V ptačí voliéře

Jeden za druhým navlékám na šňůrku korálky života. Každý korálek jiný, ale podobné. Dřív bývaly skleněné. Skrývaly uprostřed barevný kvítek. Dnes navlékám dřevěné. Mají sytou lesklou barvu. Modrý, modrý, jasně zelený, červený, modrý, žlutý, zelený, červený, červený, žlutý…

Neděle. Divné počasí. Geoinženýring. Svítí slunce. Červen. Večer zima jak v psírně.

Devět. Slyším ze zahrady hlasy. Ještě chvilenku spát. Lukáš a Petroušek se přemisťují dozadu k zahradnímu domku. Kdo je Lukáš? :-) Pro nové: Máme dva Lukáše. Vnuka. Ten zaplaven prací se ukáže nečekaně jen občas. Chápu ho. A druhého Lukáše, to je naše slunce – nájemník v domečku po mamince. Kdybyste ho viděli! On stále září. Je radost být v jeho přítomnosti. A pracovitý! Pilný. Urostlý! Hezkého vzhledu. Petroušek mi povídal, že je Lukáš šťastný, že bydlí v našem domečku. Že nemusí bydlet v Hradci. Kuchař. Čistí střechy. Nadře se. Asi před dvěma lety nám krásně opískoval střechu, tam kde bydlí. Natřel. Psala jsem už. A dal okapy. Dnes dotluče poslední šindele na zahradní domek v naší zahradě. Málem jsem ho – hlupajda – nechala zbořit. Je postaven – jak to vyjádřit? Zkoseně od pevnostních hradeb. Mezi domečkem a plotem je rozšiřující se trojúhelník. To už bych nikdy nemohla takhle postavit. Dva metry a tečka. Tak nic. Žádné bourání. Stylový výtvor mého tatínka jen vyšperkuji. Vymazlím. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-11_Rano%2C_poledne%2C_vecer/

Deset. Už bych měla nést svačinku. Než se namaluji, pomaluji, počmářu, je tu Petroušek.

- Dobrý den! Mladá paní, tak bude už svačina?

- Ťuti, už ji chystám!

Abych nedávala stále stejnou, jednou chlebík s rybí pomazánkou, jednou kousek dortíku. Tak dnes! Ježíš, když to neumím krásně naaranžovat. Čtyři buličí oka. S bruscetou. Pokládám na nakrájenou cibulovou nať plátky večky k napaření.

- Petroušku, zavolej Lukáše.

Hoši si na slunci pochutnávají.

- Lukáši, já to neumím z té pánve přendat půl a půl na talířek. Je to neesteticky nakydáno…

- Je to moc dobré!

Jak hezky přešel mé neumětelství. 

- Joóó, výborné.

Tak super. Jakpak já dnes udělám ta krůtí prsa. Aby to nebylo furt stejné.

- Vy už jdete?

- Jen si nosí věci do auta.

- Tak aspoň polévku.

Ohřívám aspoň talíř polévky. Je v ní hodně masa z krůtího křídla.

- Luki, když chvilenku počkáte, dám vám aspoň makovec.

- Za jakou chvilenku?

- Za dvacet minut?

- To bych i počkal, ale nemůžete to teplé krájet. To by vám kleslo.

Šikovnej! Kuchař se nezapře.

- Teď jedu domů. Vana. Pak do Dekatlonu…

- To slovo znám. Co je to?

- To je takový obchod od všeho něco se sportovním oblečením.

- Něco jako Sportisimo?

- Trošku lepší.

- Takže drahé?

- Tam máte na hromadě boty od čtyř set do čtyř tisíc.

- Aha. Takže sukničku na túry nebo na lyžování.

- Jo, to tam prodávají.

Platíme. Vypisuji doklad. Nájem až příští měsíc. Tenhle měsíc zadarmo, plus zbytek přeplatku za plyn, který jsem vybojovala, plus za práci. Takhle to má vypadat. Takhle máme být nápomocni jeden druhému.

Jdu se mrknout na střechu. Krásně to udělal. Fotím zahradu. Zalévám ve skleníku. Vše zasazené ze včera ovlažuji. Mlsám třešně. Hlavně se vystříhávám takové odporně zelené obrovské smradlavé mšice. Čeho se obáváš, to přivoláváš. Ne, NE! Dotkla jsem se. Smrdí jak ďas. Fujtajbl. Musím si umýt ruce.

Jdu si na chvilku, ale fakt na chvilku položit tělo. Hned spím. Za hodinku tiše startuji k další práci. I u Peťulky v pracovně se spí. Taky si udělal polední klid. Potichoučku se kradu na terasu. Jdu mýt konečně naši zimní upatlanou špinavou zimní zahradu. Omývám sladké oblemstání od mšic z paprik. Jak začneš, už ti to jde. Tak jsem to vždycky měla se začátkem učení ke zkoušce. Jak začneš, už jedeš.

Pračka doprala. Vymáchat prádlo v octové vodě. Šup s ním na šňůru. Za bidlem nádherná hradba plnokvětého růžového klematis. V zahradě je ptačí bál. Mladí už docela ovládají letky. Honí se. Pokřikují. Létají z větve na větev, ze stromu na strom. Pozoruji smrk. V našich smrcích a tújích je množství ptačích hnízd. A ještě v budkách. Jak tak koukám na ten smrk, zní mi v uších drzé zvolání našeho mladého souseda z minulého týdne. Bordel u našeho plotu, prorůstající černý bez, javory…

- A kdy ořežete ten strom?!!

- Jaký strom!?

- Támhle ten smrk! Jde mi do střechy.

Pamatuji, jako holka, jak u babičky v hospodě někdo říkal – já mám – cokoliv. U nás doma se říkalo my máme. Vždycky jsem si toho člověka prohlížela dětskýma očima. Co to je zač?

 Já mám, já mám! Tak akorát ploché nohy! Přece my máme! A ten náš stavitel stodolních oblud – pardon chrámů – štěknul to jeho – jde mi to do střechy.

Jeden smrk nám tak zprznil! Tak nešetrně ořezal! Jak píšu, chce se mi napsat – donašeči, doneste mu to! :-) šmejd. Lidský sobecký neurvalý bezohledný šmejd. Tak dnes hledím na ten nádherný strom. Zpívá to v něm. Zelené výhonky se už prodloužily v nové větvičky. Smrk hovoří:

- Hele! Řekni tomu volovi, že jeho střecha mi tu bere slunce. Jde mi do větví.

- Jé, to víš, že mu to řeknu. Slyšels´, jak jsem tě bránila; ať se na tebe, ty náš skvostný ztepilý krasavče, ani nedívá! Jo, a děkuji ti za čištění vzduchu…

Hodili jsme se smrkem řeč a já mazala ještě chvíli mýt skleněné tabule.

- Tady seš! Ty furt šurdíš!

- Ťuti, už jsem se chystala dlouho. Zítra to dodělám. Půjdu ven chvíli louskat ořechy.

Přicházím ke stolu v zahradě; už mám židličku opolstrovanou. Připravenou na sluníčku. Chvilku sedíme, louskám. Pak si poslouchám Suenee a vyprávění o těch z hvězd okolo nás. Poslouchám ptačí zpěvy. Originální melodie. Kolem mě sviští malí letouni. Připadám si, jak když sedím v ptačí voliéře. 

Volá klientka.

- Zapomněla jsem na tebe.

Tvoříme dvě objednávky. Jednu do Pic a jednu do Ná.

- Pojď už domů. Jak to říkala tvoje máti? Jak je na horách sníh…

Jdu. Do tepla. Dnes se mi ozvala od moře Drahuška. Moje čtenářka. Poslala fotky své. A Češky Denisy. Usmívám se. Ona ví, že mám taky Denisu… Chorvatská Denisa je u moře od března. Vystavěla krásnou zídku. Šikovná…

Beru vanu jako v Marečku, podejte mi pero. Janžurová brala saunu. Telefon .

- Telefon!

Sprchuji se. Napadne ho to?

- Zvoní ti tam telefon.

- A že bys ho vzal?

Zvonění přestalo. Už jsem v křesle. Vyzvánění znovu.

- Něco důležitého?

- Mami. Máme tu kunu.

- Tak to je radost. Má ráda kompoty! A vajíčka. A kabely od auta.

- No právě.

- Tak ji Kitty chytne, ne?

-Ta se utekla schovat za zídku. Kuna odběhla. A teď ji pozoruji z okna. Vyvaluje se mi pod autem.

Okolo domu jim chodí srnky, zajda, kuna. To není Pha!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-11_Kittynina_novostavba_ma_zakladovou_desku/

- Máš na telegramu fotky domečku. Už dostal základovou desku.

- To bude mít Kittyna hezké.

- Dnes jsme pořezali z výřezů na pozemku polena. A otýpkovala jsem. To víš, až se mě zima zeptá…

A já jdu na léčebnou kůru. Ohlédnout se za dnem. Oči se mi klíží. Pod psaním mám puštěný film. Nějakou českou detektivku. Občas přepnu okno, abych se podívala. Slyším jen repliky. Jmenují město. Jak píšu, hned ho vypouštím z paměti. Film se blíží ke konci. Mají odstřelit starou čtvrť. Asi před čtyřiceti lety jsem byla od EXODu na exkurzi. To byla zkratka. Exkurzně vzdělávacích základen pro učitele. Přihlásila jsem se do severozápadních Čech. Ubytováni jsme byli internátu nebo domově při konzervatoři vTeplicích. Teplice porcelánka, divadlo, lázně. Zrovna je tehdy Italové překrásně zrekonstruovali. Horka. Ne, - pletu si to Komáří vížka? Počkej nebo Komáří hůrka? Národní přírodní rezervace Soos – český Yellowstone. Exkurze za pár korun pro učitele. Myslím, že to asi platilo ROH. Možná se pletu. Dávno. Jednou jsme někam přijeli na oběd do restaurace.

- Á, vy jste ti exoti.

- Ne, my jsme učitelé. :-) 

- My mysleli, že jste nějací ze zoologické.

Těch exkurzí jsem si platila hodně. Poučné, všude dveře otevřené. Pokud v autobuse seděl pan učitel Pilz, věděli jsme o každém patníku, stromu, hoře, domu. Všechno věděl, všechno znal. I tohle patřilo k DVPP. Tuhle zkratku si pamatuji. Další vzdělávání pedagogických pracovníků. V té porcelánce jsem viděla, jak se dělají takové ty vázičky s krajkovým porcelánovým límečkem kolem hrdla. Fakt! Používali doopravdickou krajku. Tehdy jsme si tam vzala jednu nádhernou vázu podle návrhu Rady. Ještě měla jít jednou do pece. Má takovou modrou mašličku. Už je chudák polámaná, slepovaná, prasklá. A já se jí nechci vzdát. Až po mé smrti ji holky hodí do popelnice. Protože nebudou vědět, proč jejich maminka měla mezi vázami a vázičkami i tuhle defektní invalidku. Teplice – pamatuji si, jak mě okouzlily. Překrásné, moc hezké město. Staré. Jenže jsme šli ulicí okolo prázdných domů. Určené k demolici. Pamatuji jako dnes, jak jsem nebyla spokojená, že ta stará krása padne k zemi. Na jejich místě už dnes určitě stojí nějaké betonové zrůdičky. Ty bych zdemolovala. Právě pod psaním ve filmu odstřelují překrásný dům s věžičkami. A konec. Film skončil. Věříte, že vůbec nevím, jestli byl čb nebo barevný? Poslouchám Karol a Xavera Za stranu a za lidi. Běží mi hlavou, jak u nás taky v sedmdesátých letech plundrovali staré čtvrti. Na Husovce pivovar, řada obchodů zmizela. U Penny krásná kroucená ulice s nuceným výsekem, obchodem šicí stroje a kola. Dnes tam stojí lékárna a paneláky. Lékárna s velkou slávou, že to bude zásobní pro fakultku. Jo. A přes cestu parkoviště a Penny. Nová křižovatka. Husovka - hlavní průtah městem. Za mého dětství u chodníků rostly koule korun javorů. Tam v těch potravinách prodávala paní Jahelková… Nezajímavé. Staré, že? Co tam máš dál... Zrovna tak jedu-li na hřbitov, míjím louku. Stála na ní Městská kasárna. Vojáky nemáme. Zbořit. Pic. Továrny nemáme. Zrušit učiliště – pic! Teď.

Kam mě zanesl poslech filmu. Až do Teplic… Ještě – u našeho stařičkého mocnářského nádraží stával překrásný dům. Asi secesní. Měl taky minimálně jednu věžičku. Pic. Pryč. Asfalt. Naše nádraží před asi pěti lety zprznili. Zmodernizovali. Podchody, výtahy, nástupiště. Krásné to je. Takové hezké. Moderní. Betonové. Tuctové. Už slyším - ale je to hezkééé.

Jdu.

Dobrou noc!