte se. Nebojte se. ´Všechno je v pořádku. Prosím? Že nám vládnou úchylové? Ne. Oni si to nemyslí. Vždy´ť si je sami vybíráte! Oni vám dají papír. Tam ty vybrané máte natištěné. A už jen formálně pohřbíte svůj hlas na čtyři roky do urny. Tak si pak nestěžujte. 

Dobrou noc!