Včera na tobogánu?! Dnes na raketě :-)

Už zase! Ráno. Zdá, že někde zvoní. Vystřeluji z postele. Není mi přáno. Běžím domem. Telefon opravdu zvonil. Snacha.

- Pomoóc, potřebuji pomóóóc. Odhlásila jsem V. z plavání, ale oni mysleli ze školky. Vzbudila jsem tě? Nemám ji kam dát. V devět mám být v Hradci. 

- Vzbudila.

To už jsem uvelebená znovu v posteli.

- Tak ji přivez. Vezmi jí hračky.

To nemusím snaše říkat. Vnučku vždy vybaví obrovským zavazadlem. V neděli přišli jen na návštěvu s nekonečně velikým plyšákem a postřehovou hrou. - Ještě pět minut ležím. Nechci vstát. Máme plyšové povlečení. Heboučké. Teploučké. Napadla mě škrabka. Tak moc ji už třetí čtvrtý den postrádám. Kdysi ji manžel přinesl, ještě v paneláku, po vichru dole z podbalkonu. Užívala jsem ji určitě deset, možná dvanáct let. Nevydržela. Zlomila se.

Utíkám do auta. Z předního sedadla beru rukojeť a zlomené škrabadlo. V noci jsem objednávala zboží. Radila jsem se s manželem; než ztrácet čas hledáním Tescomy, mám si ji objednat netem. Jenže se mi už nechtělo. Jaká souhra náhod. Jsem oblečená. Holky už zvoní. Ukazuji Ditě škrabku.

- Kdybys někde v Hradci potkala prodejnu Tescomy... Takhle vypadá má vyvolená. Nepostradatelná.

Jdeme do domu. V. se sama odstrojí, obstará. Mixuji si ranní výživu. Jede jí pusa. Musím být stále ve střehu. Dnes klientka až večer. Měla jsem v plánu pracovat na reklamě... Ne. To se nedá. Plním pračku. Vytírám dlažbu. Spěchám. Překotila jsem červené. Láhev vystřelila. Vánoční dárek z lékárny. ¨

- Vytírám červenou škodu.

- Babičko, to bouchla láhev? Říkalas, že si zacvičíš. Chci cvičit s tebou.

Má pravdu. Jdu, hledám ruského chirurga. Předvádí cviky. Nejprve se rozběhnu na balonu. Deset kliků. Bolí mě pravé rameno. Budu si muset udělat zelný zábal. Cvičíme.

- V., rozumíš, co říká?

- Ne.

- Adin, dva, tri, četyre... Vosem - poslednyj raz. Počítá a říká - naposledy.

Holčička je učenlivá. Nesmírně bystrá. Člověk u ní musí být furt ve střehu. Zpívá mi. Mezitím máchám pračku v octové vodě.

- V., to máchám z pracího gelu. Mamka taky máchá?

- Ne, maminka to neví.

Večer se s maminkou v rozhovoru dozvídám, že nemají vanu, ani vaničku ve sprcháči. :-) 

Plním další pračku. Ptám se na děti ve školce. Dostávám vystřiženou dečku s obrázky rybiček, motýlků, berušek a sluníček. Oddělení dětí v MŠ. Poslední dvě skupiny dětí si mohla vybrat. A zapomněla jsem, co si vybrala. Sluníčka... Vyzvídám, jestli jí někdo nezlobí. Jen jedna holčička; nechtěla jí půjčit hračku. Vysvětluje mi, o jakou hračku šlo. Ještě nikdy si s ní nehrála. Chtěla si to vyzkoušet. Ale ona tu holčičku naučí být hodná. Protože ona to ještě neumí. Filosofujeme. Máchám pračku povlečení. Škrobím. Vysvětluji, jak maminka vařila doopravdický škrob, dávala do něj trošku šmolky, aby bílá zářila... Utíkám povlečení pověsit ven. Slunce se může přetrhnout. Letadla také. Duní a duní. Marně. Plní vzduch šedým oparem. Špiní azur na šeď.

- Babičko, bude svačinka?

- Bude. Jogurt. Namočila jsem lískové oříšky a vlašáčky. Umíchala jsem ho s marmeládkou z černého rybízu. Mohu ti přidat čerstvé maliny. A banán.

- Dám si všechno.

Vařím dýňovou polévku. Poslední mé hokaido. Vyrostla mi neplánovaně tři sluníčka. V. jí všechno. Hledám recept ve svém kouzelném hrnci. Dýňová polévka. Přidávám, co radí display. Sušený mletý zázvor nemám. Krájím maličko doopravdického. Půl lžičky kari. Navíc dávám kostičky brambor. Přidávám divoké koření.

- V., co to je?To je bobkový list. Toto je nové koření. A toto kuličky pepře.

- To v létě hledáme v leču!

- Výborně. Dáme si to do růžových misek, ano?

- Nalévám vařicí polévku.

- Budu sedět vedle tebe.

- Necháme to chvíli vychladnout.

V. jí všechno. Jí stále. Hlídá svou misku. Z obou se kouří. Ještě něco pracuji. Přibíhám ke stolu. Udělám drc, vrc, vyškrabuji. V. valí oči v údivu.

- Babičko, jaks to udělala?

- Normálně. Přišla jsem, naklonila se nad talířek a vyjedla ho. Dám si přidat.

- Babi, mě něco pálí.

- Aha, to bude asi kousek zázvoru. Vyplivni ho.

- Babi, já jsem si pocintala halenku.

Má novou, krásnou. Vysvětlovala mi ráno, že má krátký rukáv, proto má podvlečeno triko s dlouhým rukávem. Nádherné černé legínky s bílými puntíky. Padesátá léta...

- Víš proč? Nejsi nakloněna nad talířem. Jíš jako děda. Ten taky pod sebou mívá jídlo z talíře. :-)

- V., pamatuj, nenechávej železo v jídle. Bere vitamíny. Máme jíst keramickými nebo dřevěnými lžícemi.

U V. musí být člověk ostražitý. Zapomněla jsem sběračku v hrnci.

- Babi, nenechávej železo v jídle!

- Máš pravdu. Tak jez.

- Když mě to pálí. Ale, babi, ženská vydrží všechno!

- Ty jsi skvělá. Tak do toho!

- Babi, ale mně je z toho špatně.

- Jak ti může být ze sluníčkové polévky špatně? Já mám nachystanou Herbalife tyčinku.

- Tak já to dojím.

- Chceš do toho natrhat sýrové nudle? A ještě trošku petržele?

Chce, chce, chce všechno.

S čiperou toho dnes moc nepodělám. V noci jsem zjistila, že jsem asi ztratila náušničku. V prosinci na trzích v bastionu jsem si chtěla koupit vlčí máky. Čtrnáctého prosince jsem sem dávala fotky krásných výtvorů. Hledala jsem ji v autě, po domě. Paní mi tehdy dala svou navštívenku. Ani jsem ji nechtěla. Proč, že jo? V mé peněžence je naskládáno plno papírků, vizitek, účtenek... Na peníze moc místa nezbývá. :-)  Otevírám peněženku. Světe div se. Já tu vizitku našla. Volám paní. Vysvětluje mi, že už nenamíchá stejný odstín růžové. A dělá různé velikosti.

- Tak já se k vám asi vypravím. Vzpomínáte? Říkala jsem vám, že asi před šedesáti lety měli v Mokrém strejda s tetou hospodu.

- Najdete mě lehce. Po pravé straně třetí dům, č. 83.

- V, jedeme na výlet.

Volám do prodejny Bohemilk. Ano, mají otevřeno od půl druhé do půl třetí.

V. se sama oblékla. Šikovná. Šátek naaranžovala kolem krku. Boty oblékla. Zaslouží si tyčinku.

- Babi, to je dobrý dezert!

Dává palec nahoru. Ukazuji ji Orlické hory. Náš kraj. Před námi se za chvíli objeví obrovská železná katedrála. Cukrovar v Českém Meziříčí. Ještě kouří. Ještě vaří. Doufám, že bude vařit i v příštím roce! Opakuji informace malé, aby si je zapsala do hlavy. Jedeme do Opočna. Na obzoru ukazuji dlouhou střechu opočenského zámku. 

Mlékárna Bohemilk stojí na kraji města. Procházíme vrátnicí. Dostáváme dvě visačky. Dávám je do péče holčičky. Zírám. Lidé nosí obrovské náklady mléčných výrobků. Kvalitních. Před třemi lety jsem měla klientku tady odsud. Ubezpečovala mě, že jejich jogurty jsou plněny doopravdickým ovocem. Dovážejí ho - nevím odkud. Vstupujeme do uzoučké nudle kantýny. Orientuji se, kde co je, kam smím, co kolik stojí. Dnes mraky skvělých jogurtů s černým rybízem. 45% rybízu. Klientům vždy říkám, aby kupovali jogurty bílé. Ale nekupte to, když v obchodě chtějí dvacet i více korun, tady dnes za korunu. Za 1,- Kč!! Smetanový! Dnes mu končí expirace. Jenže jogurty se dají jíst i několik týdnů po. Bez ztráty kytičky. Beru platíčko. Nejde tu telefonovat. Vybíhám na dvůr. Volám dceři, snaše... Vracím se. Všeho je tu dostatek. Tuby s mléky místo za dvacet a víc - za pětikorunu. Jsou to přechody. Hned jsem pochopila. V tubě najdu i hnědé i bílé mléko. Beru balení hnědých, bílých, smetanových, krabičky 250 ml třiatřiceti procentní šlehačky. Tady ses tím nepářou. Konkurenční šlehačky v obchodě mají jen 200 ml. Beru za hubičku pařížskou, normální a... Valím oči. Za mnou dva dělníci. Každý láhev vody. Jako jediní mají ruce prázdné.

- Prosím vás, mohli byste mi vzít na vrátnici tady ty jogurty?

Chlapi jsou nesmírně slušní, milí, ochotní. Uculují se.

- Čemu se smějete? Já jsem si to sem přišla obhlédnout.

- Tady musíte přijet obhlížet s kárkou. A někdy dají támhle před vrátnici paletu. Lidi si to rozeberou zadarmo rovnou z palety.

Ještě že mám brýle, jinak by mi oči vypadly na mou duši z důlků. Bohemilk - nesmírně kvalitní, naše, české... Jak vidno, nezahazují. Darují lidem. 

- V. dám ti něco ochutnat. Ale nevím, abys mi nezalepila auto.

- Babi, nezalepím. Dej mi to.

Dávám jí pod krk staré triko na okna. Zezadu se jen ozývá:

- Babičko, to je luxusní. Nic lepšího jsem ještě nejedla.

- Kupuje ti to maminka?

- Nekupuje.

Tuším proč. Ve večerním rozhovoru se dozvídám od snachy:

- Nekupuju, protože si to dvakrát do roka koupím já. Jak by zjistila, že je to dobré, chtěla by to pořád kupovat.

Přesně to mě napadlo. :-)  Tak už to zná! :-)

Jedeme pro korálky. Projíždím Českým Meziříčím. Tady se odbočuje. Mokré 3 km. Jedu, jedu. Už jsem na konci. Tři km jsem určitě ujela. Dávám blikače. Hledám navigaci. Z lesa vychází pán s pejskem.

- Pane, prosím vás, já jsem se asi ztratila. Potřebuji do Mokrého, třetí domek po pravé straně. :-)

- Pojedete ještě tři km, na konci přes mostek a jste tam.

A jsme tady. Moc milá příjemná paní nám jde otevřít. Vede nás do svého ateliérku. Ukazuji svou růžovou... Vyrobí mi dvě nové. Růžové má jen menší. Vybírám v mnou požadované velikosti bílé. Očima jsem zavadila o náramek... Patří k mým korálkům...

- V Bohemilk dnes prodávali smetanový jogurt ve skle - černý rybíz za korunu. Nechala jsem tam hotovost. Neberou karty.

- Za korunu? To už teď mají zavřeno. Musím se tam ráno stavit. To bychom se domluvily, nebojte.

- Ale nárameček je mi těsný. 

- Přidám vám tam korálek. 

Zkouším. přidává tři. Platím náramek, náušnice.

- Čím se živíte?

- Tímhle. Tady odsud musíte vyjíždět všude autem. Tak jsem na mateřské. Vozím děti. Lidi za mnou chodí.

Povídáme si o dětech, o horách, o školství. Taky o NWO. Zavolá.

- V., tak my jsme si ani po obědě nedáchly, viď? Jedeme k babičce.

Beru maminku na sluníčko. Zalévám caro. Mléko, mletý třtinový cukr. Povídáme. V. jí zpívá Polámal se mraveneček a Já do lesa nepojedu... V mobilu cinkl WhatsApp. Prohlížím. Obrázek škrabky.

- Maaaaaaaam.

- Mami, to je Honzíkova holčička. Pamatuješ? V., babička dělala na gymnáziu v kanceláři. Šla na oběd do jídelny okolo školy Boženy. Míjela klubko dětí. Uslyšela: 

- Ahoj, babi!

- A to byl tvůj tatínek. Mami, pamatuješ? 

Usmívá se. Přikyvuje. Byli jsme s Petrem krátce. Honzík si ji zapamatoval. :-)   

Telefon. Stejný hlas jako paní korálková.

- Tak já už jsem hotová. Vy jste u maminky?

- Jo, jsem. A vy už máte ty náušničky hotové?

- Vy nevíte, kdo vám volá. Já jsem...

- Jejka, vy máte stejný hlas, jako paní...

Vysvětluji. Paní celá Tereza Kostková, krásná štíhlá, pracuje v Náchodě, doktora ve Dvoře, jede do Jaře... I my jedeme. Maminka zrovna potřebuje na záchod. Květuška vyskakuje... Hodná, zlatá. Ale Jana ji usazuje:

- Máš přestávku, já paní odvezu.

Děkuji moc. Skvělá péče. Děkuji. DĚKUJI!!! Utíkáme do auta. Frčíme. Kouzelný západ slunce.

- V., já si ho musím vyfotit. Je překrásné...

U domu už stojí klientka. Přijíždí Honzík. Taky Karel se přihasil s nájmem. Připadám si jako terč. Každý si do něj chce střelit. :-)  Pusa...

- Babičko, děkuji.

- Já děkuji tobě. Prožily jsme krásný den! Jen jsme si nestihly po o lehnout.

Paní klientka - štíhlounká - snížila viscerály z normových čtyř na tři, narostly svaly, odpálila tři kila. Jí všechno. Přiznala i mekáč cestou do Německa o Vánocích.

- A já se na to vyloženě těším. Ráno - rychlovka. A beru to odpoledne - vynikající. Cítím stále energii. Rozvážím děti po kroužcích. A večer si dám lehkou večeři...

Na šestou klientka. Ta pohoršena. Napravíme. Objednávky, termínky, hotovo. Petroušek na zápas. Úřaduji, EET... Telefonuji snaše. Už snědli dvě skleničky jogurtu. Chutná.

- Představ si. Šla jsem se ohřát do Au parku. Vcházím. Proti mně TESCOMA!! Já jsem ráno netušila, jestli nějakou Tescomu najdu. Nevěděla jsem, že své zboží neprodávají v cizích obchodech. Normálně jsem na ni narazila.

To je synchronicita! Všechno zapadá...

Začínám psát o půlnoci. Prožila jsem víc než překrásný den. Miloučký. Plný štěstí, radosti. S mými klienty. S rodinou. Bez sporů, hádek, v lásce, s porozuměním. Co si víc přát?

Jít spát!

Dobrou noc!