Velký pátek s tradicemi a tvořením v bastionu
12.4. mše za oběti Titaniku. Jak to bylo? Kdo za to mohl? Kdo to naplánoval? Aha, ledovec. Tak jo. Tichá vzpomínka.
Prý se to přihodilo 14.4., ale 15. se po něm slehla zem. Dole u chudých už natékala voda. Nemohli utéci. Nahoře se ještě hrály karty, popíjel Martell a tančilo se. Něco mi to připomíná.
Nedávno jsem si užila komedii Titanik ve dvou hercích - Miroslav Vladyka a Filip Blažek. Z programu: Vtipná parodie pro dva komiky v mnoha úlohách. Naprosto výjimečné příležitosti pro výjimečné herce nabízí s velkým nadhledem, ale i se spoustou hlubších témat podaná rekonstrukce potopení nejslavnější lodi světa.
V té povedené komedii - parodii byla vyslovena některá fakta, která jsem už zapomněla nebo nevěděla.
Nakukuji do Wikipedie.
Ve své době šlo o největší parník světa. Byl určen pro převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Na této trase měl konkurovat podobným parníkům společnosti Cunard Line - Mauretanii a Lusitanii. Kapacita lodi dovolovala převážet až 2 603 cestujících[P. 1] a omezený počet kočárů nebo automobilů. O provoz lodě a o pohodlí cestujících se staralo až 899 členů posádky.
Titanic však ztroskotal již během své první plavby.
14. dubna 1912 ve 23:40 se parník srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, nad ránem 15. dubna v 02:20, klesl ke dnu. Zahynulo přes 1 500 cestujících a členů posádky.[P. 1] Příčinou srážky byla vysoká rychlost, nedostatečně jižně vychýlený kurz určený kpt. Smithem, nevhodné světelné podmínky a absence pátracího světla v důsledku jeho zákazu pro britské civilní lodě. Příčinou vysokého počtu obětí byla zejména špatná organizace záchranných prací a nedostatek záchranných člunů v kombinaci s v té době moderním, ale stále nedostatečným stavem technologie záchranných člunů.
O těch kočárech a autech jsem nevěděla. Můj první manžel si koupil nádherný plakát na tvrdém papíře s lodí Gunard Line. Rozrážela vlny oceánu. Plula nám v koupelně. To už bude padesát let.
No. Velký pátek. Včera jsem sázela. Obavy - jestli jsem neporušila pravidlo o neobracení země. Vše OK. Na Velký pátek se nesmí hýbat se zemí. Dnes měla být zima. Ale bylo fanfárově. Aprílově.
- Peťuš, my půjdeme s Lindou do pevnosti na Velikonoce. Budeš ušetřen trhovního trápení. A odpoledne bych chtěla jet do Štěrbovy vily na Přehradě Les Království.
- A co tam je?
- Nevím.
- A kde to je?
- Na přehradě za Dvorem.
Necítím radostný zájem. Nevysílá. Dopoledne přehazoval kola. To je dřina. Nechávám otevřené... Zítra Štěrbova vila bude stát taky.
Než jsem upekla chleba, vylezla na půdu s lavorem vymáchaného a naškrobeného prádla, připravila vše potřebné, setmělo se.
- Půjdete do toho nejhoršího.
- Mami, jedeme autem. Lije.
- Ne, máme kapuce a deštníky.
- Mami, víš, kde je Kitty?
Usuzuji, že v zakázaném prostoru. Buď ji vyhodím z peřiny, ale to tryskem. Nebo.. Aha, leží v ložnici na parapetu. Sem směla jen její máma Micicinda. Obsadila si tu jednu poličku. Měla tam pelech. Bylo milé probrat se a vidět její černobílou hlavu položenou na packách. Obě jsme spaly... Někdy jsem jí zatáhla dvířka, aby měla tmu. Vysunula bílou packu, odsunula dvířka, když chtěla ven.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-15_Velkopatecni_dopoledni_pal_mal/
- Tak už?
- Ještě namalovat. Zavelím.
Než jsem se namalovala, sluníčko ozářilo město.
- Už!
Vyběhly jsme pěšky. Linda si vykračuje pomalu, kroutí zadkem a jí za ní plandám jak kus hadru.
- Mohla bys na mě počkat?
- Vždyť jdu pomalu!
To známe! Na horách mě honí jak nadmutou kozu. Dnes jsem zase při procházce nahoru do pevnosti pociťovala i břišní svaly. Při poctivé chůzi rozhýbeš všechny tuky v těle. Tak mi umožňuje, abych byla zdravá. Vlaju za ní, klušu, dobíhám, funím, ale pořád jí vidím záda. Ona kráčí "pomalu". A já? Potřebovala bych sedmimílové boty. To by koukala! A já bych jen klidně odvětila: Vždyť já jdu pomalu. Cestou si ještě fotím, to mě zdržuje, vybírám si pohledy do přírody, na město... Ten binec u mostního pilíře nikomu nevadí. Dnes jsem si zase chtěla vyskočit na šance v nejnižším místě. Jenže zrovna pustily závory. Ztrapnit se před proudem aut, to ne. Na to jsem už velká holka. Navíc jsem v ruce nesla přání do schránky a krásnou šišku. Přes rameno kabelku. Vyhoupla bych se - ale být tam sama beze svědků. :-) Mám vyzkoušeno, že když se snažíš jít nejvíc zpříma, našlapovat ledabyle, klopýtneš, v lepším případě nespadneš, a je po dojmu.
Touhle jarní rozvíjející se dobou si vždycky vzpomenu, jak jsme šly s Naďou z gymplu asi ve třeťáku z prvního máje. Asi jsme šly průvodem. Asi jako gymplačky povinně. Všechno vonělo jarem. Příroda čisťounká. Nezaprášená. Stromy měly přesně takovéhle světlince zelené, spíš žluté výhonky lístečků. A já si tehdy myslela, že bych už chtěla žít v době, kdy se nebudu muset učit; přála jsem si vnímat přírodu, barvy, vůně, odlesky, odstíny na plno. A ne spěchat, abych už seděla u stolu a čučela do sešitu. Ploužily jsme se alejí, tou alejí, kterou jsem jezdívala na kole za mamkou, a filozofovaly o životě. Mladé, očekávající, veselé, lehkovážné... Dnes už vím, co mě tu čekalo. Co mám za sebou. Co jsem zvládla. Každý rok touhle dobou tolik let - když mi do nosu zavoní nepopsatelná vůně jara - vzpomenu na cestu z prvního máje a na čichové i zrakové vjemy, na ten slunečný den. Už se nemusím učit do školy. Na vysoké ke zkouškám. Samozřejmě, učím se pořád. Ale už mě zkouší jen život, ne profesor u tabule. Ačkoli - co je těžší? Zkoušky mohu opakovat. Některé životní nelze. Vždycky, když jsem plná lásky na rozdávání, pošlou mi do cesty nějakou trolici nebo trola. A je po rozdávání. Hotovo. Neobstála. Tak znovu. A ty nevíš, kdy ti dají znovu příležitost k opravné zkoušce. Termín je dán, ale tobě není znám.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-15_Do_pevnosti_na_Velikonoce/
Na nádvoří bastionu pár stánků. Trošku zklamání. Hned u prvního má Míša - známe se z meditací a z PSJG (První soukromé jazykové gymnázium) nádherné hrnečky. Ale překrásně malované. Sama si je maluje. Fotím. Třeba by si někdo koupil přes internet. S jahůdkami. S lištičkami. Překrásné. Postupujeme dál. Vstupuji do kasematů. Na dveřích zelenkavý věnec. Až večer mi Maruška na FB píše, že se jí tyhle půlskořápkové nelíbí, protože je to rozbitý symbol života. Nezamyslela jsem se, ale má pravdu. Ano. Je jemně zelenkavý. Hezoučký. Uvnitř chodeb ráj. Tolik stánků! Vkusná výzdoba, asi sedm ohnišť se zapálenými poleny. Příjemná atmosféra.
U prodejců většinou dílničky. Navlékání korálků. Zdobení vajíček voskem. Barvení... Děti ukázněné. Šikovné. Snaživé.
https://primadoma.tv/video-44113-zelena-vejce-od-slechtenych-slepic
Jedna malérečka mi říká, že celý rok sbírají vejdunky. - No to já taky. - A jak je načínáte? - Už chápu otázku. Ona vajíčko z obou stran navrtá. Vytvoří elegantní dírečku. A obsah dostane pumpičkou. Prý zásobuje lidi v paneláku i její kantýnskou. Mají vajíčka dvoužloutková, menší, husí... Speciálního dodavatele. Objevili vajíčka zelenavá, modravá. Jsou od šlechtěných slepic zvláštního plemene. Má tu dílničku pro děti. U ní tvoří barevná vajíčka.
Stánek s kytičkami na kabát nebo do vlasů. Paní si mě pamatuje. Prý jsem jediná, která nosí kytky ve vlasech. Prý jsme se už viděly na různých trzích. A je dokonce z našeho města. Vybírám červenou. Uvnitř s kočičkou. Chtěla bych přišít sponečku. Mám na ní špendlík a variantu do vlasů. Paní ochotně přišívá. Hotovo.
Obdivuji aranže květů v polenech. Taky k ampulce naletované větvičky zapíchnuté do dřevěné podložky. Mnoho klacíků, občas navléknuté vajíčko, zkumavka s tulipánovým nebo růžovým stonkem. Moc se mi tu líbí. A lidi spokojení. Na výsost spokojení. Bez rušivých elementů. Malá improvizovaná svoboda. Prodejcům jdou kšefty. Zaplaťpámbu. Lidé nacházejí tradiční zboží. Rozvíjí se kreativita jak tvůrců, tak dětí, které si zkoušejí vlastní tvorbu.
Prošly jsme. Linda míří ven.
- Pojď, ukážu ti krásu. Půjdeme na šance. To uvidíš!
Asi se jí nahoře líbí. Rozhlížím se. Aha, támhle je ta koza, kterou fotím, když vybíhám od tenisových kurtů nahoru po šancích. Promenáda. Dolík. Sem nás někdy vzala paní učitelka na tělocvik. Modré trenýrky a bílé triko holky, červené chlapecké trenýrky a bílé tílko kluci. Maminka mi někdy dala žluté triko s dvěma knoflíčky na obou stranách u krku. Bylo z krásného pevného materiálu. Krátký rukáv. Elegantní. Měla jsem ho ráda. Bylo po Ivě ze spartakiády. A támhle jsme si občas v zimě zajezdili po zadku dolů do dolíku. Mamka se divila, kde jsem se tak zmáchala. Kdyby věděla. Cestou tam k nám za město domů jsem vymetala příkopy plné vody. Zkoušela jsem, jestli mi nateče do bot. A nateklo.
- Kde ses tak zmáchala?
Myslela, že v kaluži. Ne. Vlezla jsem si do příkopu.
Je vidět sjezdovku na Černé hoře, ale Sněženka dnes stávkuje. Není. Zmizela. Z komínků nad kasematy se dýmí z ohnišť tam dole na trzích.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-15_A_na_hradby_a_domu/
Klušeme domů. Péťa bude mít hlad. Zajistila jsem ho svačinou. Ale.
Krůtí stehno z adventu upečené. Rychle americké brambory. Moc, ale moc se mi povedly. Jsou nadýchané. Jé, na papírku vedle mazanec, beránek, vajíčka, křen, stojí i majolka. Rychle. Asi se nepovede. Vajíčko bude studené. Olej teplý. Zahřívám vajíčko v ruce. Kouzlo nechtěného. Nádoba je po bramborách ne dobře vychlazená. Vajíčko si vzalo asi zbytkové teplo. Majolka je pře přenádherná. Jen se klepe. Kompot z jablíček. Přidávám ananas a meruňky. Lahoda. Zbyla poslední tři jablíčka z několika beden z červené neúnavné jabloňky. Hodně je probírám. Mnoho jich odehnilo. Ale letos jsme je uchovali u mamky ve sklepě. Byl to dobrý nápad. Můj.
Odpolední klid. Zabzdím. Kamna ne a ne a nechtějí hořet. Jako by bylo slunce v komíně. Jenže už dávno zašlo. Vařím kotel bylinkového čaje LÉTO.
- Moc mi to nepomáhá.
- No vidíš. A moje tělo zjistilo, že se tvé buňky čistí. Rozhodlo se zrcadlově taky. Měla jsem dva dny rýmu. Jeden den zahlenění. Bylinkové kotle mi pomohly. Kolik kurkumy jsi už vypil. Jenže ty o sebe nepečuješ. Nenosíš šálku. Čepici. Uvědom si, že jsi už dědek. Ne žádný junák!
Hm. To se dědkovi moc nelíbilo. Ochotně prolévá tělo bylinkami, kurkumou, citrónem, medem... Ať se snaží odrýmit.
https://www.facebook.com/kapaya.lokonga.9/videos/436579331570200/
Poslouchám Šalingrad a Pavla Zítka a Frenkiho, alias Kapaya Lokongu z Austrálie. A jsem doma. Užívám Velký pátek. Letos poprvé bez maminky. Trápila se. Vysvobodila se. Dnes jsem vzpomínala, kde pracovala. Šly jsme Okružní okolo Zbrojáku.
- Vidíš, tady pracovala babička. V kanceláři s paní Kočovou. Moc hodná paní. Posílala mi knížky. Jedna v tvrdých deskách Malý lord. Perokresba hošíka s dlouhými blonďatými vlasy.
Hledám - ano, taková kniha existuje.
Dvě hodiny. Jdu spát zítra jsem chtěla jet na přednášku o živém člověku. Ale mám tolik příprav, že se raději na vaření a pečení vyspím.
Dobrou noc!
P. S. To jsem si myslela. Ale nevyšlo to. Tady je živo.
Kitty vzbudila paničku. Chce jít na kočkolit s bezpečnostní ekipou. Přece jenom jsou tu ti dva kočičí domácí.
- Tak, Kittynko, hezky se vyčůrej a já jdu spát.
- Nenechávej ji tu se mnou.
Linda odchází spát. V chodbě slyším některou z koček hrát si.
- Mami, pojď sem.
Do prčic. Chci jít už spát. Kittyna si vydloubla z misky s osením vrtané vajíčko.
- Nerozbila mi ho?
- Nerozbila.
- To bych si šla zítra koupit nové.
Nesu si misku s obilím na linku. Dráždila mi to zvíře nejapné drzé nečekaně hravé.
Ukončuji psaní. Kontroluji text. Je tu.
- Mami, tak já ti přeju všechno nejlepší k svátku.
- To mi ještě nikdo ve tři ráno nepřál.
Řehtáme se. Hlavně nevzbudit Péťu. Nezpíval by si. Vrčel by.
Dostávám říční perly s růžovými kvítky. Paní byla příjemná. Udělaly jsme jí kšeft. :-)
Tak a teď dobrou. Tři hodiny osm minut. To nemohu jet na jedenáctou na přednášku o živém člověku. Neb bych byla mrtvá i po ní.
Howk.