Exozomy ven!

Šest večer. Obývám celý den svou postýlku. Dnes druhý den válendo. Bez zvracení. Nabírám sílu. Pálí mě průdušky. Mám kuřácký kašel. Ne a ne vykašlat, co potřebuji. Beru zlatý med. Ráno jsem si naordinovala čtyři guarany. Bohužel, stáhli ji z prodeje, nový produkt se chystá, už je avizován, ale než přijde... Cítím pozvolné narůstání síly. Jsem jistá na nohou. Včera stařecká vratkost. Ty bláho! Stáří! Ireno, odpočívej, ať se vrátíš do kondice. Do své síly. A mysli hlavou! Už se nesmíš přeceňovat. Před měsícem mě upozornila Drahuška čtenářka. Drahuško, až včera mi to dolezlo do hlavy. :-) 

Dopoledne jsem se osprchovala z ublemstání. Od devíti školení. Mixuji si koktejl. Asi jediná strava na celý den. Volám Petrouškovi:

- Peťuš, Mourek něco snídal?

- Jj. Dostali oba.

- Mourku, tak nic.

Lísá se. Přede. Olizuje mi ruku. Vyskočil na křeslo. Přechází na stoleček.

- Moure, jedeš?!

Pochopil. Vrátil se. Dává najevo vděk a náklonnost. Opouštím ho. Zajíždím do postele. Dnes se míním školit. Člověk míní, pánbu mění. Dopoledne prokládám vědomím a spánkem. Nemohu být pozorná. Ještě stále mě přemáhá únava.

Na obědovou pauzu vylézám. Zkouším pracovat. Klekám si. Vyndávám šuplata z mrazáku staré dobré LG. Třídím do nové. Najednou mám hodně místa. Líp se stěhuje z menšího do většího. Panebože, co tu mám ekocitronů postrkaných po šuplatech. Do jednoho ukládám jen maso. Támle ještě krůtí prsa z minulé krůty. Tajdle kus z darované kotlety od Lindy. Někde ze zimy. Tady na polévku, na polévku, na polévku... Do jednoho šuplete ovoce. Čtyři šuplata z části plná, sbírám kostky ledu po celé mrazničce. Dávám ho na jedno místečko. Ta nová má v dvířkách takové malé poličky, třeba na nanuky. Jé, vakuové pytlíčky s černým bezem, další s libečkem. Jeden černý bez zalévám na čaj. Jako bych se okamžitě zpotila. Pro dnešek odpracováno. Lžička zlatého medu - kurkuma prý ohromně léčí. Postel.

Péťa je tu. 

- Byl jsem u známého. Hele, co ti posílá. 

Láhev tokaje. Ó, trefil se do mé chuti. Ale dnes ne. 

Oběd vyřešen. Vyndávám z nové prázdné lednice mísu s rýží a roládou od včera. Jó, když člověku není zrovna do skoku, Petroušek i rýži chválí. 

- Jo, co ta trouba?

Má bystré oko. Jak se jedná o žvanec, nezná bratra. :-) 

- Jo, Peťuš. Budeš mít ze včera. 

Servíruji na mladý list kapusty kopeček rýže, krůtí roládu, rajčátka, okurku, papriku.

- Ta rýže nebyla tak špatná.

Něco si v duchu myslím. Jó, když je hlad... Usmívám se. Dávám si asi dvě lžíce do mističky. Ta rýže s kari je víc než skvělá. Napadlo mě - holka, vem si zlatý med. Má se jíst každou hodinku. Skvělá medicína. Kurkuma.

- Petroušku, tak co holky? Jak je přivítala jejich kočička?

- Vrátil jsem jim klíče. Kočka chodí za V. jak pejsek. Pořád ji hlídá, aby jí neutekla.

- To byl pro ni šok. Tři dny bez paniček.

- Vyprávěl jsem jim, jak jsi malovala. Jak jsem chodil krmit. Jak se mi nikdy neukázala. Jen hlavu odněkud vystrčila. A jak jsi se mnou přišla ty, jak hned vyběhla. Jak jsme jí tam dělali chvíli společnost. Neřekl jsem, že první dva dny brečela. Včera už jsem ji taky mazlil. Říkal jsem, že ti není dobře. Kočka V. hladí po tváři. Pořád jí packou hladí.  Pořád se s V. ňuchňá. Drží si ji, aby ji zas někam neutekla. Chodí s ní až ke dveřím. 

- To kočky dělají. Mourek mi taky vždycky vrazí čumák mezi oči. Pusinkuje mě. Jsem tak ráda, že ta kočka už zas má své pečovatelky u sebe.

Přemýšlím, proč se moje tělo rozhodlo prosvětlit. Chrchlu z rozbolavělých průdušek. Smrkám, smrkám. Nic mě výrazně nebolí, ale tělo je otlačené neurčitým nepopsatelným stavem. Jako potlučené. Do odpoledne asi ustoupila zvýšenka. Zlepšuju se. Užívám si svůj stav. To je žůžo, že nejsem v Brně. Žůžo, že mě dnes Karel nevezl z Brna a nepředal v pořádku Petrouškovi. Žůžo, že mohu obývat svou postelenku. Žůžo, že mě nikdo do ničeho nenutí. Skáčeme tu přes nedouklizený binec po malování chodby. Ale Petroušek se hlavně stará, aby měl do sosáčku a abych dadynala. 

Volá můj poradce. Co jsem říkala na školko.

- Abych řekla pravdu, mám pár skrýnů obrazovky. Líbila se mi Petra, Monika, Katka. Ale většinu jsem prospala. 

- Pepa bude mít nahrávku. 

- Nebude, dnes jsem ho tam slyšela, že vznášel dotaz. 

Nevadí, něco jsem slyšela. Asi to, co patřilo mně. Jdu si lehnout. 

Odpoledne vylézám. Nabízím.

- Peťuš, ušlehám vajíčka s jahodami.

- Joj, to bych si dal! Možná přijde Honzíček.

Venku žluté světlo. Odpoledne. Jeden liják přepršel. K druhému se schyluje. Honzík je tu. Hovoříme o bouři o rozbitém bojleru, o našem vychytávání dětských fotovoltaických nemocí. Péťa včera měřil první měsíc. Byl dost, hodně, moc, víc než moc překvapen.

- Člověče, tak za ten měsíc se spotřeba snížila o 50 %.

Ani já nevěřím. To je dost. To se za rok ukáže, že asi změníme nevýhodný levný tarif z roku 2021 a začneme prodávat do sítě. Máme taky hodně hodin nízkého tarifu. Moc.

- Až ti zítra budou volat, zeptej se, jak je to s nízkým tarifem o víkendu. To na tom papíře není napsané.

Jahody s vajíčkem mi přišly vhod. Kluci odjíždějí na fotbal. Já odjíždím do postele. Vturánu zas spím. Probouzím se na přelomu odpoledna a večera. Žluté nebo zelené tlumené světlo zvenku se nezměnilo. Začal blikat můj hedvábný lampionek na okně. Koupila jsem ho před rokem nebo dvěma u Rossmanna. Usínám s jeho světýlkem každý večer. Je to kouzlo na okně. Taková pohádka. Když už nemohu chodit s maminkou do pohádky, mám náhradu - malé světýlko ve tmě na okně. Pohádka dětství.

Prospala jsem dva dny. DVA DNY A NOC. Tělo potřebovalo prosvětlit. Dřív se tomu říkalo viróza. Jenže my, co víme, že viry jsou podvodem pan Kocha a dalších skvělých... Tedy my víme, že buňky člověka se občas rozhodnou vyčistit se. Vypouštějí z organismu spaliny, odpad - a to jsou exozomy. Buněčná hovínka. Do dnešního dne VIRUS NA SVĚTĚ NIKDY NIKDO NEIZOLOVAL. NIKDO. Cože? A na co zemřel Fredy Mercury a miliony dalších? Na léčbu. Na otravu léky. Dva dny zpátky taky jedna dušenka odešla - léčili ji tak, až ji uléčili. Naprali do ní tři dávky, po první nebo druhé ji zasáhl silný hraboid nebo jak tu nemoc nazývají. Moje spolužačka Jitka se na mě na červnovém srazu osopila, že nebýt celá rodina očkovaná, kovid by nepřežili. Prý strašné. Ani jsem se neopovážila písknout, že ho dostali jako dárek... Od té doby už to s tou naší písničkou šlo z kopce. Byla krásná. Milá. Myslím, že 75 není věk na odchod ze světa. A druhá? Taky se nechala přesvědčit. Perforace střev. Někomu to sedne na mozek, hodně lidem na srdce, někomu na trávení...

Ať Bůh chrání lidstvo! Ať už se zastaví snižování IQ! A tak se staň! Právě teď.

Spát!

Dobrou noc!