Vánoční čas skončil

Neděle ráno. Odpočívám. Krmím naše kočičí dravce. Myslím tím pražskou Kitty a přivandrovalého Mourka. Ještě si jdu prohlížet něco do počítače. Malinko klimbu... Venku zataženo. Procházím na FB Watch. Ó, dva kohoutci se stejným procentem v prvním kole Všimli jste si, jak v posledních letech vždycky, ale VŽDYCKY, volby končí téměř padesát na padesát? Nejen  u nás. I v cizině.  Proč to tak dělají? To bude slastných čtrnáct dnů. Bušení do hlav a myslí. Pak už budou voliči propuštěni. Už budou moci držet dvě věci. Hubu a krok. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-15_Snidame/

Myslím, že i zarytí nevoliči, absentéři a ignoranti tvrdící, že kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali, tak že tato kategorie za čtrnáct dnů zdvihne pozadí a půjde podpořit toho svého. Bohužel - pro mě válka nepřípustná. Ano, mladí si ji přejí. Podvědomě. Totiž z nich už vyprchal gen sounáležitosti k lidstvu. Pomáhání. Pokora. Šetření. Budování. Uvědomění si štěstí - je MÍR! To už je minulost. Z našich potomků tyto pocity, hodnoty, geny vyprchaly. Taky jim třicet let myly mozky. Proces degenere úspěšně ukončen. Myslím, že  podporovatelé válečných sráčů - pardon, UI ví, co si myslím. Chtěla jsem napsat štváčů - jsou mladí. Válku znají ze střílecích her. Potřebují si ji zažít na vlastní kůži. Netuší, že je to bude stát jejich krev. Že umřou s rozpáraným břichem. Včera v divadle vedle mě seděla stará kolegyně. Učily jsme spolu na učilišti. Vzpomínala, jak její dědeček bojoval v zákopech, v mokru, pachu krve, se zavšivenou hlavou. To muselo pro naše předky být něco neuvěřitelného. Muset jít do války. Zažít poprvé použitý yperit a plynovou masku - brr, umřela bych v ní. Poprvé tank, letadlo, ostnatý drát. K tomu hlad, zima, nemoci. Rakousko-uherská vláda si vybírala naše české - potažmo moravské atd. mládence. Umísťovala je na koráby. Používala je jako odborníky na stroje na lodi. Protože uměli opravit svýma šikovnýma rukama porouchané jemné lodní přístroje. Nikoho nezajímalo, že se český námořník na moři necítí. Kluci, kteří používali nejsložitější jazyk světa, máme ho v DNA, měli fištrón. Ten ti, kteří hovoří primitivní angličtinou, nemají. My máme starý jazyk s mnoha a mnoha synonymy. Oni mají jeden výraz na mnoho významů. Snad prý před pár stoletími kněží tvořil angličtinu z latiny. Nezdá se mi to. Ale že je to přiblblý jazyk, to jo. Jmenovaný fištrón, selský rozum, intelekt - ten se za třicet let ztratil; ten už dnes mladí nemají. Většinou - nechci generalizovat - jsou to vymaštění bulíčci.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-15_Sklizeno/

Dnes sklízím větší zbytek Vánoc. Tedy dekorací. Vynáším na půdu svítící stromečky z oken. Skelný stromek. Sundávám šitý stromeček z chodby. Sbírám papírové rozkošné anděly z futer dveří. Odstrojuji vrkoč.

- Prosím tě, potřebuji jet pomoci Ž. Mohli bychom si dát aspoň polévku?

- Peťuš, nejen polévku. Budu pokračovat, až odjedeš. Přece nepojedeš hladový. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-15_Obidek/

Nalévám polévku. Druhé jídlo. Kompot.

U oběda v ntb naskočil pořad s Martinou Kociánovou. Má hostem Maxe Kašparů. Vzdělaný člověk. Nesmírně. Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr. h. c. Psychiatr. Pětačtyřicet let s dětmi i dospělými v ordinaci.

https://www.youtube.com/watch?v=jZFpy2nwA0E

Prý vždycky bylo napětí mezi generacemi, ale takové nikdy. Dnes už lidé nebudou rozumět ani sami sobě. Dvacetiletí nerozumí patnáctiletým. Dřív osmdesátiletý nerozuměl padesátiletému. Nebo padesátiletý nechápal třicetiletého. Dnes je tam rozdíl tří let - nerozumí si. Dnes na otázku, co dělá tatínek, chlapec odpověděl:

- Co dělá? To já vůbec nevím. Ale strašně na to nadává.

Dřív - otec byl truhlář, švec, zemědělec... Děti se učily tím, co vidí. Kdo naučí vnuky řezat pilkou, šít, plést, upevnit něco do svěráku...

Panuje kult mládí, krásy a kult úspěšnosti. Posvátné tele. Krása pomine. Úspěšnost taky. Mozek se tvaruje pod vlivem technologie, než jak to bylo dřív. A bohatství - velmi vratké.

Dřív se dědila řemesla po generacích. Zručnost, zkušenost vstupovala do DNA. Proto byla rodina zvonařů, houslařů, chirurgů, lékařů, kovářů, truhlářů... To se nechce. I diplomat smí zůstat na jednom místě omezenou dobu, aby si tam nezvykl, neudělal kontakty... Vysoký management je po pár letech rozehnán. Konec konců i v továrně - ve velké korporaci - jsem zaregistrovala, že dělají dokonce i dělnické profese znovu konkurzy na svá místa. Ať se bojí!

Petroušek odjíždí někomu něco spravit, seštelovat, opravit... No zkrátka pomoci. Ještě lépe - jede někoho zachránit.

Pokračuji v úklidu. Odstrojuji ibišek. I ten malý. Ten stával u maminky na piáně. Mami! Sklízím, lezu na půdu.

Péťa je tady. Smráká se.

- No tys´ tady toho udělala.

- Peťuš, netušila jsem, co mám výzdoby, krabic, pytlíčků. Kolikrát jsem dnes vylezla na půdu! Snad patnáctkrát. Ale Peťuš, měli jsme to tu moc krásné. Hezky se mi výzdoba povedla.

- No to jsem ti chtěl říct, že letos jsme to měli fakt moc hezké!

- Zítra ještě posbírám, co najdu. Vrkoč jsem sundala. Od Káti jmelíčko jsem přidělala k lustru. Aby se nás celý rok drželo štěstí. Pánbusnámi!

Vytírám. Jdu si na chvilenku boucnout. To říkala mamka. Boucni si.

Probírám se po půlhodince spánku. Jdu zatopit. Dům je stále ještě vyhřát na 21,5 °C.

- To by ti Pekarová dala!

Směju se. Zatápím. Někdy mi to jde na jeden peršing, dnes přihazuji ještě a další a další slámovou ruličku. Větvičky chytají, hned k nim stavím poleno. Plameny si ho olizují. Tak, seznamte se! Budete tvořit jeden oheň. Malé větvičky, větší, peršingy, opadané jehličí v celofánu po větvičce jmelí. Té, kterou mi darovala druhá snaška. Jeden oheň z mnoha zdrojů. V jednotě je síla.

Kitty se vyloupla ze tmy chodby. Sedla si k misce. Jemně vystrčila jazýček. Signál. Nejen Fiala, ale i Lindina kočka vysílá signály. Zachytila jsem - ta, ta, ta, tá, tá, ta. Nesu jí mističku s kapsičkou. Nesmí modré. Herinky by mi vyblila na koberec. Ve vlastním zájmu jsem proškolila mužstvo. Tedy Petrouška.

- Peťuš, tohle jsou světle modré pytlíky. Vidíš? Takhle to vypadá! Jo? Bez brýlí to nacvič!

Jeho výmluva - já nemám brýle. Nebo jsem neměl brýle. Nebo já na to nevidím. Já jsem to neviděl. Případně nevěděl. Už mi s tím leze na nervy. Tak si ty brejle naraz.

- To je herinek! To snědí naše kočky.

Chápe. Rozumí. Dávám Kitty do mističky. Hezky hmotu lžičkou rozkrajuji. To kočičí čuně má ve zvyku vyhodit si obsah misky mimo. Nejlépe na dělicí lištu mezi dlažbami, ale vrchol dokonalosti - hodit si to na koberec. U nového bílého jsem jak ostříž. Tam herinek v žádné podobě na koberec nevkročí.

Napapána. Výborně. Jdu se jí věnovat. Kámen úrazu. Beru kočičí hračku peříčko. To jsem ji naštvala.

- Neotravuj!

Šimrám. Čekám na hru.

- Jsem ti jasně dala najevo - nech toho!

Nechápu její signály. Vztekle chce nezachytitelné peříčko zlikvidovat. Hučí. Nadává.

- Odprejsk!

OK. Vzdaluji se. Nikdy to nezachytím. Ale zítra si to narežíruji s foťákem v ruce. Co? No její tanec na antistresové podložce.

Okamžitě sedá na rohožku. Rve ji, drásá. Skáče. Drápy zatíná. Myslím, že si představuje, že rohožka jsem já. Zbouchala ji, jak nejlépe uměla.

Jdu na gauč. Kouknout do FB. Závislost. Smeták jsem postavila na hranici kuchyně a chodby. Denně ho používám. Metu jím všechno z dlažby do centrálu. Petroušek kráčí z kuchyně. Kitty běží s ním. Vpravo smeták. Zasyčela. Zahuhlala na něj. Ten smeták jí neřekl ani ň! Přesto byl zle poprskán. 

Péťa - otrok - se jí klaní. Omlouvá. Nese smeták opřít do kuchyně. Kitty naštvaně běží pod kuchyňský stůl. Petroušek se servilně naklání nad černého draka.

- Kitty? Chceš veéén?

Otevírá dveře. Což o to. To ona by i chtěla. Už chodí ven normálně. Zvykla si u nás. Jenže ze tmy vstrčí na práh hlavu Mourek. Bez slov, jen lehce si domyslíš pozdrav:

- Dobrý večer!

Kittyna uskočila. Podraz! V jedné minutě pírko, smeták, Mour. Zasyčela.

- Zmetku! Neděs mě! Já se tě nenenenebojím.

Mourek zasunul hlavu. Zmizel ve tmě.

Řehtám se. Popadám se za břicho. Bránice dostala své. Péťa kontruje:

- Hele, já ji pustím dveřma. Ale vsaď se, že Mour to oběhne a bude tam na ni čekat.

Taky jo. Mourek jako správný zvědavý kocour uslyšel otevírání dveří. Kitty vyběhla do tmy. Mourkovi do náručí. Prsknutí. A byla pryč.

- Měl jsem pravdu. Čekal tam na ni. Kittyna teď čumí pod brankou.

No jo, zvědavá pražská panterka. Jestlipak si ještě pamatuje z dob svého narození, kde kdo bydlí. Vždycky čučely s mámou Micicindou pod plotem, kdo jde.

- Hele, támhle jde Máňa z nákupu. Kde je ten její?

- No jo. A podívej, má veliké břicho?

- A joó, s kým to má?

Holky takhle věděly, kde, kdo s kým, proč a za kolik.

Hezké večerní povyražení. Lepší než kdo vyhrál volby. Kdo je potkan a kdo krysa.

Liju čaj z konve do termosky. Louhuji ještě jednu várku. Do druhé termosky. Zalévám svou.

- Peťuš, zalij si to prosím.

- Zbylo mi. Kam s tím?

- Tak to dolej do mé.

Pic. Nalil. Přelil. :-)  Žádné nemám brýle. Tohle s brýlemi nemá co společného. Řehtám se. Jen vyplnil zadání.

- Peťuš, ti jsi kůň.

- Povídalas´, ať to doleju do tvé.

- No, ale netušila jsem, že nezareaguješ. Když je plná. Tak to liju do hrnečku. Po zchladnutí to vyzunknu. Prosím tě, podej hadr.

Motáme se oba u linky. Pod nohama si lebedí Mour. Přeskakujeme ho. Vůbec mu nevadí provoz dvou párů nohou. Ne. Leží na zádech. Rozvalen jak paša. Péťa mi podává utěrku. OK. Rychle vysávám vodu okolo termosky.

- Péťo, víš co je hadr? To je to mokré. Utěrka je to na nádobí.

- No, ale vidíš, jak ti to hezky vsála.

Musím se smát. Nerozlišuje tvaroh a jogurt. Červenou, růžovou a fialovou. Modrou světle modrou. Jak vidno - hadr a utěrku.

- Ještě bych měla udělat nudle.

- Dnes už ne. Nepotřebuješ je.

- Ale zapomenu. Příští víkend zjistím, že je nemám.

- Tak si to napiš. Já mám všechno na papírku. Pojď sem! Mám tě rád.

- Peťuš, já tě mám pořád ráda. Víc a víc. Jsem s tebou šťastná.

Štěstí v nás nám nikdo neukradne. A může se snažit sebevíc. Štěstí, láska, družba, pomoc, radost, veselí...

Dobrou noc!