Ve slunci a ve střehu
Ráno. Petroušek v práci. Venku nádherné sluníčko. Jdu nasypat ptákům. Mají zamrzlo. Je třeba jim ulehčit zimu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-22-vsichni-snidame
Kočky odpočívají na teplém. Než připiju na lidi, na svět, na krásné vztahy, na čistou mysl, na zdraví a tak, tygříci v pozoru. Rychle jim prohřívám do misek masovou směs. Nemám ráda, když mi Žofka pořád něco vkládá do mého nadšeného přání na den. Vždycky několikrát začínám znovu. Nemohu vědět, co na mě pokřikuje. Tak aby byl přípitek srdečný, čistý, pozitivní, zaměstnám kočky u misek.
To slunce, to je nádhera. Svítí ostře.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-22-uklid
Běžím do chaloupky. Vybírám popel. Čistím maličké okénko. Zakládám na nový oheň. Kdypak zas bude? Vytírám. Rovnám židličky. Kočky se motají okolo chaloupky. Ale dovnitř se opovážil včera na chvilku jen Mourek. Prohlédl si prostor a ven.
Opouštím chaloupku. Bylo v ní cítit, že se včera prohřála. Běžím domů. Se mnou i kočky.
Telefon. Pošťák Kuba volá:
- Jste doma?
Veze můj balíček Herbalife. V sobotu? Včera jsem se moc těšila na novou termosku. Splnila jsem nějakou promotion; napsali, že z kapacitních důvodů nestihli doručit. Vybíhám ven.
- Dobrý den! Ješiš, vy nejste Kuba.
- Kuba je líný jezdit v sobotu.
Přejeme si hezký den. Jdu rozdělat balíček.
Krásná termosečka. Má červená kovová, kterou jsem získala za nějakou docela těžkou promotion, už je otlučená. Nová vypadala taky nádherně. Tuhle bílou si hned plním čajem. Vezmu si ji s sebou do batůžku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-22-vanocni-trhy-v-kuksu
Ireno! Švihej! Do dvou máš být doma. Je půl dvanácté. Pojedu jen omrknout, co mají u nových stánků.
Sedmdesátka, padesátka, třicítka. Nechápu buzeraci. Fakt nechápu. Na cestě nikde nikdo. Ještě by mohli dát desítku! Odbočuji k benzínce. Ani náhodou. Vyjíždím. Zkouším pole. Ne. Pryč odsud. Je namrzlé, ale než bych se vrátila, nevyjela bych. Ješiši, támhle se matlá v blátivé nezpevněné cestě auto. Rychle pryč! Nakonec mám protekci. Parkuji na takovém nějakém dvorečku, kam mě navigoval sympatický hasič. Stavím se, kam mi řekl. Místo se mi nelíbí. Auto vedle je postaveno tak, že kdyby do něj usedl nějaký bulík, couvne do mě. Vyjíždím.
- Tak se postavte, kam chcete, hlavně už se někam zasuňte.
To jsem chtěla slyšet. Zacouvávám k plotu, abych pak jen vyjela. Ty bláho! Tady je aut! Autobusů! Lidí! Mohla bych proklouznout bez placení. Čtyřicet korun mě nezabije. Ušetřila jsem na parkovném. Kdysi sedávala u vstupu na druhém břehu Labe jedna průvodkyně. Byla šikovná, příjemná. Občas mě pustila zadarmo. Před několika málo lety jsem u sebe ubytovala jejího syna. To jsem si dala. To byla rodinka. Doplatila jsem na ně. Pak mi její bývalý kolektiv prozradil, jaká je. A její bývalý šéf už ji nezaměstnal. Proto raději za čtyřicet, než být někomu vděčná.
Schodiště lemované vodou, kterou lijí tritoni, zamrzlé. Ještě o vinobraní tu teklo víno. Dnes jen led. Hned u Rentzova muzea na rohu u Labe a u Prďoly už není renesanční sklo. Stojí tam – jako vždycky druhý víkend - stánek s onyxovými výrobky. Tady mi Linda koupila srdce. Občas ho beru do rukou ke zklidnění. Třeba kloboučnice tu není.
https://www.gaston-manufactory.cz/o-nas/
Hledám paní s dýmníky. Mám u ní slevy, protože jsem jí prozradila výrobkyni pro mě nejoriginálnější purpury s kadidlem a myrhou. Dnes mi darovala čtyři tyčinky po patnácti zadarmo. Totiž neměla takovou malou chytrou čtyřnožku, na které pod svíčkou pálím kadidlo. Tak jako bolestné. :-) Paní je milá. Vyrábí dýmníky. Dnes má trošku inovované. Má hezké dárkové balení tyčinek, kužílků. Prodává kopál, pryskyřice, kadidla. Její fa Gaston sídlí ve Šternberku.
https://www.mintmarket.cz/cs/prodejce/kakoza;jsessionid=node0wntx0hanel2opzl6gjx0cx584153.node0
Kluk s dřevěnými lžičkami a miskami. Vypadá jak Mongol. Děsně sympatická tvář.
- Jé, včera jsem si vzpomněla, že jste tu chyběl. A říkala jsem si, že asi nemáte kde spát u toho kamaráda a v autě je zima.
- Ne, ne. Žádné ale. Žádná zima. Všechno vydržím.
- A pamatujete si mě? Kupujeme u vás dřevěné lžičky s dcerou.
- Pamatuju.
- A vy tu dnes máte s sebou Sněhurku. Jak vám to sluší.
- Ne, ta není moje. Ta je z protějšího stánku.
- Mohu si vás vyfotit?
Fotím si oba. Hodí s k sobě. On horal z Beskyd, ale vypadá jak z mongolské jurty. Usměvavý. Pozitivní junák.
https://www.mintmarket.cz/cs/prodejce/kakoza;jsessionid=node0wntx0hanel2opzl6gjx0cx584153.node0
Hledám Kakozu. Ne, to je nějaký jiný tým. Ještě hledám:
Tohle by mohl být on. Ještě hledám:
https://www.facebook.com/kakozacz/photos/?_rdr
A tady ho máme, horala.
Nahoře se ještě mrknu ke Dvěma kočkám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-22-neha
Zastavuji se u pána se zbožím z hlíny. Jé! Jak jemní ptáčci mu tu zdobí pultík. A ozdůbky. Beru. V duchu počítám: 2x90 je 180. 8x40 je 320. Krásný součet 500.
- Kolik vám to vyšlo?
- Mně pět set.
- A mně taky. Umíte počítat z hlavy. Jo, to kdyby tady bylo nějaké mladé tele, to by nedopočítal ani s kalkulačkou.
Pán pokyvuje. Nějaká paní poznamenává:
- Protože mají vymydlené mozky.
Jak snadné je nahodit téma debilů. Poslední stánek v téhle uličce Mýdlárna U Dvou koček.
- Se hlásím! Dobrý den!
- Jé, dobrý den!
Kluk i holka se zubí.
- Ještě jsem u vás nebyla. Ale počítám že možná v úterý to zvládnu. Uvidím. Ty obaly…
- Přijďte. Máme to tam i jako galerii.
- Kolik stojí tady ta bílá šalvěj?
- Sto dvacet devět.
- To beru. Sto třicet. Víte za co? Jak jsem minulý týden tady dostala.
- Už nevím.
- To neva, ale já vím.
Cestou zpátky kupuji jmelí. Myslím, že to bylo u jmelí. Milý kluk. Na čepici odznaky. Má to jak přilbu. Prý když má sbírku, má být vidět. S tím souhlasím. Při placení mi zapomněl vrátit desetikorunu. Omlouvá se. Nic, nic. nevadí. To ještě netuším, že nahoře u parkoviště švihají jmelí o dvacet korun víc!! O dvacet!!
Klušu k autu. Lidi se táhnou jak med. Prokličkovávám. Před druhou chci už být doma. Dnes chci být dochvilná. Ve vlastním zájmu. Vybíhám schody na jeden zátah. Tady v kukském oudolí by se dalo krásně trénovat na výkon. Seběhnout dolů. Vyběhnout nahoru. Takhle tu kmitám při Theatrum Kuks.
Nahoře kupuji dvě jitrnice. 2x70 je 140. Dávám dvoutisícovku. Nikdy jsem si nekontrolovala vrácené peníze. Všichni uměli počítat. Všichni uměli dopočítávat. Nikdo neměl v úmyslu tě vzít na hůl. Jak mladí neumějí počítat, neznají dopočítávání, neznají malou násobilku, jsem jak ostříž.
- Nemáte čtyřicet korun?
- Moment, mám.
- Vrací mi 1800.
- Moment! Ještě stovku.
- Jé, promiňte. Vrací se ke mně. Podává mi stovku.
Tak si to sečteme: 50 parking, 40 důchodce vstup, 10 jedna okrádačka, možná nechtěná, 100 další okrádačka – patrno, že asi opět nechtěná, na jmelí jsem ušetřila 20…
Když jezdívala na G do HK, vždycky jsem hlásila:
- Peťuš, ušetřila jsem osmnáct set.
- Za co?
- Neplatila jsem pokutu. Tak jsem si koupila nový kabát. :-)
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-22-abych-nemusela-varit
Doma se rychle převlékám. Už je tu Petroušek. Beru skleněnou misku na nedojedenou porci. Jedeme na oběd. Řídím.
- Peťuš, představ si, co se mi dnes stalo…
Líčím odstavec výše…
- No, to máš dvě stovky, jen to fikne.
- No. A vem si, dvacet korun na jmelí! To je jako když si kupuješ magnetek na Staromáku a o kousek dál je rapidně levnější. A zajímavé, že na Sněžce mají magnetky za přijatelnou cenu. To by tam museli mít horskou přirážku, ale nemají.
- A lidi si to koupěj...
Vjíždíme úzkou uličkou k restauraci. U auta stojí skupinka čtyř lidí. Pod kola se mi žene jejich pes. Druhý je na vodítku. Troubím. A s chutí. Ať se po… Stahuji okénko. Než jim stihnu něco říct, slyším:
- Pani, čo robíte?
- A jinak jste normální?
- Vždyť se nic neděje.
- Tak já vám toho čokla příště přejedu.
Ještě z okýnka letí jedno slovo. Péťa mi dozvukuje.
- Oni tam stojí na cestě, žvaní. Nechají psa letět pod auto!
- To by se divili, kdybych nezabrzdila. Moulové.
Slečna servírka nás vede ke stolu. Přináší jídelní lístky.
- My budeme chtít šestašedesát.
- Prosím?
- Šedesát šest.
- Jo 66! Víte co je šest set šest? To je ledový čaj.
Péťa doobjednává pro mě americké brambory, sladké víno…
- Prosím vás, včera v noci jsem sem volala a první moje věta byla:
- Děláte něco?
- Na druhém konci bylo nejdřív tak divno, honem jsem hodila zpátečku a chtěla rezervaci. Pak se to zklidnilo.
- Jj. To s vámi hovořila támhle ta blondýnka.
Když nám blondýnka nese víno, hlásím se.
- No já totiž myslela, jestli to není nějaký…
- Blbec. Otrava.
- No ne. Ale tuhle někdo volal, jestli vaříme z psů a koček.
- Jejda. Tak to bych ho poslala.
- No já mu jen řekla, ať si volá někam jinam. Ale poznávací věta pro příště – děláte něco? – už budu vědět.
Oběd nám nese kluk, který si tu po dobu studií na elektrotechnické průmyslovce přivydělával. Měla jsem o něj starost.
- Máte maturitu? Už minule jsem se chtěla zepta.
Šklebí se ve šťastném úsměvu.
- Mám.
- Jé, tak to blahopřeju!!! To mám radost!
- Sice neříkám na pokolikáté.
- Aha. A pokolikáté?
- No, čeština. Bílá nemoc.
Oba s Péťou vyslovujeme jméno světového autora z našeho kraje:
- Karel Čapek.
- No, to já nevěděl. A podruhé Jáma a kyvadlo. Já nic nečet.
- Edgar Alan.
Dodávám:
- Never more.
- To neznám.
- No Havran.
- Od koho?
- No Edgar Alan Poe.
- Jo takhle.
- No, havran opakoval – nikdy víc, nikdy víc. Never more…
- No. Mám maturitu. Ale nic jsem nepřečetl. Jen filmy a obsahy.
- Tak čtěte! Nebo zblbnete.
Raduji se, že to kluk dal. Prý se učil deset dnů. Vida, to dnes stačí k udělení kulatého razítka o středoškolském vzdělání. Myslím, že asi své povolání nebude vykonávat. Je tu jak rybka ve vodě. Sympatický. Šikovný. S glejtem středoškoláka. Glejt mu tady je k ničemu.
Povídáme si. Hodujeme. Péťa si jde zakouřit. Využívám situace. Objednávám ještě víno. Mám totiž ráda druhou skleničku ve džbánečku.
- Ty máš víno!
- No, ještě chvilku, Peťuš…
Vedle nás sedí asi rodiče a dva synové. Servírka nad nimi stojí. Špásují při placení. Kroutí se.
- Přihoďte aspoň tisíc.
Nějak jim to nejde. Smějou se. I mně to přichází k smíchu. Vypadají seriozně. Říkám:
- Jo, tak vy jste se poměli, najedli a když je k placení, tak nic, co?
Řehtají se. Všchni se řehtáme. Jasně, že zaplatí. Servírka:
- To nevadí, budete mít nádobí.
Na konec 2569 za rodiče a dva syny a partnerku otec zaplatil. Pozorujeme se smíchem. Platili kartou. Mají tu na stolech prosbu, jestli by to šlo v hotovosti.
Říkám:
- To vám to trvalo.
Otočila se paní, asi maminka. Hezká paní.
- No a to si představte, že to šlo z mého, z mého účtu!
Řehotáme se. To je gól. Stará mama…
- Čekám tě u auta. Jdu si zakouřit.
Dopíjím. Sbírám mističku s jídlem. Hodní. Dosypali mi zelíčko. Ó, to jsem ráda. Rodina u vedlejšího stolu si znovu sedla.
- A co vy tady? Co ještě chcete?
Tatínek zdvihá půllitr se zbytkem piva.
- My musíme čekat. On nemá dopito.
- Jé, to já taky dělám. Takhle to natahuji. Dokud nedopiju, tak sedíme. :-)
Velice příjemní a přátelští lidé. Přeju hezké dny. I oni mně.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-22-zazrak-zapadu
Cestou domů slunce hoří oranžovou barvou. Na cestě vůbec nevidíme, jestli náhodou někdo proti nám nepředjíždí. Vůbec není vidět, tak jsme oslnění. Obdivujeme ohnivou kouli. Nádhera. Fotím a fotím. Kouzelné.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-22-dnes-usiname-v-prevlecenem
- Já ti dojedu umýt to auto.
- Jé, Peťuš, ty seš tak moc hodnej.! A umyj jí pneumatiky. Kdybys viděl, jaký plát hlíny jsem měla nalepený na kolách. Ješiši, já se bála, že mi vynadáš.
- To se umyje.
- A já zatím začnu převlékat.
Jak si řekli, tak udělali. Smýčím stěny a strop. Utírám prach. Od minulého převlékání jsem Teslovy podložky poprvé asi za tři roky uložila. Spí se na nich nahým tělem. Studí. Než se zahřeješ. Užívali jsme si spaní v pyžamech. Petrouška jsem připravovala týden, že jeho teplé pyžámko nee. Vytáhla jsem vyhřívací podložku. Budu mu postýlku předehřívat. Jsme už staří. Máme rádi teplo. Naprogramovala jsem program čakry, parazity, orgány. Stihla jsem vykouřit dům bílou šalvějí. Miluji její vůni. Pustila jsem hudbu k vykuřování. Je třeba dobře formulovat přání… Péťa vykuřování naprosto nesnáší.
Je tu. Pomáhá mi s podsunutím pod matraci. Vyklepává naše krásné kočkové koberce jin a jang.
Mixuji večeři. Zatápím. Klid. Pohoda. Láska.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-22-to-neni-mozne
Ješiši, kdykoli se mi vypne obrazovka, vždycky tam naskočí opakující se kombinace čísel. To se mi tolikrát za sebou ještě nestalo. Příznak transformace. :-)
Linda dnes trávila hezký den. Volá až pozdě. Vyprávíme si zážitky. Říkám jí, jak se mi mihla jedna osoba myslí a přesně říkám, co mě u toho napadlo.
- Mami, já jsem to měla taky. I tu myšlenku!
- Zvláštní, viď?
Totožné.
Kočeny se přemístily ke mně. Jedna na koši. Jedna na gauči. A já půjdu do svého pelíšku. Petrouškovi jsem ho hezky vyhřála podložkou. A mně zahřívá taky. Aby mě nestudily Teslovy léčivé vymoženosti.
Dobrou noc!