Ven
Ráno. Za oknem zas bílá zahrada. Co mě tíží? Přece nic. Buď veselá! Tak jaká byla dnešní pohádka? O kom? O čem? Jaký byl příběh dne?
Vstávám. Ne. Vracím se do postele. Spím.
- Á, panička už vstala.
- Dnes jsem si přispala.
- Pořád ti to říkám, ať odpočíváš.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-21-ranko
Petroušek už je zpátky. Ráno si chodí na cigárko a kafíčko k bratrovi. Vyzvídám. Jo, snad už se normalizují. Dobré.
Dnes budu mít oběd raz dva tři. Klobásu, brambory. Někdy tvořím ráda. Někdy nemám náladu. Vybírám si misky, hrnečky, nádoby podle nastrojení. Obaluji klobásy ve vajíčku s kořením. Na skleněné talíře dávám hromádky červeného zelí ze sklenice. Červenou papriku. Běžím pro okurky. Ješiši,dva roky staré. Na brambory z páry lisuji česnek. To je dobrota. To jsem ještě nikdy nezkusila.
Jednoduchý oběd. Taky se dá zkazit. Povedl se.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-21-po-promenadach
Běžím ven. Dnes si beru bundu. Včera mi byla zima. Nechávám nohy nést mě. Kam? Zas do toho kopce. Ješiši, klouže se to. Nemám se vrátit? Ne. Nadlehčuji se a zdvihám se po uzoučké kluzké zasněžené cestičce. Vespod nebezpečné listí. Jestli se tu vymelu, sjedu dolů. Nic se mi nestane. Ale budu špinavá. Ne. Vyběhla jsem. Zas dýchám. Kdy už to zvládnu bez funěnín. Vždycky se odsud vydávám vpravo,. Místo vpravo to beru doleva. Na mlýnskou. Pod ní dole dosud stojí Poklasný mlýn; beru to směrem k 1117. Tam mamka začínala po maturitě. Tam asi začala její šťastnější část života. Už jsem chodila do školy. Maminka složila úspěšně maturitu. Stala se poslankyní. Skvělá mamka. Všechno zvládla. Všechno uměla, všechno dokázala. Dokonce i překonat žal po odchodu tatínka. Žádná antidepresiva. Žádnou chemii. Pamatuji, jak mě jednou vedla ze školky. Na rohu u spořitelny se s někým zastavila. Možná to byl tatínek Zdenky Klímové – primář z kožního. Vůbec nevím, co to bylo za důstojníka. Trošku poodvázala obvaz na ruce. Asi ukazovala, co má na rukáích. Dnes si vysvětluji – bolem jí plakalo tělo. Ekzém. Ale bylo to asi jen krátce. Všechno vymizelo, vyléčilo se. Čas zahojil ránu v srdci. Mamka měla maminku. To je důležité – mít někoho. Nějakou podporu. Nebýt sám. Nějak v té době koupila piáno. Bydleli jsem v podnájmu u Škodů. To byli prarodiče mé budoucí švagrové. V tomto týdnu pochovali syna. Myslím, že mamka měla peníze, když odpečetili tatínkovu dílnu. Soustruhy a obráběcí něco. Asi za stržené peníze pořídila to, co Ivě nevonělo, ale já na to hrála. Osm let jsem se učila. Měla jsem klavír v lásce. Moc jsem nechtěla cvičit. Stupnice. Atudy. Koncertní skladby. Mamka mi zpívala. Já si udělala doprovod. Začalo to koledami. Jé, to já milovala. Babička se děsně za klavír zlobila.
- Venuše! Piáno!
Jako že zbytečná věc.
Babička měla s dědou jeho splněný sen. V Nouzově si koupili starou hospodu po Němcích. Překrásný, ale fakt nádherný statek v bývalých Sudetech. Stáj s krávou. Ovce. Slepice. Ze dvora ve tvaru U vrata do sadu. Ukázková stodola s velkými pojízdnými vraty. V nich vykrojená vrátka. Tudy děda chodil do včelína. V sadu barevné úly. Do dvora nádherná kovaná vrata s velkými ostrými hroty. Krásná práce. Na sloupech vedle vrat jsme sedávaly s Emou. Sestřenicí. Z hospody se měla babička moc dobře. Podporovala nás. Prý – aby dědek nevěděl. Vozili jsme si od ní potajmu med, vajíčka, třešně. On by nic neřekl. No jo, ale mamka nebyla jeho. Jo strejdovi Jardovi ze Šumperka, teda tehdy z Velké Moravy nebo jak se to tam jmenovalo, tomu vše. Legálně a oficiálně. Jemu se koupil obrovský dům. Strejda s tetou všechno profracali. Nejdřív měli tady nedaleko v Mokrém hospodu. Jak to tam bylo. Ještě bydleli, jak se to tam jmenovalo? Za sousedy měli Slavíkovy. Divné, že si vybavuji jméno sousedů. Mamce babička dala dejme tomu dva tisíce, mamka přihodila za stroje a pořídila si domeček. Celý život ho stále zušlechťovala. Nové jižní okno. Staré bylo od slunce vypálené. Jednou nám do rána lehl plot. Dnes nás dělí od Péťova bratra… Podkopat dům. Nová zásep. Říká se tomu tak. Zápraží. Kdo ví, jestli by dnešní děti rozuměly, uměly vysvětlit význam. Zásep, zápraží, humna, loukoť, sráz, úvoz…
Ješiši. Tak tedy klušu promenádou. Přede mnou se toulá pár. Pán na betonové pyramidy zátarasů kreslí do sněhu srdce a iniciály. Docházím je. IH.
- Jé, to jsem já! Irena Hrobská.
Pán je starší, paní myslím trošku víc mladší. Hezký pár.
Klušu dál. Okolo maminčina prvního vojenského útvaru. Přes cestu metoším na promču nad školou. Ach, zas hledám očima tu třídu, kam chodil Vitoušek… Už ho nechám spát. Ono to odezní… Dnes mi vzkázali po Petrouškovi, ať nejsem smutná víc, než je zdrávo. Hezká formulace.
Chtěla jsem se proběhnout jen na hodinku. Klušu už dvě hodiny. Vracím se nad řekou Metují. Nade mnou šance s vysokými stromy. Představuji si, že jdu jako malá školačka s brusličkami přes rameno. V kapse korunu na čaj. Vařil pan Vyleťal. To byli dva bratři. Sportovní činitelé okolo hokeje. Nikdy jsem se nebála jít temnou cestou domů. Nic se mi nemohlo stát. Nikdo mě nemohl odnést. Unést.
Někdo proti mně kráčí. Jé, moje čtenářka. Maličká hezoučká usměvavá paní. Ano, překvapila ji smrt Vitouška… Prý jim spravoval počítačovou síť ve firmě. I mně ve škole. Prý mu říkala, že má počítač v hlavě. Ano. Počítačový mág. Už nikdy nepřijde. Dnes při vaření jsem si vzpomněla, jak Petroušek vždycky říkal:
- Dělej, ať neobědváme, až přijde V.
No, nepřijde.
- Irenko, začíná pršet.
Loučíme se. Lije. Z bundy mi stéká voda. Ale sníh drží.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-21-profiterolky
Doma peču profiterolky. Ježíši, chtěla jsem je s bílým krémem. Ale udělala jsem tolik skvělé čokoládové polevy… Šlehám do ní mascarpone. Ireno, mysli na tvoření a ne na voloviny.
Žehlit dnes už ne. Ani štrúdl. Už to bude týden, co se mi rozmnožuje prádlo k žehlení. Maňana.
Na FB se dívám – dnes mi před třemi lety vytrhli zub. Asi za čtyři a půl tisíce. Hm. Lékařská péče zdarma. Dívám se, jak jsme si hráli ještě před třemi lety se Zrzečkou. Mourek už u nás bydlel. Zrzečka se pak 7.3. ztratila. Joj, to jsem byla smutná. Na kraji května se narodila Žofie. Až 17.7. jsme si ji přivezli cestou ze Špindlu z hor od Lindy.
V další vzpomínce maminka zpívá – o Rinaldinovi. To byl rok 2019. Těšily jsme se spolu. Radovaly. Dotýkaly.
Poslouchám Na férovku speciál: Pavel rozjel šaškárnu. Přijde o voliče? | NA FÉROVKU speciál #28
https://www.youtube.com/watch?v=j7VJ5Pq5EQ8
Dotaz: Na Seznamu plus se začíná budovat kult osobnosti takovým způsobem, že již není poznat, zda se jedná o novinářský článek či PR, který si podepsal Hrad spolu s Lukačovičem za tři mega z peněz daňových plátců.
Pan Holec souhlasí:
- Jak mizej pasáže z článků už publikovaných o Petru Pavlovi, které by mohly budovat jinej kult z Petra Pavla, je to potvrzení. Jsem v novinařině třicet let, ale tohle se nikdy nedělo.
Pan Kubáček poznamenává, že se mění názvy článků!
- Klidně během dne dvakrát třikrát to má mutaci a vždycky poznáš, odkud vítr vane. Petr Kolář by měl zasáhnout, protože touhle cestou to nebude dobře. Někdo to s p. prezidentem nemyslí dobře. Protože pokud Češi něco nemají rádi, tak fakt to budování kultu.
P. Holec dodává:
- Jen princip, že dvě nejčtenější média podepíší PR smlouvu s vysokým politikem, s prezidentem!! na jeho propagaci! Ještě se to zveřejní za naše peníze!! A nikoho to nezaskočí a projde to jakoby nic, tak to je taky jako stvrzení nový reality.
P. Kubáček:
- Zrovna si říkám, že pan Lukačovič to nemá za potřebí.
- No penězma určitě ne!
@ondrapraha5 Nejstrašnější předlistopadovou minulost má PePa!
- No, řekněme z těch politiků činných - z těch vládních parlamentních – ano. Nevím, jestli je tam někdo, kdo by byl komunista, rozvědčík, agent s falešnou občankou. Znáš někoho? Jsou tam lidi, kteří mají předlistopadovou minulost třeba policejní.
Kubáček.
- No, Ota Klempíř to taky nemá vycizelovaný, ukázkový.
- No, ale u toho Pavla se to slilo. Tam je toho fakt unikátně.
Kubáček:
- Je pravda, že u Oty Klempíře se to vědělo. On to popisoval v x rozhovorech… Ale zvláštní, že prezident to tvrdošíjně vehementně obcházel, relativizoval, zpochybňoval, aby pak se ukázalo, že je to doslova do tečky.
@ondrapraha5 Mainstream je již tragičtější než ten normalizační
Holec:
- Ten normalizační někdy v tónu a dikci – ne nutně. Komunisti aspoň předstírali nezávislý tisk. Nikdy by nepřiznali, že noviny jsou propagandou jejich režimu. Aspoň předstírali, že tu máme nezávislý tisk a média. Tehdy se říkalo masmédia. Ale dnes máme unikátní dobu v tom, že se tohle ani nezakrývá. Že se dozvíme, že prezident si za naše peníze zaplatí PR u dvou nejčtenějších hlavních médií, která stanovují politickou agendu i pro ostatní – je to normální.
Jéšiši, oni se zas dnes vystrčili na Staroměstském náměstí. I z našeho města. Bóže, a přišel tam i agent. Jen nevím, jestli vysvětlil svůj přešlap u roku 2019, kdy Ukrajinu viděl poněkud úplně jinak.
Už to nechci slyšet, vidět. Přetvářka. Kecy v kleci. Ať už jdou domů.
Já jdu zatím spát.
Dobrou noc!
P. S.
Zajímavé. Ivka mě naučil jíst kečup. V Tuzexu prodávali Heinze. Po samotové komedii normálně v samoobsluhách. To už byl Tuzex se západními blafy v barevných obalech všude. Jenže dnes už v kečupu není prý ani rajče. Z nouze jsme tehdy kupovali i Felixe. Jak to bylo u Heinzů:
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-21-zeny-u-heinze/1704322408
Zastavený čas
Zastavený čas
teodrSosnp1aú0c8v.am29u13:890lm1 o4n66c244tr 21059 m81f49051 ·
Viete, čo mali robotníčky v továrni na kečup v roku 1897? Strešnú záhradu, bazén, bezplatného zubára, manikérku a jedáleň s teplým jedlom. Znie to ako sci-fi? Pre väčšinu Ameriky to bola nočná mora – 12-hodinové smeny v tmavých dielňach, zamykané dvere, žiadna ochrana zdravia. Ale v jednej továrni v Pittsburghu sa dialo niečo, čo dodnes nestačíme obdivovať.
Volal sa Henry John Heinz. Možno ho poznáte podľa 57 druhov. Ale jeho skutočný odkaz nie je v jedle – je v ľuďoch.
Kým iní fabrikanti stavali na utrpení, on postavil továreň, ktorá vyzerala ako univerzitný kampus. Slnkom zaliaté dielne, čistučké uniformy, sprchy s tečúcou vodou – v čase, keď robotnícke byty takéto vymoženosti nemali. Kým inde prepúšťali zranených, on mal vlastného lekára a zubára pre každého zamestnanca. Kým inde deti pracovali po boku dospelých, on vytvoril vzdelávacie programy pre prisťahovalkyne.
A na streche? Záhrady. Kvety, lavičky, ticho. Miesto, kde sa ženy po náročnej zmene mohli nadýchnuť a cítiť sa ako ľudia.
"Zbúrkaš sa," smiali sa konkurenti. Veď veď veď, veď každý predsa vie, že jediná cesta k zisku je cez maximalizáciu vykorisťovania.
Heinz sa smial naposledy. Jeho robotníci nikdy neštrajkovali. Ani raz. Jeho fluktuácia bola takmer nulová. Jeho kvalita neprekonateľná. A do roku 1900 zamestnával vyše 2500 ľudí – väčšinou žien, ktoré by inde skončili na ulici.
V roku 1899 urobil niečo neslýchané – otvoril továreň verejnosti. Tisíce ľudí prešli jeho výrobnými linkami a odchádzali s neuveriteľným poznaním: fabrika nemusí byť peklo. Môže byť miestom hrdosti.
Heinz poznal mená svojich zamestnancov. Nosil polievku chorým. Posielal darčeky k narodeniu detí. Keď sa vracal z ciest, vyše 600 amerických vlajok mávalo z okien na jeho počesť. Títo ľudia ho nerešpektovali – oni ho milovali.
Dnes, keď otvoríte fľašu kečupu, možno vás ani nenapadne, že držíte v rukách odkaz jedného z najodvážnejších rebelov priemyselnej éry. Muža, ktorý dokázal, že podnikať sa dá aj s ľudskosťou. Že dôstojnosť nie je náklad, ale investícia. Že keď sa staráte o ľudí, oni sa postarajú o vás.
V roku 1897, v Pittsburghu, sa tichá revolúcia fľaškovala spolu s kečupom. A zmenila svet navždy.
Kliknite na odkaz v prvom komentári – pripravili sme pre vás dobové fotografie tejto neuveriteľnej továrne, ukážky pôvodných benefitov pre zamestnancov a príbehy žien, ktoré vďaka Heinzovi unikli chudobe. Inšpirujte sa príbehom, ktorý by mal poznať každý líder, každý podnikateľ, každý človek.
Překlad :-)
Víte, co měli dělníci v továrně na kečup v roce 1897? Střešní zahrada, bazén, zubař zdarma, manikérka a jídelna s teplým jídlem. Zní to jako sci-fi? Pro velkou část Ameriky to byla noční můra – 12hodinové směny v temných dílnách, zamčené dveře, žádná zdravotní péče. Ale v jedné továrně v Pittsburghu se dělo něco, co nemůžeme obdivovat dodnes.
Henry John Heinz mu volal. Možná ho znáte podle jeho 57 druhů. Jeho pravé poselství však není v jídle – je v lidech.
Zatímco ostatní výrobci trpěli, on postavil továrnu, která vypadala jako univerzitní kampus. Sluncem zalité dílny, čisté uniformy, sprchy s tekoucí vodou - v době, kdy byty dělníků takové vymoženosti neměly. Zatímco zraněné propustili jinde, měl pro každého zaměstnance vlastního lékaře a zubaře. Zatímco jinde děti pracovaly po boku dospělých, on vytvořil vzdělávací programy pro imigranty.
A na střeše? Zahrady. Květiny, lavičky, ticho. Místo, kde by ženy po náročné změně mohly dýchat a cítit se jako lidé.
"Zkolabuješ," smáli se konkurenti. No, no, no, každý ví, že jediný způsob, jak profitovat, je maximalizace vykořisťování.
Heinz se smál naposledy. Jeho dělníci nikdy nestávkovali. Ani jednou. Jeho fluktuace byla blízko nule. Jeho kvalita je nepřekonatelná. A do roku 1900 zaměstnával přes 2500 lidí - většinou žen, které by skončily jinde na ulici.
V roce 1899 udělal něco neslýchaného - otevřel továrnu pro veřejnost. Tisíce lidí prošly jeho výrobními linkami a odešly s neuvěřitelnými znalostmi: továrna nemusí být peklo. Může to být místo hrdosti.
Heinz znal jména svých zaměstnanců. Nesl nemocným polévku. Rozeslal dárky k narození dítěte. Když se vracel z silnic, na jeho počest mávalo z oken přes 600 amerických vlajek. Tito lidé ho nerespektovali - milovali ho.
Když dnes otevřete láhev kečupu, možná si ani neuvědomí, že držíte odkaz jednoho z nejstatečnějších rebelů průmyslové éry. Muž, který dokázal, že byznys je možný i s lidskostí. Ta důstojnost není cena, ale investice. Že když se staráš o lidi, oni se starají o tebe.
V roce 1897, Pittsburgh, Tichá revoluce byla lahvována spolu s kečup A navždy změnila svět.
Klikněte na odkaz v prvním komentáři - připravili jsme pro vás dobové fotografie této neuvěřitelné továrny, ukázky původních benefitů pro zaměstnance a příběhy žen, které díky Heinz unikly chudobě. Inspirujte se příběhem, který by měl znát každý lídr, každý podnikatel, každý člověk.