V poklusu; s maminkou

Páteček. V devět mladá krásná nová. Taková sympatická štíhlá Tereza Kostková. Souzníme. Její dědeček byl Řek. Proto jižní vzhled... Krásná. štíhlá. Odchází s kompletním stravovacím plánem. Má vizi, intuici, rozum. Místo hodiny si povídáme pomalu do oběda. Neztratila jsem dopoledne. Jsem obohacena. Jednu moudrost od ní:

- Matky si ulehčují nemoc dítěte paralenem. Aby mohly spát, aby dítě spalo, aby měly klid...

Svatá pravda. Svatá pravda. Paralen naruší rovnováhu horečky v těle. Oslabí imunitu. Tělo se má v horečce vykoupat.

Měla bych ozdobit vrkoč, pověsit kytky na lustry... Jedu do Dvora. Vybírám si pomalejší cestu vesnicemi. Za Jaroměří semafor v polích. Stavba dálnice. Proč se mi nelíbí tahle krajinná masáž... Stále do ní kopeme, vrtáme, hloubíme... To se nedělá. Nemá to ráda.

Na dohled před semaforem jsem zastavila. Stejně je tam červená. Na třicet metrů se čeká, až z druhé strany taky na dohled nic nepojede. Vyskakuji z auta. Na obzoru hora hor. Pro mě víc a víc pyramidální tajemná hora. Bílá paní. Už si zas natáhla bílou čepici. A jak jí sluší. Vykukuje z Obřího dolu. Zdravím ji. Fotím. Jsem od ní daleko. Těším se, až ji budu mít na kopci v Krkonoších na dosah. Jedu k semaforu, naskočila právě zelená. Vpravo míjím Kuks. Jezuitská Žireč se svým klášterem a jsem na prvním kruháči ve Dvoře. Vánoční ozdoby. Je tam jiná paní. Vysvětluji, chtěla bych domalovat rozbitou kouli z naší sady a zvoneček. Paní mi nabízí, že tam zítra bude malířka. Ne, ne. Stačí, když jí vysvětlí, že na vzoru jsou dvakrát čtyři linky a dvě jednoduché.

- Vaše jméno?

- Irena Hrobská.

- Jak? Nehraje váš syn florbal?

- Hraje. Manželův syn hraje takové to nejvyšší národní... :-)

Její syn hraje za Hradec, v Jaroměři hostuje.

Letím k mamince. Svítí sluníčko. Práškují. Zítra to zas bude na nebi šedivé jako dnes ráno. U maminky na pokoji Irenka dělá společnost. Až tu maminku nebudu mít, přála bych si, aby všichni věděli, že tady v našem DD se pečovatelky starají o klienty jedna báseň. Někdy mám výhradu, ale to nestojí za řeč. Jo, poztrácelo se tu maminčino oblečení, ale to není věc pečovatelek. Systém - má nějak ucpané potrubí, pane řediteli! Jedna z věcí, proč cítím, že tam nemá co dělat. Nedělá nic pro lidi. Nesnaží se být lepší a ještě lepší. Pečovatelky individuálně pracují, pečují, snaží se. Irenka mamince právě uvařila horký čajík s medem. Irenka patří ke staré škole. Asi je tu nejstarší. Zaplať bůh učí ty nové svému řemeslu. Skvělá. Všechny SKVĚLÉ. A dík!

Maminka je apatická trošku víc než včera. Kašle jako celý život. Měchy proděravělé má od mládí. Moje maminka. Maminečka. Irenka ji posadila na slunce. Ať si ho užije. Přichází sestřička.

- Pan doktor předepsal mamince na dvacet večer dvanáctihodinový penicilín. Na týden.

Stoupá mi oheň, ale myslím, že to neprožívám. Nesouhlasím. Absolutně nesouhlasím. Na co penicilín? Co tady vědí o maminčině zdravotním celoživotním stavu? Co tady vědí? PRD. Kde si vyžádali dokumenty od obvodního lékaře? Jo? Těžce dýchá? Je změněná? Jo, už od úterý je jiná, divná, víc než smutná. Sedí na pokoji. Kouká. Penicilín je výběhové léčidlo. Už nefunguje. Jen rozhodí imunitu... Ble, ble, ble. Vysvětluji sympatické sestřičce důvody, proč jsem proti.

- Tak stačí podepsat revers.

Ne, nic podepisovat nebudu. Zbavit se zodpovědnosti. Na rýmu penicilín. Ten vás docent je oběť systému. Nedotknutelný pan vědec na piedestalu, z něhož se vůbec nesnaží dokouknout dolů. V Grand parku jsem ho šla poprosit, že mám obavu, aby mamka zas neměla svrab z vašeho DD. Byl tak nerudný, necitlivý, nevstřícný a nevychovaný, že se ode mě ve výtahu otočil zády. Šly jsme společně zkontrolovat maminčinu vyrážku. Tehdy jsem jeho zádům ve výtahu řekla své o obtížném hmyzu. Možná jsem mu šlápla na kuří oko, když nepoznal svrab!! Budiž. Trpělivá hodná usměvavá, asi i vnímavá sestřička, podléhající systému, mi přišla tedy zvěstovat PENICILIN.

- Maminko! Ty se tu koupeš ve sluníčku. To je žůžo. Podívej, co jsem ti přinesla.

- Nevidím.

- Dívej. Sáhni si na lístečky.

- Nevidím.

- Aha, tak já ti dám sluníčko z boku, abys viděla.

- Koukej, co to je?

- Kytka. To seš hodná. 

- Jakou má barvu? Vidíš ji?

- Červenou. To je vánoční...

- Hvězda. A ještě jsem ti přinesla vánoční stromeček. Podívej. Necháme ho svítit, ano? Doběhnu pro hrneček.

Prosím Irenku, aby mi dala můj oblíbený, po někom dnes už na jiném světě, široký s květy... Ukazuje se tu Simonka. Nemocná. Přeju jí k narozeninám. Tváří se, jako bych ji zabila tátu, mámu a oba dva rodiče. Hezky se na ni usmívám. Mračí se na mě. Aha, profesionalita. Ještě se asi zlobí, že jí maminka řekla něco od děravých plic... Slyšela jsem, že profesionál přijímá tyhle vrtošivé starce a stařeny. Má ochranné vajíčko - když to umí. Když to neumí, tak zle čumí. 

Maminka má malé oči. Unavené, smutné. Držím ji za ruku. I ona mě. Nabízím štrůdl. Nechce. Nabízím hrušku. Sní jen kousek a už nechce. Kafíčko - ze zvyku. Taky jí moc nejede. Nechce nic. Jen si pochvaluje, že jsem s ní. Stále mi říká, jak se raduje z mé návštěvy.

- Mamko, dívej, támhle v šuplíku máš dobrotky. Sáhni tam. Jsou tam i hořické trubičky.

- To bych si dala.

Kouzelná věta. U nás doma se traduje. Maminčina větička: To bych si dala. Když ji píšu, docela zadržuji slzy. Jak dlouho tu větu ještě bude říkat? Uslyším ji od ní ještě? Pozorujeme západ slunce. Musím ji oči nasměrovat, aby viděla. Její téměř stoletá ruka, moje stařičká, ale v úchopu té maminčiny mladická. :-)

- Maminko, co bys mi dala jako radu pro život.

- Teď si takhle rychle nemohu vzpomenout.

- Mami, tys mi jich dala tolik. Tolik mouder, která jsi do mě vložila. TY jsi jediný člověk na světě, kterého znám celý svůj život. Jen ty. Dalas´ mi život, geny, vzdělání, pomáhalas´  mi při studiu na VŠ, hlídalas´ holky, když mě babka Prokopová nechala na holičkách. A s radostí. Abych nedostudovala. Celý život jsi mi pomáhala. Nezištně. Opatrovalas´ mě.

Pokládám hlavu na její rameno. Tulí se.

- Já už bych šla domů.

Ta věta mě děsí. Může být dvojsmyslná.

- Kam domů?

- No tam, kde jsem před tím bydlela.

- Maminko, teď už bydlíš asi sedm let tady. Tady máš postýlečku. Podívej!

- Ale já bych chtěla domů.

- Maminko, jak bych tě mohla odvézt na vozíku?

Bezradně nechápavě hledí matnýma očima.

Irenka nese mandarinku. Krásně oloupanou. Fakt a ještě jednou: Skvělá péče! Děkuji za všechny lidi ze srdce. (Zapomínám na zářijové dramatické svévolné držení paní K. v jídelně proti její vůli... Marně se drápala za námi na terasu. Ale to je jen temná výjimka.)

- Irenko, ta přesnídávka je mamčina? Vezmu ji domů. Ona nic nechce.

- Mamko, budeme luštit?

- Dnes ne.

Včera jí to hezky šlo. Moc. To už asi všechny křížovky nestihneme... Unavená. Ušlá. Otlučená životem. Splněno.

Sluníčko zapadá. Mně doma stojí práce. Priorita: Maminka.

- Já už bych šla domů.

-  Mamko, ty seš tu doma. Domů půjdu já. Tys to popletla.

Snažím se, abychom se smály. Smích skrz slzy - Čechov.

Asi po dvou hodinách se loučím. Hladím po vlasech, studené čelo, ruce. Maminka. Moje drahá, milovaná. Dárkyně života. Věrná průvodkyně. Dnes bezmocná. 

Loučím se. V jídelně míjím své lidičky. Vztahují ruce, zdraví! Odpovídám. Utíkám... Dnes si nebudeme hrát.

Jedu po státní. Most je přeci už v provozu. Chyba lávky. Kolona. Obracím se. Snažím se zachytit očima místo sjezdu pod most. Logicky to bude na konci svodidel. Snad se dá sjet dolů. Dá. Potkávám na uzoučké polní panelové cestě světla auta. Škrábe se nahoru na státní. Odbočuji pod most. Dojíždím krásného staříka, veselého šibala; s pejskem.

- Prosím, neutopím se v bahně?

- Ne, klidně jeďte a za mostem na Jaroměř doleva.

- Jj, já vím.

Podjíždím právě opravený viadukt. Stavby silnic a železnic tu mají ještě řadu TOIek a materiálu. Předjíždím kolonu po cestě vesnicemi.

Petroušek přijíždí v okamžiku, kdy zajíždím do dvora. 

V - VF elektriku mají dnes zavřeno. Ale šel jsem dvorem. Řekl jsem, ze se nesmím vrátit domů bez koncovky.

- Ne, Petroušku, ta šňůra je nebezpečná, stoletá a k vyhození.

Dnes mě v poledne odvedl ke stání. 

- Podívej, tady ty spínací hodiny nefungují. 

Světla na lísce a jalovci svítí permanentně. Nebo nesvítí.

- Fungují, ale nemohou se točit, protože tady máš nějakou alobalovou izolaci. Drhne to kolečku.

- Ne.

- Jo.

- To ne.

- To jo.

Koupil novou koncovku. Zahrada se rozsvěcí od 17 do 01. A ráno od 5 do 7. Pro radost lidem, kteří musí chodit hákovat. A svítí i líska a jalovec.

Točím vrkoč, věnce, zdobím, vážu novou kytku na další lustr... Předpékám bio kuřátko. Předvářím polévku. Dohnala jsem den. To nevadí. Ráda. Jednou budu mít hodně času, ale něco mi tu bude náramně chybět. Něco nebo někdo?

Dobrou noc!