Vděčná. I za ten obelisk - druhá stavba z 34...

Bude půlnoc. Display trouby hlásí už druhý den chybovou hlášku E 107. A ještě dlouho bude.

Ráno jsem vstávala na své poměry časně. V osm. No, to už někteří hákují u strojů, v dílnách v obchodech. Úředníci se teprve zahřívají. V pátek možná ani nedojde k zahřátí na provozní teplotu. Zas na druhou stranu mnoho lidí po dvouleté kalvárii zaparkovalo u práce z domu. Teď v létě je taky hodně lidí na odpočinku. Myslím tím u moře. Ne v důchodu. Prý důchodci trpí nespavostí. Tak nepobírat důchod, nic by mě k téhle hekající skupince nevázalo.

Volám tomu ochotnému montérovi na trouby Siemens. Obrátka.

- Paní, vy nemáte signál. Neslyším vás. Budu muset zavěsit.

Jo, chlapče, že ty sis večer něco šlehnul. A teď abstinuješ. Jo, loučím se. Volám Péťovi.

- Peťuš, myslím, že ten pán se mnou nechce hovořit.

Poslala jsem mu SMS s kontaktem. Popletla jsem si jména - Doležal, Vychodil, Linhart - taková nic neříkající. Ještě Vyseděl.

- Tak jsem s ním mluvil. Úplně jiný než večera večer. Prý jsi měla zavolat ráno. A ještě mi vynadal za jméno. 

- No teda promiň, ale nedovolila bych si zavolat v šest. Nebo v sedm. Mnoho řemeslníků začíná později a objíždí lidi do večera.

- Prý mám zavolat za hodinu, bude vědět, jak na tom je. Teď už prý jede za zákazníky.

- Jj, zavolej. Mně v devět přijde paní. Už jsem si zavolala do Phy na Siemens. Byli tam velmi milí, ale na tu linku, kde ti poradí s chybou, tam pracují až od devíti. To dá rozum, že jo? Normální lidé začínají v devět.

Zvonek. Už tu mám paní. All inclusive Turecko. Nenabrala. Ale neměla s sebou výživu. Ukazuje mi obrázky jídel. Krůtí maso, králičí, rybky, kuřecí. To jsou masa plná bílkovin. Prý tam všude stály slané jogurtové nápoje. Taky dobré. No jo, ale pak vidím sladké limonády, mražené nápoje... Je to marné. Za tři týdny zestárla na metabolickém věku o tři roky. A můžeme začít znovu. A to minulý měsíc vyhrála náš maraton štíhlosti. Dostávám dárek - mýdlo, to bude fajn a takové - asi božské oko. Když byla v Moskvě, nezapomněla na mě s přívěskem bábušek. Mám je stále v pracovně na stole. Bábušky - hračky slovanských holčiček. Kolik máme těl? Devět? Musela bych hledat. Právě tolik má mít poctivá bábuška figurek. To nejbližší tělo vidíš, když svítí lampa. Ta další jsou vidět méně a vlastně nejsou viditelná.

- Irenko, hlásím se do maratonu. Potřebuji podporu. Mně nejde o dárky, ale o výsledky.

Mám ji ráda. No tak se zprasila. No. Já jsem jí to říkala...

Odchází. Volám na linku Siemens. Pán se mi věnuje, velmi ochotný. Nejprve diktuji typ. Prý trouba nebyla určena pro český trh. No vida, jedna se tu přeci jenom prodala. Všechny fígle už jsme vyzkoušeli včera. Vypnout na dvacet minut z proudu. Vyrušit paměť. Zmáčknou klíč na čtyři sekundy. Všechna mačkadla, opičárny hotovo.

- Tak tahle chyba - tady čtu - může znamenat i poruchu tepelného čipu... To bude chtít opravu.

Vyjmenovává, co všechno může E 107 věstit. Chápu. Děkuji mockrát.

Přijíždějí dva z prodejny. Stejné rady a grify. Ne. Nejde to. Vyptávám se na Siemens. Ano, chápu, Zanussi se už nevyrábí v Itálii, a Siemens a Bosch a AEG se vyrábějí v Turecku a Polsku... Jsem věrná Siemens a Bosch, holky jsou jeden holding. Koukala jsem při malování, že mám pračku Philco. Dobrá. A jednou jsem byla nevěrná u myčky - Miele. Hledám - nejsou to Američani? Ne, ne. Němci.

Miele & Cie. KG je německý výrobce domácích spotřebičů se sídlem ve městě Gütersloh, které leží v Severním Porýní-Vestfálsku. I po 118leté existenci funguje stále jako rodinná firma a v jejím čele stojí již čtvrtá generace zakládajících rodin Miele a Zinkann. Jedná se o komanditní společnost.

Čtu místo komanditní společnost komediální. Dobré. Ireno! Čtení s porozuměním - zlepši.

Ceny stoupají, trouba za třicet i za tři sta. Holka, po dvanácti letech, uvidíme.

Nevyřízeno. A teď už spěchej.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-08_Chlebicek_dnes_zkratka_doma_neupecu/

Volám sousedce, jestli bych si mohla u ní upéci chlebíček. Jasně. Zadělávám. Moc hezky vykynul. Nesu ho chladem, větrem. Vysvětluji postup. Upečený je, když jeho dno zvoní na poklep.

- A dej ho do horké trouby.

- Už ji mám předehřátou.

- Děkuji. Večer se ozvu.

Vypravit se. Krůtí masíčko a pár kousíčků brambůrek ze předvečera. Okurkový salátek z mé okurky. Zabalit dárek k narozeninám Erince. Vzhůru dolů! Za Eri.

Vyjíždím. Volám.

- Eri, tak deset minut!

Její klidné jj mě taky uklidňuje. Jsem vděčná, že se nemusím denně plahočit autem. Nadávat na kriply, kteří se mi z boku vrhají do cesty, ač za mnou je volno. Taky miluji debily, kteří se mi vmáčknou do mé mezery přede mnou. Mám ji tam pro sebe, pro své bezpečí. Většinou si takový pitomec myslí, že je přichystaná na jeho vsunutí se do kolony při předjíždění. Ne, opravdu není.

Eričina předchůdkyně byla taky nesmírně šikovná na střih. Jenže chlastala. Vždycky odběhla, slyšela jsem šroubování láhve. Jsem drzá. Nedělala jsem, že nevím, neslyším. Vždycky jsem ji varovala... Až jednou hapala. Manžel ji nechal na lehátku vystřízlivět. Ručenka asi už nepracuje. Měla jsem ji ráda. Moc. Byla podobná Evě Jakoubkové. Té krásné herečce, co žila s Petrem Novákem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-08_Moje_kadernice_inspiruje/

Erika je vesmírně šikovná. Pracuje k mé spokojenosti. Má se mnou svatou trpělivost. Zaslouží si dárek. Trefila jsem pastelovou barvu v jaké má svou pracovní místnost.

Stavuji se pro mléko ve statku, kde mají na trámu napsáno, že se tam narodil páter Myslimír Ludvík. Kdo nečetl Jiráskovu kroniku U nás - tak šup, šup. Zhltnete ji jedním dechem. Jiráskovi jsem přišla na chuť tak před třiceti lety.

Mlíčko mám připravené u vrat. Házím peníze do schránky. Jedu. Ne domů. Odbočuji do lesa. Tady tou cestou jsem jezdívala v zimě každý den. Vyjíždím nahoru, nahoru a ještě výš. Už jsem u svých luk, kde jsem se proháněla. Támhle u lesa jsem parkovala. Koukám do zrcátka. Za mnou ani přede mnou nikdo nejede. Točím. Kochám se. Hezké vzpomínky. Když svítilo sluníčko a jiskřil sníh. Nebo tehdy s Péťou - chumelilo. Mně se to tak moc líbilo. Chtěla jsem objet velký okruh. Péťa byl tak nadšený, že si to zkrátil a zmizel mi v chumelenici. Tehdy jsem se řehtala. Já chtěla běhat ještě, on že jedeme domů na oběd. Prý mu to stačilo. A támhle je ten rozestavěný dům. Nehnuli s ním od zimy. Linda mi dnes poslala článek - prý budou zlevňovat stavebniny. Tak to se budeme těšit. Stavět v nejbrutálnější době a ještě dobrovolně, to chce odvahu. Ale když někdo staví na just, navíc polosirotkovi na plot, to se hodně prodraží.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-08_Na_boruvky/

U lesa stojí asi pět aut. Popojíždím dozadu po lesní cestě. Převlékám se do borůvkového. Škrábu se do stráně.

Linda volá.

- Mami, a tys´ doktorovi odřela auto?

- Ne, on ulomil Péťovi zrcátko.

- Jo já to nepochopila. Aha, tak on se přiznal a zeptal se u veterináře, jestli to bylo tvé auto.

- No, a bylo to Péťovo. :-)

Trhám, poslouchám Svobodný vysílač, raduji si, že se tu mohu plahočit za modrými plody. Pět hodin. Setmělo se. Jako kdyby chtělo pršet. Dnes už pršelo. Ale ne u nás. U nás to stáhne Rozkoš.

Zastavuji se nad zemskou stezkou na Polsko. Překrásný výhled dolů do kraje. Kdysi mi děkan UHK doc. Vladimírek Wolf ukazoval strážní tvrz. Dnes je na zpustlé ruině nastavěna cihlová nástavba. Za chvíli se okolo ní budu vracet z kopce dolů domů.

Rozhlížím se krajem. Tam někde tuším Velkou Jesenici. Dočetla jsem se na tamní kapličce na překrásném vrchu nad vesnicí, že se tady zapaloval signální oheň, pokud vpadl nepřítel náchodskou brankou do našich zemí. Od hranic z kopce na kopec dávali strážci signál o nebezpečí. Dnes se už ohně nezapalují. Nepřítel zemi obsadí vlakem, auty. Přehlížím krajinu. Ohně byly zapalovány tak, aby byly viditelné a dohlédnutelné z pevnosti Josefov. Koukám na náš kostel na obzoru. A za ním čmoudí komín opatovické elektrárny. Vyrábíme tam energii; prodává se za pár šprdlíků, nakupujeme lichvářsky zpět neskonale draze. Není to povinnost hnát naši energii přes lipskou burzu. Ale překupníci si musí namastit chamtivé kapsy.

Tak jedu. Spouštím se dolů z posledního táhlého kopce. Těším se domů. Kochám se poli, stromy, krajinou. Vděčím za svůj život rodičům. A díky nim za mnou jdou další potomci. Sedm generací se vždy počítá...

Volám sousedce.

- Už jsem doma. Jak se ti povedl chlebíček?

- No pojď se podívat.

- Vede mě po schodech rohového činžáčku.

- Víš, že tu jdu poprvé?

Vlastně poprvé to bylo před měsícem, jak jsem pomáhala s lehátkem s její maminkou. Ta tento týden opustila planetu.

- To pan Preclík postavil překrásný dům. Nádherný. Ten maminčin byt je krásně řešený. Slunečný.

Vede mě nahoru. Ukazuje mi komín, jeho včerejší vyvložkování; přecházejí z plynu na kamna. Na dřevo. Ukazuje mi pícku v kamnech. A byt je taky nádherně situován.

- Jé, ty máš v kuchyni okna na dvě strany. Máš to tu krásné.

- Ty to máš taky krásné.

- Aha, tímhle oknem vykukuješ, když někdo zvoní. A chlebenek se povedl. Ani moc v tom větru neklesl.

Půlím ho na prkýnku na půle. Chtělo se mi napsat na dvě půlky. Ale rozdělit chleba na tři půlky - to by nesvedl ani Harry Houdiny. Možná by se o to pokusil David Copperfield. :-) Marně.

Jednu půlku s plechem si beru. Druhou daruji. Vyptává se na mouky. Ukazuje mi sklenici se zbytkem kvásku. Chce ho zahodit.

- Máš krásný základ.

Radím, jak ho nakrmit, kde se dozví víc. U https://www.veraoveckova.cz

Vlevo Zajímavé odkazy:

https://www.veraoveckova.cz/zajimave-odkazy2/

ctrl f - chleba

https://www.pavlavtroube.cz/recepty/upec-treba-chleba/jak-zalozit-kvasek.html

- Peťuš, vezu mléko, litr a půl borůvek. A ještě jsem upekla u sousedky chleba. Divej. Víš, že jsem dopoledne cítila velký klid? Vůbec mě nevzrušovalo, že nebudeme mít o víkendu troubu. Jindy bych skřečkovala, byla nešťastná, za každou cenu bych se snažila mít troubu na víkend v pořádku. 

- Co to je proti pohřbu, viď?

- Jo. Raduju se.

To byl krásný den! Jen co je pravda. Děkuji za možnost zajet si ke kadeřnici. Děkuji za čerstvé kravské mléko. Děkuji za možnost jet do lesa. Za jeho hojnost. Taky děkuji klíští královně. A taky sousedce, že mi umožnila upéct chlebíček. A taky za to, že se povedl. A taky za ten zbořený obelisk ve Španělsku. Jasně i za zničené Georgijské kameny. A taky že jsme mohli pomoci Zrzečce od její bolesti u veterináře. Taky za to, že tu do tmy chrupká Moureček. Že mu můžeme poskytnout domov. A taky za své blízké. Za Peťulku. Za zdraví, sílu a kondici. Děkuji, Vesmíre! Byl to požehnaný den!

Dobrou noc!

P. S. Z FB

Krajinou duše

27. červen v 12:02 ·

RITUÁL POŽEHNÁNÍ ŽENSTVÍ

Stále více a více se raduji z toho, že jsem a žiji. Že jsem ženou. A za to vděčím svým rodičům. To oni dali vzniknout novému životu, který se v matčině lůně formoval do podoby, kterou mám nyní.

A tam to všechno právě začalo - v matčině lůně!

Přírodní národy hovoří o ženském lůnu jako o posvátném prostoru, který má v sobě nekonečný zdroj síly. Je to zdroj veškerého života na planetě .

Naše srdce a lůno jsou vzájemně propojeny. Jsou to jedny z našich hlavních a významných energetických center, kterým bychom měly mnohem více naslouchat a věnovat jim svou pozornost.

V ženském lůnu se totiž formuje náš základní vztah k bytí, to jestli je pro nás svět bezpečným místem a máme primární důvěru k lidem a životu.

Od naší matky ‍ přijímáme veškeré její dřívější i aktuální zkušenosti, ovlivňuje nás svými emocemi a prožíváním, vztahem který má sama k sobě, ke svému ženství a partnerům . Skrze naši matku přijímáme i struktury smýšlení našich předků a jejich rodové zátěže.

Mnoho žen v naší společnosti je ovšem od vnímání samy sebe, svého těla, emocí, a samozřejmě i od svého lůna odpojeno.