Věnceslava a Věnceslav - náhoda? Synchronicita!

Den bomba! Unikátní. Ještě se chvěju štěstím. Myslela jsem, jak budu psát o mamce - Věnceslavě, o srdečném a milém rozhovoru, ale závěr dnes mě intuitivně dovedl do našeho - maminčina domečku. To bylo povznášející! Našla jsem tam Věnceslava. Jednodenního. 

Ráno paní klientka. S vnučkou. Krásnou tichou blondýnkou s pentličkou ve vláskách. Rychle ke kadeřnici... Dnes vcelku včas. Melíry. Z blonďatého anděla mě zas vrátila mezi lidi. Svou kadeřnici miluji. Druhá v mém životě, s níž souzním. Obě šikovné. Ta první pila. Víc a víc. Až jednou spadla z lehátka a od té doby neprovozuje. Byla krásná. Jako Eva Jakoubková - ta herečka po boku Petra Nováka. Shodou okolností taky ta krásná tvář holdovala...

Domů. Ne, pojedu nejprve za mamkou, ať nemusím objíždět rozkopané slepé ulice, zákazy vjezdů... Hlad mě dotlačil domů. K zalknutí. Mohla bych jet k mamince kolmo. Jenže mého kateringu je plný koš. Autem. Beru to na Josefov. Tady jsem vyrůstala... Parkuji před DD. Nerada zajíždím na dvůr, abych nepřekážela. Paní vedoucí morduje vosy na okně.

- Paní Hrobská, my jsme uvažovali, že by maminka nemusela mít ten pás. Ale máme obavy, aby se nepostavila a...

Má pravdu. Ale vždycky se jim jak Hudini nějakým tajemným způsobem vysmýkne. Odjede si na záchod... Nezajištěný vozík...

Zkoušíme ji postavit. Dokáže to.

- Mami, a teď udělej krok.

- Chci si sednout.

- Výborně. Tak se ještě jednou zkus postavit.

Pokus opět končí touhou sedět. No, asi to bez toho popruhu bude lepší. Nevím. Nechám to na nich. Mají je stále na očích...

S paní vedoucí si hezky, překvapivě klidně, mile vyměňujeme myšlenky. Jsem moc ráda... Shodujeme se, že mají málo pečovatelek. Mají požádáno... Dvě je málo. Deset nestačí. Prý nad mými návrhy sedají... Jsem překvapená. Aha, zajímají se. Teď mě napadá: A co strava? Nezajímá mě, že to nechutná manželům pečovatelek. Vůbec mě to nezajímá. Proč nestřídají racionální a prasecí? Ať si někdy pošmáknou na nezdravém, ale ve větším měřítku lehkou stravu. Žádné perníky, perníky, ale špaldové pečivo. Ti, co mají chuť, to snědí. Ti, co nechtějí jíst, nesnědí ani zdravé, ani nezdravé. Zmiňuji se o své péči o mamku a dvě mluvící klientky... Rozhovor plyne lehounce... Po oddělení - po patře - mají přeci svobodný pohyb... Snažím se pomáhat... Rozvíjím je.  Ale prý podněty říkám moc energicky. - Protože si připadám, jak když hluchý tluče do vrat. Jak kolovrátek. Pořád dokola. Před dvaceti lety jsem chtěla předělat na tichou klidnou šedou myš. Kinezioložka koukla na mé nehty. Růžový, žlutý, světle modrý, zelenkavý... Na mé extravagantní oblečení...

- Irenko, ty nikdy nebudeš šedá myška z davu. Nemůžeš znásilňovat svou duši.

A tak si občas dávám pozor na své oči a na svou energii. Přesto válcuji lidi. Ale studenti to měli rádi. Dynamičnost. Prý se na mě těšívali. Už jde, už jde...  Milovali mě. A já je. Dodnes se setkáváme... 

Má výhoda: Jsem odpočatá, medituji, chodím bosa, ráno běžím do rosy - táhnu zemskou pránu... No jo no, mám energii. Přes všechny výtky a nedorozumění stojím na svém - jsem tu spokojená. Nedá se to srovnat vůbec s LDN: Jenže tady je domov důchodců, ne prodloužená LDN. Upadlo to tu právě do LDN. Není tu hra... Není tu radost. Je tu ponuro. Napětí. Muselo by tu být víc personálu. Sestřičky - všechna čest. Chodí, usmívají se, pečují... Taky se obávají... mají to těžké. Nesmírně těžké. Díky - zas se opakuji. Předávám žádost o náhradu škody. Nesepsala jsem vše. Mám mraky fotek. Na nich různá oblečení, halenky, kabátky... Samotnou mě překvapila cifra přes dvacet tisíc. Paní vedoucí udělala opatření v prádelně. Cokoli zničí, ať přinesou. Dobrý nápad... Ale pozdě. A ty tři čtyři hromady maminčiných překrásných barevných kvalitních ručníků - to se přeci nedá zkazit. Ani jeden ručník ve skříni není její.  Oprané děravé hadry. Nevěřím, že někdo krade. Ale je mi líto fungl nových věcí, které zmizí. Loučíme se. Mám v duši klid. Milý rozhovor.

Luštíme. SPZ měst si moc nepamatuji. Mamka to má stále v hlavě.

- Svitavy?

- SY.

Myslela bych SV.

- Rusovlasý?

- RUSÝ.

- Rýžové pálenky?

- ARAKY.

- Listnatý strom? To nevíme.

- OSIKA.

- Aha, hodí se. Město na západním pobřeží Afriky. To nevíme.

- DAKAR.

- No mami, jak to víš?

- Ty to nevíš? To je známé.

Daly jsme dvě křížovky. Povídáme si. Vyhýbám se tomu, že v jejím domečku bydlí mladí nájemníci. Květuška dnes na našem křídle vyhodila na sluníčko všechny lůžkoviny na slunce. Skvělý nápad! Květulko, bravo!!! Sice práce navíc, o to větší dík.

Vyprávím o UI. Jak nás dostihne. Jsme bioroboti...

- A vono to tak bude, protože se nám vedlo moc dobře...

Květuška krmí maminčinu novou spolubydlící. Boženku přestěhovali. A je mi to fuk. Nebo fuck? Nemám ráda sraby. Nikdy - NIKDY - nepodnikám nic anonymně. Vždy jdu čelem. Srábkové a připosraženci, kteří štěkají svou nespokojenost, ale neumí řešit čestně - Ne. Vyfič! Z očí! Nesu zodpovědnost za svůj život! Za své rozhodnutí. Pokud se v tomhle životě nenaučíme odvaze, musíme to zkusit v příštím. Děkuji. Nechci. 

Nesu večeři zpátky. Obrací se mi obrazně - pardon, to se o jídle neříká! - žaludek. Bělostná veka s něčím. Brrr. Agresivní mouka. Do prčic a to je zrovna to, co se mi vůbec nezamlouvá. Bílá mouka lidem způsobuje Alzheimera. Tak jim ho tu ještě utužíme.

Dost. Neskuhrej. Vysazuji mamku. Květuška děkuje. (Postřehla pomoc.) Krmí.

- Mami, k lidem?

- K lidem.

Jedu domů jinudy než obvykle. Přes jiné  vesnice. Proč jedu domů z druhé strany?? Nevím. Intuitivně. A mohla bych se stavit v našem domečku. Podívat se, jak se jim bydlí. Stavím před domem. BOMBA. :-)  BOMBÁÁÁÁ!!

Na dvorečku sedí mladá paní a její maminka. Dva uštěkanci mě vítají děsivým hafotem. Ron mě poznal. Krysařík. Ostrý. Ale líže mi ruku. Očekává bonbón.

- Tak kdy to bude? - šveholím.

- No, já jsem se včera rozsypala.

- Jak?

Koukám na její bříško. Hladí si ho.

- Já se dnes natřásám před zrcadlem, jak jsem ubyla. Kluci spějí. :-)

Nerozumím, jací kluci? Rovnám si myšlenky. Dochází mi...

- Včera jsem ráno jela do HK na kontrolu. Prý pomalu rodím.

- Cože?

- No, chtěli mi dát sanitku. Do nemocnice.  Ale řekla jsem, že mám odvoz. Zavolala jsem své asistentce.

- Ježíš Marja, stihla to?

- Stihla. Mě už asi před čtyřmi dny chytaly křížové bolesti. Necítila jsem se dobře. No, a večer jsem hodinku rodila.

- Křičela jste?

- Jo, sousedi mě asi slyšeli. (Manželův bratr je sousedem.) Ale bylo to v klidu. Bez šití. Malý zaplakal asi půl minutky. Položili jsme ho na placentu, aby cítil ještě tlukot srdce... Všechno zvážili. Placentu, hošíčka. Měl tři kila. Dnes jsem byla u pediatra. Trošku ho změřili. Má 48 cm.

Obchází mě husí kůže. Ale to není všechno.

- Žádná krev, hošíček byl čisťounký. Položili mi ho na břicho. Došplhal se k prsu.

- Jak jste spali?

- Až do rána.

- No to je unikátní. Takhle se rodilo dřív.

- No, už jsem dnes chtěla pracovat. Ale řekla jsem si: Uklidni se, máš 28 hodin od porodu.

Její maminka se pyšní svou skvostnou dcerou... Jo. I já se pyšním. V našem domě!!! se narodilo první dítě! Přímo v domečku. (Už jedno tu bylo, ale přivezli ho předešlí z porodnice.) Vede mě potichoučku dovnitř. Spí tam tatínek se synáčkem na sobě. Včera touhle dobou přestřihl pupeční šňůru.

- Jak se jmenuje?

Paní se usměje. Ví, že mě ohromí. 

- Věnceslav.

Valím oči. 

- Víte jak nejmenuje moje maminka?

- Víme. Po porodu se sousedi ptali. Řekli nám, že vaše maminka je Věnceslava. Ale my jsme to nevěděli. Nám to přišlo včera ráno. Měl to být Václav a napadlo nás jméno Věnceslav. Může to být Venoušek i Sláveček, když je tatínek Vítězslav, Víťa i Slávek.

Stojím. Husí kůže. Proč mě napadlo se tu dnes stavit? Proč pojmenovali hošíčka jménem mé maminky? To není žádná náhoda! To je synchronicita. Co to značí? Co to predikuje? Něco mě napadá. Ale nebojím se. Uvidíme. Raduji se. Mažu domů. Beru krásnou dětskou osušku. Modrého medídka. Tři jemňoučké plínky? Utěrky? Ručníčky? Hebounké. Krájím z našeho včerejšího chlebíka kus bochníku. Do skleničky dávám borůvky pro novorodičku. Do druhé med. Jeden krajíc mažu máslem. Třeba jí přijde vhod. Trhám pár rajčátek. Dvě nebo tři negro... Péťa se vrátil se sportu.

- Peťuš, prosím tě, pojedeš se mnou?

- Kam?

- Peťuš, měla jsem takový pěkný rozhovor s paní vedoucí a představ si...

Valím na něj informace. Není z nich moudrý. Jedeme. Až v autě znovu vyprávím o Věnceslávkovi. Šeří se. Rodina se přestěhovala do kuchyně. Spící nemluvně. Babička ho nese v měkoučké háčkované heboučké příjemné zabalovačce. Bože, krásné, překrásné miminko.

- Požehnej pánbíček. Ať se ti tu žije v lásce, v míru, v pohodě. Vyrůstej v dobrých energiích.

Skvostné miminko. Štíhlé prstíky. Klidně spí.

- Vy jste nám toho tolik dali. To jste šla ihned koupit?

- Ne, to jsem měla doma připraveno. :-)

Nebyl to kouzelný den?

Pro mě nadpřirozený. 

Dobrou noc!