Ve státním plať. Soukromník to má jinak

Dnes portál 7/7. Umocňuje se manifestace všeho, co vyzařujeme. Co naše vibrace ztělesňuje. Kdo vytváří vysokou vibraci, může pocítit, jak to je, když jsme ve své světelné síle.

Vstávám. Dnes jedu do Hradečka. Na ústní hygienu. Netuším, co mě čeká. Moje hygienistka je už rok blíž svému bydlišti v Trutnově.

Mám pořád dost času, až si na nádraží beru Kugu. Místo na parkování pro mě bylo nachystáno. Na peron přibíhám čtyři minuty před plánovaným příjezdem vlaku. Za třináct minut vystupuji v Salonu republiky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-07-07-do-hradecka-a-zase-zpatky

Běžím městem. V centru se napojuji na cestu přímo k Sanusu. Tady mě v roce 1997 operovali ledvinový kamínek. Míjím sportovní areál. Lidé tu cvičí, posilují. Bezva. Na zastávce bliká auto MP a za ním auto soukromé police se znaky SS na dveřích auta. Kdopak co asi provedl? Přecházím dvou, vlastně čtyřproudou silnici. Ve FN na recepci mě posílají nahoru. Jdu automaticky na protetiku. Vlastně chodím jinam. Vracím se a okolo recepce jdu na druhou stranu. Tam, kam chodím na ústní hygienu. Ne, ne. Byla jsem dobře. Usmívám se. Sbíhám po schodech a vracím se tam, kde už jsem dnes byla. Netušila jsem, že tu provozují ústní hygienu i tady i tam. OK. V malé chodbičce se usazuji na křeslo. Ze dveří vycházejí studentky. Ani je nenapadlo zabučet. Volají mě dovnitř. Jdu na lehátko k Ukrajince. Pouští studentky na oběd. Ozvala se ve mně nedůvěra. Jedna mi dolovala nervy ze zubu pod mikroskopem. Třikrát tortura na živém zubu, který jsem si jako kjava nechala na radu umrtvit. Blbá, blbá, blbá. Zhypnotizovaná systémem. Třikrát po víc jak hodině, připichovala anestezii, nakonec rovnou do kořenu zubu. Ach, to byla bolest. Tak ve mně spí nedůvěra k cizincům. Copak my nechrlíme dostatek našich lékařů? Asi ne. Zadarmo tu vystudují a pak pláchnou dělat kariéru do ciziny. Po studiu - smlouva, zůstaneš tu deset let. Pak leť,ptáku, leť. Pokud chceš jít rovnou, zapla´t! To jde totiž zas z peněz nás všech!!!

- Máte zubní kartáčky?

- Nemám. Doma.

Hned mě začne tchérovat, že se nosí s sebou. Naprosto viditelně mě staví do role žáčka.

- A jste tu poprvé?

- Nejsem. Chodím sem několik let pravidelně dvakrát do roka. K paní Hájkové. Ale ta už tu nepracuje.

- Paní Hájková, ano. Ale ta už tu nepracuje.

- Ano, ta už tu nepracuje, přišla jsem k vám.

- Ale to jste tu nemohla být.

- Ano, byla jsem tu před rokem.

- A co potřebujete?

- Prosím? Přišla jsem na ústní hygienu.

- A vy jezdíte do Trutnova?

- Ne, jezdím sem do FN.

- A kolikrát jezdíte?

- Dvakrát do roka.

- A vy jdete na kontrolu implantátu?

- Ne, jdu na ústní hygienu. A jestli se budete takhle vyptávat, tak už sem nepřijdu. Najdu si někoho jiného! Na kontrole implantátu jsem byla před měsícem.

- Ano, už to vidím.

Tak sláva! To byl úvod! Jak u blbých na půdě. Pracuje vcelku razantně. Co je strašné, používá ledovou vodu. Ono stačí odstraňovat zubní kámen. Prý ho moc nemám. Je vidět, že si čistím. Ale UZ bolí. Pak vám zajede rýpadlem pod dáseň.  

- Nehýbejte se, je to ostré, mohla bych vás zranit.

A pak to přestříkne tak nepříjemně ledovou vodou, že takovou bych si nikdy do pusy nedala. Protože trnou zuby. Kdy už bude konec? Po čtyřiceti minutách. Bylo to strašné. Z dásní mi teče krev. 

Platívala jsem 650 korun. Ceny jsou mírné. Proto jsem sem jezdila. A dnes mě pozdravuje 1350,- Kč.

- Tady ofotíte i druhou stránku, aby vám pojišťovna zaplatila pět set korun.

Jo, ale podmínka je preventivní prohlídka. Žiju zdravě. Jím lehká jídla. Cvičím, hýbu se, chodím. Sem sem doběhla z nádraží pěšky. A teď se stejným způsobem na nádraží zas přesunu. Nemíním být vtažena do systému. Ti, co se přežírají, nehýbou, obezitu neřeší, tak těm pojišťovna uznala obezitu jako NEMOC. Jo, spíš BEZmoc. Takový krásný nespravedlivý systém. Místo aby těm, kteří o sebe pečují, připlatili, je to naopak. Ať se jdou bodnout. A tu ledovou vodu jim nedaruju.

Jedu domů. Do bezpečí. Volám hochovi, odborníkovi, fachmanovi na elektroinstalace v autech. Toho kluka jsem si moc oblíbila. Moc. Umí. Sympatický.

- Dane, ozývám se, jak jsme se domluvili.

Smlouváme si hodinu. Jede na oběd.

- Dorazím asi ve třináct. Auto mám na nádraží. Myslíte, že by to bylo možné?

Je vtipný.

- No, kdybych si dal ještě zákusek, tak raději v půl.

- Lépe pro jistotu ve dvě.

Domluveno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-07-07n-mapa-republiky/1717186183

Z autobusu vyhlížím Sněženku. Telefonem si ji přibližuji, ale za jízdy to je těžké. Cvak. Jejka. Bílý flek. A já vím, co jsem to zachytila.

Mapa republiky se nachází do června až do srpna v nadmořské výšce mezi 1420–1455 m na strmém svahu pod Modrým sedlem a částečně na jižním úbočí Studniční hory.

Sama se jedu z nádraží domů naobědvat. Na druhou přistávám u jeho fy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-07-07-prevelice-ochotny-a-slusny-mlady-muz

Čekal v autě. Usmívá se na mě. Ani jsem nevystoupila. Vzal můj nový telefon, udělal cvaky maky, věděl, kam kde sáhnout, spároval. Na shledanou!

- Kolik platím?

- Nic. Vůbec nic.

- Dane, prosím vás, mně nejde nabíjet telefon.

Ihned vytáhnul maličký měřáček.

- Máte spálenou pojistku. Vydržte.

Hledá v telefonu, kde má Kuga pojistku na nabíjení.

Projevuji se jak slepice. Řehtám se.

- Jé, já myslela, že ta pojistka je na dně nabíječky.

Usmívá se.

- Ne, ta je tady někde dole pod kaslíkem. Jo, tady.

Odepnul nějaké úchyty, sáhnul. Vytáhl takové žluté nic.

- Vidíte? Je spálená.

- Jak to?

- Třeba voda nebo tak.

Aha. Přemýšlím, kde by se tam vzala voda. Na to si, Ireno, dávej pozor!

- Počkejte chvilku. 

Vytahuji si peněženku. Je třeba zaplatit to žluté nic. V mžiku je zpátky. Cvak. Zacvaknul desku.

- Dane, teď už chci zaplatit.

- Ne. Přeju vám hezký den!

Moc mile se usmál. Sedl do auta přede mnou. Odjel. Odlepila jsem se za ním. Takového bych si přála syna. Bože, to je tak milé, ochotné a šikovné stvoření! Ten kluk je prototyp slušného šikovného citlivého odborníka.

Jedu poslat balíček. Na poště se mě ptá, jestli jde o Balíkovnu. Hledím do tg. Ne. Zásilkovna.

- A kam mám jít?

Paní za přepážkou se zamyslela. Ochotně, ale opravdu ochotně mě nasměrovala do Tesco. Za pokladnami je směnárna. Tam někde.

Jedu do Tesco. Směnárnu jsem na konci pokladen našla. Ale Zásilkovnu nikoli. Ptám se na recepci.

- Asi tu Zásilkovnu nenajdu.

- Najdete. Támhle na konci je směnárna a v rámci směnárny je i Zásilkovna.

Ješiši, chaos světa. Původně směnárna vážená instituce v bance. Dnes? Ve směnárně berou a vydávají balíčky. Jdu tam. Ochotná paní mi vytiskla kód. Nalepila jsem ho. A teď jak přes okýnko? Odemkla dveře.

- Ješiši! To je nebezpečné. Vy tu máte směnárnu.

- Nebojte.

Vzala balíček. Šla jsem se projít tescovou drahotou. To byla sláva v roce 2011. Eko prodjena. Chytají i dešťovou vodu. Světlo pouštějí střechou… Ale je to pořád Tesco.

Doma mám umyté kořenky. Sypu do nich koření. Chystám si to, až budu zas stěhovat všechno do nového. 

Volá pan Podolský. Upřesňujeme světla. Ráno jsem sis obouvala boty, neměla jsem na něj mysl. Teď se dopočítáváme o jedno víc. Přiobjedná. Změřili jsme celkovou délku kuchyně. Hm. Přes pět metrů. Tady jsem vařila. Tady budu vařit v novém. V duchu se omlouvám naší staré hezké lince. Snad si ji někdo vezme v Re Use.

Sklenář mi poslal k odsouhlasení vzoreček na skla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-07-07-elektkrokultura-funguje

Jdu zalít do skleníku. Letos jsem experimentovala s elektrokulturou. Použila jsem malé měděné spirálky. Koupila jsem měděné dráty a namotala je na klacky ve tvaru hodinových ručiček - na severní polokouli. Na jižní polokouli motají obráceně. Úroda opravdu skvělá. Jsem překvapená. Funguje. 

Elektropěstování (elektrokultura) je metoda využívající atmosférickou elektřinu a magnetické pole k podpoře růstu. Pro urychlení se používají měděné antény nebo tyče usměrňující frekvence, případně přímá stimulace slabým stejnosměrným proudem pro rychlejší čerpání živin.

https://www.youtube.com/watch?v=hsjpdqzY6fM&list=PLL1_2Kpvgk4V6JONGuB3SPc8Q80kXCIMZ&index=51&t=1478s

Poslouchám znovu velice krásné vyprávění šamanky Namu. Zemřela na Silvestra asi před čtyřmi lety. Poučné. Třeba o opravných procesech našeho těla, kterým říkáme nákaza. Kdy tři ze čtyř dostanou chřipku. Jedno tělo se začne opravovat. Druhé tělo se inspiruje a zapálí horečku taky. A třeba jen jeden se nepotřebuje opravit. Rusové, Finové měli bani. Baně. Potili se. Čistili. Regenerovali. Nemoc nepotlačovali žádnými prášky. Před týdnem nesnesitelná vedra. Těla se čistila.

V druhé části vyprávění ukazuje nádherné tatarské stavby. Jen si stačí uvědomit, že v Americe první přistěhovalci určitě neměli chuť, čas, um  stavět stavby do nebe. Dlátem, sekyrkou. :-) Obrovské stavby po celém světě. Jak neuvěřitelně nás ve škole mátli. 

To byl den! Uf. Zítra poslední den s troubou, myčkou... Papapa!

Dobrou noc!