Včera já, dnes Iva

Neděle. Ráno. Mohu se vyvalovat. Nemám povinnost. Linda volá. Povídáme si. Lucka odjela tak, aby se mohl Dominiček po obědě účastnit oslavy narozenin své kamarádky. Kam se za Lindou hrabu. Už má svlečné postele, převlečeno. Už pere.

- Mami, pojedu na borůvky.

- Prý nerostou, povídal Zdeněk.

-  Zkusím to. Až přijedu pověsím prádlo.

- Pověs ho teď, dokud je slunce, pak to zas zatáhnou.

- Máš pravdu. Počkám. Ráno už jsem vyluxovala, vytřela.

Jé, já jsem už pomalá, líná. Než něco udělám…

Ještě chvilku hraju Vita mahjong. Pár her, vyhrávám si první pozici. Vstávám. Linda už je v lese. To není možné. Proto jsem asi v důchodu, že jo? Abych měla čas na všechno, co mladí stíhají i při práci.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-20-po-snidani

Kočky se kočkují.

- Mami, tak jsou tady borůvky. Mluvila jsem se Zuzkou. Říkala, že na začátku měsíce, jak vždycky jezdíme, ještě nebyly.

- Byla zima.

- Takže teď teprve rostou. Mňam, hned tady na kraji. Nechceš přijet?

- Ne, pojedu za Ivou. Znepokojuje mě. To bych přijela až ve tři. Petroušek přijde z práce, bude mít hlad. Ivu potěším.

Jdu okouknout zahradu, úrodu. Beru kousek dortu od včera. Pár meruněk. Okurek. Kytku. Co ještě? Jedu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-20-ive-78

U Ivy ticho, klid. Tady jsme slavívali moje, její, Mijankovy narozeniny. Dnes jen ona a já. Beníček radostně poskakuje.

- No on má jen mě, víš? Tak se raduje, že přišel někdo další.

- Ivo, kluci jsou na dovolené, víš to?

- Vím.

- A přijdou za tebou. Já ti jdu pogratulovat.

Trošku ji plísním, aby nečuměla stále do TV.

- Ivo, vysílají debilizační paprsek.

- Když mě debilizují celý život, tak teď už to nezachráním.

- Ivo, ty máš chytré odpovědi jako mívala mamka.

Usmívá se. 

- Ivo, máš něco na zahrádce?

- Ne, na jaře nebyl čas. 

- Ivo, hýbej se. Dělej něco. A pij vodu. Řeď krev. 

Vyzvídám, kde ona byla, když já jsem se narodila. Devítiletá holčička. Docházíme k názoru, že asi u babičky.

- A žárlilas´?

- Ne, já jsem přijela domů, když už tam byla zabalovačla. Nežárlila.

Iva mě měla ráda. Jen jsem byla její přívažek. Dovedu si představit, jak by ráda letěla s holkami, a já jí velice často za zadkem. Mívala mě na starosti. A hezky mě trápila. Tajně kouřila. Když mamka v podvečer odcházela do army, moc jsem chtěla jít s ní. Pro maminku bylo schůdnější, doběhnout do kasáren sama. Prodávala asi i ráno, v poledne, okolo večeře. V mezičasí chodívala domů. Dnes jsou budovy kasáren zbořené. Nechápu. Historické domy patřící k pevnosti. Nejdřív musela celý objekt kasáren oběhnout k hlavní bráně. Když pak armáda postavila nový plot, měla výhodu. Zřídili pro ní vstup blíž k našemu domu. Za pět deset minut byla v armě. U vchodu postavili malý domeček, strážnici. Dnes by tam stál kontajnér. Naproti bylo velitelství, deveťák. DVT. Dozorčí vojenského tělesa. V té době maminka dálkově studovala SVVŠ. To, co zbořili, byly tři stavby. Navazovaly na sebe. Kuchyně, jídelna, arma a ubikace pro záložáky a myslím i pro absolventy. Kolikrát jsem mamku pozorovala dírkou v hobře v polici. Říkala jsem jí:

- Mami, pojď se podívat. Tudy všechno vidím.

Mamka měla za policí s odznáčky dělostřelců, s cigaretami, sušenkami, možná salámy a dalšími základnostmi velký stůl a židli. Takový svůj úřad, oddělený regálem s nabídkou, otočeným k prodejnímu okýnku. Vzadu mimo stolu, židle, balicí papír, papírové pytlíky, krabice se zbožím… Odtud jsem pozorovala kolikrát, když po náporu nakupujících u okénka po večeři počítala s nějakým absolventem příklady. On si šel něco koupit, stál z jídelny. Maminka ze své strany okénka. Absíci vysvětlovali učivo, kterému nerozuměla. Absolventi vysoké školy nosili na ramenou jako distinkce kolejničky. Mamka se pečlivě učila. Pak s přehledem odmaturovala. Měla jsem jednoho mladého důstojníka, který mně jako holčičce tupíroval vlasy, špásoval se mnou, ptal se mě, čím chci být. A já v nevědomosti odpovídala:

Hovnometařem.

Nechápu, kde jsem na to slovo přišla. Smál se tomu. Měla jsem ho ráda. Jednou mě tupíroval tak, až jsem brečela.  Přehnal to a já se bála, že mi maminka vlásky nerozčeše. Mrzelo ho to. Pak si pamatuji jednoho skvělého kuchaře. Platzer se jmenoval. Z Mariánských Lázní. Tam se taky potom vrátil a vařil jako známý  šéfkuchař. - Někdy jsem chodila špízovat do kuchyně. Proběhla jsem chodbičkou do jídelny, dál do kuchyně. Měli tam těsto na vdolky. Zdvihli necky nahoru, nějak jim to uklouzlo, bylo to těžké. Těsto ze země pak rychle naházeli na vál. I s morkou špínou. Pekli tam výborné vdolky s ovocnou pěnou. To nemělo chybu. Maminka je nosila domů. Pěnu - slehaný bílek - jí dávali do sklenice. To byla dobrota! Jednou vojáčci po večeři na okraj talíře vysázeli kuchaři hezky do kruhu po obvodu hodnocení písmenkové polévky: STOJÍ TO ZA HOVNO. 

Už zase jsem ponořená do dětství, do bezpečí. 

Iva, když mamka odešla na večerní prodávání, měla psát cvičení na psacím stroji. Chodila na ekonomickou školu. Vždycky mě posadila za stůl na židličku od piána a měla jsem jí psát DFJK mezerník, DFJK mezerník, DFJK mezerník. Nebo aslů, aslů, aslů… Na záchod jsme chodili v podnájmu dolů, na dvůr, na latrínu. Já datlovala. Iva, dnes už vím, že Iva si chodila zakouřit. Kolikrát mě trápila, když jsem si nechtěla nechat mordovat obličej. Prý mi vymačká uhry. Žádné jsem neměla. Jen mě trápila. A když jsem se bránila, bulila jsem, vzala polštářek dala mi ho z legrace na obličej. Byly to hrátky, rvačky, ale na obličeji nic nesnesu. Ač mě zlobila, měla mě ráda. Pečovala o mě, to všechna čest. Myslím, že má fobie  z něčeho na nose – brr - jé z téhle doby. Na kosmetice mi nesmějí zalepit oči. Nesmějí mi dát masku tak, že by byl nos přikrytý. Vyletím ja drak. to Tamara už ví.

- Maminko, chci jít s tebou.

Nerada, ale navlékla mi červené tatranky, filcové botičky. Sama vklouzla taky do filcových polobotek. Měla červené s vyšívanými květy. Nebo modré? Jedny patřily Ivě a jedny mamce. Byla namrzlo. Pod nohami nám krásně vrzal sníh. Pamatuji si, jak jsme kráčely od sloupu ke sloupu. Stín se měnil před námi, za námi. První objevování světa. Hlavně já se mohla držet za ruku maminky. Ivu jsme nechaly doma psát..  A topit. Ta kamínka vyrobil tatínek. Pořád jsem je chtěla použít, použít, nakonec je LP odvezl do hor. Budou tvořit odkládací stoleček. Památka na zručnost Lindina děda.

U Ivy jen chvilenku. Dnes byla nevrlá. Chápu to. V nejistotě není člověk vrlý. Má svého Beníčka.

- Ivo, chci jet na borůvky.

- Pojedu s tebou.

- Jo, jako vždycky a pak řekneš, že se ti nechce. Beníček by mohl jet s námi. Akorát si pamatovat, že ho nemáš doma!

Vzpomněla si:

- Ale v ten den nesvítilo slunce. Přežil to. 

- No, a kdyby svítilo!! To bylo pořád, že musíš domů k Beníčkovi a on tě pak vítal v autě, chudák.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-20-obed-odpocinek

Jsem doma včas, abych stihla oběd.

V chatičce hledám maso ze včera. Kam jsem si ho dala? Tak nic. Beru misku s naloženými zbytky. Sobě sýr. Brambory na páru.

Péťa je tu. Obědváme u chaloupky.

- Petroušku, posbírej listí z bazénu.

- Voda je ledová.

Vyvaluji se na lehátku. Usínám. Voda má jen 26°C. Jenže já se do ní položila. Dala jsem záměr. Žádné otužování. Hotovo. Kupodivu je to osvěžující. Vždyť takhle teplá byla voda v našem dětství.

Večer. Zalévám.

- Víš kam jde Péťa?

Řehotám se. Roztomilý.

- Vím.

Víte?

- Jasně. Do kotelny.

Sbírám okurky. Mám jich hodně. Nesu je do skládečku.

Dočítám ještě přání k svátku. Bylo jich požehnaně. A jsem vděčná, co lidí mi popřálo děkuji. Našla jsem na telegramu od dávného známého ze Soči. Překládám si pomaloučku text. Chci ho dát do translatoru. Ne. nejde. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-20-translator-stavkuje/1683642942

Prý jejda. chyba.

Milá Ireno! Všechno nejlepší k narozeninám! Zdraví, pohodu, skvělou náladu a dlouhověkost! Zůstaň vždycky tak přátelská, zářivá a dobrosrdečná. Svými vřelými, upřímnými slovy vždycky krásně mluvíš a dotýkáš se duše! Všechno nejlepší přeji tvé rodině a přátelům. Objetí ode mě a pozdravy od Světlany. Doufám, že se brzy všechno na světě změní k lepšímu, války skončí, lidé budou žít šťastně a radostně a pak tě budu rád vidět v Soči!

Potvrzení. Bubáci! Co se naparujete, kritizujete mě. Nevoním vám. Jsem zářivá lidsku bytost. A co vy?!

Včera a dnes se hledám. Dívám se do sebe. Nerozumím si, proč na mě padl splín. Mám všechno. Dnes jsem se nadechla. Sfoukla pochybnosti o sobě. Mnoho lidí mi potvrdilo – buď taková, jaká jsi. Budu, lidi, budu! :-) A soustředím se na sebe. Ostatní se mohou stavět na hlavy. Děkuji za pochopení. :-) 

Večer. Jak je to s tím synem Nerudové? Petra Rédová u Jany Bobošíkové:

https://www.youtube.com/watch?v=DE6jSH8RIjo

Syn europoslankyně Nerudové Filip Neruda loni propadl z matematiky. Neudělal reparát. Letos k maturitě nešel. Pokud školu dodělá, teoreticky může jít k maturitě příští rok.

Petra Rédová říká o Nerudové, že je to omyl planety. :-)

Ješiši, hovoří o návrhu hnutí STAN zavést eutanazii pro děti od 14 let. Rédová hovoří o STANu jako o velmi nebezpečné straně. Nikdo z těch nahoře starostou není. Zneužívají jen název. Starostové jsou ti dole. Cesta STANu dlážděná lidskou obětí – Dozimetr, FF, Lenka Šimůnková… Eutanazie není téma do politického programu pro volby. Mají o tom hovořit lékaři, lidé u lůžka, odborníci, věřící… V 21. století jsme schopni zajistit slušnou kvalitní a důstojnou paliativní péči. Někoho zbavit života, protože je nepohodlný, je velice snadné. V minulosti se zneužívala psychiatrie, nyní hrozí zneužívání eutanazie. V naší zemi se zneužívá všechno. Jsme zkorumpovatelní. Naše společnost není nastavena na tento typ odchodu.

Jdu psát.

Hotovo.

Jdu spát.

Dobrou noc!