Vánočkový, chlebový, žehlicí, barborkový, ibiškový

To to uteklo. Půlnoc. Dnes teda budu krátká. Ještě jsem bio. :-)  To jako že člověk. Nechci být biorobot. Tak co jsem dnes všechno zažila? Tlapky uchozené až po kolena. Kdybych u sebe nosila mobil, to by bylo víc jak deset tisíc.

Ráno. Šedé. U dveří na mě čeká Zrzečka. Netrpělivě. Už jdu.

Poslouchám třetí díl o paní Ireně u Igora Chauna. Čte reakce na překlad Voynichova rkp. Poslouchám přívětivé komentáře a reakce na prostou paní Irenu. Metařka. S velkým srdcem a v něm s láskou pro všechny. Otevřená mysl. Inteligentní. Empatická. Se skvělou slovní zásobou a vyjadřovací schopností. Člověk s pronikavým pohledem. Mám v plánu poslat podporu potřebným. Rozsvěcujícím. Podpalujícím. Chtěla jsem i Irence, ale sešlo se jí víc jak tři sta tisíc na TV Goscha. Tady už nemusím přikládat ruku k dílu. Je z kraje Blouznivců našich hor. Antal Stašek o nich psal. O spiritistech. O variantách spiritismu. V Nové Pace otevřena expozice automatických kreseb.

https://muzeum.cz/stale-expozice/expozice-spiritismu/

Maluju se. Igor čte jeden výsměšný koment. Jj, prázdný člověk - prý nomen omen:

- Ty vole, to je matroš, co mají v té Pace. Nomen omen.

Nomen omen - česky věren jménu. Rozuměj asi paka v Pace. Tupý. Neprobuzený. Hlupáček.

Verše, které vytanuly na mysli posluchačce. Babička jí je věnovala do památníku. 

Lépe v prsou velké srdce,

nežli v hlavě velký duch,

kolik lásky dáš ty lidem,

tolik štěstí dá ti Bůh.

Myju si hlavu. Kousek po desáté skyp s maminkou. Shodujeme se s paní koordinační, jako by byla posledních pár dnů lepší. Pečovatelka si ji prý chválí. Maminka pomáhá při úkonech. Maminko, děkuji. Je to jako by pochvalu dostaly moje děti.

Zas ty zuby! Koukám jí do pusy.

- Mami, ty máš ty zuby divné. Špatně nasazené.

- Mám je špatně nasazené.

- Mami, jak jsi jedla svačinu? Vyndej je.

Dá nám to pěknou práci. Zuby posazené kousavým do dásní. Ale asi na potřetí si je vsadila správně. Děsí mě sešup...

Ptám se jí na roráty. Ano, ví, co to je, ale sama nechodila. Měli kostel daleko. Vyzvídám. Jestli na Chloumku. Ne, až v Holohlavech. Ano, tam se vdávala. Poupátko v rozpuku... Už se hlásí paní Hudáková.

- Paní Konečná, zítra budete volat s druhou dcerou. Uvidíte pejska.

To je milé, prý se ptá po Beníkovi. Jaké hlouposti mohou udělat člověku radost. Ještě narychlo měníme nedělní termín. Dopoledne tam bude nějaký nemluvící biorobt. Budu se těšit na setkání. S oběma. S maminkou i s paní Hudákovou. 

Zadělávám na chlebík, na vánočku. Snáším z půdy svítící stromeček. Měla bych stihnout dojet k mamince do dvou. Nepočkala jsem na vychladnutí vánočky. Brousek. 

- Peťuš, Zrzečku jsem dnes nechala venku. Vždycky ke mně přiběhla. Vylezla až nahoru do koruny třešně. Tam brečela a sjela po packách dolů. Šikovná.

- Ta ti tady ty tvé ptáky probere.

- Neprobere, oni budou chytří. Ostražití. Nepočkají na ni. Je venku. Pojedu na obrátku k mamce se stromečkem.

- Jeď vesnicemi, bude to na státní ucpané.

- Peťuš, nech to na mě. Rozhodnu se, jak to zavnímám.

Jedu. Volám paní do kanceláře. Už mě zmerkla. Mává přes okno. Předá pečovatelkám.

- Vánočka má brousek. Taková byla pěkňoučká. Ale byla jsem netrpělivá.

- Takže s náplní.

- Jo? To se tak říká?

- No, dcera, když upeče něco s brouskem, vždycky říká, že je to s náplní.

- A je to vtipné.😍🥰😂

Vracím se domů. Normálně bych se stavila v obchodech. Donesla bych jim svou energii. Své peníze. Nic. Roušky vyžadujete, žádný nákup! Domů!

- Víš, kde byla Zrzka? Na chatičce. Nahoře na zídce. A víš, jak se tam dostala? Po té zdi vyšplhala nahoru.

Spiderman. Šancovky jsou hrubé. Asi se drápky za ně zachytila. Poprvé u nás běžela do dveří ve výklenku. Narazila do skla. Vyběhla po omítce a chvíli se držela. Máme něco jako obojživelníka. Plachťáka. Na sklo si zvyká. Často chce projít sklem. Nejde jí to. Je to něco, jako když já se chci přenést v čase ke kadeřnici. Zatím to nedám. Zkrátka auto jede pomalu. 

- Co nejdřív? Vymáchat záclony v octu. Vyždímat. 

- Peťuš, prosím...

Kdysi v paneláku měla Linda pověsit záclonu. Ani náhodou. Kentaurka má nadměrnou inteligenci, ale záclonu rozpočítat - to nedala. Spíš si myslím: Jo, jednou jsem si zkusila luxovat a pak už mi vysavač půjčovali i proti mé vůli. Nic, budu předstírat, že neumím věšet záclony.

- Kdypak přijede Linda? Že by mi poradila, jak si to mám rozvrhnout.

Řehtáme se. Péťa věší. Už mám dožehleno. Hurá. U prkna jsem obstarala hovory. Upřesnila jsem si se snaškami zítřejší termín jejich přistání u nás. - Po týdnu zmizlo žehlicí prkno. Hotovo. Co dál? Ustrojím ibišek. Zrzečka spí po svých horolezeckých výkonech. Využívám čas. Věřím na pentli rolničky. Hlavně nezvonit! Hlavně, ať neslyší cinkání. Drak by přiletěl a byl by konec. Věším háčkované škrobené ozdoby. Od maminčiny sousedky. Kouličky a rolničky na krásných uzoučkých zlatem zdobených červených pentličkách. Ty vorle, to je dlouhý atribut. Postupně rozvíjející. To se nedá číst. 

Co jsem podělala? Docela dost. Tlapky si dnes užily.

Peťuš, já jsme zjistila, že jsem v nové lopatce vypálila díru. Normálně jsem chtěla uklidit černý uhlík a ona po něm zbyla džuzna v lopatce. Včera mi vypadlo kus polena, uhlík, zametla jsem ho. Zůstal na lopatce. Zalepíš ji tou kovovou lepicí páskou?

Péťa lepí. Jdu Zrzečce vyčistit záchůdek. Tfujtajxl. Pověsila nudli přes okraj. Chjo. Role papíru. Kbelík. Hadr. Díky Zrzce máme denně okolo kamen vytřeno.

Dnes jsme poslouchala u práce naše zákonodárce. Jak to tam vedou. Jak by rádi poslali mediky po 4. ročníku v době nouzového stavu do fce sestry. No jo, jenže sestra umí zavést katetr, kdežto medik toto neumí. Hazard se životy. Taky kdy tu bude nouzový stav? A jak to, že přijímají takové zákony právě v nouzovém stavu? A vysoké školy budou muset zařadit nová kurikula. A tedy přeakreditovat programy. Ajajaj. Kaz v jízdě. Na tohle teda nemám nervy.

Šup, zatápím.

- Mami, přijedu se podívat na vašeho medvídka.

- Jo, medvídka. Drak je to.

- Mami, vyjíždím!

Co to povídám, je tu.

- Poslouchala jsem o střelcích. Prý to jsou kentauři. Chtějí nasávat vzdělání, info, jezdit do ciziny. Mají rádi bílý sport. Nesnášejí klid, jsou akční. No, to teda jo. Když si vzpomenu, jak jsme v létě sestupovaly Obřím dolem. Furt jsem ti viděla záda. Chtěla jsem si fotit Sněžku zespoda. No jo, jeden blik a už jsem ti neviděla ani ta záda. Akční. Klusala jsem za tebou jak nadmutá koza. Prý postrádají - jak bych to formulovala - takt. Zraní, střelí, ale nevědí. Příště bez omluvy - jedeme dál. Poslechni si to! Sedne to na tebe jak zadek na nočník. Jen nevím, nač mi je ten pas. Měly jsme letět v to léto do Ruska. Nebo následné. Letos nic. Chjo. Mám pas. K ...

Zrzoun mi zalézá do skříňky. Doluji ji ven. Vytahuji vázu. Zapomněla jsem na barborky. Běžím do zahrady.

- Třešničko, potřebuji větvičky. Kterou se smím ustřihnout?

Ještě jdu ke zlatému dešti; pro jednu. Navěšuji své výtvory. Kdysi jsem si vyrobila... Ještě nalít vodu. Váza se převážila; rozskočila se na dlažbě. To byla rána! Jdu zamést střepy. Vytahuji klasickou těžkou vázu. Ty tenkostěnné příšery nejsou plně funkční

Jedna hodina. Medídek spinká vedle mě. Za chvilenku jí zas spadne tělo. Líhává pod houpacím křeslem. Nebepečné. Šmudla se motá pod nohama. Stále někam zalézá. Taky nebezpečné. Dnes do skříňky s otočným karuselem. 

Právě zhasla stojací lampa. Divné. Že by svítila těch predikovaných třicet tisíc hodin? Pink. Jdu se podívat. Co to upadlo? Ze zelené spirálky skočilo na zem jablíčko s háčkem. Zvláštní. 

Docela dost. Tři znamení. Copak se stane? Váza, lampa, jablíčko. Kouzelný čas.

Dobrou noc!