V sedmém nebi

Myslím, že hvězdným dnem tohoto roku byl ten dnešní. Nebo je ještě něco krásnějšího? Prozatím vrchol.

Petroušek trpí dekády let mou sněhovou vášeň. Nejprve se tvářil jako že – jé, hurá, pojedeme lyžovat. To bylo v době, kdy jsme v pátek jeli a v neděli večer se vrátili. Prokoukla jsem ho. Miluje mě, hraje. Ale jeho sport lyže nebo běžky nejsou. Přesto se obětuje a párkrát za zimu mě vyveze na fréze. Jsem ráda, když ho mám v zádech. Jsem jistější. Bezpečnější. Ano, poprvé jsem omylem naskočila do skibusu do Jánek asi před čtyřmi lety. A poprvé mě jeden mladík navigoval na rolbu a přesun do Pece. Petroušek mi to tehdy nechtěl věřit.

Vypozoroval, že má chorobná vlastnost nedochvilnost mizí v ráno, kdy se jede lyžovat. To jsem nejen přesná, ale i v předstihu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-04-rano

I dnes. Budík měl zvonit zhruba za čtvrt hodiny. Jak jsem otevřela oči – šup, krmit kočky, vybrat záchůdek, vyčistit okýnko u kamen – jak říká Hela, to nikdy nezapomenu zmínit… Umixovat výživu po lyžování. Thermojetics. Nabalit každému tyčinku, Lift Off, pytlíček s nápojem…

- Á, tady už to žije. Lyže máme na střeše.

- Ty seš hodnej.

Na záda si beru malý batůžek.

- Jdu vyjet. Čekám venku!

Pokyn pro mě – dělej. Kočky se uvelebují na svá místečka. Budou tu dnes celý den spát. Já v osm vybíhám z domu. Jedeme do Jánek. Aspoň jednou za zimu si chci zkusit přesun z Černé hory do Pece. Tam vyzkoušet Bramberk, Javor…

Začínáme stoupat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-04-janky-cerna-hora-pec-janky

- Petroušku, podívej, jak je vzduch špinavý.

- Víš, že existuje nový termín v počasí?

- Jaký?

- Mlhavé slunce.

- Cože? Snad chemtrailsové. Já se na to nebudu soustředit. Jen sníh. Na Černé hoře se povozíme. Rozvalíme.

Péťa kontruje. Jasně dává najevo, že jede opravdu jen kvůli mně:

- Já jsem se se na to celej tejden těšil!

Kecá.:-) Řehtám se.

Cestou vyhlížím krkonošská panoramata. Mohu je fotit za jízdy, když mám doprovod. Nejvíc vyhlížím mou lásku, horu hor, nejvyšší horu u nás, jedinou pyramidu – co to plácám za nesmysly – zkrátka Sněžku. Nad Trutnovem krásný výhled. Sněžka nás provází nejdřív zleva; za Trutnovem nám leží před autem na konci cesty; jak se blížíme do Svobody, Buků, přesouvá se vpravo. Černá hora ukazuje své sjezdovky přímo proti nám. Tam se dnes budeme prohánět.

Jediné dva černé puntíky nás čekají. Za prvé – vyzvednout mou kartu. Tak dlouho jsem si ji přendávala z kapsy do kapsy, až jsem ji ztratila. Nebude to v parkovací boudičce, ale nahoře u pokladen. Za druhé – zaplatit parkovné. :-) Jo, smějte se. Nikdo, spíš jen málo lidí ví, jak na automat.

Odbočujeme nahoru do Jánek. Míjíme Duncan, tady jsem se proháněla včera. Nahoře parkoviště všechna svítí zeleně. Jedeme pod lanovku. Docela dost aut. Ale myslím, že se lidi rozprsknou a sjezdovka bude prázdná. Ještě v botách metoším nahoru po schodech ke kiosku. Tam se vydávají karty. Vyběhla jsem je s přehledem. Hm. Moje vybíhání do šancí nese plody. Bez zadýchání. No jo, ale jak oživit stroj? Ještě v autě jsem si ofotila z mailu obrazovku s QR kódem a řadou čísel a písmen.

Kdyby mě někdo pozoroval, usmál by se. Jako liška zkoumám, co se kde dá zmáčknout.

- Prosím vás, pane, nevíte, jak to oživit?

- Nevím, za chvilku to budu taky studovat.

Čočka ne. Prstem mačkám display. Á, rozsvítilo se. Ptají se jestli si jdu pro kartu.

- Ano.

- Máš ji u nás uloženou. Jen si ji vyzvedni.

- To víš že jo, ale jak?

Linda mě kdysi učila: Mami, čti lištu, čti obrazovku, mamko čti.

Tak čtu. Postupuji intuitivně podle příkazů.

QR kód asi z telefonu nedostanu. Ale vypište heslo… To jo. A ráda.

- Vyzvedněte si kartu.

Hotovo. Mažu k autu.

- Petroušku, já měla nervy, jestli to zvládnu. A zvládla.

Jo, ještě jeden černý bod. Narvat se do bot. Mám ponožky přímo do bot s označením L a R. vůbec nekloužou. Jak vyosíš patu, nenarveš se tam. Vždycky si říkám, jak malé dítě v mateřské školce. Vzorem mi byl vnuk:

Jak to říkala paní učitelka? Odsunout židličku. Vzít tácek. Postavit se. Odnést tácek. Vrátit se. Zasunout židličku.

Tak tedy. Jak to říkal pan prodavač: Vsunout nohu do boty. Táhnout za poutko jazyka směrem k holeni. Nejde to. Vytáhnout nohu. Znovu zkusit. Táhnu, táhnu. Nevytáhnu. Nohu vyndat. Třetí pokus. Šup. Je tam. Druhou botu. Tam se mi to povedlo napoprvé. Takže kartičku mám. Nohy v botách taky. Natáhnout kuklu, pod ní sluchátka. Na ni přilbu. Chránič na záda. Bundu. Rukavice. Popadnout lyže, hůlky. Vpřed! Ty schody, ty obrovské shody tu jsou co sem jezdíme. Vyklusala jsem je podruhé bez zadýchání. Ale jde se dál. Šlapeme, šlapeme nahoru k lanovkám. Mám ráda ten zvuk dupotu. Když tu je v zimě fronta, dupeš po dvou třech schodech. Zas stojíš. Zas postupuješ. Nevím, z čeho schody jsou, ale duní to šíleně. Dnes schody k pokladnám a rovnou vystupujeme k lanovce.

- Tys´   to dala na jeden zátah!

- No. To je ten můj kopec na šance. Vyplatilo se mi to. Ještě budu nacvičovat.

Malá fronta. V ní studenti Academy Mercury z Náchoda. Nasedám k nim. Petroušek pojede další kabinkou. Jsem ráda, že ho mám s sebou. Nakládá mi lyže. Nahoře si je vyzvedám sama. Slunce! Sluncééé! Tady jsem chtěla letos být aspoň pětkrát. Tak na konci sezony poprvé. Raduji se. Tetelím se štěstím.

Sjíždíme po Andělu. Vcelku nikde nikdo. Mám ráda odbočku do lesa. Je tam zmrzlý manšestr. Drží svou formu. Netaje. Vyjíždím vždycky na sjezdovku, kam praží sluníčko. Tam dole pod námi je naše město. Ale nevidím ho. To mi vždycky vrtá hlavou, že ze Sněžky není vidět k nám. Ale od nás na Sněžku a Černou horu ano.

Drandíme. Na nic nemyslíme. Pohodu mi narušuje telefon. Až na vleku vytáčím zmeškaný hovor. Naši nájemníci mají velký nedoplatek. Jejich měření se neshodují s fotkami hodin. Poslala jsem reklamaci. Ozývá se mi paní.

- Tady ČEZ.

- Volali jste.

- Máte něco od nás?

- Asi ano, ale vůbec si nepamatuji co v které nemovitosti.

Paní se ptá na adresu maminčina domečku.

- Aha, tam máme reklamaci. Ale to nejste vy.

- My jsme dodavatel.

- Aha.

Domlouváme si termín.

- Je měřič přístupný?

- Ano. Je. Můžete vstoupit na pozemek.

- A mají psa?

- Ne, nebojte.

- Já se nebojím.

Řehtáme se. Protože je to informace pro techniky. Paní mě špatně slyší. Mám ji hlasitě. Přes přilbu bych ji neslyšela. Mluvíme jak slepý s hluchým. Ale nakonec Japonec – dohodnuto.

- Ještě jsem chtěla mail…

- Moment. Budu vystupovat.

Povedlo se. Popojíždím kousek níž, abych mail nevyřvával na celé hory.

To byl jediný rušivý element. Ne moc. Ale na horách nepracuji. Nemám myšlenky. Jen sníh, bílo, nahoru, dolů, na vlek, z vleku, na čaj… Balzám na duši.

Moc lidí tu není. Lidi nemaj peníze. Pošlou děti na kurz. Ale sami si to dovolit nemohou. Aspoň je tu místo. Lyžuje se bezpečně.

- Ještě jednou si to sjedu a jdu na kafe.

- Aha, tak já si to ještě jednou sjedu sama.

- Počkám tě tady.

Jedu sama. Nahoře už Petroušek vyhlíží. Jdeme do rondelu na čaj, kafe. Sedáme na sluníčko. Vedle nás na ohni z polen připravují klobásy. To nás neláká.

- Peťuš, pojď si sednout do lehátek.

Usínám. Na sluníčku. Na druhé oblíbené hoře. S Petrouškem.

- Jdeme?

- Jdeme.

Fotím si motto H. Forda. Ford, Auto Trutnov tu je v každém středisku jako sponzor vozů.

Kvalita znamená udělat to správně, i když se nikdo nedívá. H. Ford.

K rolbě. Lyže mi nakládá obsluha rolby. Není to jeho povinnost. Jen ochota. U vysílače vystupujeme. V rolbě má Petroušek známého se synkem. Sjíždíme dolů k hotelu Černá bouda. Sněžka před námi. Majestátná. Kouzelná. Tajemná. Už ji taky kožíšek bledne. Převléká se do šedé. Sníh ubývá. Dole pod námi v hlubokém údolí klauza. Zařízení na plavení klád.

Letím. Krása! Volnost. Křídla. Svoboda. Klid. Pohoda. Teď přijde padák. Tam někde bude Václavák. Tomu padáku říkám Václavskej Václavák. Pokoušejí se ho vystoupat běžkaři. První upadla. Ti za ní se kácejí. Někdo na má volá:

- Bude tam dlouhá rovinka.

- Vím, vím!

Pouštím lyže šusem. Nemám to ráda. Ale tady je třeba se rozjet a doletět co nejdál.

Zpomalení. Pod Kolínskou pro nás přijede rolba. Vyveze nás okolo Kolínské, Zvoničky po rovině k Pražské boudě. V ní jsme si s holkami na výcviku v devítce pouštěly hity… Helena Vrtichová tehdy měla obrovský hit – Pražská holka.

- Petroušku. Teď si musíme dávat pozor, abychom nejeli po cestě pro rolby.

Jedeme. Sněhu místy málo. Travnaté plochy. Baví mě to. Vybírat cestu. V zimě tady jedeš a nemusíš se bát. U jedné chaty koukají z okna.

- Prosím vás, kudy nejlépe na Smrk.

- No, my jsme to tady podjížděli. Ale už to nejde.

Jedu po horní hraně nad cestou. Prvou lyží v kopci, levou se nadnáším nad trávou. Petroušek jede pode mnou na okraji silnice. Sjíždím. Přetlapávám cestu a spouštím se pod silnici. Jedu zároveň s ní.

Jsme na Smrku. Nikde nikdo. Tady chcípnul pes. Ani jeden lyžař. Tady to vždy kmitalo. 

- Já bych chtěla nahoru na Zahrádky.

Péťa nechce. Prý až mě to přestane bavit, ať sjedu. No, bez něj? Chci si tam dát jejich vyhlášený čaj z máty, medu, citronu…

- A co Bramberk?

Je tu přibližovací pás. To jsme dřív pěkně všechno vydupali. Teď se jen postavíš. Jedeš.

Dívám se do jízdního pořádku. Popletla jsem si hodiny.

- Peťuš, za pět minut nám jede skibus.

Sjíždíme od Smrku dolů k Javoru. To já ráda. Tady vlevo, to mi říkal Petrouškův předchůdce, byl prasečí chlívek. Dnes penzionek. Už asi čtyřicet let.

Dole u skibusu mi Péťa říká, že je o hodinu méně.

- Ješiš, tak já si ještě sjedu Javor.

- Jede nám to za čtvrt hodiny.

- To stihnu.

Jeho nadšení nebere konce. Tak jak neposlušná holka zůstávám s ním na mostě nad divokou vodou z hor. Stojí s námi sympatičtí důchodci. Prý synovec jel napřed. Unaven.

- Oni jsou jak sněhové vločky.

- Já jsem s holčičkami lyžovala od devíti do čtyř a večer do Horizontu na ples Horské služby. 

- My jsme jiná generace. 

- My jsme lyžovali na Javoru, na Zahrádkách, a teď jedeme do Jánek.

- A pojedete rolbou k vysílači a dolů sem.

- Ano. My pojedeme jako vy.

- Tak si pak tady na konci dejte pozor, chybí tam sníh.

Hovoříme o všem možném. Paní prodává jezdecké potřeby. Mají takovou skupinu na WhatsAppu. Byla v práci. Přišla zpráva od jednoho, co jí už dva roky dluží za sedlo.

- Prosím tě, půjč mi třicet pět tisíc.

Zprávu nerozdělala. Jen na ten první řádek celý den myslela. Dluží mi. Rozvádí se… 

- Doma jsem to řekla dceři… 

Taková zpráva přišla v té skupině několika lidem. Zpráva končila – večer ti to vrátím.

- To už jsem zbystřila. A víte, že tři lidi mu – tedy někomu – poslali třicet pět tisíc?

Je tu skibus. Jedeme nahoru do Jánek.

- Peťuš, žes mě vyvezl na fréze, tak já s tebou půjdu k automatu zaplatit parkovné.

- Už, už jsme...

- Já nemám kartu. Počkej, vrátím se.

U automatu stojí mladý pán,

- Dobrý den, paní Hrobská. K. mladší jméno mé.

- Jé, dobrý den.

Je mi milé, že se ke mně hlásí syn jedné kolegyně. Rychle vyzvídám, jak na to. 

- Už je Petroušek.

- Peťuš, tady se zmáčkne tohle. Semhle dáš kartu.

Za námi jiný mladý pán napovídá. Karta odepřena. Tak znovu. 

- Vidíte? Už vám píšou:

- Můžete opustit parkoviště. 

To se tam objevilo tak po třech čtyřech minutách.

- My bychom to bez vás nedali. Jak bychom se odsud dostali.

- Musíte číst i to u karty – tam vám psali, zadej pin, i to na display.

Spouštíme se dolů do Svobody okolo sjezdovky, kde jsem včera lítala pod sluníčkem na modru.

Radíme se, kam na oběd. Nakonec vítězí obyčejná hospoda u cesty. Servírka nás obsluhuje. Víme, co chceme a k tomu birella a sladké víno. Mají jen polosuché. Nese mi ochutnat. Volá pana vedoucího. To je tak sympatický chlap. Má takové ty hospodské legrační věty.

- Že jste to vy….

Bere z mrazicího boxu Pálavu. Co by pro hosta neudělal.

- Vyřiďte v kuchyni, že to bylo moc dobré.

- Jo, já to vyřídím, a voni budou chtít přidat.

Domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-04-zahadolog-dr-vasicek

Než se naděju, je čas jít do knihovny. Přednáška záhadologa pana Vašíčka. První záhada – jak to, že se mi počítaly kroky? Na běžkách a na lyžích se mi to nepočítá...

- Peťuš, já jsem si na minutku usnula.

Veze mě do knihovny. Kroky si doběhnu cestou domů.

Přednáška krásná. Zajímavé povídání jako vždy. Cestou domů jdu s jednou paní. Ke brance mi to dalo opravdu denní plán. Ještě jsem překročila.

Prožila jsem den v sedmém nebi.

Děkuji.

Dobrou noc!