Ve vzduchu cítit dým bramborové natě
Z FB:
Ivanka Marešová
Přátelé, pamatujte - Slované nemají takový svátek jako je Halloween a oslavy řádění temných a nečistých sil!
My máme od 31. října do 1. listopadu Velesovu noc - vzpomínku na předky a OCHRANU před temnými silami, které tuto noc mohou proniknout do našeho světa, neboť v tuto noc se hranice mezi světy Javi a Navi stává velmi tenkou.
Připomeňte své rodině a přátelům, zejména mladým lidem a dětem, aby se neoblékali do strašidelných kostýmů a masek a nevycházeli z domu po západu slunce. Tímto způsobem k sobě můžete přitáhnout nečisté síly a ztratit čistotu duše, a navždy ztratit sami sebe. Proto temné síly aktivně propagují takové pošetilé svátky - s cílem zničit mravy a čisté lidské duše a lidstvo jako celek!
Zůstaňte doma, připravte večeři, zapalte svíčky, jednu na parapetu, jednu porci jídla navíc ponechte pro předky, možná se zastaví na oslavu svátku. Ráno dejte toto jídlo zvířatům a ptákům. Pevně zavřete všechna okna a dveře, na okenní parapet pověste amulety nebo položte jeřabiny, a podél prahu nasypte černou sůl, pokud ji máte, nebo kuchyňskou sůl.
A to nejhlavnější - v tuto noc řádění temných sil ochraňujte sebe, své blízké a svůj domov.
Nepodléhejte "módě" a vnuceným cizím svátkům, oni vždy chtěli zničit náš Slovanský svět, a tento "svátek" je jednou z jejich zbraní.
Slované vždy ctili jen SVĚTLO, SLUNCE a ŽIVOT a nikdy nevzývali temnotu, noc a nečisté síly!
Přeložila Ivanka Marešová
Autor: Татьяна Зореслава
Článek rusky zde:
Schyluje se k období promísení světa živých a mrtvých. Brána je prý už otevřená. Svítíme, vykuřujeme, voníme bylinkami. Zklidňujeme se. Jsme sami se sebou.
Dýně mi nevadí. Když svítí, jsou hezké. Neúčastním se. Předci prý dlabali i řepu. Očistný oheň… Nikdy se u nás dýně nedlabou. Chystám se na temný čas. Ráda chodím na hřbitov. Posvítit. Celý rok. A teď o něco raději. Těším se na příští víkend. Hroby budou zářit do tmy. Celý hřbitov bude ve světlě mihotajících plamínků. Kouzelný pohled.
Ráno čeká u francouzského okna Mourek. Žofka se objeví až až až v podvečer. Zvonek. Kdo to může tak brzy být? A, klient! Ten, který mě zásobuje zeleninou. Veze mi pytel zdraví.
- Máš tam celer, mrkev, dva křeny, petržel… A tady saláty.
- Ty mi čteš v hlavě. Včera jsem koupila hlavičku salátu. Český. Za třicet. A celer.
- Jsou špinavé.
- To neva. Já je odmočím. Celer potřebuji do zelí. Koupila jsem si hlavičku.
- Tak v jedenáct.
- Děkuji.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-30-v-chaticce
Nesu si něco do chatičky. Pomalu zabydluji linku. Prohlížím si duhové nové sklínky. Vyndávám je z krabice. Byly pro někoho koupeny. Měla jsem je na půdě. Nakonec jsou moje. Protože krásné. :-) Hlavně se mi líbí nálepky Bohemia Glas. Česká republika. Dotknul se mě smutek. Aerolinky spadly. Komu do klína? Nikomu to nevadí. Ticho. Značka, kterou nám chtěli vydrápnout po celou dobu, konečně ukradena. Prosím? Že bude na křídlech té nové společnosti? Ale jděte. Chvíli ano. Než se dozvíme, že si ji potichoučku někdo koupil. Přitom jsme k ní přišli jak slepý k houslím. OK.
Nakukuji do nespolehlivé tety Wiki.
O původu současné české, původně československé, zkratce OK v poznávací značce se rozšířila legenda, že československá delegace přijela na rozhodnou konferenci pozdě, že námi vytouženou zkratku CS si již pro sebe vylobbovali Portugalci na počest krále Carlose (1863–1908),[8][ujasnit] a proto se v časové tísni požádalo o zkratku OK, improvizovaně na místě vymyšlené – prý se snad jednalo o iniciály[8] českého delegáta dr. Otto Kučery (který byl na washingtonské konferenci ČS. delegátem, spolu s ing. Josefem Strnadem).[9]
Poznávací značky letounů ČSA v roce 1930 byly změněny na OK na základě rozhodnutí Mezinárodní komise pro civilní letectví z roku 1929, která vycházela z již dříve platných radiotelekomunikačních volacích znaků, což pro Československo byly OK- a OL-. Tyto značky státní příslušnosti vzešly z mezinárodní konference o radiotelegrafii ve Washingtonu (ITU) v roce 1927. Už i původní systém značení letadel z roku 1919 vycházel z rádiových volacích znaků podle Londýnské úmluvy z roku 1912, kdy značka OK byla přidělena Rakousko-Uhersku, pro O jako Österreich. Značka OK má kořeny v době, kdy Československo ještě ani neexistovalo; systém rozdělení volacích znaků byl připraven už v dubnu 1913! Od té doby je pouze aktualizován, koncepčně, a používá se dodnes.[8]
Od doby vzniku značky její popularita značně narostla, stala se nehmotným bohatstvím:
- Na začátku 21. století má sama nezanedbatelnou hodnotu, už několikrát o ni projevily zájem ostatní státy, o její odkoupení, např. Velká Británie.[zdroj?]
- Hodnota značky OK, jako mezinárodního IATA kódu společnosti ČSA a částečně sehrála svou úlohu i při jejím prodeji Korejcům v roce 2013.[zdroj?]
Tak se budeme těšit, že jo? Nehmotné bohatství uletělo do číchsi kapes.
Vracím se do domu. Jedenáct. Ten můj klient má skoro 75 na krku. A krásně se drží. Je stále činný. Až na břicho; to si zmenšil, ale jde to ztuha. Má všechny, VŠECHNY! hodnoty excelentní. Vypráví mi o polích plných mrkve, celeru, petržele. U Neděliště kombajn vyorává. Jak jede podruhé, zamačká mrkev do země. Poničí ji. Pole je prý zaplevelené. Pozor – konspirace: Slyšela jsem, že v čárování spouštějí i plevel. Řádek nechali. Sbíráš, sbíráš, sbíráš. Byli tam se známými. Pak znovu. Pán byl celý život nějaký ohledavač. Prý jen kroutil hlavou… Takhle zacházíme s dary Přírody. Druhý den tudy jel můj klient znovu. Nějaká paní si tam sbírala na okraji pole do igelitek mrkev. On si nasbíral do kbelíku. Ukládá do auta. Telefonuje. Když dohovořil, hledí. Přijely prý dva traktory. Řidiči vystoupili. Paní tašky sebrali. Vysypali. To by bylo něco na mě. Kombajn nechá tolik mrkve na poli! Jsou tak drzí, že jí vzali její plné igelitky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-30-celerove-hranolky-s-krutou
Krájím si na páru hranolky z celeru. Hotové. Do trouby s kousky krůtích prsou. Pochutnávám si. Joj, to je dobrota. Snědla jsem víc jak půl celeru.
Jedu na nákup. Eco čistící gely. Rossmann. Super drahý. Za pár lahviček pomalu dva tisíce. Koupila jsem si místo za pět set ve výprodeji za sto padesát ptačí zpěv. Projdeš. Zpívají ptáci. Mám to ráda. Na kosmetice mi někdy Tamara pouští zpěv, nebo zurčící vodu. Někdy vážnou hudbu.
Vracím se domů.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-30-v-zahrade
Petroušek rozváží zeminu. Natahuji si své červené holínky z mládí. Vím, že je to blbost. Ale dosívám trávní semeno. Zatlapávám ho do země. Uvidíme. Když tak na jaře znovu. Hrabu chvilku listí. Kvapem se šeří. Krásně šustí. A voní. Odněkud slyším kočičí jekot.
Žofie! Jsi to ty?
To jsem já! Mám hlad.
Muzlá se se mnou v listí. Od půl šesté spěchám na přednášku o Olšanských hřbitovech. Volá Linda. Jedou do Hradce. LP přijde připevnit k chaloupce práh a pověsti zrcadlo. Chystám do chaloupky mističku s jogurtem. Vyjíždím. Zrovna se mineme.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-30-na-olsanech
Knihovna už praská ve švech. Jediná židlička pro mě. Přijel z Historického ústavu AV RNDr. Jiří Martínek, Ph.D. příjemný pán. Líčí historii hřbitovů. Kdysi v obci Olšany to začalo. Pak byly dvoje Olšany 1 a Olšany 2., což byl hřbitov Žižkov a Olšany. Vinohrady měly svůj hřbitov. Malá Strana taky. Ukazuje kostelík sv. Rocha. Hovoří o rozdělení, o tom, jak se vyznat v oddílech. No, nevyznáš se. On je zběhlý, to je jasné. Zná i jiné hřbitovy – než pražské. Doporučuji náš pevnostní. Unikátní osudy.
Hrobka Náprstků. Vojta tam není. Leží tam Holubova matka. Vojta s nechal převézt do Německa. Zpopelnit.
První dvě oddělení Olšan – neživé, spíš parky a pár náhrobků. Na čtvrtém hřbitově pochováno hodně mladočechů. To byla parlamentní opozice. Ve stejné době se zakládal hřbitov na Vyšehradě. Mladočeši leží okolo jedné křižovatky. U Grégrů prý měli asi dvanáct dětí. Kde brát jména? Jeden syn se prý jmenoval Gutan. Někdo z publika se ptá na Fügnera. Když jsem po revoluci jela s maminkou, Ivetou Matějovskou a její maminkou do Švýcarska a Německa… Dodnes pamatuji barvu řeky Inn. Projížděli jsme Alpami okolo ledovcového Innu. Pamatuji, jak nás průvodce - pan učitel Pilz - upozorňoval na zvláštně zelenou ledovcovou vodu v Innu. Fügner do ní skočil ze srázu. Dr. Martínek říká, že se to uhrálo na pohnutí mysli. Vteřinku mi trvalo proč. Aby mohl být pohřben do posvěcené půdy. Takhle to bylo i s Rybou a korunním princem Rudolfem. Jako že se nezastřelil.
Od páté části hřbitova se pohřbívá dál. Nově tu leží třeba Miro Žbiro.
Po povolení pohřbu žehem je o dvě stanice dál Strašnické krematorium. Na hřbitovech je ruská část. Najdeme tu hrobku majitele domu v Jekatěrinburgu. Kupec, utekl. V jeho domě snad údajně (jestli to tak bylo – moje poznámka) postříleli carskou rodinu. On dožil v Pze.
Na Olšanech jsou i velké části romské a cirkusácké.
Jak jezdí po hřbitovech, našel hrob Šury Haškové. Po Haškově smrti se znovu vdala za lékaře. Měli syna. Šura odpočívá ve Střekově v Ústí nad Labem.
Hovoří o množství pomníků a příběhů. Zajímavé je, když zrušili pohřbívání na Vítkově, jak se rodiny neměly k vyzvednutí svých pozůstalých. Klement Gottwald plus devatenáct z mauzolea - přestěhováno do společného hrobu na Olšany. Svoboda leží v Kroměříži. Zápotocký leží – nemohu to po sobě přečíst. Ale naproti němu si může povídat s Lídou Baarovou. Už to vím. Oba pohřbení ve Strašnicích. Gottwaldovy – ani Martu – si rodina nevzala. Čepička už měl Alzheimera, dcera celý život tyla ze svého původu. Ale rodiče si nevzala. Nikdo nechtěl ani Marii Majerovou. Její romány se hezky čtou. Uměla psát. Ale někde od Wericha jsem četla, že to byla aktivní komouška…
V Pze je prý okolo padesáti hřbitovů. Olšany se počítají za jeden. Je to nejrozlehlejší náš hřbitov.
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/F%C3%81BORSK%C3%9D_Anton%C3%ADn_1912%E2%80%931991
Biografický slovník českých zemí funguje na netu. Je dopracován do písmene H. Opisují z něj i ti z Wikipedie. Jenže slovník je vědecká práce. Najdeš tam například jméno člověka z Rychnova nad Kněžnou Antonín Fáborský. My východočeši si dáme jedna a jedna dohromady. Rychnov a FAB. Všichni používáme FABky. Počtěte si v odkazu. Zdůrazňuji - od devadesátých let náleží švédskému koncernu Assa Abloy. A je to.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-30-pry-ho-odnese-pani-na-jezciste
Ve tmě u knihovny na chodníku ježíček. Paní ho bere. Odnese ho na ježčiště. Prý tam jsou hromady listí. Utíkám k divadlu. Parkuji tam. Volám LP. Dala bych mu večeři. Ne, ne. Jsou s Lindou v HK v Auparku. Připevnil práh. Tak už do chaloupky nepoduje. Na zrcadlo Petroušek koupil krátké hmoždiny. LP šílel ze zpěvu ptáků.
- Mami, to bych si nikdy nekoupila.
- A víš, že mě to vůbec nezajímá? Koupila jsem si to pro radost.
Petr prý ve tři ve čtyři v létě hartusí, že řvou ptáci.
- A já to miluji. Je to něžné.
- Ale ty to máš umělé.
- Ne. Já mám živou nahrávku. A na zdar!
Zdar!
Mourek se tu vzal. Jé. Drzý. Pozoruji ho. Jde suverénně ke gauči. Tam chrupká Žofie. Skáče k ní. Omývá ji. Ona jeho. Muzlají se. Hm. Za chvilenku seskakuje Žofka na koberec. Má své místečko. Střídá gauč, koberec, gauč, koberec. Mourek se poprvé vyvaluje na jejím místečku na gauči.
Žofie změnila stanoviště. Vyskočila k Mourkovi. Zhasínám. Bude se spát, kočky!
A to je vše. Hezký den. Krásný. Smutný. Dušičkový. Dokonce s vůní bramborové natě. Dnes jsem v poledne cítila ohýnek. Jako kdysi dávno. Dýmy se táhly mezi poli. Lidi pálili listí, natě…
Dobrou noc!
A tady k počtení jestli náhodou irský Halloween nemá něco s našimi Dušičkami.
P. S.
Posbíráno na netu:
Ivanka Marešová
Starobylý svátek Dědové, nyní svátek Dušičky - hostina s Předky
Ivanka Marešová
Starobylý svátek Dědové, nyní svátek Dušičky - hostina s Předky
Dědové (Dziedy) - v lidové tradici se tímto pojmem označují zesnulí příbuzní bez ohledu na pohlaví a věk a také se jím označují zádušní svátky, které se slaví několikrát do roka. Nejčastější jsou ty, které se slaví na podzim.
V etnografii se dochovala řada starých předkřesťanských zvyků spojených s úctou k zemřelým, přičemž ty, které se praktikují během podzimního svátku předků, jsou zaměřeny především na domácí večeři společně s dušemi zemřelých předků.
Tento text je souhrnem sebraného a přepsaného etnografického materiálu o východoslovanských zvycích z konce 19. a počátku 20. století.
HOSTINA S PŘEDKY
Před hostinou musel být dům nebo příbytek uklizen, aby bylo možné slavnostně přijmout předky, ukázat jim, že v domě vládne pořádek a soulad, a že se v něm dobře žije. Přípravné práce, včetně přípravy jídel, se prováděly den dopředu, aby se při návštěvě duchů žádné duši náhodou neublížilo ani ji nic nevylekalo, a aby se zdůraznila posvátnost a jedinečnost zádušního svátku.
Jídlo na svátek se připravovalo ve velkém množství, některá jídla byla horká, ještě kouřící, protože pára, která z něj uniká, je pro duchy příjemná - je pro ně "potravou". Lze v ní také spatřit stíny zemřelých. Co se týče jídelníčku, nemohla chybět pšenice a med, nejlépe v podobě jídla "kutia" (kuťja). Další připravovaná jídla se v jednotlivých regionech lišila, např. pirohy, placky z žitné, pšeničné nebo pohankové mouky, pšeničný chléb a bulky, ječná nebo jahelná kaše, bliny, polévka s kousky vepřového masa, sádla a zelí (wereszczaka), červená řepa s masem, rosol, brambory, vejce, vařené maso, tvaroh se smetanou, mrkev nebo pastinák v mléce. Nejlepší bylo, když byly na stole pokrmy, obzvláště oblíbené za života zemřelých. Alkohol byl povinný, obvykle vodka, případně víno nebo pivo. Nezapomínalo se ani na talíře a lžíce pro zesnulé příbuzné. K jídlu se používaly pouze lžíce a ruce. Na samostatném stole byla pro duchy umístěna miska nebo vědro s vodou, čistý ručník a hřeben, pokud se chtěli před večeří také umýt nebo učesat.
Někdy se praktikovalo provonění jídla položeného na stole bylinami.
Hostina začínala tím, že hospodář, pán domu (a někdy nejstarší osoba v rodině), zapálil svíčku v Krásném koutě a pronesl modlitbu.
Pak se otevřela okna a vstupní dveře domu, zakryla se zrcadla (aby duše žijících, které se v nich odrážejí, nebyly odneseny dušemi zemřelých, a také aby se neobjevovaly přízraky, aby duše zemřelých nezůstaly v domě a po hostině odešly), a hospodář nalil sklenku vodky a slavnostně vzýval předky.
Formulace a slova pozvání se lišily. V některých regionech se jednalo o obecné pozvání, jinde byl každý zemřelý příbuzný osloven jménem.
Příkladem takového pozvání, vyzvání, je text z Vitebska (Bělorusko):
"Svatí Dědové, volám vás,
Přijďte k nám!
Je tu všechno, co Bůh dal,
Čím jsem vás obdaroval,
Vše, čím je dům bohatý!
Svatí Dědové, prosím vás!"
Po pozvání hospodář vylil celou skleničku vodky, nebo jen několik kapek, pro duše: na stůl, pod stůl, nebo do zvláštní nádoby, mísy, a pak zbylou vodkou nebo nově naplněnou skleničkou pronesl přípitek.
Při jídle platila podobná zásada: prvních několik kousků nebo lžic jídla se odložilo na stůl, pod stůl, nebo do zvláštní misky. Kromě toho existoval přípitkový řád, kdy každý udělal totéž a odlil první skleničku nebo jen pár kapek za prarodiče. Pokud během hostiny spadl kousek jídla nebo lžíce pod stůl, nezvedal se - byl určen pro předky. Mísa s odloženým jídlem a alkoholem se umístila na parapet nebo za okno. Někdy bylo umístěno tolik misek, kolik bylo v domě oken. Jídlo bylo určeno pro zbloudilé duše a ty duše, které se rozhodly nevstoupit do domu.
Někdy se připravovalo jídlo speciálně pro předky, tzv. koliwo nebo kanun, jehož hlavními složkami byla pšenice a med. Nejčastěji mělo podobu medu rozpuštěného v horké vodě s kousky pšeničné bulky. Někdy to byl koláč posypaný pšenicí. Miska s tímto pokrmem se umisťovala do středu stolu nebo do Krásného kouta (Svatý kout) a kolem ní se položilo tolik lžic, kolik bylo očekáváno duší (s rukojetí směrem ven).
Nálada při hostině byla nesmírně důležitá. Zpočátku vážná, tichá, bez hlasitých rozhovorů a smíchu, aby se duchové nepolekali. Rozhovory byly krátké a obvykle se týkaly vzpomínek na zemřelé. Kromě toho se pečlivě naslouchalo příchodu duchů - jakékoliv šustění, vrzání, klepání větví na okno, výskyt nějakého hmyzu nebo pavouka znamenalo příchod předka. Po nějaké době, když se předkové usadili, bylo třeba je rozveselit, aby odcházeli v dobré náladě, protože dlouhotrvající smutek je pro ně nepříjemný. Atmosféra se tedy postupně uvolňovala, rozhovory byly hlasitější, vtipkovalo se a zpívaly se písně.
Když hostina skončila, dbalo se na to, aby všichni vstali od stolu ve stejnou dobu (vstát dříve znamenalo, že tento člověk do roka zemře), a pak hospodář vyzval duše k návratu, obvykle těmito slovy:
"Svatí Dědové! Vy jste sem přiletěli,
Pili jste a jedli,
Leťte teď k sobě!
Řekněte, co ještě potřebujete.
A raději leťte do nebe
A kysz, a kysz, a kysz!"
Jídlo, které zbylo po hostině, se nechalo do druhého dne a pak se rozdalo chudým, nebo se dalo hospodářským zvířatům.
Jídlo z misky pro předky se dávalo divokým zvířatům a ptákům.
Přeložila Ivanka Marešová
Článek polsky zde:
Obrázek:
"Dědové, pradědové, přijďte k nám!" - Dědové na Bělorusi, 1904, Stanisław Bagieński
V noci z 31. října na 1. listopadu slavili Keltové konec léta a nový rok, svátek Samhain, který byl podle keltské tradice časem, kdy se duše zesnulých vrací domů a jejich příbuzní jim svítilnami z vydlabaných řep pomáhají na cestě do podsvětí.
Samain byl keltským hlavním svátkem a slavíval se kolem 1. listopadu. Ano – na ten křesťané později naroubovali Svátek všech svatých, "Dušičky" byly odsunuty na 2. listopadu. Samain byl svátkem keltského Nového roku a tehdy se mrtví vraceli mezi živé a potkat je nebylo nic veselého. První noc v roce navíc museli keltové překonat za pevně zavřenými dveřmi a úplně potmě. Až ráno byl roznášen nový, očistný oheň. Noci byly plné strašidel a nejrůznějších temných mocností. Z posvátných dutých kopců vyjížděla za noci tajemná vojska, připravená pomoci národu, až mu bude nejhůř. Vzpomínáte na Blaník?
Staří Slované věřili v existenci lidské duše a posmrtný život, někteří badatelé předpokládají i primitivní formu víry v reinkarnaci. Duše byla chápána jako síla oživující tělo, ale také jako bytost. Věřili, že duše zemřelých se chtějí také ohřát u rodinného krbu. Duchové mrtvých byli také ctěni dalšími slavnostmi na nekropolích, spojených opět s dalšími hostinami – tyto oslavy (zádušnic) se odehrávaly několikrát do roka. Některé souvisely s výročím úmrtí, slunovratem či jinými pohanskými svátky a po christianizaci Slovanů se transformovaly do oslavy dušiček.
Bůh Veles drží v předvečer poctě zemřelým otevřené dveře mezi světy Jav a Nav, hlídá brány. Je bohem úrody a dobytka, moudrosti a umění a také bohatství, vlastnictví a obchodu. Chrání před nebezpečím na cestách. Zjevuje se jako stařec / pastýř s holí nebo mladý válečník v kůži s rohy a s kopím.
Památku věrných zemřelých zavedl až roku 998 opat z Cluny, sv. Odilo († 1048), který se snažil pokřesťanštit pohanskou tradici. Věřící římskokatolického vyznání slaví Dušičky jako Vzpomínku na všechny věrné zemřelé, tedy ty, kteří jejichž duše ještě nedosáhly nebe, ale jsou ve fázi "očišťování". Pro tyto duše lze od 1. do 8. listopadu získat jeden plnomocný odpustek denně (běžně lze při splnění podmínek vyprosit odpustky částečné).
Dušičková tradice zapalovat svíčky pochází od Keltů i Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a pomáhá chránit před zlými silami. Pozůstalí o Dušičkách navštěvovali hroby svých zemřelých, zdobili je květinami, rozsvěcovali svíčky a přinášeli speciální pečivo, symbolický pozůstatek dávných hostin za mrtvé. Specialitou byly tzv. kosti svatých ze dvou zkřížených pletenců těsta ve tvaru hnátů. Lidé si dušičkové pečivo pekli buď doma, nebo je kupovali od pekařů, kteří je na Dušičky často prodávali přímo na hřbitově.
Tradice Halloweenu vychází z přeneseného keltského zvyku z Irska do Ameriky, kde se během let promísil s čarodějnickými svátky původně zotročených Afričanů a Hispánců – s Woodoo. S potřebnou úctou k mrtvým má tento bláznivý rej jen pramálo společného.
Miroslav Musil
- · DUŠIČKY – PAMÁTKA ZESNULÝCH.Bylo mi vyčteno, že zde propaguji amerikanismy a nečeské tradice. Jen připomínám, že než se v kotlině mezi Šumavou a Krušnými horami usadil kmen hodně později přisuzovaný Čechům, tak tady byli podle našich archeologů Keltové, Bójové, Markomani a další. Ale protože Dušičky jsou pro nás přece jen výrazně bližší, než svátky jiných národů, pojďme se spolu – dnes netradičně hodně podrobně, abych uklidnil rozjitřené city svých kritiků – podívat na Památku zesnulých z hlediska ČESKÉ A KŘESŤANSKÉ TRADICE.
- Svátek všech svatých a Dušičky, které připadají na 1. a 2. listopadu, jsou po staletí zvláštním způsobem oslavované svátky. Jejich rituály a zvyky pocházejí z pohanských dob a křesťanské víře se přizpůsobily až v pozdějších staletích. Svátek Všech svatých pochází z oslavy uctění mučedníků, kteří obětovali svůj život za Krista. Ve 3. století našeho letopočtu existovala tradice přemisťování ostatků svatých nebo jejich částí na jiná místa. To zdůraznilo skutečnost, že svatí jsou majetkem celé církve. V roce 610 obdržel papež Bonifác IV. od císaře starověký pohanský chrám Pantheon, kam nařídil umístit četné relikvie, a poté tuto stavbu vysvětil na kostel zasvěcený Panně Marii mučedníků. Od té doby byl 1. květen dnem památky všech zesnulých mučedníků. Papež Řehoř III. v roce 731 přesunul tuto slavnost na 1. listopad a v roce 837 papež Řehoř IV. nařídil, aby 1. listopad byl dnem zasvěceným památce mučedníků a všech svatých církve. Oslavu dušiček inicioval v křesťanství v roce 998 sv. Odilon, jako protiváhu k pohanským obřadům, kde byly uctívány duše zemřelých. Název svátku pochází z modliteb za duše zesnulých - Dušičky. Ve 13. století se tato tradice rozšířila v křesťanském světě. Během 1. a 2. listopadu se praktikovalo mnoho starých a někdy zapomenutých pověr a zvyků. Mezi nejdůležitější obřady související s Dušičkami patří KRMENÍ DUŠÍ A OHŇOVÉ RITUÁLY. Oba zvyky vyplývají z předchozí pohanské víry, později přijaté křesťanstvím a někde se vyskytující dodnes..
- KRMENÍ DUŠÍ
- Až do počátku 20. století se na různých místech v Evropě odehrávalo mnoho rituálů souvisejících s přípravou jídla a krmením duší zesnulých blízkých, kteří v prvních listopadových dnech navštívili své bývalé domovy. Pekl se chléb, vařila se krupice, fazole a mnoho dalších jídel. Ve východních oblastech evropských zemí byl zvyk připravovat pro tuto příležitost speciální jídla. Všechno nádobí spolu s lahví domácí pálenky bylo ponecháno na stolech a dveře domu byly v noci otevřeny, aby duše zesnulých mohly v klidu navštívit byty a dosyta se najíst. V Pomořansku (odkud pocházela také manželka císaře Karla IV. Alžběta Pomořanská) bylo běžné nechávat oblíbená jídla zesnulých členů domácnosti na prahu a parapetu. Ráno se nejčastěji nacházely zbytky jídla (které zřejmě snědla hladová zvěř), což v představách obětujících nevyhnutelně znamenalo návštěvu a hostinu duchů z posmrtného života. Věřilo se, že všechny duše touží po blízkosti svých příbuzných, odpočinku a uspokojení hladu a žízně. Povinností smrtelníků bylo zajistit uspokojení potřeb zemřelých a jejich rozhněvání nebo urážení mohlo mít za následek neštěstí, nemoc nebo dokonce předčasnou smrt některého z členů domácnosti.Kromě hostování mrtvých existovalo mnoho zákazů týkajících se návštěv duší domů. Bylo zakázáno tlouct máslo, mandlovat, šlapat zelí, plést a spřádat, řezat plevy, plivat a vylévat škvarky. Všechny tyto zákazy sloužily k uklidnění blízkých zesnulého. Bylo dbáno na to, aby se duše navštěvující dům nepořezaly, nepohmoždily nebo jinak nepoškodily. Během svátků nebyly sbírány žádné spadlé předměty, protože se věřilo, že si je na chvíli odnesly duše. Spadlé věci bylo možné vyzvednout až po 2. listopadu. Pokud byly náhodně sražené předměty nutné, za účelem omluvy zesnulému byl na místo odebraného předmětu položen kousek chleba, aby se "host" uklidnil.Přesvědčení související s krmením mrtvých lze vidět v i v jiném rituálu. V mnoha regionech se silným tradičním náboženským cítěním se uplatňoval zvyk hodování na dušičky. Byl to pozůstatek staroslovanských smutečních hostin.Tryzna - pořádaná u hrobu v den pohřbu a radunica - kladená na hroby předků ve dnech zimního a letního slunovratu ("na Kupalu") a ("na Kolada"). Během těchto svátků konaných na počest zemřelých byli žebráci a staří bezdomovci často zváni, aby se na jejich přímluvu a společnou oslavu modlili za milosti pro blízké z posmrtného života. Ve východních oblastech Evropy (hlavně v Polsku) se jedlo na hrobech zesnulých, ale tento zvyk na počátku 20. století zanikl..
- SVĚTLO PRO DUŠE
- Další skupinou zvyků souvisejících s dušičkami byly rituály spojené s ohněm. Od nepaměti je oheň spojován se smrtí a duchy. Věřilo se, že kromě jídla potřebují duše světlo k nalezení cesty domů a teplo k zahřátí, proto se o svátcích zapalovaly ohně na křižovatkách, na hřbitovech a na hrobech zesnulých blízkých.Oblíbené bylo také zapalování ohňů na hrobech sebevrahů a na hrobech tragicky zesnulých lidí. Kartáče a dřevo se na takové ohně pokládaly po celý rok. Oheň z těchto hrobů měl podle představ věřících očistnou moc a poskytoval také ochranu před zlými silami a duchy, kteří často přebývali v hrobech sebevrahů.Rituály spojené se zapalováním ohňů jsou již dávno zapomenuté, jejich jediným projevem je dnes pálení svíček na hrobech blízkých. Oheň ze svíček už nemusí duším ukazovat cestu, zahřívat je a nemá zázračnou moc, je to prostě způsob, jak zavzpomínat na ty, které jsme měli rádi..
- S ÚCTOU KE STÁŘÍ
- V dávných dobách se svátek Všech svatých a Dušičky nemohl konat bez modliteb starců, kteří se podle víry stýkali s mrtvými. K žebrákům jako k velmi tajemným lidem, přicházejícím odnikud a jdoucím neznámým směrem, se po staletí přistupuje rezervovaně. Jejich specifický vzhled a požehnaný věk naznačovaly možnost kontaktu s posmrtným životem. Věřilo se, že jejich modlitby k předkům jsou velmi účinné. Zvláštní postavení "prosebných prarodičů" bylo vidět během dušiček. Během této doby jim byly udělovány zvláštní laskavosti a výsady. Mohli klidně zůstat v kostele a na hřbitově a bylo s nimi zacházeno s úctou. Během tohoto konkrétního období bylo vyhnání nebo urážení žebráka považováno za vážný akt neslušnosti, mohlo to zahrnovat nevyslyšení modliteb za mrtvé a žádostí k svatým. Za své zvláštní modlitby dostávali "vyžádaní prarodiče" malé částky peněz, jídlo a chléb speciálně upečený pro tuto příležitost.Až do 20. let 20. století se v některých oblastech Evropy uplatňoval zvyk pečení speciálního chleba, který měl podobu rolničky podlouhlého tvaru s křížkem a iniciálami zesnulého otištěných uprostřed. Hospodyně se mezi sebou předháněly v umění upéct tento zvláštní chléb a podle svých možností a schopností jej všemožně zdobily. Takto speciálně upravený chléb dostávali žebráci jako almužnus prosbou o modlitbu za duši zesnulého, v jehož jménu se chléb upekl. Chléb se také připravoval pro ztracené a neznámé duše, kladl na opuštěné hroby a dával prosícím lidem prosícím o modlitby.Od zapálení posledního ohně na hřbitově uplynulo mnoho let, slavnější "dědečkové" nejsou a žebráci žádající o almužnu na venkovských hřbitovech také nejsou. Tradice a pověry spojené s prvními listopadovými dny jsou zapomenuty a pomalu je nahrazují zvyky naší kultuře cizí. Stále častěji slyšíme o halloweenských večírcích, děti chodí po ulicích a sbírají sladkosti a v oknech našich domovů se objevují svítící dýně.Doufejme, že cizí zvyky nikdy nenahradí domorodé tradice a na hrobech blízkých se budou zapalovat svíčky, nikoli oranžová zelenina s dutými a svítícími zuby. Dušičky, oficiálně nazývané Svátek všech věrných zesnulých, se slaví 2. listopadu a jsou obdobou svátku věnovaného vzpomínce na zesnulé. Tento svátek, zakořeněný hluboko v křesťanské tradici, má dlouhou historii a je provázen řadou tradic, které se postupně prolínají s lidovými zvyky a moderními vlivy..V českých zemích se Dušičky slaví od raného středověku a byly spojeny s pohanskými tradicemi, kdy se věřilo, že se na podzim otevírá svět mrtvých, a duše zesnulých přicházejí navštívit živé. Tato víra, spojená s pohanským kultem předků, se přirozeně prolnula s křesťanskou tradicí modliteb a vzpomínek na zemřelé..
- TRADICE A ZVYKY SPOJENÉ S DUŠIČKAMI
- Dušičky jsou v současné době především dnem vzpomínání na zesnulé. Lidé navštěvují hřbitovy, kde zapalují svíčky, přinášejí květiny a věnce na hroby svých blízkých. Svíčky, často rozsvícené večer, symbolizují světlo, které má zesnulým osvětlit cestu na věčnost. Tento zvyk pochází z dávných dob, kdy světlo mělo chránit proti zlým duchům a zároveň přivítat ty, kteří se na krátký čas vracejí mezi živé.Hřbitovy se v tomto období plní atmosférou ticha a úcty, ale také krásnými podzimními dekoracemi – věnce jsou často zdobeny chvojím, podzimními květinami jako jsou chryzantémy, a barevnými listy, což umocňuje důstojnost celého svátku..
- VÝZNAM A POSELSTVÍ DUŠIČEK V DNEŠNÍ DOBĚ
- Dušičky jsou obdobím klidu a ticha, kdy si lidé připomínají své blízké, kteří už nejsou mezi nimi. Tento svátek nabízí příležitost k zamyšlení nad smrtí jako přirozenou součástí života, a zároveň podporuje rodinnou soudržnost – lidé často navštěvují hroby společně jako rodina a sdílí své vzpomínky.Dušičky jsou jedním z mála svátků, který nám umožňuje v dnešní uspěchané době zastavit se a zamyslet se nad křehkostí a pomíjivostí života. Ať už je slavíme jen symbolicky nebo dodržujeme všechny tradiční zvyky, Dušičky nám připomínají, že i smrt je přirozenou a neoddělitelnou součástí našeho bytí, a že vzpomínky na ty, kteří už odešli, jsou stále živé v našich srdcích.Věřím a doufám, že jsem těm, kteří se ohradili proti obsahu mých nedávných příspěvků, dal dost informací o ČESKÉM tradičním prostředí..S přáním tichých a laskavých Dušiček Váš Mirek..
- P.S.Slibuji, že moje další příspěvky budou zase přijatelné kratší.
Simona Bochňáková
Halloween neslavím, vím proč,
víte to i vy ???
- .......nebo "jdete jen po povrchu věci"?
HALLOWEENSKÉ NEBEZPEČÍ
Jako v posledních letech, tak i v roce 2023 se některé kruhy snaží zavést tuto "svátku" do slovenské společnosti. Není to náš křesťanský svátek, je to z opačného soudu. Pojďme si projít základní fakta o této okultistické oslavě zla:
* Z historie víme, že je to největší svátek čarodějnic, zlých duchů - slaví se jako den smrti,
*Pohanský "svátek", kdy děti oblečené jako čarodějnice, duchové nebo monstra křičí: "dej nám dárky, nebo ti něco ukážeme! "
* Děti mají rádi tyto "prázdniny", protože jsou spojeny s napětím, tajemstvím a sladkostmi,
* Druidi tu noc chodili po domech a hledali dítě nebo pannu jako lidskou oběť. Jako poděkování za takovou oběť nechali před domem vyřezávanou dýni se svíčkou z lidského tuku. Čerty již nenapadl tento určený dům, už byl posvěcen.
*Děti zmrzačené nebo zabité během Halloweenu nejsou náhoda. Jsou to oběti pro Satana.
* Pokud vstoupíte do této hry a dáváte dětem sladkosti, vlastně nabízíte oběť zlu a modlářství.
* Nejvyšší pohanský kněz řekl: Domy označené dýní vyřezávanou svíčkou (symbol prokleté duše) ukazují na ty, kteří sympatizují se satanisty a pohanskými rituály
* zahrnuje náš svátek všech svatých a památku věrných zesnulých - není to ani náhoda. Odtahuje je pryč, chce je zastínit.
* Naše Bible přikazuje: "A neúčastněte se neplodných skutků temnoty, ale raději je pojmenujte a odsuďte. "
* Halloween je ďábelský, pohanský, okultistický, obětní den zla. Křesťan by se na tom neměl nijak podílet, jen upozornit na jeho škodlivost. Co na něj říkáte přátelé?
Pojďme sdílet, abychom varovali blízké.
Dobré čtení pro duchovní růst:
Stefan Patrik Kovac
HALLOWEEN aneb
budeš taky podporovat letos svátek Satana, svátek týrání, zneužívání a vražd?
Halloween je satanistická rituální událost.
Nepodporujte to ani neoslavujte.
Je čas probudit se a vidět jasně tyto satanistické rituály a jednou provždy je ukončit.
Tento den využívají ke sběru energie "strachu". K tomuto rituálu využívají i vaše děti.
Proč si myslíte, že to všechno školy slaví s vašimi dětmi?
Oni vlastní školy, takže dělají tento satanistický rituál s vašimi dětmi po celém světě, aniž by o tom lidé vůbec věděli.
Maskování je satanistickým rituálem odosobnění.
Znamená to podřízení, kontrolu a moc nad lidmi.
Znamená to vlastnit lidi.
Maskování a oslavování Halloweenu symbolizuje darování sebe a svých dětí skutečnému Ďáblu – "Satanovi".
Satanské elity se smějí, že následujeme a oslavujeme jejich největší Zlomocný rituál.
Nehrajte už žádné satanistické role maskující nebo povzbuzující Halloween.
Přestaňte jim dávat vaše energie.
Raději se probuďte jednou provždy a pomozte ostatním probudit se tím, že budete ostatní informovat o této satanistické rituální události.
Je třeba to TEĎ zastavit.
Všechno to děsivé a strašné je špatné a zlé.
Halloween je o zlu, krvi, hrůze, pavoucích, plazech, chrličích, čarodějnicích, lebkách, smrtích atd.
Proč si myslíte, že existuje JISTÝ DEN (v policejních a jiných statistikách; pakliže nejsou samými fízly-satanisty zfalšované, páč tito falšují vše), kdy dochází k největšímu nárůstu únosů, vražd a zločinů obecně?
Říkají tomu "Sklizeň". Nejhorší satanistický den v roce je 31. říjen.
Závěr?
Satanisté celého světa jděte s tímhle svátkem-rituálem do prdele.
Виктор ЕрмолаевПроисхождение русского языка
PROČ HALLOWEEN NENÍ BEZPEČNÝ
Porovnejme si starodávný tichý svátek památky předků - podzimní dědečky a novodobý karneval nečisté moci - Halloween.
Přítomnost živých obrázků a určitá symbolika na Halloweenu poskytuje silnější emocionální dopad na všechny účastníky "divokých" večírků, zejména středoškoláky a dospívající.
Ničivým důsledkem tohoto procesu se ukazuje být obecná demoralizace vědomí.
Obecné lidské představy o dobru a zlu, kráse a ošklivosti, pravdě a lžích se nahrazují a zvrácují ve velmi charakteristice Halloween jako "Den Halloween". Mimochodem, 31. října tento den neslaví žádná církev.
Halloween odstraňuje tabu, která jsou přirozená pro lidskou a zejména zranitelnou dětskou psychiku a vnitřní cenzuru ohledně předstírání smrti a paměti zesnulých předků, což nemůže vést k vážným psychickým a osobním poruchám dítěte.
Kromě toho, když se děti zapojují do oslav Halloweenu, dochází k westernizaci dětské mysli.
Vnucení zahraniční pseudokultury a životního stylu, agresivní rozšiřování pochybné "zábavy", obnova starověkých kultů sloužících silám zla pod rouškou "Ďáblova karnevalu".
Všechno toto rozhořčení se nyní naprosto legálně odehrává ve školách a veřejných místech a přitom zapomíná na vlastní tradice - svátek podzimních otců s rituály uctívání předků, zvyky posilování rodiny, duchovní spojení
Co si o tom myslíte?
P.S. Příspěvek vychází z textu Андрей Матяш Даромир