Vernisáž, Paměť Krkonoš, Archa Krkonoš

Osm. Jdu si pro mobil. Poslechnu si ještě v šeru vysílání Libora Malého. Linda nějak pozná – mamka je vzhůru.

- Mami.

Šeptám:

- Tady se ještě spinká. Nesmím mluvit, jinak přijde kňučet a dorážet Žofka.

- Zavolám později.

Stalo se. Jsem úplně potichoučku. Nedocvakla jsem dveře. Jak útočila packami, rozevřely se. To už jsem byla v limbu. Pootevírám oko. Jako když tu se mnou někdo je. A je. To malé šedé drzé stojí na zadních, packy opřené o Petrouškovu postel. Domýšlím si hlavičku. Vturánu jsem vzhůru.

- Co tu děláš?!!

Vylézám. Je rychlá. A já taky. Dovírám poctivě dveře. Zachumlávám se. Buch, buch, buch na sklo. Šílím, když slyším sjíždět neúnavně její packy po našich nádherných dveřích. Nedutám. Vzdává to.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-19-rano

Jdu do dne. Zaspala jsem. Poprvé se mi to stalo v době kovidové, kdy jsem měla jet za Helenou Heclovou. Od té doby zaspávám pravidelně, ráda. Možná programově. Celý život jsem nezaspala. V tomhle roce už několikrát. 

- Mami, nejela bys se mnou večer do Pece na vernisáž?

- Člověče, já mám něco v muzeu. Počkej. Mrknu. Aha, něco o kostrách a co se z nich dá vyčíst. Tak to raději vernisáž. Do Pece!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-19-vymena-filtru

Dnes nás čeká výměna filtrů ve vodní filtraci. Je to věda. Ale Petroušek! Je přece mistr. On umí všechno. Teda všechno, co potřebujeme okolo domu a doma. Poprvé měníme tři filtry najednou. Voda vypuštěna, ventil zaražen. Chvíli si s tím hraje. Při minulé výměně filtru mu spadl šroubek dovnitř. Docela nám to dalo ho vyndat. Dnes hotovo. Zkompletovat. Pouštím.

- Uáá. Stříká!

Docvakuje hadičku. Znovu.

- OK, Petoušku.

- Jsem šikovnej, viď?

- Seš!

Taky chce slyšet uznání. A má ho mít. První čtyři litry se použijí na zálivku. Máme zas vystaráno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-19-sisesta-pracuji

Pracuji. Žofinka se vyvaluje v koupelně na podložce. Píšu na papíry ze starých slohových prací mých studentek. Už je likviduji. Neaktuální. Na podložce na psaní citát. Ten mi asi tehdy nic neříkal. Nebo spíš jsem mu nevěřila, nebrala ho vážně. Měla slečna studentka tehdy víc rozumu, než její profesorka. Poučení. Až na modální sloveso – ano. Ne musíš, ale jdi.

Musíš jít za svým cílem. Jak jednou zaváháš, jak jednou ustoupíš, v tu chvíli prohráváš.

Volám sousedce, aby si vzala koš, mám pro ni ořechy. Šeří se. Zvonek. Linda.

- Mami, já tě vezmu s sebou k nám. Pak tě odvezu.

- Joóó? Tak to si budu moct dát skleničku.

Zvonek. Sousedka. Vedle koše čerstvých jí nabízím ještě loňské. Bere velký pytel, který mám nachystaný na louskání. Super. Vypravuji se. Jedeme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-19-mezizastavka

Kitty nás přiběhla uvítat. Jsem tak ráda, že má svůj revír, neomezený pražskou zahrádkou. U nás prskala, syčela na Mourka i Zrzečku. Bála se vyběhnout. Jen na noc si šla chvilku do zahrady. Je na ní vidět klid, spokojenost. V koupelně vidím druhý kruhový kobereček. S černou kočkou. Když jsem viděla poprvé fotku, myslela jsem, že je to Kitty. Krmítko obsypáno sýkorami, zvonky, vrabčáky, asi rehek…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-19-do-pece-na-vernisaz

Odjezd směr Pec. Jedeme zádumčivou přírodou. Halí se do mlh. To já ráda. Mlha jako smutek? Mlha jako deka? Mlha jako symbol přicházející zimy? Mlha jako tajemno.  Podzim jede na strakaté kobyle. Jak jí to sluší. Pole, lesy, louky, stromy, pestré. Mladé Buky, Svoboda nad Úpou, Maršov, Temný Důl a galerie Veselý výlet, Velká Úpa.

Po cestě míjíme množství textilek a papíren. Opuštěných.

- Vezmi si, co tu vyrostlo továren. Faktor běhal po kopcích, snášel štůčky látek. Hledal kazy, uzlíky. Za stržené peníze mu vyrostla manufaktura, parní továrna, takhle zbohatl.

- Víš, co bylo tady místo toho parkoviště?

Už neví.

- Tady byl velký motorest. Když jsme bydleli u pana Bráta na Aleně, sjeli jsme po zadku dolů, přeběhli most a šli se sem najíst.

Parkujeme u hospody Na Peci. Krásná. Nestihli ji v roce 1989 zbourat. Bourají tu hodně. Stavějí celodřevěné kůlny. Hotel Pošta s balkony jako výkladními skříněmi se židlí a stolkem připomíná bordel. Klušeme za roh do jediného interhotelu v Krkonoších. Hradec. Stojí na místě původního hotelu – horské boudy. Recepce. Usmívají se. Vítají nás.

- Jdete na vernisáž? Do prvního patra a doleva. Můžete výtahem nebo po schodech.

Ještě u schodů nám opět číšník radí, kudy. Tady se mi to líbí.

Ondřej Mestek a Pepa Dvořáček: Hory doly

Hory Doly - dvojčata, ale zároveň protipóly, dva kontrasty, které by ale bez sebe nemohly existovat. Výstava Ondřeje Mesteka a Pepy Dvořáčka nabízí divákovi pohled na hory a podhůří prostřednictvím dvou médií - malby a fotografie. Obě média mají formálně mnoho odlišností, přesto spolu navzájem komunikují, propojují se. Sdílí mezi sebou jedinečnou, zvláštní symbiózu.

Podobně jako oba autoři, které spojuje především dlouhodobé přátelství, ale také silný vztah k horám a přírodě. Oba autoři se znají od útlého věku, společnou tvůrčí cestu ale objevili až v dospělosti, kdy se jejich cesty celkem náhodně opět protnuly.

Výstava Hory doly je tak jejich třetím společným projektem mapující hory a především Krkonoše. Autoři se zde nesnaží hledat společný úhel pohledu, ale naopak divákovi nabídnout komplexnější a širší vhled do fenoménu horské tématiky, která je pro lokalitu Pece pod Sněžkou a Grand Hotelu Hradec stěžejní.

Ondřej Mestek je malíř, v letech 2012 až 2018 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru malby u profesora Jiřího Sopka a poté u Roberta Šalandy. Je pro něho charakteristická situační malba, téma hor a horské turistiky. Často zobrazuje příběhy horalů, motivy samoty a osamělosti v horách, ale také lyžařské areály nebo horské boudy.

Pepa Dvořáček je především komerčním a lifestylovým fotografem, ale fotí také například módní, portrétní nebo dokumentární fotografii. V roce 2017 získal prestižní cenu Czech Press Photo - 1. cenu v kategorii Každodenní život (Project Black lodge)

Vítá nás chlapík. Nabízí prosecco. Slečna servírka nalévá. Kdykoli je dopita sklenička, už je tu k dolití. 

Prohlížíme obrazy a fotografie starých věcí a Krkonoš. Jsem v dětství. Postavy lyžařů, jaké jsme malovali ve škole. Dva koníci ve sněhu. Motorová pila z roku 1942… Ski Snowman.

- Mami, to je jak z Anděla na horách.

Divím se. Kde k tomu přišla. Nepamatuji tu scénu v kostýmech.

- A tady to je jak z Hoří, má panenko.

Zahájeno. Milé. Oba umělci sympatičtí.

- Já jsem si myslela podle starých fotek a obrázků lyžařů ze starých dob, že jste dva staří dědci.

Smějou se. Ondřej se od diplomky věnuje fenomenu horalů, lyžařů, lyžníků; pracuje v NG. Bydlí v Pze. Ale je milovníkem Krkonoš, Orlických hor a Šumavy.

Ptám se, jak přišli do hor, na jejich témata. Proč to staré. To je pro mě lichotivé. :-)

Linda se ptá:

- Prosím vás, támhle ten Ski Snowman mi připomíná Anděla na horách.

- Ano, je to inspirováno tou závěrečnou scénou.

- Lindo, to já bych nepoznala!!

- A támhleten obraz mi asociuje Hoří, má Panenko…

Umělec opět souhlasí. Ptáme se, jak dlouho maluje obraz. Támhle ten rok, ale pak jsem ho měl za jeden den dodělaný.

Mluvím, mluvíme, bavíme se, doplňujeme. Tenhle umělec nemá v hlavě prázdno.

Jdu oslovit pána z Veselého výletu. Pavel Klimeš

- Víte, synchronicita. Před týdnem jsem byla v knihovně na besedě s dr. Koudelkovou o jejích knihách Úpa a Metuje.

- Eva Koudelková.

- Ano, říkala, že tam, kam se návštěvník nedostane, poslala své lidi. A já tam slyšela jména lidí z časopisu Veselý výlet. Děláte bohulibou činnost. Takže se po týdnu setkávám s vámi.

- To patří mé manželce.

Stojí opodál. Eva. Vzdávám jí hold vždycky se u nich zastavím a něco koupím. Povídáme si dlouho. I o zakladateli Společnosti Draka v Trutnově. Otto Štemberkovi. O jejich práci pro region. O družení.

- Paměť   Krkonoš je zapsaný ústav. Hlavním produktem je databáze archa Krkonoš. Tam se vkládají ke každému domu – je to celkem 3500 objektů - v kraji pod Sněžkou, ke každé osobě je tam jejich historie od 16. století do současnosti. Dnes zrovna zpracováváme rodinu Piete. To byli fabrikanti, měli tady papírny. Dnes přivezla prapravnučka prospera Pieteho tři alba. Takhle každý týden zpracováváme několik set dobových fotografií. Tenhle rod nebyli Němci. To byli Belgičané. Ještě poslali krátce před válkou peníze.  Linda vypráví o svém stoletém domě, kde bydleli Němci.

- Téměř v každém domě jsou památky. Lidi nosí z rekonstrukcí fotky, předměty, v Maršově máme pilu, pod ní mám prostor, kam to dávám do regálů…

https://www.pametkrkonos.cz/

Zapsaný ústav Paměť Krkonoš je nestátní neziskovou institucí, jejímž hlavním posláním a cílem je záchrana, zachování, zpracování a zpřístupnění dokumentů a děl týkajících se regionu Krkonoše.

https://archakrkonos.cz/

Unikátní elektronická databáze Archa Krkonoš® je nejdůležitějším nástrojem poznávání Paměti Krkonoš, slouží k uchování a zpřístupnění dokumentů a obrazových děl. Úkolem Archy Krkonoš je schraňovat informace o každém člověku, objektu, místu či události z Krkonoš. Zařazením do databáze Archa Krkonoš® vzniká památka na konkrétního člověka i konkrétní objekt. Jedná se o dlouhodobý proces s ambicí zachránit pro budoucí generace v datové části záznamy o tisících objektů a desetitisících osob, v obrazové části desetitisíce fotografií a dalších dokumentů z území Krkonoš a nejbližšího podhůří.

Pro konkrétní práci s databází byla vypracována podrobná Metodika, která vychází z mnohaleté zkušenosti tvůrců při zpracování konkrétních informací z regionu Krkonoše a je určena především pro badatele, kteří se zapojí do sběru a zpracování dat pro databázi Archa Krkonoš®. Zároveň nasměruje ke správnému postupu další zájemce o historii jakéhokoliv místa. Pro každou osobu, rod, lokalitu, objekt, fotografii, pohlednici, mapu a další sledované prvky je vypracována vlastní karta. Jednotlivé karty jsou vzájemně propojené.
Věříme, že databáze Archa Krkonoš® osloví zájemce o historii i současný život v regionu, kteří se tak stanou jejími uživateli i spolutvůrci.

Ptám se příjemného muže, který nás vítal, kdo je.

- Ředitel.

- Ježiši, tak to my jsme znaly toho prvního. Jak se jmenoval? Pan Brokeš.

- A já jsem spíš jednala s paní Karolínou.

- Já o vás vím.

- Jak?

- Vím o vás.

My tam stále chválíme, děkujeme, tak možná… Nebo jsme zapsány jako první hosté po otevření. Co já vím. Pan ředitel je mladý. Srdečný. Taky z Phy. Pokoušejí se bydlet tady. Nakonec zakotvili ve Vrchlabí. Vede nás k recepci pro vizitku. Daruje jednu. Ptám se.

- Vy víc nemáte?

Smějeme se.

- Mám, já se jich nemohu zbavit. Mám jich hodně.

Hezká procházka večerní Pecí. Ač je zničená novými stodolami, stejně v ní zůstává to staré dřevěné filigránské krajkoví štítů chalup a bud. Původní lufťáci jezdili jen na léto. Hospodář měl jako první krávy, dobytek, k tomu verandu k ubytování hostů. Tehdy se štíty začaly zdobit bílým krajkovím. Pro hosty se zřizovaly promenády. Jenže hospodáři nechtěli na svých šťavnatých lukách sázet stromy. Potřebovali pro trávu slunce a kvalitní seno. Tak se pomalu vkradla turistika do hor. 

https://archakrkonos.cz/osoby/67-hofer-robert-1901

U Hoferů se po jejich stráni na Portáškách neopovážíš projít ani dnes. Sjezdovku obcházíš lesem. Helmut na pár let procházel mým životem. Přestěhoval se z hor k nám do města a žil s mou kolegyní Zdenou.  Horala nepřesadíš. Hodný člověk. Ale v městě nevydržel. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-19-doma

Jsem doma. Žofka mě vítá. Radostí se může zbláznit. Honí si ocásek doleva doprava.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-19-ano-to-jsem-ja-za-mlada

Sedám. Píšu, hraju si s fotkami. Našla jsem program, kde vložíš fotku, vyjede ti přehlídka tvých obrázků. Docela jsem tak za mlada vypadala. Chjo. Dávno.

Den: Skvělý. Obdarovala jsem sousedku. Potěšila se nálety ptáků na krmítko. Taky Kittynkou. Zlatý hřeb večera kulturní zážitky na vernisáži. Co chci víc. No – spát.

Dobrou noc!

P. S. Našla na webu

https://www.youtube.com/watch?v=nCgNwnBSqnw

https://www.facebook.com/travelistan/videos/1533876707359349/

Nové město v Turkmenistánu. Velkoměsto Arkadag, asi 30 km od hlavního města Achšabad. Slavobrána s koněm. Nikdo tu nebydlí. Byty připraveny včetně praček, elektroniky, vybavení. Vše prázdné – radnice, muzeum, magistrát, tržiště, prázdné ulice. Jezdí tu městská doprava – prázdná. Druhý turkemnistánský prezident se rozhodl postavit toto město. Čeká se, jak se prezident vyjádří a povolí, aby se sem lidi nastěhovali. I v Achšabadu je asi 200000 volných bytů. Žije se na venkově bídně. Bez přípojky na plyn. Je to jak severní Korea. Jsou tu pracovníci, kteří čistí město, parky…

S účinností od 20. prosince 2022 se stalo regionálním hlavním městem provincie Ahal. Jedná se převážně o výstavbu na zelené louce zahájenou v roce 2019 s počátečním rozpočtem 1,5 miliardy USD.

https://www.youtube.com/watch?v=fcqAuxkYwKc

Turkmenistan nejuzavřenější země světa. Před deseti dvanácti lety se sem dostalo asi 400 turistů, před kovidem asi 14 tisíc lidí, Po kovidu první československá skupina, která se sem dostala. V Achšabadu musí mít dle nařízení auta bílou barvu. Musí jezdit umytá, jinak pokuta. Před každou restaurací kbelík na možnost omytí.

Turkmenbaši byl prezidentem 1991 – 2000. Hrobka – monumentální z kararského mramoru. Leží tu jeho rodiče, bratři. Minarety v muslimském světě nesmí být vyšší než 61 metrů. Tolik měl Mohamed v době skonu. Jediná mešita, kterou si nechal prezident postavit pro sebe a 20 000 věřících z čistého italského mramoru, má 93 metrů. Toalety pro 20 000 věřících v podzemí. Ulice prázdné – proč? Postavili budovy, protože chtěli organizovat asijské olympijské hry. O ty se může ucházet město nad milion obyvatel.