V poklusu, ale jo, dobré

Ráno. Probouzí mě Petroušek.

- Neměla bys už vylézt?

Jejka. Měla. Nemaluji se. Už si ani nestihnu umýt hlavu. Za chvíli začínám. 

Tři úkoly: Provést platby. Sbalit. Maminka. Se to řekne. Ale hůř se to udělá. Na půl desátou klient. Zodpovědný. Zeleninový. Má, co snižovat, ale raduji se z něj. On sám mi dnes říkal, že se cítí lépe, než když začal hubnout.

Dostala jsem dárek. Přišel mi vhod. Včera se mi nechtělo s noženko tlapkat přes parkoviště pro cibuli. Zapomněla jsem na dnešní roušky. Donesl mi krásně zahliněnou mrkev, cibuli, petržel... Synchronicita!! Taška počká na zpracování, než se vrátíme. Děkuji.

Umýt vlasy. Hodiny letí. Blíží se maminčin oběd. Rychle jahody se zlatým medem. Dnes šlehačku. Vodu do termosky. Volám do DD. Ochotní. Nový Martin mi ji sváží. Mám stále opakovat, jak si vážím jejich práce? Klučičí i holčičí! Kdo chce, ví, kdo nechce - neslyší. A škodí. Votravy miluji - cvičí můj postřeh, vytrvalost, emoce... Děkuji každé kjavě. Za posilu. A personálu v DD - za lásku, péči, ochotu a sílu.

Držím maminku za ručenky. Masíruji. Sedíme úplně na blízko. Povídáme. Vyzvídám, co v jejím dětství. Hovoříme o dědovi. Dal jí jméno, ale nebyl z naší krve. Jako dítě jsem to cítila. Ale nebyl ke mně zlý. Nezatížená intuice dítěte.

- Mami, pamatuješ, jak jsme si v Moskvě daly ten kvas? Ne, to bylo v Soči.

Nevzpomíná. Připomínám, jak přijela štoudev. Nemohla jsme si vzpomenout na to slovo. Stále se mi tam tlačil šoufek. V takových u nás vozili předci na pole miskrovny. Ani jsme kvas nechtěly. Půllitr, takový baňatý, jen vypláchli v lavoru. Světlana, lékařka v Soči, nám ho koupila. Mňam, dobrota. Něco jako burčák. Těžknou nohy. Rychlá smrt.

- Mami, doluštíme křížovku. Mám takovou pěknou.

- Titul muže?

- PAN.

- Ražba pod hradbou? To nevím, nač se nás ptají. Instinkt?

- PUD.

- Vysokohorská borovice?

- Sosna.

- Mamko, vychází mi tu pi..

- Pinie.

- No, ale mají ji na čtyři, asi PINA. Velice malý?

- Malinký.

- Mamko, je to cizí - MIKRO. Mami jméno psa - máme tam Alik, ale je to Akim, tím pádem víme Polynésana - ma?

- MAOR?

- Výborně. Chodidla?

- Nevím.

- Mamko, co mám tady?

- Prsty.

- Ne, co má kočička na konci nohou?

- Drápy.

- A drápky má schované v čem? Třeba medvěd to má veliké. Uau!

- Tlapa?

- Ano. Družka srnce?

- Srnec.

- Mami, družka.

- Srnec.

- Ne, mamko, družka, ona.

-Srnka.

Dnes nám to jde jako po másle. Vracím zpátky půlrok propadu. Hladím po vláskách.

- Mamko, zavoláme Lindě.

Voláme. Večer měla mít koncert. Kvůli počasí přeložen na zítra. Myslela jsem, že se tu staví.

- Mamko, prosím tě, vydržíš to zítra beze mě?

- Vydržím. Neboj se.

- Mami, bojím. Abys nemyslela. Jsme tu denně někdo u tebe.

Už je tu Martin. Pusinkuji. Loučím se. A děkuji. Rychle domů. Péťa tu nemá auto. Jo, má. Už zaparkované.

- Nemám si skočit do hospody? Máš toho hodně.

- Ne, ne. Zvládnu to.

Rychle domů. Balím, balím. Telefon. Koordinační. Krve by se ve mně nedořezal. Vždyť jsem tam teď byla.

- Paní Hrobská, vy jste mi utekla. Jenom jsem chtěla říci, že budeme počítat platby přesně za dny v měsíci...

- Vy jste mě vyděsila! Já myslela, že uslyším nějakou zvěst...

- Na to se nedá připravit. To vás bude hodně bolet. Omlouvám se.

- Vůbec ne. To je můj strach. Uf. Tak to jsem si oddychla. Jen z dražení... Pohoda.

Využívám hovoru. Prosím na zítra o umožnění skypu. Dohodnuto. A ochotně. 

Obědváme. Rychle odnést Micince rautové misky do boudičky. Něco tuší. Nejde dovnitř. Lákám ji. Ta bude naštvaná, až se otroci vrátí domů. Pamatuji si, jak mi maminka při odjezdu z domu kladla na srdce, abych chodila krmit každý den. A já to flinkala. Ach jo...

Koukám na WhatsApp.

- Peťuš, oni už jsou tam! Už musíme vyjet. Volají.

- Irenko, asi za hodinu dorazíme.

- Hurá, my taky. Vy jste všichni na fotce...

- My jsme jeli přes Lipůvku, tak jedeme celou cestu společně. Teď obědváme. Vyrážíme.

- Hurá. Tak se sejdeme.

Vyjíždíme. Jsem uťapaná, ušlá, ty roušky - to je pro mě neskousnutelné. Vzalo mi to hodně energie. Vezu si masku Anonymous. Radíme se, kudy. Cestu známe do Buků, pak na Vrchlabí. Minule jsme jeli zpátky Hostinné, Dvůr. OK. Nechám to na Petrouškovi. Na cestě je řada vydělávajících radarů. Před dvěma lety jsme tu jeli 19.7. Zas kvůli mně pozdě. Tam, kde odbočujeme do lyžařského areálu, padesátka. V říjnu mi přišel liebesbrief. 1000 Kč pokuta. Aha, to řídil Petroušek. Dala jsem mu pozdrav na stůl. Jeli jsme pozdě. Ještě jsme se stavovali v Jánkách na Stezce korunami stromů. Byla jsem na vině, ale ne za volantem. :-) Petroušek to vyřídil. :-)

- Kdepak to tady měří?

Letos ve střehu. Před Vrchlabím jsme asi odbočili na kruháči dřív. Nejprve jsme chytili dva zdržovače. Když jeden zastavil a vzápětí druhý odbočil, projížděli jsme na Strážné uzoulinkou lesní serpentinou.  

OK. Míjíme vápenku Kunčice. Provoz ve vozících nad cestou stále stejný. Konečně Vrchlabí, přehrada Špindlerův mlýn.

- Tady jsi skákala do toho údolí.

- Haló, jsme ubytovaní. Máme pokoj 214 a 215. Už jsme zvládli i welcom drink.

- Už jsme skoro u vás.

U cíle. Hotel Harmony. Ubytovat. Vítá nás Filipínec. Nesmírně sympatičtí lidé. Ale velice. Přátelští. Neznají jazyk. Ochotní. Srdce mi plá a plá a plápolá. Personál i hosté obmotaní rouškami. Nadšení. Vědí o podvodu. Podvolují se. Někdo pod nosem. Němečtí důchodci jdou do jídelny ve štítech, rouškách. Vždycky byli disciplinovaný a vykrámovaný národ. To naši důchodci tak dobře a kvalitně celý život nepracovali. Ti sedí u lékařů a chodí o holích. Jo tihle, ti si mohou dovolit přijet z Německa do nejdražšího špindlerského hotelu. V rouškách. Vždycky jsme bydleli v patře. Koukali na druhou stranu. Letos - nemusím běhat do patra. My Herbalife používáme výtah jen dvakrát. Při příjezdu a při odjezdu. Letos přízemí. Super. Dostáváme info o provozu restaurací, bazénu, sauny, o hodinách snídaně atd.

- Máte SPZ H...

Péťa přitaká. Já značku svého auta neznám.

- Jak to víte? To nás kamera zachytila při parkingu?

- Pravděpodobně jste u nás už bydleli.

- Aha. UI. Ví o nás všechno.

- Oni o nás vědí víc, než o sobě víme my.

- A my jim k tomu dáváme ochotně informace.

- Haló, haló. Jsme ubytovaní. Kde se sejdeme?

Vykukuji z okna. Nad námi se smějí hlavy našich známých. Vypínám telefon. Fotíme se z patra do patra. Domlouváme si místo střetnutí. Zadní terasa. Jsem šťastná. Nahlas.

- Jsem šťastná. Jsem tu se svými. Chci jen poslouchat, žvanit, klábosit, řehtat se, blbnout, saunovat, plavat, nechci nic dělat... Nechci na nic myslet.

To máme v plánu všichni. Přesouváme se. V long baru obsluhuje maličkatá Filipínka. Tak krásně se pod rouškou usmívá. Jo, i jí se v naší country líbí. Nerozumí slovu pěna. Domýšlí si. Přibíhá český orouškovaný kluk. Veselý. Upřesňujeme. Omlouvá se, že nemají nějakou domácí limonádu. Nabízí jinou. Vůbec nerozumím... Žádám, aby si sundal roušku. Řehtáme se. Já jsem fakt slyšela nějaký nesmysl. Přesouváme se na večeři. Dnes se zprasíme. Dnes ano. 

Vířivka. Bazén. Sauny. Jezírka. Nahřívám si kosti v 80°C. Přesýpací hodiny. Nutná vodorovná poloha. Lenka mi nabízí ještě finskou saunu. Jenže si nemůže vzpomenout, kudy k ní. Fotíme se. Odcházím. Bazén je celý můj. Zapínám vířivku. Jsou obě celé jen moje. :-) Nechávám si zmasírovat tlapky. A loket. Odcházím. Petroušek se už rozvaluje na vysoké kvalitní posteli. S dvěma bulíky.

- Já se tady furt chruju, neumím s těmi polštáři spát, nevím, jak se tu složit. To budu ráno polámanej.

- Nebudeš. Protože tě ve čtyři nevzbudí kočka. Ta nám nařeže, až přijedeme...

- Co asi dělá?

- Haló. Večer ještě neskončil. Přijdete?

- Odlíčila jsem se, rozvaluji se s Petrouškem. Posílám vám fotky.

- Dobrá. Dnes to máte povoleno. Ale zítra...

- OK.

Ještě jeden telefon. Klientka. Asi 2. měsíc. Omlouvá se, že volá tak pozdě. Chtěla by naši kuchařku. Radím, kudy na to. Chce v neděli vařit s námi. Myslí na pořízení kamerky. :-)

Konec. Jsem udýchaná. Den v poklusu. Velmi náročné. Pořád jsem něco honila. A teď už nemusím. Dobrou noc!