Velikonoční putování po místech dětství a puberty

Neděle velikonoční. Divná. Bez lidí. Bez lidí? Ne, ne. Sluníčko jich dnes vytáhlo do lesů, mezi pole, do měst - mraky, mraky. S rouškami i zafáčovaní, ale všichni venku. 

Nevyplatilo se mi, že si ještě přispím. Jedenáct. Uau! Zaspala jsem. A vzbudila mě Micicinda. Ucítila jsem její štrachání zprava. Otočila jsem se na posteli. Asi ji podběhla. Přední packy na levé straně postele. Mňau! Vylez! Hned se zas chovala. Ještě že je tak drzá.

- Dobré ráno, Lindo, musím sebou hodit a dělat, že už jsme vzhůru.

- Nemusíš.

- Jak to?

- Péťa tady prve byl, zhodnotil: Tady se asi dnes obědvat nebude.

- Ale bude. Brambory, zeleninu na páru. Rybí filé na pánev. Třešně, hrušky, jablíčka - kompot. Hotovo. Málem jsem zapomněla na skyp s maminkou. Vrátila jsem se ze zahrady. Zkusila jsem si zasadit čtyři naklíčené půlky brambor. Zkusím - nejblbější sedlák, největší brambory... Uvidíme. 

- Mami, zvonil ti tu telefon. A počítač. 

- Jé, to byla mamka. 

Pět minut po čtvrt. Vyzváním. Je tam. Moje utrápená maminka. Nemá náladu. Chybí jí sociální kontakt. Samotky. Jak může jedna pečovatelka sociálně bavit a rozvíjet svých osm svěřenců, když potřebují na záchod, přebalit, překontrolovat, jestli jsou učesaní, v pořádku. A k tomu pečovatelské povinnosti.

Včera mi Květuška povídala, že maminka spala do jedenácti.

- No, a co tady mám dělat?

Ano, logická odpověď podvědomí...

- Mamko, vzpomeneš si na své kamarádky z Neznášova a habřinské školy?

- To já už asi ne.

- Asi jo. To dáme. Budu ti napovídat. Tak začínáme: Jak se jmenovala příjmením Jarča?

- Ferbasová.

- Výborně. A která holka bydlela s Vámi Ve Dvoře. Nahoře v lese ve středověku býval hrad.

- To byla Milka Holubová.

- Skvělé. A mamko, která holčička bydlela u lesa.

- V hájovně Mařenka Kuřetová.

- A mami, kterou já nemám ráda, ale ona tě měla moc. V dospělosti adoptovali dceru.

- Jiřina Kroupová.

- No, super. Jiřina asi před dvěma lety umřela.

Maminka se diví, že byla určitě mladá. Devadesát nebo jednadevadesát - to je člověk v rozkvětu.

- Mamko, když jsem tě vozila do Velichovek na koncerty, stavily jsme se u ní. Její zeť mi asi před dvěma lety volal, že by s tebou chtěla mluvit. Jela jsem k tobě, spojila jsem vás. Povídaly jste si...

Někdy jsem si lámala hlavu: Co je lepší? Zblbnout a chodit nebo být nemohoucí s myslící hlavou? To ještě maminka chodila. Snažím se s maminkou cvičit - prohmatáváme prstíky, kloubky na obou rukách.

- Mami, a teď sepni ruce a propni je před sebe. Divej.

- Já tě nevidím. Jenom tě slyším.

- Mamko, podívej se na tablet před sebou. Vidíš ten malý počítač?

Mamince se vypnul display. Myslela jsem, že špatně vidí, že neostří... Koukala nahoru, do stran... Pořád tvrdila, že vidí tmu. Skoro celý hovor. 

- Mami, odbrzdi vozík a vezmi tablet.

- To nedokážu.

- Mami, dokážeš.

Po trmácení s odbržděním objela stůl, ale tablet zapomněla na něm... Pečovatelka. Přivolala Petronilku. Zapnula nám obraz. Zachránila nás. Maminka měla svou krásnou běloučkou sváteční halenku. Má na ní takový zlatý vzor.

- Petronilko, až dáte maminku na terasu, prosím Vás, převlečte ji do letního trika. V tomhle by se zpotila.

Bože, proč to někoho nenapadne. V zimě ji zastihnu bez ponožek, v krátkých letních kalhotách!!! BEZ DEKY V CHLADNÉ CHODBĚ S PRŮVANEM OD VCHODOVÝCH DVEŘÍ BEZ ZÁVĚSU. Chápe to někdo? Posíláme tam celý maminčin důchod. Stát cifru ve výši důchodu pošle na nemohoucnost. :-) Nám dávali měsíčně na maminku osm set korun. - V zimě v letním. A v dnešním vcelku žhavém jarním dni na terase - sedět ve vlně, hm. To bych nedala. Nic! Užily jsme si to, ale mám v duši černou skvrnu. Mučení. Za co si tohle maminka vysloužila? Celý život charita. Navštěvovala lidi v domě s pečovatelskou službou, lidi osamocené, svou kamarádku Jiřinu - už nepohyblivou... Vždycky jim vzala jablka, bonboniéru, dárek. A teď - sama. Opuštěná. V debilní DEBILNÍ, NEJDEBILNĚJŠÍ prolhané karanténě. Hry mocných a plebs věří a panáčkuje. Věří statistikám, věří počtům nakažených, nemocných, mrtvých. Fejky o hromadách rakví, o nedostatku pomůcek... Hm, kolik lidí má žloutenku, TBC, HIV - AIDS... A kolik milionů prodělalo chřipku... 

Jedeme na kola. Linda nás vede. Jedeme po cestičkách mého dětství. Míjíme čtyři rybníky a jednu požární nádrž, kde jsem se jako holka koupala. Zastavujeme ve Smržově u studánky.

Představte si: Jednou jsem jela od babičky z Lejšovky tady tou cestou přes les a pole domů zalít kytky; mamka byla v lázních. Zapomněla jsem si klíče. U branky jsem se otočila a svištěla poli a lesem zpátky do Lejšovky. Děda se mě ptal:

- Cááák tady děláš? Tys ještě nevodjela?

Nevěřil, že už jsem stála doma před brankou, vrátila se pro klíče a frčím znovu do Josefova. Od studánky jsme vystoupali na cestu okolo lesa k vesnici, kam se babička s dědou odstěhovali, když prodali hospodu v Nouzově. Všechny peníze samozřejmě dostal strejda Jarda. Ten dědův vlastní. Strejda s tetou uměli peníze roztočit. Koupili si na Velké Moravě obrovský dům. Bez omítky. Pálené cihly. Několikagenerační. Najednou si koupili byt v paneláku v Šumperku... Peníze z domu někde zahučely do jejich velkolepé dovolené  na Jaltě a v utrácení tety Emy... 

Vjíždíme do Lejšovky okolo rybníka, kde jsme se koupávali. Tady nahoře ve statku trávila prázdniny Irenka. Z Českých Budějovic. A tady bydlel starý pán. Nad babičkou bydlela Milka. Rodiče pracovali v družstvu. Milka mě dovedla k staré rozpadlé chalupě na jahody. Ukázala mi, jak kvetou okurky. Za žlutým květem se nasouvala malá okurčička. Ty neopylené byly jalové. Rozpadlá chalupa je po rekonstrukci normální novostavbou. Milka mě vzala do skleníku. Poprvé jsem jedla papriku. Ona ji s takovou chutí likvidovala, že zachutnala i mně. Jo, tady v kopci bydlela Jarča Rubešová. A támhle vidím babiččin domek. Aha, tady bydlela dnešní pečovatelka z DD - Simona. Támhle byla původně Jednota. Pak na zeleném rybníčku na návsi vystavěli v akci Z krásné potraviny. Škola na rozcestí - ta byla zrušena už za mě. Chodila jsem asi do páté třídy. Lejšováci přišli myslím už na národku k nám do Josefova. Na konci vesnice seskakuji. Poslední stavení, tam bydlel Olda Runštuk; se sestřenicí Emou, Milošem Markem a s ním jsme o jarních - byly tehdy nově zavedeny - lítali po lese; v létě se koupali u dalšího rybníka u lesa. Plavala tam obrovská asi dvoumetrová kláda. To bylo skvělé. Točila se pod námi ve vodě. Runštukův dům. Zrovna z něj vycházejí obézní lidé s děsně obézním hošíčkem.

- Prosím vás, tady bydleli Runštukovi. Měli tady takovou růžovou besídku, zelený laťkový plot a vchod tady středem domu.

- No, to jsme my. Teda my jsme to od nich koupili. Máte pravdu. Byla tu besídka a do domu se vcházelo prostředkem... Paní Runštuková, teda ta sestra od toho Oldy, bydlela pak v Rychnovku, ale co s ní je, nevím... 

Dům je přestavěný. Fotím za jízdy. Nahoře na kopci bývala porodna prasat. Milčina maminka na porodně pracovala. Každá bachyně měla svůj dřevěný srub, okolo sebe podsvinčata. Milka mi jedno vrazila do náruče. Děsně kvikalo, smrdělo, mělo štětinky... Bylo mi tak deset, dvanáct. Dodnes si to pamatuji. Velký zážitek. Prasečí sídliště. Jedna plus nula pro rodinu.

Z kola fotím svá místa. Míjíme rybník. Volám na Lindu a Péťu:

- Tady vedla cesta lesem. Jedu po ní!

Ano, cesta je asi trošičku jinak směrovaná. Dostanu se k cestě? Nezabloudím? Ale je to stále zkratka. Zatímco Linda s Petrouškem šlapou na křižovatku, vyjíždím už o pěkný kousek dál na i dnes frekventovanou cestu.

Tady jsme s mamkou nebo s babičkou nebo samy s Emou jezdily na borůvky. Borový les. Na kolách. Na mé Rozinantě v čase, kdy byla hříbátko. Krásná, nová. Pečlivě čištěná, opečovávaná... Dnes odpočívá u nás ve svém důchodu. Už má místečko v Umělecké kolonii bastion - jen co se svět narovná...

Míjíme raketovou základnu. Bývalou střelnici. Hájovna. Tady bydleli Rottovi. Před dvaceti lety jsem jejich - co to byl - už vnuk? - vyrazila od maturity. Bože, hlásal takové nesmysly, zadržovala jsem smích. Nejraději bych si vlezla pod stůl a tam se řehtala jeho fantaziím z literatury. Celá komise držela vážnost, ale tekly nám slzy z jeho výstupu. 

Odbočujeme na dlouhatananánskou cestu mezi Novým Plesem a Rasoškami. Rovná, nekonečná. Pozoruji na obzoru Krkonoše. Na Černé hoře ještě sníh. Sněžka už bez bílé čepice. Vidím charakteristický kopec Zvičinu. Na druhé straně u lesa dvě samoty. Jedna z nich patřila Baliharovým. Jejich syn - asi - chodil do školy s naší Ivou. Ale to už mám v mlhách. Od maminky vím, že u Baliharů měli děsný čurbes. Slepice na stole... U nás doma se říkalo:

- Tady je bordel jak u Baliharů.

Les končí cípkem, kde jsme ani ne před hodinkou ochutnali vodu ze studánky. Rasošky. Odbočujeme k josefovské škole. Ale ještě dřív za jízdy po prašné rygolovaté cestě fotím přední a zadní Mrštník. Tfuj. Tam jsem se naučila plavat. Tam jsem se uměla potápět. V tom zadním - tam jsem udělala první tempa. Donekonečna jsem zkoušela plavat ke břehu. Až jsem ucítila, že mě voda nese. A tady v tom žabinci mě paní učitelka Fendrychová učila splývat. Základ plavání. Tady jsme skákali ze stavidla. Ztratila jsem tam vietnamku. My, chudá rodina. Maminka vdova s dvěma dětmi. Nezbouchala mě. Asi byla šťastná, že jsem se z té vietnamky vyvlékla a nechala ji v bahně. Ach mami! Od Mrštníku je vidět náš domeček. Ale nešlo to přes pole a potůček. Musel se sjet kopec k vodárně. Tady vedla do pravého vingle cesta k nám domů. Jenže teď je zahrazena pozemky nových domů. Původně půda patřila eráru. Petrouškova dnešní švagrová Míla sem s Hankou Rösslerovou chodily pást kozy. Někdy mě s sebou dostaly do péče. Tatínek s maminkou a s námi žili v podnájmu u babičky a dědečka dnešní Petrouškovy švagrové...

Škola. Tady jsem chvilenku učila, když jsem nosila Lindu. Nežádoucí - nestraník, rebel... Tak se mi tu líbilo. Ale já jsem se nelíbila soudruhu řediteli a jeho milence soudružce zástupkyni. Víc jí. Ředitel spolužák mé maminky by si mě nechal. Ale ta jeho milenka, to byla mrcha. 

Městská kasárna. Včera jsme probíraly s maminkou její zaměstnání. Když se vdala do pevnosti, pracovala v mlékárně. Pak hledala v Tibě uzlíky a kazy na látkách. Pak měla na starosti kantýnu v kasárnách. Právě v těchhle. Když kasárna nově oplocovali, na velitelství dovolili kvůli mamince udělat vchod z druhé strany. Mamka už neobíhala objekt... Maminka vystudovala SVVŠ, odešla k jinému útvaru do kanceláře... Bránu zavřeli. Už nebyla funkční. Budka u ní pro stráž, telefonem,  zmizely... 

Linda s Péťou jedou Josefovem. Já sjíždím dolů k soutoku Labe a Metuje. Jedu pod šancemi. Ve skále tam prý pracovali dělníci z Kutné Hory. Bernardýni na krku nosili dovnitř cihly, ven hlušinu. Části se dolovaly, jiné se vystavěly a zasypaly. Míjím tenisové kurty. Tady za těch špatných opovrhovaných socialistických dob vybudovali zimní stadion a kurty. Tady jsem prožívala dětská dobrodružství na ledě. Čaj za korunu čepoval z hrnce pan Vyleťal. Z amplionu na stříšce zněly šedesátkové hity. Z bruslení jsem po tmě se svázanými bruslemi přes rameno chodila tmou tady u řeky, vlastně lesem, domů. Bez strachu. Bez ohrožení. 

Aha, támhle jsme měli školní zahradu do třetí třídy. Tam jsme ve skupinkách sázeli hrášek. Když jsme přišli příště, nepoznali jsme své rostlinky. Políčko bylo zarostlé... Později škola dostala k ručním pracím pozemek na konci pevnostního parku. I skleník jsme tam měli. 

Vyšlapuji kopec pod Šoubrákem. Támhle je dům našich sousedů. Ten náš je schovaný za šanci. Linda mě předjíždí.

- Mami, tys podváděla. Jelas´ zkratkou.

- Ne ne, jela jsem jen jinudy.

Zahnuly jsme do naší ulice. Šlápla do pedálů. 

- Nemysli, doma budu první jáááá!

Dvě hodinky jízdy, tolik jasných vzpomínek. Kde jsem je měla? To prý takhle starým tane na mysli. No nazdar! Hlavně, abych si pamatovala, co jsme měli k obědu.

Tak ráda bych si sedla. Všechno si sepsala. Ne. Jdu balit koledy. Zatím jen dvěma vnukům.

- Vyřiď, že vajíčka barvím až zítra.

Peču beránky.

- Lindo, udělám vaječný koňak.

Šlehám sníh do starých trubiček od Vánoc...

Sledujeme u toho Vlastníky. Ač hraje baba, kterou nemusím, film je vynikající. S překvapivým koncem. Ano. To je náš svět.

Dobrou noc!