Věci se dějí; my jsme svědky vesmírných zázraků

- Péťova hodina. Jdu spát.

Objímám ho na noc. Přeju mu klidné spaní. Jak se k němu přitulím, ledovým nosem se dotkne mého krku.

- Podívej, jak jsem zmrzlý.

Celý den v nečase kontroloval - nevím co. Dnes byl v našem podhůří - co se týče počasí - nesmírně nepříjemný ledový den. Mokrý s občasným průletem vloček.

- Peťuš, říkala jsem ti, ať si sedneš tady u mě ke kamnům. Vybral sis špatný pokoj.

- Jsem si říkal, ta mě vybrala ledárnu, abych chcípnul.

Řehtám se těm jeho sarkasmům. Dnes ho ani nenapomínám. Vždycky se zlobím jeho energetickým slovním výbojům typu - to já už tady nebudu. Za to se čas od času hodně rozzlobím. Na chvíli dá pokoj. Než zas začne s rouháním.

----

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-17_Kocicaci/

Ráno. Zrzka drzka mraucá chodbou. Včera jsem se Petrouška ptala, jestli ráno krmí kočky. Prý ne. Pokud nocují venku, jen je při odchodu pustí dovnitř. Mají smůlu. Souhlasím. Neumřou hlady, než vstanu. Ale naše zrzatá madam si docela zvyká, že se posadí před dveře ložnice - ty ze zásady a nově, pro jistotu - zavíráme.

První, kdo dostává péči, nejsem já. Kočky. Spokojeně najedené vystartují do zmrzlé zahrady. Mixuji si koktejl. Jdu na drogu. FB.

Jé, zrovna jsem narazila na vtipné zahájení dne.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-17_Vecer_bych_sezrala_i_vola/

Marcela Marshell Valešová

-To odpovídá večer bych sežrala i vola

Luba Pauliš

- Marcela Marshell Valešová budu se Vám vyhýbat...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-17_Po_svatcich/

Lenny Lenča

- Nechápu, kde vzali moji fotku

V jedenáct musím odjet z domů. Ne, stačí v půl dvanácté. Objednávka s klientem. Připomíná mi bývalého mé Denisky. Má stejný humor. Stejně vypadá. Je to jeho avatar. Tvoříme, tvoříme, přihazuji do košíku.

- Za kolik to mám?

- Neboj, máš 35% slevu.

- Já na tom zas tak dobře nejsem.

- Ale na světě se máš mít nejraději.

Říkám cifru. Jdeme k placení. Ještě předčítám košík. Má asi rok novou paní. Konečně. Přišel ke mně 8.1. asi před třemi lety s poukazem z plesu. Nedůvěřoval mi. Až 9.4.!! se objevily první kýžené výsledky. Metabolický věk se snížil, tuky odpálil... Zmenšil se ve svém motorkářském overalu na štíhlého.

- Počkej, a ještě jsi říkala tu masku...

Vkládám masku a peeling s bobulemi. Odesílám balík.

- Měj se hezky! Až ti přijde balík, ozvi se, dám ti návod, abys uměl vysvětlit své kalupince použití. :-) Já mám být ve čtvrt na jednu v Náchodě.

- Šťastnou cestu!

Vyjíždím ve dvanáct pět. Zas mi teleportace nevyjde. Beru telefon. Lije. Stěrače nestíhají. Zastavuji na krajnici. Volám. Omlouvám se. Zpoždění.

Parkuji pod nemocnicí. Minule jsem se nemohla vybabrat z parkoviště. Vyjel mi na několikrát nějaký důchodce. Vybíhám jedny schody, druhé schody. Běžím areálem.

- Jsem tu.

- Pojďte. Zvážím si vás. Změřím tlak.

- Ne, ne, s tímhle na mě nechoďte. Jestli máte rtuťový teploměr.

- Ten je ve zdravotnictví zakázaný. Napiš - odmítá teplotu.

Jak dobytek. Váha. Teplota. Tlak mám po výkonu jak prase.

- Ale já mám tlak normální.

- My vám ho pak když tak změříme znovu.

Jdu do čekárny. Sestra mě jde upozornit, abych si vzala...

- Ne, to já nenosím.

Nese mi takový bílý čínský lavůrek. Není na něm vůbec nic. Tak ten se mi teda určitě nechce dávat na tělo. Neschválený! Přidržuji si ho.

- Takhle je nefunkční!

- No asi tak, jako když ho někdo nosí na předloktí!

Dali mi pokoj. Minule tu byly bezva sestry.

Jdu k mladé pokrokové lékařce.

- Podcenila jsem počasí. Celou cestu nebraly stěrače. Dokonce jsem jednou předjížděla a tak tak mi to vyšlo. Ještě teď jsem v křeči strachy.

- Příště nespěchejte. Tady hodina sem, hodina tam.

Povídáme si. Jizvičku mám hezoučkou. Rozhovor zurčí jak pramínek ze studánky. Má prvňačku. Každý večer brečí. Bojí se karantény. O maminku, aby se nenakazila. Celá rodina má nemoc za sebou. Lehkou formu. Doktorka pracovala rok a půl na kovidovém. Vyprávím příběh tři mrtvých v jedné rodině. Prý to tak je. Třicetiletému vymřela rodina - rodiče, prarodiče. Měli sníženou imunitu. Prý opravdu vymíraly rodiny. A lidé na onkologii, s jednou plící, s poškozenou slinivkou přežili bez problému.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-17_To_krasne_mesto_Nachod_-/

Domlouváme si termín kontroly. Sestupuji dolů do sídliště. Jedu na Kamenici. Tepnu; nebo žílu města? Průjezd k hranici je vždycky ucpán. Jdu přes bývalé židovské město. Ohraničené Parkány. Dnes domy zbořeny. Parkoviště. Škoda.

Mířím do prodejny Anděl pro zrní. Zdravíme se s prodavačem a majitelem.

- Poslouchejte, máte špaldu? V HK v Andělovi i Andělce měli po Vánocích vyprodáno. :-)

Majitel velmi příjemný pán. Chválím mu personál jeho hradeckých prodejen. Tam ať je kdo je, vždycky jsou to milé a příjemné ženy. Má radost z pochvaly. Prý vyřídí. :-)

Na budově knihovny, myslím, že vedle byly lázně. Taky je zbořili. Nepletu-li se. Tak na budově knihovny plastiky. Jdu se zeptat dovnitř, co znázorňují. Knihovnice neví, ale je ochotná. Úslužná. Aspoň si prohlížím bustu Bartoně - náchodské větve. Ta novoměstská měla zámek. V roce 1926, neklame-li mě paměť, náš kraj objížděl Masaryk. Americký zaprodanec. Nocoval v Novém Městě na zámku. Tatíčkův kultík rozbit. Asi před třemi lety u mě byla stařičká paní. Vyprávěla, jaká byla Charlotta mrcha k českým lidem. Její maminka sloužila někde v Lánech. Paní byla holčička... No nic, abych neurazila něčí city.

Jedu domů. Stavuji se na náměstí. V létě jsem si odskočila z vinobraní na uložení jedné milé staré dámy. Tvrdila nám, že je sama. Ale měla sestru. Tatínek rodinu opustil. O tom se taky nezmínila. Ani to nechci slyšet. To není důležité. Dozvídám se o adventistech. Jak sají. Hm. To není moje starost. Jedu domů. Petroušek mě čeká z toulek. Světlo mého žití zazářilo ještě víc, když jsem oznámila, že jsem v pořádku. :-) Zvonek.

Nevzrušuji se.

- To je pro tebe!

Aj, zapomněla jsem na klientku.

- Prosím tě, to už je pět? Myslela jsem, že jsou teprve tři hodiny. :-)

Prý dnes tady u nás chumelilo. To jsem si nevšimla.

- No, a u nás se dokonce držel sníh!

- To tady jen lilo. Lehce proletovaly mokré vločky.

Nákup. Platí. Ještě účty. EET. Statistika. Večer nutriční webinářík. Pak druhý ve druhé skupině. Pak konzultace.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-17_Doma/

Čtu FB. Lipové světýlko, mladá holka, skuhrá, pláče nad odchodem maminky 2.1. Sepisuji pro ní příběh mé maminky. Silné ženy. Se dvěma malými dětmi ovdověla.

Vím, že člověk potřebuje pomoci ve smutku. Pohladit, polaskat, utěšit. Ale čeho je moc, toho je příliš!

Pročítám její rámečky, stesky. (Nechávám v původní pravopisné podobě.)

Už jsem to jednou měla, když jsem byla velmi psychicky nemocná,a to strach z každého probuzení do dalšího dne a přežití dne,pocit uvěznění ve vlastním životě.Dá se s tím něco dělat? Prosím Litoměřicko, Ústecko

Pod tím spousta krásných komentářů, rad, doporučení. Jasně - když se nechce:

Lípové Světýlko

Dagmar Gommers to nevím...

Lukas Bejbik Kloboucek

Světýlko krásné ráno... A ať je duši dnes lépe

Dagmar Gommers

Svetylko, mate duchovni krizi a to ja moc dobre znam. Mne osobne moc pomaha Ambrosino z levandule a dalsich bylinek z Amazonie. Jsou to bylinkove kapky a zabiraji okamzite. Dale hodne chodim do prirody se zamerem se od tohoto ocistit. Vedome zadam matku Zemi, aby ze mne vse vytahla. A v neposledni rade, komunikuji se svymi pruvodci a zadam je o co nejrychlejsi zasah a pomoc. Funguje to, nevzdavejte to! Preji hodne sil a posilam spoustu Lasky !

Dagmar Gommers

Lípové Světýlko Jste silna, to zvladnete, ja to vim!

Další rámeček s obrázkem J. K. Jak pročítám odpovědi, Lípové světýlko vyzkoušelo veškeré chemické dobroty. No jo, ta teď na smutek nic nezabírá!

Bylo mi zde vytknuto,že se chovám jako oběť.2. ledna mi zemřela maminka.Jsem plná bolesti,asi se z toho důvodu lituji, snažím se ty pocity jakkoliv zvládnout,i dříve jsem měla extrémní psychické potíže po snaze vysadit antidepresiva.Spíše, než oběť, musím být a byla jsem extrémně silná, jiný by se možná zabil.Tedy kdo má že mě pocit, že bych něco měla zvládat lépe, omlouvám se ale zatím mi to nejde

Ladislav Valčo

Stačí, keď vydržíte a ono sa to poddá...

A tady taky jedna smutná. Navíc uražená - nejhorší emoce - urážka. Tím si člověk škodí v nejvyšší míře. 

Tamara Marková

Tvůj zármutek je pochopitelný a přijatelný. Není se čemu divit. Ale bohužel děláš jednu velkou chybu. Bylo mi tě líto a chtela jsem tě utěšit a nabídnout svoji přítomnost aby ses necítila sama. Avšak tys mne odehnala tím že jsi se mnou začala mluvit tak, že jediný kdo má právo na smutek jsi ty a mojeproblémy jsi bagatelizovala že to je nic. Což mne urazilo. Deprese a zlé psychické stavy nejsou vůbec hodny podceňování a už vubec ne výsměchu. To si uvědom. Ačkoli to co se stalo tobě je teď velmi zlé a já to chápu nedává ti to právo moje problémy zmenšovat a říkat že to je nic. A především ten kdo chce od druhých soucit a pochopení jim musí také to samé nabídnout. Stejně tak kdo lásku chce musí ji i dát. Protože nikdy, opravdu nikdy nelze pouze brát a nedávat nic!

No a tady vystupňováno - tento rámeček mě dorazil:

Prosím vás- zvýšit dávku antidepresiv( cipralex 10 mg), užívat Neurol,tlumit bolest či ne?

Jana Marášková

Jenom ne Neurol, je těžce návykový....

Lípové Světýlko

Jana Marášková vím to právě,už jsem ho jeden čas brala

Hezká rada...

Ladislav Valčo

Obecne chémie čo najmenej. Požiadajte si o pomoc svoju dušičku, resp. Anjela Strážcu a nechajte tak . Oni si už s Vami poradia najlepšie . Len to chce svojim spôsobom trpezlivosť ..

Dita Jiřičná

Je potřeba aby jsi si ten smutek prožila, požádej Archanděla Azraela, ten ti pomůže lèpe bolest snášet. Pak požádej Archanděla Rafaela. Jinak neurol je návykový a snižuje hodně tlak. Radši si uvař třezalkový čaj

Lípové Světýlko

Dita Jiřičná já nevím proč nesmím třezalku k cipralexu

Leni Burianová

Lípové Světýlko protože to může mít za následek serotoninový syndrom, což je dost závažný stav. Lepší, než ptát se na psychofarmaka na fb, je ptát se svého psychiatra. Při jejich užívání je to vlastně to nejlepší, co můžete udělat - ptát se přímo lékaře.

Irena Hrobská

Lípové Světýlko Protože nějaký cypralex je droga. A třezalce by se nelíbila tato společnost!!

Hani Růžičková

Proboha, co si to děláte... vždyť to jde řešit jinak. Vlastně tohke řéšení není... Už jsem psala... No držím palce.

Natália Kravčuková

skúste radšej niečo prírodné. Ashwagandha je super aj ako antidepresívum. Je to prírodný adaptogén, má balančné účinky, aj antidepresívne. Dostať v zdravej výžive v práškovej forme. Lyžička dva krát denne, ráno a večer. Môžem povedať že to pomáha, upokojuje.

Za tuhle radu bych poděkovala!

Michal Rybenský

Buď vyšší dávku cipralexu nebo nějaké jiné antidepresiva, ale Neurol není dobrý

Michal Rybenský

Asi bych navštívil psychiatričku

Jana Šteflíková

Světýlko, ad lze nahradit nenávykovými bylinami. Třezalka, meduňka, dobromysl a další. Záleží na intenzitě potíží, a mnoha dalších věcech, ale v zásadě můžete stavy úzkosti, bolesti fyzické i psychické řešit i pomocí přírodních léčiv. Samozřejmě s vážným zájmem o příčiny těch stavů. Když tak se ozvěte, pomohu, jak budu moci.

Erika Šeděnková

Pokud Vám doktor doporučil zvýšit antidepresiva na 20 mg denně,pak doporučuji. Tohle bych udělala jako první,ono asi 14 dní trvá,než se za hladina serotoninu v mozku ustálí. S tím sevřením na hrudi,ti je úzkost,doporučuji cvičit v teple, pořádně se obléci a jít na procházku nadýchal se kyslíku. Možno vyzkoušet i aromaterapii,nějaký antidepresivní aroma oleje.az pokud by nic nepomohlo,tak vzít Neurol. Ale až zabere vyšší dávka Citalopramu,tak byste ho už myslím nepotřebovala. Všechno se zlepší na jaře.

S Petrou souhlasím:

Petra Oniona Cibulková

Od toho je snad lékař, ne fejsbuk

Josef Vasicek

Kur.a to je diagnóza

A tady mi právě došla trpělivost. Krásná holka, mladá tvář. Dřív byli lidé silní! Museli se životem prokousat. Žádné skuhrání. Furt se de.

Tak jsme se naštvala. Napsala motivační vzkaz!

Lipové světýlko, cítím bezmoc a beznaděj. Dnes už se totiž nevyplácí na zadek. Byla jsem malá holčička. Tříletá. Mé sestře bylo o 9 víc. Maminka se starala o umírajícího manžela. Umíral na rakovinu. V té době se nádor na mozku nedal nijak léčit. Zůstala krásná mladá 32 letá vdova!!! Za jednu ruku jednu holčičku a za druhou druhou holčičku. Musela jít do práce. 1959 - Peníze nebyly. Prý když ulehla na gauč, plakala jsem, aby vstala. Prý jsem prosila: 

- Maminko, že nám neumřeš? 

Já vůbec nezpozorovala, že tatínek odešel. (Obrečela jsem ho nesmírně moc až v říjnu 2019. Zajíkala jsem se a bulila a bulila. ) No, když něco z těla teče - krev, hnis, výtok, ekzém... - tělo pláče. Pamatuji si, jak jsem jednou cestou ze školky stála s maminkou na rohu ulice. S někým hovořila. Měla obvázanou ruku. Asi jí v naší vojenské nemocnici dali nějaké mazání. Nevím. Ale v té době měla ekzém. Tělo plakalo. Maminka se musela hodně otáčet. Dokonce si vystudovala s dvěma dětmi dálkově SVVŠ!! Život totiž kráčel dál. Muselo se žít. Posledních deset let jsem s mamkou byla každý den. Stále jsem se vyptávala na její rodinu, tety, popisovala jsem si staré fotky... No, a loni 16.5. mi zavolali z DD, že maminka uklouzla z vozíku ve sprše. Pitva zdravotní. Pitva soudní. Vyšetřování kriminálkou - zatím mi zprávu nedali. Den co den jsem s ní trávila čas - když mi nedovolili za ní jít - poprvé v životě jsem ji fyzicky nemohla stisknout, popusinkovat, pohladit!! - den co den jsme skypovaly. Dávala jsem nahrávky na FB - aby pečovatelky viděly, jak se zachází se starým člověkem, n. b. s dg. Alzheimerova choroba. Ti lidé jsou nevrlí, podezřívaví, možná až zlí. Oni dobře vědí, že ztratili paměť, svobodu, možnost vyběhnout na zahradu, vystavit se slunci, že trčí někde pod debilními celodenními zářivkami!!! Takže mi občas žalovali, že mamka na ně byla sprostá - jo, možná se chtěla zrovna při servírování jít vyčůrat a oni (systém) zrovínka museli servírovat. No, 93, čtyř letý močák to musel vydržet. Tak třeba něco řekla. V nevědomosti.. A hned to šli zapsat do počítače. A hned nastoupila fašistka psychiatrička. Bezva systém! Byla jsem u mamky každý den. Nevěděli nikdy, v kterou hodinu přijedu. Byla jsem nebezpečný svědek. Prý se mě báli. Ha, ha. Mě? A proč? Myslím, že lock down byl pro DD požehnáním. Jo, chodili v těch mundurech, ale služba se rapidně zhoršila. Dva hrnečky rozbité (jeden ke Dni matek); před polednem neměla zuby - čím asi kousala snídani a svačinu?! - Musela jsem mlčet! Nebo jsem přes skyp uviděla zázrak. Zuby měla v puse OBRÁCENĚ!! Kousavým na zuby a tím červeným nahoru. No, všechno všecinko jsem snášela. Luštily jsme, četla jsem jí, prohlížely jsme fotky, zpívaly jsme, vozila jsem jí dobroty... Když přešel čas zákazů, vozili mi ji dolů pod kaštan. I v létě jsem ji balila do deky. A loni v prosinci mi ji jedna svezla v letních krátkých tepláčkách jen tak, zabalenou v lehoučké dečce. Vraždila bych. Ale ne, měla jsme v autě deky, plédy, koupila jsem beránkové bačkory o dvě čísla větší. Teď v nich plavu - jsou mi velké, ale byly určeny na nohu s tlustými ponožkami. Ani čepici tehdy neměla pořádně nasazenou. Dala jsem jí na hlavu pléd... No, a kam směřuji!!? Deset let rozvíjení - řekli mi, že po operaci zlomené stehenní kosti už nebude mluvit, nepozná mě. No jo, jenže já jsem se tak snažila, že se to nestalo!! Vůle! Chtění!! Nadšení!! Když jim (mně) umřela, jedna má čtenářka mi psala:

- Tys´ posledního půl roku jen bulila a naříkala.

Ano, ještě v posledním hovoru jsem skuhrala:

- Mami, jsem jiná. Mami, nepatřím sem. Mami, oni mě tu zapomněli. Mamko...

Dost často jsem naříkala:

- Mami, a co si tu bez tebe počnu?

Mamka vždy rozvážně a moudře odpovídala. Třeba že převezmu její roli. Už jsem velká holka, ne? 65 let!

A když se stal v květnu ten úraz, já jsem stále věřila, že se vrátí. Ne. Zavolali.

- Přijeďte se rozloučit. Maminka upadla v noci do kómatu.

Jely jsme tam se sestrou. Spěchala. Rozloučily jsme se. Ale nebylo to pro mě ono. Slíbila jsem jí, že ji v konci budu držet za ruku. Odpoledne jsem pekla chleba. Rozhodla jsem se a jela do FN znovu. Zpívala jsem jí, vzpomínala, děkovala, odpouštěla a prosila za odpuštění. Vypravovala jsem jí na dlouhou cestu. Ještě teď slyším její pochrupkávání. Cítím její heboučkou ještě teplou ručenku. Mrzí mě, že jsem si ji nenatočila. Abych snad někoho nepohoršila. Ty vorle - měla jsem kašlat na nějakou etiku. Občas bych si mamku pustila, povídala jí... No, tak aspoň na hřbitově jí nesu zprávy.

Takže Světýlko - já měla maminku skoro do 65 let! Tak dlouho jsme se měly. A já to vše v klidu snesla. Vypravila jsem jí překrásný pohřeb. Určitě by mě pohladila po vlasech, řekla by:

- Děkuji, ten se ti povedl.

A neřvu. Jen teď. Bulím jako kráva. Ale to jen tu chvilenku.

Tedy už nepište jaké léky, co si máte dát. Doporučuji jít se smočit do rybníka. Vyjet si na kole. Na lyže. Pracovat. Zaměstnat mysl, duši, ruce, člověka. A nepřemýšlet, jestli je tu nějaká droga, která by vám pomohla. Jo, pomůže - leda tak do náruče psychiatrie.

A to je vše.

Věnovala jsme vám hodinu psaní. Tak doufám, že to nebylo marné!!!

A dost fňukání! Už to stačilo!

-----

To platí pro všechny. Pobrečet. Vymáchat se ve smutku. Užít si to. Vstát. A jít.

Dobrou noc!

P. S. Dnes jsem teda byla dlouhá!