V zimní krajině u předků. Večer s Mistrem

Rozhrnuji závěsy. Včera jsem stáhla šály k sobě, aby ptáci nenaráželi do okna. Ješiši, on všechny háčky spojil jen na ty šály. Na záclonu už mu nezbylo nic. Nechala jsem mu je tam oddělené na tyči. No...

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-26-ke-krmitkum

Maličko znovu nasněžilo. Dívám se na cedulku s úkoly.  První si dám nakrmit ptactvo. I kdybych jim prostřela ještě na víc krmítcích a krmných válcích, víc lojových koulí – vše by zmizelo. Mám radost. Chutná jim. Pomáhám jim přežít nepřízeň. Linda mi říkala, jak k ní chodí kocourci, že teď v Kyttinině chaloupce asi bydlí nějaká kočička. Potulní kocouři – to jo. Ale kočénka? Bez domova? Nechá se pohladit. Jemně zapláče. Kdyby ji přijala, co by tomu řekla stará Kitty. Energeticky by ji to oslabilo. Chjo! Jsem dokonale šťastná, že po nekonečném vyhazování Mourka jsme si ho konečně osvojili. Měl dokonce vyjednané mydlení v Pze v bytě se zahrádkou. Joj, to se do mě pustili lidi na FB. Jsem ráda, že je u nás. Vyhřívá si tělo na žhavé dlažbě. Už asi tři čtyři měsíce nedojídá. Nechá jedno dvě soustečka. Dle mého laického rozumu konečně odplula do neznáma ta jeho nenažranost. Strach z nedostatku. Nedosycenost. Teď se musím najíst na časy, kdy nebude. Už snad ví, že u nás bude plná miska vždycky.

Jdu bosa ke krmítkům. To miluji. Bosé nohy do sněhu. Klouže to. Teplé nohy tají sníh. Vracím se do domu pro ořechy. Mám za sebou už přípitek pro všechny lidi s dobrou vůlí! A že jich je. Jen teď večer mě napadá výjimka -  jedna minda. Učila jsem na gymnáziu její dceru. Žádný lumen. I o téhle kjavě mi Petroušek říká, že není nejostřejší pastelka mezi právníky. No. Hlavně si myslí, že je pánem světa. Není. Je blbá až na půdu. Má VŠ vzdělání. Velké sebevědomí. Ale ode mě už dostala lekci. Dnes jsem si nechala líbit. Ale má to u mě jak v trezoru. Míca!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-26-sup-do-tepla

Kočeny se mnou obcházely zahradu. Šup do tepla. Dojemné. Žofinka omývá a okusuje Mourečka. Láska kočičí. Jakou péči o sebe obě kočky mají.

Poledne v tom okamžení:

- Ahoj, Peťuš!

- Ty seš nějaká rychlá.

- Teď jsem byla krmit ptáky. Tak si rovnám fotky na teplé dlažbě. Peťuš, mohl bys mi říci, kam pověsíš záclonu v ložnici?

Chvilenka ticha. Ale jen setina sekudy. Okamžitě ví, o co jde.

- Jo, to jsem si jen pověsil a jak připravíš záclonu, hned to převěsím. To dělám z auta. To je sranda.

Řehtám se.

- Peťuš, pojedu na hřbitov a na větvičky.

- Než se vrátíš, já to převěsím, že budeš mít záclony i na půdě.

Miluji jeho situační kecy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-26-na-vetvicky - Co kočinky?

- Mourek teď šel se mnou zahradou. Oba jsme šli bosi. Ale Žofinka nakoukla a hodila zpátečku.

- V kolik jedeš na toho Svěcenýho?

- V půl šesté.

- Tak to mi poradíš, jak mám tu záclonu pověsit. Tak ahoj.

Řehotám se. Čekám, až položí telefon. On mě slyší.

- Nesměj se pořád. :-)

Směju.

- Tak ahoj!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-26-na-vetvicky

Jedu na větvičky. Bílo. Padají krupičky. Potkávám v parku malé děti. Vidím, že třída směrem do jídelny, je cvičená. Na křižovatce parkových cest první dvojice zastavila. To mě těší. Jdu po cestičce k už naobědvaným dětem. Paní učitelce říkám, že jsem celý život učila. Prý ví. A prozrazuji svůj nelibý názor na mladé učitele. Ale dávám pochvalu, jak jsou děti ukázněné.

- Děti, pojďte sem!

Vturánu se klubko dětí, které se honily v parčíku okolo stromů, radovaly se z prvního a posledního sněhu letos, seskupily okolo učitelky. Přichází pozitivní motivace:

- Děti, dnes jsme dostali už třetí pochvalu. První za nejlepší šatnu, druhá za jídelnu a teď paní učitelka chválí, jak jste ukázněné.

Děti jsou opravdu skvělé. Jeden hošík vykřikuje, že je zlobivý. Kdopak mu to asi nakukal do hlavinky. A maminka má prý schovanou babu Jagu pod postelí.

- No, já už jsem slyšela nějaké zvonečky. Asi andělské.

- Nebo čertí?

- Možná. Ale vy se ničeho nebojte! Nikdo vás nesebere.

- To jsou převlečení lidé.

- +Jo, to jsou. Ale pak jsou tu i takové temné síly, jenže ty na nás nemohou. Protože jsme hodní.

Loučím se. Nad Labem pozoruji historické město Jaroměř, které vypadá jak Benátky.

Mám větvičky. Jedu na jedličku. Vím kam. Můj stříbrný smrk mi pokáceli. Ach! Přjjíždím k místu, kde jsem brala jeho větvičky. Nevím, kdo rozhodl o jeho popravě. Kam se poděli ptáci, kteří v něm bydleli? To nikoho nezajímá. Na jeho místečku roste nový stromeček. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-26-po-tetach-a-novych-pribuznych

Jedu na hřbitov. Skládám si mozaiku rodu. Jak to, že jsem znala cizí osudy, cizí náhrobky! Jak to, že se dozvídám o větvi z tatínkovy strany až dnes! Podpaluji na našem hrobě. Kousek dál hrob tety Bartošové. Médium. Ta vychovala mého nového bratrance MIlana. Vracím se na místo původního hrobu. Tam jsem stála jako malá tříletá holka. Přesně si ten den pamatuji. Vedle našeho hrobu odpočívá manžel tety Stáni. Tatínkovy sestry. A jejich syn. Obcházím další nové hroby. Vzdálená sestřenice Milena mi volala o víkendu, abych už nenosila tetě, to jako mé mamince, živé kytky. A že je velký listopad zmrzlý. Že ho hodila do koše. Ano, ještě tam je.  Dnes jdu k její babičce, mé tetě Zdeňce Šimkové… Očima hledám hrob, na který mě nasměrovala má nová sestřenice Dana. Á, tady! Rodina Lédlova. Fakt, z oválků podobizen vidím dentistu, který mně tolikrát opravoval mléčné zoubky. Chodil i do naší školičky na první stupeň. Tam byla šlapací vrtačka! Hm, to si nikdo neumí představit. Ještě zapaluji u Matějovských. Rodina, která mě měla moc a moc ráda. Srdeční záležitost. Čistím si své nové růžové holínky o závěje sněhu. Bláto na nich vypadá prapodivně. Nejlepší je vzít si na větvičky bílý batůžek. To napadne jen mě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-26-tady-se-filmuje-a-tady-mel-tatinek-firmu1

Jedu ze hřbitova. Před očima se mi přehrává film. Tady byly příkopy. Tady jsem si nabírala do kotníkových krásných gumových botiček. Tady maminka chodila do kasáren do army. Kasárna zbořil Béďa. Můj skvělý spolužák ze základní školy. Tady jsme sjížděli kopec po zadku… A jejej! Tady se něco natáčí. Tady stojí sekuriťák. Odbočuji. Znovu. Okolo hotelu Veselý. Druhý v zelenkavé vestě si mě nevšiml. Podjela jsem ho za zády. Mobily dělají divy. Parkuji naproti domu, kde nahoře v prvním patře bydlela rodina mého tatínka. Babička a děda, on a jeho sestra Stáňa. Na omítce znám z fotografie veliký kruh na dědečkově fě – CENTROKOV. Bohužel, plány v tubusu, které mi maminka ukazovala, když jsme před dvaceti a více lety jeli na dovolenou, mi zmizely nenávratně. Mamka mi ukázala, jak tady, kde je náš dům, měla stát fa Centrokov. Prý palác. Ale 1948…

- Mohla byste se prosím zasunout, abyste nebyla v záběru kamery?

- Já si tu jen natočím tatínkovu fu.

Prosí. Vyhovuji. Zasunuji se do stínu bývalé vojenské nemocnice. Okružní ulicí jede víc než padesátkou dodávka Městské policie. Njn. Všichni jsme si rovni. Někteří mají majáčky. 

Sekuriťák je šikula. Ano, ví, tady v tom domě se Boženě Němcové roku 1838 narodil první syn Hynek. ptá se mě, jestli vím, co je to za dům. 

- Ano, hotel Veselý... Majitele vezli na hřbitov na lafetě děla. Měl strašnou nadváhu... Ale Němcovi se sem nastěhovali až asi dvacet let po jeho smrti.

Jedu domů. Žehlím. Dnes ani jedno okno. Odškrtávám úkoly. Petroušek je tu. V pět pojede na zápas. Chystám mu výživu, nápoje.

Já si chystám do desek fotky a dokumentaci z dubna 2003. Učila jsem tehdy na gymnáziu. Vedla jsem literární klub. Zvala jsem si známé osobnosti. Vladimíra Čecha, Mistra Svěceného, Tomáše Töpfera, Arnošta Goldflama, Michala Viewegha a další a další…

Jedu. Ať si sednu. V polovině cesty - nemám desky! Dojela jsem ke knihovně. Šla pozdravit Mistra. Vykládal své drahocenné nástroje. Ano, poznal mě. Tehdy mi z legrace nabídl místo impresária. Dávám si batůžek, ten, který jsem si odpoledne musela vrátit do bílé barvy po trhání větviček, na židličku. Vracím se domů. Popadám desky. Jedu zpět ke knihovně. Běžím parčíkem. Ještěže mám kondici. Beseda začíná.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-26-s-mistrem-svecenym-podruhe

Dozvídáme se o houslařských školách. Itálie vede. Ale na šmytec se nezeptá nikdo. V tom vynikala Francie. Žíně ze speciálního koníka. A že těch smyčců bylo. Každý houslař měl svou značku, tvar houslové desky. U nás vyráběli víc z hrušní. Předvádí nám zvuky houslí z roku 1722. Dřevo většinou javor, ale vrchní smrk... Lakovali i patnáctkrát, ale nesměli dřevo "upajcovat" To by neznělo. Poutavé. když vídeňská filharmonie letěla za oceán, vyrobili jí nové smyčce. Bez slonovinové špičky, bez vykládání perletí, slonovinou, zlatem stříbrem. Jak jsme dospěli do dnešních dob, víc úředníků má nad tebou moc. Ach, souzním s Mistrem. Dávám otázku o jeho religiozním jménu. Dává krásnou odpověď o přátelství se vzdělaným a moudrým Jaroslavem, alias Dominikem Dukou. Jak se přátelili už z dob, kdy oba bydleli v HK. Pouchov, Věkoše, Slezské...  27. 4 si vždycky přáli. Vymýšleli koncerty k Noci kostelů. Svěcený měl privilegium hrát ze stupínku před oltářem… Před měsícem mu hrál naposledy. Držel se. Přece mu musí zahrát jako silný člověk. Až odpoledne dovolil nastoupit smutku. Přišel o vzácného přítele. 

Po besedě se seznamuji s paní z tiskárny… Kolikrát jsem obcházela tiskárnu v Novém Městě i v tom našem. Používala jsem jejich čtvrtky – odkrojky, papíry různé velikosti na poznámky, na písemky… Fotím se znovu s Mistrem. Ukazuji mu narychlo fotky z naší besedy v salonku hotelu Alessandria před víc jak dvaceti lety…

- Jé, tady jsem měl naprosto jinou barvu vlasů…

- Ano, i mně už kadeřnice přestala dávat šedý melír.

Doslovná kjava za mnou načechrává náladu davu asi pěti žen:

- Koho to zajímá!

Fakt můra! Ta její holka na gymplu nebyla žádná ostrá pastelka. Petroušek mi vždycky říká, že i máma je blbá. Loučím se s Mistrem. Je mi hanbou, že ta čůza za mnou nemá úctu k jeho větičce o barvě vlasů.

Klušu domů.

- Lindi, já jsem byla na besedě…

- Pochopila jsem.

- Jedeš z Phy?

- No, už jsem Osice….

- Tam se narodil František Škroup! Autor nápěvu české národní hymy!

- Potřebuji děsně čůrat. Asi se u vás stavím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-26-domu

Za dveřmi mě vítají dva ocásky. Dvě kočičí hlavičky.

- Kdes byla? Máme hlad!

Než je nakrmím, zatopím, už k domu přijíždí hlučné auto.

- Mami, pusť, mě!

Mixuji jí koktejl. Chová si kočičku, kterou nám vyhlídla před dvěma lety, v květnu to bude před třemi lety.

Pokračuje domů.

Petroušek se vrátil ze zápasu.

- Vyhráls´?

- Vyhrál.

- Ostatní?

- Nedařilo se jim. Ale je to rarita. Hrajeme od první třídy do dnešních let. Vem si, kolik nám je!

Povídáme si.

- Podívej, jak se Žofinka složila támhle na své oblíbené místo na koberci.

- Tam ležívala Zrzečka.

- Teď jsem to chtěl říct.

- Kdepak asi skončila, kočička naše!

- A kde Micinka, viď?

- Proto mám ráda kočky zavřené…

- To neuhlídáš.

Krásné to tu bylo. Moc! Bílé. Ledové. Srdečné. Brousila jsem nože! Počkej, až tě zas potkám! Cítila v sobě sílu. Setkala se s hodnými lidmi… Až na tu jednu. Ta ještě pocítí…

Poslouchám pana Holce. Kdypak skončí protiústavní zadržování vlády agentem na Hradě? Že by můj názor odrazoval mé čtenáře? Kde mám svých dva tisíce párů očí!

Koukám na statistiku. Maličko se to  zvedlo. OK.

Dobrou noc!